Jak lenost ovlivňuje naši zbožnost

Pokoj vám bratři a sestry, 

v minulém čísle jsme uvažovali nad tématem lenosti a jak ovlivňuje náš duchovní život, konkrétně v oblasti uctívání. Dnes bych se s vámi chtěl zamýšlet nad tématem zbožnosti. Možná se v této chvíli budete ptát, co má lenost společného se zbožností, ale dovolte mi to vysvětlit.

Nejprve si musíme definovat jednotlivé pojmy, což nám pomůže být na „jedné lodi” alespoň v daném kontextu našeho článku. Když přicházíme k definicím, nejde o naše subjektivní vnímání významu určitého slova či fráze. Záleží na tom, jak jej v kontextu definuje Písmo. 

Jelikož jsme pojem lenosti definovali již v prvním článku série, nebudeme se jeho definicí znovu zabývat. Co nás ale zajímá, je slovo zbožnost.

Zbožnost vychází z řeckého slova εὐσέβεια (eusebia), které znamená zbožnost, úctu nebo bázeň. V našem kontextu jde o bázeň před Bohem, tedy o vlastnost, která je v samém středu našeho vztahu s Bohem a která je základem moudrosti (Př 1,7; Žd 11,6). Když se zamyslíme nad cílem svého života tady na zemi, chápeme, že jím je „oslavovat Boha a navěky v něm nalézat potěšení“, jak to také uvádí většina reformovaných katechizmů. Z toho plyne, že cíl našeho života zde i na věčnosti naplníme, když budeme budovat vztah s Bohem. A pokud je cílem našeho života nalézat v Bohu potěšení, musíme ho znát. Musíme vědět, jaké skutky, myšlenky a motivy ho oslavují a jaké naopak ne. To nám potvrzuje i samotný Pán Ježíš, který své učedníky i nás učí o věčném životě:

A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,3)

Pokud je věčný život, tedy život s Bohem, založen na poznávání jeho samého, pak lze snadno pochopit, proč je zbožnost tak důležitá. 

Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal [vlastní] slávou a mocí. (2Pt 1,3)

Zdrojem zbožnosti je znalost Krista a je-li znalost Krista zdrojem či základem zbožnosti, co je jejím cílem? Odpověď zní: Cílem zbožnosti je „poznávat Boha v Trojici, a tak s ním budovat vztah“ a zároveň prohlubovat úctu a bázeň před ním. Jestli si však myslíme, že zbožnost přichází sama, pak se mýlíme. Zbožnost není člověku přirozená. Není pro nás přirozené zabývat se poznáním Pána Boha, zamýšlet se nad Božími věcmi a rozjímat nad nimi, abychom Boha poznávali a jednali tak, jak se mu líbí. Najdeme několik důvodů. Prvním je zbývající hřích naší tělesnosti. Dalším je snaha světa upoutat naši pozornost věcmi, které nevedou ke zbožnosti. Svět nabízí nepřeberné množství věcí a vjemů, které se snaží odvést a udržet naši mysl daleko od Boha a vrhá je na nás s nezměrnou intenzitou, takže je velice těžké odolat. Když sečteme svou zbývající přirozenost a snahu tohoto světa nás k sobě připodobnit, výsledkem je kombinace, která nás vede od zbožnosti s intenzitou, které se bez Boží pomoci nedá odolat. 

Není se tedy čemu divit, že apoštol Pavel píše Timoteovi, svému synu ve víře, o zbožnosti následující slova:

Světské a babské báje odmítej. Cvič se pro zbožnost. (1Tm 4,7)

Cvičení ve zbožnosti či usilování o to, abychom měli bázeň před Bohem a abychom na základě této bázně žili, se musí stát nezbytnou součástí našich životů. Možná se zeptáte, proč tomu tak je. Jednoduše nemáme dostatečnou bázeň před Bohem a důvodem je, že ho jen málo známe.

Proto prostředky, které využíváme, abychom se cvičili k růstu ve zbožnosti, jsou stejné jako prostředky, kterými rosteme v poznávání Pána Ježíše Krista. Seznam všech prostředků, které jsme k růstu ve zbožnosti dostali, najdeme v knize Zbožnost není zadarmo od Donalda Whitneyho. Patří sem čtení Písma, modlitba, uctívání, rozjímání nad Písmem, evangelizace, služba, správcovství, uplatňování Božího slova, půst, tichost a samota, vedení deníku, učení se.

Nyní tedy rozumíme, proč jsme dostali všechny věci, které ke zbožnosti potřebujeme, a víme, proč se v ní máme cvičit.  A to nás konečně vede k našemu tématu. 

Jestli něco ovlivňuje schopnost cvičit se a vytrvale pracovat, pak je to lenost. Když si ale neuvědomíme, že čtení Písma jde ruku v ruce se zbožností, nepochopíme, proč naše zbožnost stagnuje a vytrácí se, když jsme líní například číst Písmo. Když necvičíme, upadají naše schopnosti v každé oblasti života. Bez zbožnosti nemáme ani moudrost, která je základem pro naše poznávání Boha. 

Je to jako s hubnutím. Když jíme pořád ty stejné věci (svět), je jedno, jak moc chceme být hubení (zbožní), bez toho, aniž bychom se něčeho vzdali (světa) a začali cvičit, se naše touhy (být zbožní) nikdy nenaplní. 

Zůstává otázka, zda je náš pohled upřen na nás samotné a my jsme ve své sobeckosti líní cvičit se ve zbožnosti, protože to vyžaduje pot, nebo zda je náš pohled upřen na Boha a na vztah, který je zdrojem naší věčnosti, ale který je potřeba budovat. 

Lenost nás však připravuje o motivaci a píli pracovat a cvičit se ve zbožnosti. Motivaci nám bere, protože nás zaměřuje na sebe samé, místo aby upřela naše soustředění na Boha. A tak nás nejenže staví do popředí na místo Boha, ale také nás vede k jinému cíli či cílům, než pro které nás Bůh spasil. Píli nám pak bere kvůli tomu, že je veškerá naše snaha upřena na to, abychom „odpočívali"“.

Když však lenost překonáme, když se přemůžeme, pokoříme a dáme Bohu místo, které mu náleží, pak budeme růst. Růst v poznávání, ve zbožnosti, ve víře. A náš růst povede k tomu, že i když možná budou situace našeho života zůstávat stejné, naše reakce na dané situace se změní. Budeme pak jako strom (Žalm 1), který dokáže obstát ve chvílích, kdy přijde oheň zkoušek a pokušení. Ne ze své vlastní síly, ale díky Bohu, který nás posiluje. 

Lenost nás vede k tomu, že nechceme pracovat a dělat věci, které jsou namáhavé nebo které nejsou hned „zábavné“, přesto chceme mít vztah s Bohem. Jedno bez druhého však nejde. Buď budeme zbožní a budeme mít vztah s Bohem, anebo ne. Nenechme, aby nás lenost připravila o to nejdražší, co můžeme za celou věčnost získat. Ať vám Pán žehná a vede vás k „potu, který ho oslaví“. Soli Deo Gloria.