Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Filipským 2,6–11)

Vyznání hrála v historii církve vždy důležitou úlohu. Ne že by byla ve své autoritě rovna Božímu slovu, ale jsou odpovědí na potřebu vyjádřit souhrnně učení Božího slova o některém z důležitých témat.
Nicejské vyznání, jehož vznik před 1700 lety si nyní připomínáme a které prošlo v historii úpravami až do podoby, jakou známe a někdy používáme i my v našich místních církvích, je pokusem církve vyjádřit učení Písma o tom, co dělá církev lidem živého Boha na rozdíl od pohanství třeba i v hávu křesťanství, o tom, co je Bohu libé uctívání a co ohavnost, a na konec o tom, v čem tkví rozdíl mezi věčným odsouzením a věčným životem.
Víra v božství i lidství Pána Ježíše Krista je součástí úzké cesty, která vede k životu, kterou ale málokdo nalézá (Mt 7,1).
Kéž nás i nicejské vyznání víry povzbuzuje k běhu po úzké cestě ke Kristu!

Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6,68–69)