Již na samotném začátku jakékoliv promluvy, ať už jde o kázání, přednášku nebo prezentaci, se rozhodujete, zda se vám to, co slyšíte, jeví jako zajímavé, hodnotné, užitečné nebo spíše zbytečné, nesmyslné či nepodstatné. Toto pravidlo, totiž že začátek je důležitý, se uplatňuje téměř ve všech oblastech života.

Jak ráno vstoupíte do nového dne nepochybně do nějaké míry ovlivní i jeho zbytek. Podobně jako možná ovlivní vaši budoucnost, jak se na začátku pozdravíte s personalistou ve firmě, kde byste rádi pracovali. Začátek vašeho života, vaše dětství, dospívání a raná dospělost mají v tom či onom směru určitý vliv na celý zbytek vašeho života.

Pokud jste znovuzrození, má začátek vašeho duchovního života v Kristu pravděpodobně také značný vliv na jeho zbytek. Avšak daleko důležitější než začátek vašeho či mého duchovního života je počátek křesťanské víry. A právě k tomu nás vede náš text – prvních pět veršů Janova evangelia.

Přivádějí nás k samotnému počátku počátků. Setkáváme se tam s osobou, která je zodpovědná za vznik křesťanské víry, za historické okamžiky, které vedly k tomu, že se spolu scházíme, studujeme Bibli, trávíme čas na modlitbách, že jsme obdrželi základ, na němž stavíme svou naději do budoucna.

Bohem inspirovaný autor první kapitoly Janova evangelia nám odhaluje úchvatné a podstatné skutečnosti. Potřebujeme však být zmocněni k tomu, abychom je jasně viděli, právě protože jsou tak ohromující a nadpřirozené. Dovolte mi proto se před tím, než se do našeho textu ponoříme, krátce pomodlit:

Otče náš, děkuji ti za tvé dokonalé a mocné Slovo. Modlím se, abys ukázal svou moc skrze mou slabost, abys nám pomohl porozumět tvému Slovu. Modlím se, abys nás budoval a abychom uviděli slávu tvého Syna jasněji než kdy předtím. Děkuji za tvou milost v Kristu. Modlím se, abys ty sám oslavil své jméno a nade vše ho vyvýšil. Ve jménu Krista, našeho Pána Ježíše, amen.

Na začátku si přečtěme náš text v širším kontextu. Jan 1,1–18 (ČSP):

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Objevil se člověk poslaný od Boha, jehož jméno bylo Jan. Ten přišel jako svědek, aby o tom světle vydal svědectví, aby skrze něho všichni uvěřili. On sám nebyl to světlo, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, to přicházelo na svět. Na světě byl, svět skrze něj vznikl, a svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jediný Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví. Volal: „To je ten, o němž jsem řekl: ‚Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.‘“ —Z jeho plnosti jsme my všichni vzali, milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl.

Jeden zbožný teolog prohlásil: „Pochybuji, že se v Bibli nachází důležitější výrok, než je úvodní věta Janova evangelia.“

Začneme právě tady, na začátku, a soustřeďme se na prvních pět veršů. V průběhu kázání nám Jan bude před oči stavět věčně existující Slovo – nestvořeného Stvořitele, který dal vzniknout všemu ostatnímu, a život, který ozářil svět. Jan nás prostřednictvím svých slov přesouvá nejen daleko na samý počátek, ale dokonce ještě před něj.

Při slovech „na počátku“ vyvstává otázka, o jakém počátku Jan mluví. Jde o Ježíšovo narození? O stvoření vesmíru nebo o něco jiného? V textu se říká: „Na počátku bylo Slovo.“ Tento počátek tedy musí odkazovat na dobu, kdy Slovo už existovalo. Začínáte nejspíš obracet své myšlenky ke Genesis 1,1, kde se píše: „Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi.“ Tento text v Genesis popisuje počátek světa, vesmíru kdysi dávno. K čemu se však vztahuje počátek z Jana 1,1? Napoví nám 3. verš: „Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.“ Slova „na počátku“ v Janovi 1,1 nás tedy odkazují na dobu před stvořením, před vznikem světa, před počátkem vesmíru. Stvoření následovalo až poté, co bylo Slovo a vzniklo právě skrze ně.

Možná se ptáte, proč mluvím o nějakém dávném počátku, když všechno začalo stvořením světa a předtím se nic nedělo. Tak proč se o tom ještě bavit? Ale Jan nám říká, že to není pravda. Jan píše o období před stvořením a sděluje nám, že na počátku, ještě než všechno vzniklo, bylo Slovo, které na rozdíl od všeho ostatního počátek nemá. 

Jan zjevuje svým čtenářům další rys nepopsatelné krásy Spasitele – Slovo přesahuje čas. 14. verš této kapitoly říká, že tím Slovem je Kristus. On je nadčasový, předchází všemu. Je tu déle než cokoliv jiného a kdokoliv jiný. Zde vidíme věčnost Slova. Je to pro nás nepochopitelné. Nikdo z nás před 100 lety neexistoval, ale Slovo ano. Ono nemá narozeniny jako my. Jistě, narodilo se zhruba před 2 000 lety v Betlémě, ale bylo už dávno předtím, jak nám ukazuje Jan. Nikdy nebyla doba, kdy nebylo.

Lze to pochopit? Ne zcela, protože nejsme věční jako Slovo. Jsme tvorové, kteří jsou v jistém smyslu svázáni s časem. 

V jiném smyslu však na čase závislí nejsme. V budoucnu budeme existovat do nekonečna. Tímto směrem nikdy nenastane konec. Dalo by se říct, že smrt je pouze přestupní stanicí na nikdy nekončící cestě. Přesto jsme s časem svázaní, protože věci postupují vpřed. Stále se něco mění, události na sebe nezadržitelně navazují. Tomu říkáme čas. Nacházíme se v řece času, která stále plyne. Ale Kristus, Slovo, jak ukazuje Jan, nestojí ve stejné řece jako my. C. S. Lewis prohlásil, že věčnost můžeme přirovnat k nekonečně širokému a nekonečně vysokému prázdnému listu papíru, na nějž nakreslíme čárku. Tato čárka představuje čas v porovnání s věčností. Ačkoli to není dokonalá ilustrace, může nám pomoct alespoň trochu pochopit význam věčnosti a bytí Slova v porovnání s časem, s nímž jsme svázaní.

Čas, jak ho známe, začal stvořením. Jan se v našem textu však nezaměřuje na čas, ale na Slovo. V prvních třech verších opakuje tento termín třikrát. Když říká: „Na počátku bylo Slovo,“ odhaluje nám, že Slovo nemá žádné místo vzniku, žádný bod původu, žádný počátek své existence. Jan zde jasně odkrývá věčnost našeho Spasitele, Ježíše. Zjevuje věčný život našeho Vykupitele, Krista. Podobně to naznačuje prorok Micheáš, když prorokuje o narození Krista v Betlémě. Ve verši 5,1 říká:

A ty, Betléme efratský, který jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, kdo bude vládnout nad Izraelem, ten, jehož původ je odedávna, ode dnů věčných.

Původ budoucího vládce popisuje slovy „ode dnů věčných“, protože nikdy nebyl den, kdy nebyl. Totéž nám Jan předkládá slovy „na počátku bylo Slovo“.

Možná vás napadne: „Dobře, co tedy dělalo Slovo předtím?“ Je zajímavé, že nás něco takového napadá. Myslíme si totiž, že Bůh musí něco dělat. Ale ve skutečnosti to tak není. Bůh nepotřebuje pracovat, nepotřebuje něco dělat, nepotřebuje odpočívat ani jíst, nemá žádné potřeby, nepotřebuje tvořit, aby se zabavil, nepotřebuje něco sledovat, aby se bavil, nepotřebuje shromažďovat zásoby na zimu a zajišťovat si pohodlí. Bůh není jako my. 

My tvorové jsme nebyli stvořeni sami pro sebe, avšak Bůh má podle Písma bytí sám ze sebe a pro sebe. Nejvyšším smyslem jeho bytí je on sám. Z jeho neměnné, dokonalé a božské přirozenosti vyplývá, že je na věky, od věčnosti do věčnosti. Nepotřebuje nic mimo sebe, aby byl potěšen a naplněn. 

Není to úžasné? Je v tom obrovské povzbuzení, protože náš Pán Ježíš Kristus je věčný, od věčného „počátku“, jak píše Jan, a proto je věčně spolehlivým zdrojem života a útěchy pro všechny, kdo v něj věří. Jeho věčná minulost je zárukou jeho nehynoucího života a schopnosti udržet ty, kdo v něj věří. Tato vlastnost našeho Spasitele je balzámem a útěchou pro naše duše, pro nás, kdo v něj věříme. Udělejte si dnes odpoledne čas a přemýšlejte, co znamená, že Slovo, náš Pán Ježíš, je od věčnosti. Nachází se v tom bohatství slávy a ohromující povzbuzení.

Další otázka, která nás může napadnout: „Jan tvrdí, že Slovo je od věčnosti. Bylo na věčnosti samo? Bylo to, jako když zastavím na červenou a připadá mi jako věčnost, než se život dá zase do pohybu? Takto to bylo se Slovem?“ Podívejme se, jak Jan pokračuje. Jednoduše řečeno, jeho opověď zní „ne“, Slovo nebylo samo: 

• Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha… (J 1,1)

Jan říká, že Slovo nebylo samo, že bylo u Boha. Zde vidíme Trojici, vidíme osoby trojjediného Boha. Vidíme Slovo, které existovalo od věčnosti před stvořením světa, a slyšíme, jak Jan říká, že bylo u Boha. Jan jde ještě dál a píše: 

… a to Slovo bylo Bůh. 

Vidíme, že Slovo nejenže bylo u Boha, ale také bylo Bůh. Jan nám odhaluje božství druhé osoby Trojice. Věčné Boží Slovo, Boha Syna. Je skutečně podivuhodné přemýšlet o tom, jaké to bylo ve věčné minulosti, když byl jen Bůh ve svaté Trojici. Jaké to bylo, když obýval trojjediný Bůh – Otec, Syn a Duch Svatý – věčnost před stvořením vesmíru?

V 17. kapitole Janova evangelia Kristus říká, že se před stvořením světa těšil ze slávy spolu s Otcem. V 17. verši téže kapitoly praví:

… neboť jsi mne miloval před založením světa.

Bůh Otec miluje nepřetržitě od věčnosti Slovo, Boha Syna. A Bůh Syn miluje nepřetržitě od věčnosti Otce.

Právě takový obraz vykresluje Jan na začátku svého evangelia. Bůh je dokonale, nekonečně a zcela šťastný ve společenství svaté Trojice. Slovo bylo u Boha a nemělo žádné potřeby a žádné neuspokojené touhy. Trojjediný Bůh ve věčné minulosti měl sám v sobě nekonečnou radost. A toho se Jan dotýká, když píše tato nesmírně významná slova: „… a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“

Zamysleli jste se někdy na tím, jaké to bylo pro svatou Trojici ve věčné minulosti? Pokusili jste se někdy ve své mysli nějak proniknout až k majestátu na výsostech (Žd 1,3)? Je to neuvěřitelná a fascinující skutečnost, o které je dobré přemýšlet. A právě sem nás vede Jan v našem textu.

Nedokážeme vše v plnosti pochopit, přesto bych rád naznačil pár věcí, které mohou naši mysl ohledně všepřesahujícího Božího bytí v minulé věčnosti nasměrovat správným směrem. Zamyslete se prosím se mnou. Ve svaté Trojici na věčnosti byl život, osobní božský život, přetékající, neposkvrněný, ničím nepodporovaný, nezávislý, věčný život.

Kristus řekl: „… Otec má život sám v sobě…“ (J 5,26), a to platí i o Synu a Duchu svatém. Není to tak, že by tam spolu jen věčně byli. Vládla mezi nimi láska. Čistá, dokonalá, silná, nezlomná láska. Kristus to potvrzuje ve své modlitbě: „… neboť jsi mne miloval před založením světa“ (J 17,24).

Nebyl tam jen život a láska, byla tam radost, potěšení, veselí, hojnost štěstí. V Žalmu 37,4 se píše: „Měj rozkoš z Hospodina…“ To je pokyn určený věřícím lidem, a ti neznají Boží dobrotu a slávu dokonale. Z toho tedy vyplývá, že osoby Trojice se ze sebe navzájem radují nezměrnou radostí, protože každá z nich dokonale zná dobrotu a slávu zbývajících osob. To je ohromující.

A nebyl tam jen život, láska a radost, ale taky spokojenost, mír, klid, naprostá soběstačnost. Vyplývá to z atributů božství. Vše bylo přesně tak, jak to svatá Trojice chtěla. V 1. Paralipomenon 29,11 čteme: „Tobě, Hospodine, patří velikost, udatnost, sláva, síla i nádhera.“ Kromě lásky, radosti a spokojenosti tam přebývala také vznešenost, nádhera, sláva, majestát, nesmírnost, nekonečnost. Prorok Nahum říká: „… oblaka jsou prachem jeho nohou“ (1,3). Není to podivuhodná představa, že oblaka jsou prachem Božích nohou? Ježíš v Janovi 17,5 zmiňuje slávu, kterou měl u Otce, dříve než byl svět.

Kromě života, lásky, radosti, spokojenosti a vznešenosti tam byla naprostá dokonalost, harmonie, jednota, úplnost. Nic nechybělo. Božská plnost. O jednotě mluví Ježíš v Janovi 17,11, když se modlí za ty, kteří v něj uvěřili: 

Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako jsme jedno my. 

O těchto věcech mluví i Mojžíš ve své modlitbě v Žalmu 90,2:

Dříve než se zrodily hory, než jsi zrodil zemi a celý svět, od věků navěky jsi ty, Bože.

Po představení věčného božského Slova, které bylo u Boha, Jan dále v 2. verši říká: 

• To bylo na počátku u Boha. 

Na první pohled se může zdát, že se zbytečně opakuje. Vždyť už před chvílí řekl, že Slovo bylo u Boha. Avšak Jan chce, abychom něco pochopili. 

Proč vlastně používá ten výraz „Slovo“? Proč neříká prostě „Ježíš“, když ho stejně myslí?

Na slovech záleží, prostřednictvím slov se sdělují myšlenky a Bůh sdělil prostřednictvím tohoto Slova sám sebe a cestu vykoupení. Každý jazyk má mnoho slov, ale tady je jedinečné Boží sdělení. Když mluví Bůh, skutečnost se podřizuje jeho slovům jako při stvoření. A zde má Jan na mysli samotné vtělené Boží slovo.

Toto Slovo je však více než jen mocné poselství. Odkazuje na druhou osobu věčného božství. Popisuje skutečnost, že Bůh, který stvořil čas, do něho vstoupil, že Bůh, který stvořil celý vesmír, sestoupil do svého stvoření. To Slovo znamená, že Bůh vyslal osobu, aby zvěstovala poselství, a že ona osoba sama je pro lidstvo životodárným poselstvím.

Jan říká, že člověk, který chodil po této zemi, vyučoval a byl ukřižován, byl v minulosti na věčnosti se samotným Bohem. Kristův život na zemi je osobním vyjádřením nekonečné blahosklonnosti. To Slovo je ryzí a naprosté sebeodhalení, v něm se Bůh odhalil člověku. To Slovo musí být předmětem naší víry, abychom se mohli znovu narodit a usmířit se s Otcem, u něhož bylo Slovo na věčnosti. Právě skrze něho získáme věčný život a nehynoucí naději. Jeho vlastní slova to vystihují nejlépe: 

Já jsem ta cesta, pravda i život. (J 14, 6)

Tvrdí to o sobě Slovo samo. On sám, to Slovo, je ztělesněním a podstatou samotného poselství evangelia.

Slova Janových veršů jsou jednoduchá, ale myšlenky v nich obsažené jsou ohromné. Ve 2. verši našeho textu se opakuje „na počátku u Boha“. Jan to opakuje, protože minulá věčnost před stvořením je nám zcela cizí.

 Bůh sám obýval věčnost. To je nesmírně důležité. Opravdu bych si přál, abyste to viděli a byli tím povzbuzeni. Vesmír je ve srovnání s věčností velmi nedávným fenoménem. My jako časově omezené bytosti nemáme slova, kterými bychom adekvátně popsali bytí, věci a události mimo naše časoprostorové kontinuum. Trojjediný Bůh je věčný, kdežto celá historie stvoření se vším, co se v ní odehrálo, je nepatrná. Jan vysvětluje skutečnost, že člověk Ježíš má věčný původ u Boha v předaleké věčnosti. On je ztělesněním evangelia a samotné dobré zprávy. Taková je bytost, kterou představuje jako Slovo.

Přesnější překlad 2. verše by zněl: Toto bylo na počátku u Boha nebo Tento byl na počátku u Boha. „Slovo“ je v řečtině na rozdíl od češtiny mužského rodu. Přesnější překlad z řečtiny by byl „toto“, a ne „to“, jak máme v textu. Jan nemá na mysli nějaké slovo, jedno z mnoha, ale právě toto Slovo. Bohem inspirovaný autor záměrně poukazuje na konkrétní jedinečné Slovo. Pečlivě upozorňuje na ústřední myšlenku. Nic jiného se jí nevyrovná. Není žádné podobné další slovo, poselství, osoba či bytost. V Kristu a skrze Krista se Bůh obrovským způsobem odhaluje. Odkrývá i své úžasné milosrdenství, a proto Jan používá „toto Slovo“ a chce jasně ukázat právě na ně. Jan chce původním i dnešním čtenářům sdělit, že počátek této osoby sahá až k božství a daleko předchází její fyzické zrození.

Přemýšlením o věčnosti bychom mohli strávit ještě mnoho času, ale náš text nás posouvá vpřed. Podívejme se do verše 3: 

• Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je.

Tento verš nás přivádí na začátek času, do našeho světa času. Právě zde vstupuje čas do existence. Přesněji řečeno, Slovo vnáší čas do obrazu. Činitelem je Slovo. 

Slovo „všechno“ zahrnuje mnohé. Patří sem hory včetně Sněžky, Indie, Rusko, Ukrajina, Afrika, kočky, psi, sloni, oceány, pevniny, planety, sluneční soustava, Mléčná dráha, všechna období dějin a knihy, které o nich byly napsány atd. Zmínil jsem jen pár věcí, Jan však říká: „Všechno vzniklo skrze ně…“ Jak obrovské prohlášení!

Jan řekl, že všechno vzniklo skrze ně, a ne, že všechno bylo skrze ně. Tím chce říct, že jedině Bůh je věčný, protože všechno mimo Boha má počátek. Všechno, co existuje mimo Boha, má nějaký začátek. Vidíme však, že Slovo je prostředkem stvoření. „Všechno“ zahrnuje vše, není zde prostor pro nějakou výjimku.

„… bez něho,“ pokračuje Jan, „nevzniklo vůbec nic, co je.“ Opět neexistují výjimky. Kromě Boha, vše, včetně nás a lidí ze všech dějinných období, vstoupilo do bytí skrze Slovo. To je obrovská pravda. Je to těžké pochopit, ale dovolte mi malou ilustraci. Nevím, jestli máte rádi hudbu, ale pravděpodobně jste slyšeli o souboru šesti symfonických básní Má vlast. Je to jedno z největších českých klasických děl. Je to mistrovské dílo, skutečně nádherné. Avšak bez Bedřicha Smetany by nevznikla žádná z těchto šesti kompozic. Byl to Bedřich Smetana, kdo vytvořil toto známé hudební dílo. Zkuste je však porovnat s dílem celého stvoření. Má vlast je krásná, ale nevznikla z ničeho jako Boží dílo. Smetana netvořil z naprosté nicoty. Použil svou jedinečnou, Bohem stvořenou kreativitu a také čerpal z nápadů či hudebních základů, které za svého života získal. Je však stvořitelem této hudby, je prostředkem vzniku. A všichni se shodneme na tom, že on sám je bezpochyby větší než jeho výtvor. Nyní to porovnejme se stvořením, které, jak nám říká Jan, „všechno vzniklo skrze ně“, skrze Slovo. Celé stvoření je neuchopitelně rozsáhlé dílo.

Zamysleme se. Bez Slova by nic neexistovalo. Všechno vzniklo skrze ně. Pokud jste tuto pravdu ještě neslyšeli, tak je mi potěšením představit vám takto vznešeného a mocného Božího syna, Slovo, které se stalo tělem, jak nám říká Jan ve 14. verši.

Ale pokud jste tuto pravdu už slyšeli, a možná několikrát, nenechte se tím zaslepit. Pohleďte na ni nově a uvědomte si její váhu. Když Jan prostě a jasně píše: „Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je,“ vyjadřuje obrovskou skutečnost.

Bratře a sestro, taková je moc našeho Spasitele. Jaké povzbuzení! Všechno, co existuje, začalo existovat skrze něho. Nedokážu slovy popsat, jak mocného Spasitele máme.

Nejsou slova, která Jan píše, povzbuzením, abychom z celého srdce věřili, že je náš Bůh schopen vyslyšet naše modlitby? Není snad moc našeho Pána Ježíše důvod, abychom z celého srdce věřili, že je schopen „učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet“? Ano. Doufám, že to vidíte stejně. Pro Boží děti jsou tyto skutečnosti ohledně Slova, Božího Syna, ohromně povzbuzující.

Pokud však ještě nejste skutečné Boží děti, je 3. verš důvodem k velikým obavám a k tomu, abyste se začali spoléhat na jeho milosrdenství. Potřebujete slyšet a pochopit, co Jan dále vysvětluje ve 4. a 5. verši:

• V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. 

Zde vidíme nádherný průlom. Sám Stvořitel všech galaxií vstupuje na planetu Zemi, aby osobně zjevil sám sebe a jedinou naději pro člověka. Jan překrásnými slovy popisuje, jak tento Stvořitel sestupuje ze své věčné slávy: „V něm byl život.“ I my máme život, ale on měl nezávislý, nikdy nekončící život. A protože je Bůh, měl a má schopnost darovat věčný život s Bohem i nám. Tohoto hlubokého tématu se zde Jan jen krátce dotýká a ve zbytku evangelia jej dál rozvádí. V úvodních řádcích nerozbírá vše do podrobností, ale dovoluje nám nahlédnout do jejich nesmírné hloubky.

V něm byl život a ten život byl světlo lidí. (v. 4)

V Kristově životě mohl člověk vidět Boha takového, jaký je. Je to překrásné, a zároveň velmi pokořující, když si uvědomíme, že v Novém zákoně vidíme v Ježíši Boha takového, jaký je. Vidíme velkou Boží lásku. Přivádí na světlo naprostou zkaženost člověka a staví ji do kontrastu s Boží svatostí. Skrze ně můžeme vidět význam Kristovy smrti a vzkříšení.

A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (v. 5)

Tato Bohem vydechnutá slova nás odkazují na pád člověka. Vidíme tmu. Mnoho biblických textů popisuje duchovní tmu. Přečtěme si následující závažná prohlášení: 

I viděl Hospodin, jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé. (Gn 6,5) 

… všechno tvorstvo na zemi pokazilo svou cestu. (Gn 6,12) 

Takto Bůh vidí lidstvo. Přirozený stav lidského srdce je zcela zkažený a hříšný a vůči Bohu zcela mrtvý, a to bez výjimky.

Když tedy Jan v 5. verši říká: „A to světlo ve tmě svítí…“, popisuje naše přirozené prostředí. Dále prohlašuje: „… a tma je nepohltila.“ Ve Skutcích 3,15 se píše, že Ježíš je původce života. Zabili ho, ale jeho smrt byla součástí Božího záměru. Ježíš se stal naší zástupnou obětí. Tma nezvítězila, „tma je nepohltila“. Je to, jako když vyjde slunce. Před světlem se nelze schovat, nelze mu zabránit, aby ozářilo vše, co je před ním. Je to, jako když pozdě v noci chcete vyjet ze dvora a zapnete světla. Prorazíte tmu a osvítíte vše před sebou. Ve světě kolem nás je obrovské množství lží, hříchů, špíny a temnoty, a přece nemohou pohltit životodárné Boží slovo. 

Život Božího slova přinesl osvícení, a tedy poznání. Příchod Krista na zem není jenom historická událost nebo informace, kterou je třeba pochopit. Kristus přinesl usmíření a věčný život všem, kdo v něho věří. Historické události, které Jan popisuje, s sebou nesou osobní a nadčasové důsledky pro každého z nás.

Na závěr bych nás všechny chtěl pobídnout, abychom pamatovali na tohoto Spasitele. Pamatujme na dokonalého, milosrdného a vznešeného Spasitele, kterého máme. Vzhlížejme ke svému Spasiteli. Pamatujme na vtělené Boží slovo, které bylo od věčného počátku a po celou budoucí věčnost bude s těmi, kdo mu patří.

Rozloučím se s vámi slovy z Judova listu: 

Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu, jedinému moudrému Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky věků. Amen. (Ju 1,24–25)

Matthew Smith je členem Biblického sboru křesťanů Kladno (bskk.cz)