Minulý měsíc jsem měl výsadu kázat na konferenci mládeže v Jablonci. 

Tématem byla současná modloslužba. Poprosili mne, abych jim pomohl odhalit skryté modly, které se vkrádají do našich životů a narušují naše uctívání. Ale abych mohl dobře vysvětlit, co je modloslužba, navíc současná modloslužba, musel jsem nejdřív nastudovat, co je to uctívání. Tímto studiem jsem byl hluboce zasažen. Řekl jsem si, že se o to musím s vámi podělit.

Uctívání je ve skutečnosti nejdůležitější téma Bible, protože všecko, co děláme, a hlavním záměrem všeho, co dělá Bůh, je, aby byl uctíván. Proto mluvím v superlativech a tvrdím, že uctívání je středem Bible. 

Kvůli uctívání přicházejí lidé o život. A kvůli uctívání jsou lidé zachraňovaní. Existuje hlavní příčina, proč jsou lidé ztraceni, a také hlavní důvod, proč Bůh zachraňuje. Jistě, lidé jsou ztracení, protože hřeší a neposlouchají Boha, ale hlavním důvodem je, že neuctívají Boha.

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost. (Ř 1,18–21)

Uctívání je také jedním z hlavních témat poslední knihy Bible, knihy Zjevení. Uctívání je zde zmíněno 22krát. Nemělo by nás tedy překvapit, že Jan opakovaně ukazuje na hlavní důvod, proč je tolik lidí ztraceno na věčnost. Odmítli uctívat Boha. Ve Zjevení vidíme, jak uctívají šelmu, jak uctívají zlato, stříbro, peníze a sex, jak uctívají svět i démony. Ale Boha uctívat nebudou. A proto čteme takové věci jako Zjevení 14,11: 

Dým jejich muk vystupuje na věky věků a dnem ani nocí nemají odpočinutí ti, kdo se klanějí šelmě a jejímu obrazu, a ti, kdo přijímají cejch jejího jména.

Hlavní příčinou zatracení člověka je způsob uctívání. Proto nás nepřekvapí, že Bible považuje uctívání za ústřední bod spasení. Bůh nás zachránil, abychom ho uctívali.

 On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti... (Ef 1,4–6)

Vidíme to znovu ve 12. verši: „… abychom tu byli k chvále jeho slávy“ a ve 14. verši: „… k chvále jeho slávy“. Jinými slovy jsme spaseni, abychom uctívali. 

 Kéž je nám Bůh milostiv a kéž nám žehná, kéž nad námi rozjasní svou tvář, aby byla na zemi známa tvá cesta a mezi všemi národy tvá spása. (Ž 67,2–4)

Bože, kéž ti lidé vzdají chválu, kéž ti vzdají chválu všichni lidé! (Ž 67,5)

Největší problém světa je, že lidé neuctívají Boha. A řešením všech problémů by bylo, kdyby celý svět, každý člověk, uctíval svého Stvořitele a Spasitele. Cílem spasení je uctívání Boha, proto musíme jako křesťané přesně chápat, co je uctívání a jak Pána Boha správně uctívat.

Naším hlavním cílem by mělo být, abychom dobře pochopili a věděli, co se Bohu líbí, a nedopouštěli se modloslužby. Modloslužba je nejen uctívání falešných bohů, ale také uctívání Boha způsobem, jaký se mu nelíbí.

Co je uctívání?

Obecně můžeme uctívání definovat jako pociťování a vyjadřování úcty, bázně a díků Bohu. O tom hovoří vynikajícím způsobem verš Židům 12,28: 

Projevujme proto vděčnost, že přijímáme neotřesitelné království, a s ní přinášejme Bohu jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní.

Vyskytují se zde některé důležité aspekty uctívání. Všimněte si vděčnosti. Vděčnost nejsou jen slova. Máme-li být vděční, musíme mít správně nastavené srdce. Je to dobrovolná a emocionální reakce na to, kdo je Bůh a co pro nás udělal.

Autor píše, že vděčnost má doprovázet příjemná služba. Služba je vše, co přinášíme Bohu. Slova, emoce, činy, písně i chvály. Aby byla služba příjemná, vše, co přinášíme Bohu, se mu musí líbit. Je potřeba si uvědomit, že při uctívání nejde o nás. Nejsme cílem uctívání. Nezáleží na tom, jak kdo vypadá nebo jaký styl hudby se komu líbí. Uctívání celé náleží Bohu, a proto otázka, kterou si musíme položit, zní: Líbí se Bohu moje uctívání? Autor říká: „Přinášejme Bohu jemu příjemnou službu s uctivostí a bázní.“ Jinými slovy při uctívání nejde o formu ani o vybraná slova. Skutečným uctíváním je niterná reakce na Boha vyvěrající ze srdce, které se chvěje před Bohem. A autor ukazuje proč: 

Neboť náš Bůh je oheň stravující. (Žd 12,29)

Pravda o Bohu by nás měla rozechvět. Poznání Boha a jeho vlastností, jeho svatosti, jeho spravedlnosti, jeho čistoty a moci, to vše by nás mělo přimět, abychom se sklonili v uctivé bázni. Obecně tedy můžeme definovat uctívání jako pociťování a projevování úcty, bázně a díků Bohu.

Co přesně znamená slovo uctívání? Je utvořeno ze slova úcta, tedy respekt a čest. Uctívat znamená prokazovat někomu nebo něčemu úctu, čest a bázeň.

A co biblická definice? Pokud jde o Starý zákon, musíme definovat tři hlavní hebrejská slova. První slovo: חָוָה chavah.Toto sloveso se obvykle překládá jako „poklonit se“ nebo „klanět se“. Poprvé se objevuje v Genesis 22,5: 

„[A] řekl svým služebníkům: Zůstaňte tady s oslem a já s chlapcem půjdeme až tam. Poklonímese Bohu a vrátíme se k vám.“ 

Použité sloveso vyjadřuje fyzický úkon uctívání. Vidíme ho znovu v Exodu 34,6 a 8: 

Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti. … Mojžíš rychle poklekl na zem, klaněl se.

Slovo „klaněl se“ je zde chápáno jako fyzické gesto úcty a pokory před Bohem.

Další slovo: קָדַד qadad. Význam slova se oproti předchozímu slovu liší jen velmi málo. Nachází se ve stejném verši, v Exodu 34,8: 

Mojžíš rychle poklekl na zem…

Významy jsou téměř totožné. Důraz je kladen na skutečnost, že Mojžíš padl na kolena. Obě slova vystihují fyzické vyjádření úcty a pokory při uctívání.

A co třetí sloveso? Třetí sloveso má stejný význam jako první dvě: כָּרַע kara znamená sehnout se, sklonit se, pokleknout. V Žalmu 95,6 vidíme všechna tato tři hebrejská slova vedle sebe: 

Pojďme, klaňme se, skloňme se, poklekněme před Hospodinem, který nás učinil.

Všechna tato slova jsou synonyma. Není mezi nimi téměř žádný rozdíl. Účelem je zdůraznit příkaz pokorně se sklonit před Bohem v uctívání.

Starozákonní uctívání tedy doslova znamenalo klanět se, padnout, pokleknout před Bohem. To je velmi zajímavé v souvislosti se způsobem, jakým my sami uctíváme. Uctívání znamená klanět se, pokořit se. Rádi zvedáme ruce. Někteří tleskají, tančí, ale málokdo z nás klečí. Jsme lidé ze západu, jsme svobodní. Z dobrého důvodu se neklaníme premiérovi ani prezidentovi, ale neklaníme se už ani Bohu. Otázkou je proč? Možná to děláme v soukromí, ale nejsme zvyklí to dělat veřejně. Jednou jsem byl v Rusku, třikrát jsem byl v Kazachstánu. Během bohoslužby věřící klečeli. Bylo mi to trochu nepříjemné. Byl jsem jediný, kdo stál, ostatní bratři a sestry klečeli. Tak jsem taky poklekl. Potom jsem si říkal, že je zajímavé, že my na západě to neděláme. Netvrdím, že jsou lepší než my. Nevíme, co mají v srdci. Ale my jsme ztratili tělesný aspekt uctívání. Myslím si, že je dobré se ptát proč. Bratři a sestry, Písmo hovoří zcela jasně. Až se Pán Ježíš vrátí, poklekne každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí. Každý člověk bude před Ježíšem fyzicky pokořen.

Existují ještě dvě méně používaná, ale také důležitá hebrejská slova, která se také překládají jako uctívání.

Sloveso פְּלַח pelach je v Českém studijním překladu několikrát použito jako „uctívat“.  Tento výraz znamená „vzdávat úctu, sloužit“ a nese v sobě myšlenku věnovat svůj život a duši druhému. 

Nebúkadnesar promluvil a řekl jim: „Je to úmysl, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a té zlaté soše, kterou jsem dal postavit, se neklaníte?“ (Da 3,14)

Boží děti pochopily, co chtěl, a proto správně reagovaly:

„Ale i kdyby ne, známo buď tobě, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a té zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se nebudeme klanět.“ (Da 3,18)

Poslední slovo je עָבַד abad. Obvykle se toto sloveso v ČSP překládá jako „sloužit“: 

 Hospodina, svého Boha, se boj, jemu služ a v jeho jménu přísahej. (Dt 6,13)

 Hospodin se dá Egyptu poznat a Egypťané v onen den poznají Hospodina; a budou mu sloužit obětí a přídavnou obětí a učiní Hospodinu slib a splní ho. (Iz 19,21)

Toto slovo zdůrazňuje, že máme jednoho Pána, jednoho Boha, jednoho majitele. A jedině jemu máme být oddáni. Poslechněte si, jak je toto slovo přeloženo v Exodu 20,4–5: 

Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý…“

Dané sloveso má stejný kořen jako hebrejské podstatné jméno „otrok“. Proto se zde může správně překládat jako otročit. Uctívání je neoddělitelně spojeno s vlastnictvím a držbou. Boha uctíváme nejen proto, že je Bůh, ale také proto, že je naším Bohem a my jeho lidem. Vzpomeňte si, proč Bůh přikázal faraonovi, aby propustil Izrael. Je Bůh proti otroctví? Bylo jeho hlavním důvodem k záchraně Izraelců, aby byli svobodní? Hospodin řekl faraonovi: „Propusť můj lid, ať mi v pustině slouží.“ Můžeme to přeložit jako „aby mne uctívali“, ale použité hebrejské slovo znamená „aby mi sloužili“. Uctívání je o službě. Uctívání ukazuje na to, že nás Bůh zachránil. Máme svobodu od hříchu, ale patříme Kristu.

Není překvapením, že Nový zákon učí stejné věci. V Novém zákoně se pro překlad slova „uctívání“ používá několik řeckých slov. Jedním z nich je eusebéō, εὐσεβέω eusebeʹo. V Novém zákoně je použito pouze několikrát. Například ve Skutcích 17,23: „Co tedy ctíte, a ještě neznáte, to já vám zvěstuji…“ 

Běžnější slovo je podstatné jméno λατρεία latreía nebo sloveso λατρεύω latreúō. Podstatné jméno je v Novém zákoně použito 5krát, a přestože se obvykle překládá jako služba, musíme pochopit, že to není slovo obecně užívané pro službu, ale vztahuje se ke konkrétním vnějším náboženským úkonům pro Boha a pouze pro Boha. V Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, se toto slovo používá v souvislosti s obětmi, které přinášeli kněží. A stejně toto slovo používá Nový zákon. Například Římanům 12,1: 

Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu. To je vaše rozumná služba Bohu.

Pro nás má slovo „služba“ obecný význam. V češtině, ale ani v angličtině nemáme přesný překlad tohoto řeckého slova. Lze jej přeložit jako „rozumná bohoslužba“, něco, co kněz dělá pro Boha. Pavel tím myslí, že tvůj život má být obětí, kterou kněží přinášeli na oltář. Tvůj život má být zápalnou obětí, jejíž vůně stoupá k Bohu a naplňuje jeho chrám vůní svatosti, spravedlnosti a dobroty. To znamená, že každý aspekt tvého života má být obětí. Každý skutek, každé slovo, každá myšlenka má být obětí Bohu. Celý život je obětí. Uctívání je 24hodinovou záležitostí, 7 dní v týdnu. Neexistuje žádný rozdíl mezi posvátným a světským. Neexistuje doba, kdy bychom nebyli v chrámu, neuctívali a neobětovali svému Bohu. Jsme živé oběti. Stále sloužíme Bohu. Stále Boha uctíváme.

To znamená, a je to velmi důležité, že kvalita našeho života určuje kvalitu našeho uctívání. Jak žijeme, co děláme se svým časem, na co se díváme, co posloucháme, to vše rozhoduje, zda se Bůh z naší oběti raduje nebo je znechucen. Naším cílem je žít ve svatosti, aby vůně našeho života těšila Boží srdce a působila mu radost.

Poslední slovo: προσκυνέω proskunéō se používá častěji než ta ostatní. Skládá se z předpony pros, tedy „ke“, a slova kunéō, políbit. Ve starověké řečtině se tento výraz často používal k vyjádření zvyku klanět se před osobami a líbat jejich nohy nebo zem, na které stály. Tento termín zjevně vystihuje úctu, čest a hlubokou pokoru při uctívání. Proto se stal tím nejdůležitějším slovem, které se v Novém zákoně pro uctívání používá. Objevuje se 60krát a obvykle se překládá jako „klanět se“ a někdy jako „uctívat“. Vyskytuje se například v Matoušovi 2,2: 

[A] … říkali: „Kde je ten narozený král Židů? Spatřili jsme jeho hvězdu, když vycházela, a přišli jsme se mu poklonit.“

Nebo také v Matoušovi 4,9, když satan řekl Ježíši: 

Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi (pokud mě budeš uctívat).“

Zajímavé je, že když Ježíš hned v následujícím verši používá stejné slovo, překládá se jako „uctívat“: 

Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane. Vždyť je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“

V Janovi 4,23 používá Ježíš jak podstatné jméno, tak sloveso:

Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelése budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele.

Vždyť sám Otec hledá takové uctívače. Bůh hledá uctívače. Hledá lidi, kteří ho budou správně uctívat, budou se před ním správně klanět. Hledá lidi, kteří uvidí jeho slávu, uvidí jeho hodnotu, jeho milost a budou ho fyzicky uctívat. Jaké ctitele Bůh hledá? Hledá lidi, kteří se pouze klaní? Je hlavním cílem uctívání pokleknout? 

Jak bychom měli uctívat? 

Pokud máme Boha uctívat v duchu a pravdě, musíme dobře chápat, co to znamená.

1. Musíme Boha uctívat svým intelektem.

 On mu řekl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Mt 22,37)

To je velice důležité. Uctívání není jen o klanění. Uctívání začíná pochopením biblické pravdy. Ještě jednou si připomeňme Jana 4,24: 

Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě. 

Uctívání začíná pravdou. K opravdovému uctívání může dojít pouze tehdy, když je mysl zaujatá biblickou pravdou. Nemůžeme uctívat Boha, aniž bychom správně chápali jeho slovo. Uctívání začíná v mysli – biblickým učením, teologií. To pohání uctívání. Proto musíme znát Boží vlastnosti, musíme znát Boží přirozenost, musíme studovat Trojici, Kristovo božství, musíme vědět jak a proč je zástupná oběť ústředním bodem evangelia. Musíme rozumět předzvědění, předurčení a vyvolení, protože cílem každé pravdy je vést naši mysl k uctívání.

2. Musíme uctívat Boha svými emocemi. Bohu záleží na tom, co k němu cítíme. On sám nám dal emoce. A hlavním důvodem, proč to učinil, je, abychom mohli cítit radost ze spasení, úctu k jeho osobě, zakusit moc jeho přítomnosti ve svém životě a poznat bázeň při pohledu na jeho slávu.

Skutečný křesťan chce, musí a bude mít biblické, tedy skutečné emoce k Bohu. Proto David říká: 

Pojďme, jásejme Hospodinu, hlaholme skále své spásy! (Ž 95,1)

Služte Hospodinu s radostí, předstupte před něj s jásáním. (Ž 100,2)

Takové uctívání je upřímně řečeno daleko obtížnější, než se zdá. Pokud chceme uctívat radostně, musí se pravda dostat z mysli do srdce. Radost je důsledkem pochopení pravdy. Je důsledkem pochopení Božího slova. Radost je důsledkem pochopení spásy. Proto není služba Bohu jednoduchá. Znamená spoustu práce pro kazatele, protože musí jasně kázat Boží slovo, aby posluchači rozuměli, aby jejich mysl pravdu pochopila, odtud se pravda dostala do srdce a vyvolala správné emoce.

Ani čtení Božího slova není jednoduché. Musíme Boží slovo pečlivě číst a pečlivě studovat, jestliže chceme správně uctívat Boha a mít správné emoce. Je třeba cílevědomého rozjímání nad Písmem. A na to, bratři a sestry, nemáme čas. Nemáme čas, a proto se nás jen málo raduje. Potřebujeme se soustředit na Boží slovo a pracovat na tom, aby pravdy evangelia sestupovaly do srdce. 

Problémem dnešní církve je, že chceme pocity bez přemýšlení. Chceme pocity bez pravdy a bez práce. Není snadné vyvolat pravé biblické emoce. Proto je množství tzv. křesťanské hudby lacinou náhražkou. Obchází mysl a cílí přímo na emoce. Melodie, akordy, rytmus, to vše se stává prostředkem k vyvolání emoce. K vyvolání emocí bez pravdy potřebujete pouze sentimentální hudbu. Biblické emoce vyžadují čas a pravdu. Biblické emoce jsou výsledkem snahy pochopit, kdo je Bůh a co pro nás udělal.

Prázdný emocionalismus může být vyvolán několika údery bubnu. To znamená, že to, co mnozí věřící používají nebo považují za uctívání, je ve skutečnosti modlářství, protože neuctívají Boha, ale své emoce a pocity. Bratři a sestry, pocity jsou důležité, potřebujeme je a měli bychom je mít. Musíme si však uvědomit, že musí být výsledkem působení pravdy. Proto v neděli ráno nezačínáme hudbou. Na začátku čte bratr z Božího slova a vysvětluje, kdo je náš Bůh, kdo je náš Pán a co pro nás udělal. Uctívání je reakce na pochopení pravdy evangelia.

Nakolik pravda pronikla do srdce, natolik budeme schopní skutečně uctívat a mít správné emoce. Nehledáme emoce, hledáme Boha. A když ho poprosíme: „Pane Bože, otevři mi znovu srdce, otevři mi znovu mysl, oči, abych znovu pochopil, co jsi pro mě udělal,“ potom přichází emoce, potom přichází láska, přichází uctívání.

3. A nakonec musíme Boha uctívat svou vůlí. Bratři, sestry, uctívání je volba. To dobře chápeme, protože jsme dneska tady. Mohli jste zůstat doma. Mohli jste ještě ležet v posteli, ale jste zde. Je to správné rozhodnutí. Uctívání je volba.

Je to především volba, koho nebo co budeme uctívat. Záleží na tom, jaké máme priority. Když se v pondělí ráno probudíš, rozhodneš se uctívat Boha? Vyžaduje to tvou vůli, abys učinil rozhodnutí. V neděli ráno se také rozhoduješ jít na bohoslužbu. Musíš vést svou mysl a emoce k Bohu. Musíme se rozhodnout, že budeme Pána Boha uctívat, oslavovat, když se nám chce, i když se nám nechce. 

Uvažujte o Jóbovi. Přišel o dobytek, zabili mu ovce, velbloudy, služebníky. Služebník, který unikl, mu řekl: 

„… hle, silný vítr se přihnal přes pustinu a opřel se do čtyř rohů domu; ten se zřítil na ty mladé a zemřeli. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.“ Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se. (Jb 1,18–19)

Uctíval. Sklonil svou vůli před Bohem. Jeho duše líbala Boží nohy. Celou svou bytostí řekl: „Bože, ty jsi Bůh. Můžeš dělat cokoliv, komukoliv, kdykoliv. Jsi absolutně svrchovaný. Nevím, proč jsi to udělal, ale můžeš si vzít mé peníze a budu tě uctívat, můžeš mi vzít mé děti a budu se ti klanět, můžeš mi vzít zdraví a budu tě uctívat, protože ty jsi Bůh. Ty jsi mě stvořil. Všechno, co mám, mám od tebe. A pokud to chceš zpátky, je to tvoje rozhodnutí a tvoje rozhodnutí je spravedlivé.“ Uctívání je volbou Božích dětí.

David se rozhodl uctívat Boha v radosti i v trápení. Daniel se rozhodl uctívat Boha v bezpečí i nebezpečí. Ježíš se rozhodl uctívat Otce, když byl v pokušení vyhnout se kříži. Ty a já musíme udělat totéž. Každé ráno, každý večer, každou neděli, ve všech situacích musíme Boha uctívat. Boží sláva a dobrota se nemění s okolnostmi, ve kterých se nacházíme. Boží podstata se nemění v závislosti na okolnostech. Bůh je vždycky dobrý. Bůh je vždy milostivý, stále přítomný, stále naším Otcem. Je naším Otcem, když hřešíme, když je život jednoduchý, i když je život těžký. Když my jsme slabí, Bůh je silný. Když jsme nespravedliví, Bůh je spravedlivý. Když jsme zlomení, Bůh je svrchovaný. Proto nikdy nemůžeme říct: „Dnes nejsi hoden.“ Stav našeho bankovního účtu ani válka na Ukrajině nezmění Boží evangelium. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky. Na jeho dílo na kříži nemají žádné takové zprávy vliv. Tvůj věčný osud se nemění v závislosti na okolnostech. Tvůj věčný osud je naprosto jistý. Přišel jsi o práci? Máš věčný život. Přišel jsi o zdraví? Máš věčný život. Umíráš? Máš věčný život. 

Proto jásáte, i když jste nyní nakrátko, je-li to nutné, zarmouceni rozličnými zkouškami, aby osvědčenost vaší víry, vzácnější než pomíjející zlato, jež je zkoušeno ohněm, byla nalezena k chvále, slávě a cti při zjevení Ježíše Krista. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ačkoli ho ani nyní nevidíte, věříte v něho a jásáte nevýslovnou radostí, plnou slávy, docházejíce cíle své víry, záchrany duší. (1Pt 1,6–9) Amen.

Pane Bože, prach jsme a do prachu se navrátíme, ale zároveň jsme bytosti s duší. Ty jsi nás stvořil. Žijeme, a dokonce máme věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu. Skláníme se před tebou. Uctíváme tvoje svaté jméno, a dnes nově na základě toho, co jsme slyšeli, co jsme studovali. Chceme tě uctívat z celého srdce. Odpusť nám, že často uctíváme svět, a pomoz nám, abychom byli věrní služebníci a ctitelé. Děkujeme ti za spásu, kterou jsi nám daroval. Děkujeme ti, Pane, že je jedno, jak dlouho budeme zde na zemi a čemu musíme čelit. Nezáleží na tom, co se děje ve světě. Záleží jenom na tom, co jsi pro nás udělal. Děkujeme ti, že jsi hoden. Děkujeme ti, že jsi nám otevřel oči, abychom uviděli tvou slávu. Těšíme se, až uvidíme na vlastní oči slávu tvého Syna a našeho Spasitele. Amen.

Autor je straším církve Biblické sbor křesťanů Kladno, www.bskk.cz