Splněný sen II.

Mongolská železniční trasa byla dokončena v r. 1940. Sleduje víceméně historickou obchodní stezku z Číny do Ruska přes mongolský Ulánbátar. Původně šlo o stezku koření, později stezku čajovou a nakonec hedvábnou. Máme před sebou dvě noci jízdy „kočárem“. Trasa druhé části cesty:

Odjezd z Irkutska 23:52

Ulan-Ude 8.04 – stojíme 35 minut

Hlavní město Burjatské autonomní republiky bylo založeno kolem r. 1666. Ve 13-17. století bývala celá oblast součástí Mongolské říše.

V Ulan-Ude začíná nultý kilometr Trans-mongolské magistrály. Železnice se zde rozděluje dvěma směry. První trasa vede přes Dálný východ do Vladivostoku a jižní vede přes Mongolsko do Číny. Jízda do Vladivostoku trvá šest dnů. Z Ulan-Ude je na Rusko-mongolskou hranici ještě 250 km.

Gusino ozero – Husí jezero

Džida poledne

Hraniční přechod – vesnička Nauški (ještě v Rusku)

příjezd 13.08, odjezd 16.43

K mongolskému přechodu zbývá 21 km.

Suchbatar – Mongolská kontrola:

příjezd 21.30, odjezd 23.15

Ruští děžurníci s námi pokračují až do Ulánbátaru. Po překročení hranice skončí moskevský čas.

ULÁNBÁTAR – název města je běžně zkracován na UB (jú-bí).

9. DEN: VLAK

Vagóny mongolského vlaku byly vyrobeny před 23 lety v NDR. „Praktish umakart“ model vozů je opotřebovaný a „bischen schmucik.“ Rámy oken jsou dřevěné a skla tak zašlá, že je skrze ně sotva vidět. Okna se nedají otevřít, ale měla by fungovat klimatizace. Spací lavice jsou o pár centimetrů širší než v předchozích vagónech, ale o co jsou lavice širší, o to jsou tvrdší. Na červené kožence byly připraveny srolované čabraky. Dostáváme čisté povlečení a malý ručník. Zpočátku se zdálo, že je vlak hlučnější a rozvrzanější, ale na nové zvuky jsme si brzy zvykli. Všichni postupně upadáme do spánku.

Samovar je na svém místě a klimatizace funguje. Snad všichni do jednoho jsme si mysleli, že na toaletách neteče nad umyvadlem voda. Kroutili jsme kolečkem na všechny strany, ale nevytekla ani kapka. Martin nám pak ukázal kouzlo. Pod výtokem armatury je čudlík, stačí zatlačit směrem vzhůru a voda teče.

Jsme stále ještě na Sibiři. Bažiny se proměňují na suché zvlněné neosídlené dálavy. Stromy mizí, známky civilizace zůstávají na stejné úrovni, jen je vidět o něco více autovraků, divokých skládek smetí a odpadků.

Od Martina dostáváme instrukce a doporučení, jak se máme chovat na hranici. Co se bude dít na nádraží a celou hraniční proceduru není radno komentovat ani dokumentovat. Mohlo by dojít i ke konfiskaci čipů. Máme se připravit na to, že hraniční procedury mohou trvat nekonečně dlouho. Máme být nanejvýš trpěliví a odpustit si jakékoliv poznámky na adresu pohraničního personálu.

Půl hodiny před stanicí bývají ve vlaku zavřeny toalety a po zastavení vlaku přestane pracovat chlazení. Pokud budeme muset zůstat ve vlaku, čeká nás nesnesitelné horko.

Rusko-mongolský hraniční přechod se nachází uprostřed ničeho, tedy řečeno přesněji, začíná v nepatrné vesničce Nauški. Díky změně jízdního řádu přijíždíme odpoledne. Největší žár dne pominul, ale i tak na nás doléhá bezútěšnost místa. Pohraniční služba vybrala naše pasy a odešla. Můžeme vystoupit. Je pozdní odpoledne, venku je pod mrakem, takže je příjemněji než ve vlaku či na peronu.

Procházíme parkem plným odpadků a lahví, hlavně od piva. Okolo každé lavičky je jich pěkná hromada. Nevím, zda jsou to vizitky místních, nebo předchozích turistů. Pokračujeme ke kulturnímu domu železničářů. Od budovy nádraží, přes park a dál, kde se volně toulají krávy. Projíždějící auta je objíždějí, protože na troubení nereagují. Chovají se stejně vznešeně jako svaté krávy v Indii. Je třeba koukat pod nohy. Kravince jsou všude.

O kousek dál nakoupíme a sníme chutné pirohy, pohovoříme s ženou, která je pekla a smažila. Je jí 40 let a již má čtyři vnuky. Všichni čtyři kluci plus kamarádi dostali Vítkovo dřevěné autíčko. Pavel trochu nedůvěřuje ajranu (slaný jogurtový nápoj), který si v relativně dobře zásobeném a chladničkami vybaveném magazínu koupil. Nápoj byl plný bublinek, a když se prodávající zeptal, zda je to v pořádku, odměřeně odpověděla, že je přesně takový, jaký má být. Zřejmě v těchto končinách jde o produkt sycený bublinkami.

Ve vesničce panovalo ospalé odpoledne. V podvečer se začínají vracet domů krávy a my odcházíme k nádražní klimatizované čekárně. Překvapilo nás, že tam mají bankomat a uniformovaní zaměstnanci jej běžně používali. Na povel se vracíme do vlaku. Uvnitř vagonu je horko a dusno. Okna se nedají otevřít. Mužská část cestujících se vysvlékla do půl těla. V kupé je jako v sauně.

Přicházejí pasoví úředníci a vracejí nám pasy už bez ruského průvodního formuláře. Dostáváme k vyplnění čtyři nové. Přicházejí celníci a ptají se, co máme k proclení. Podle instrukcí zvedáme jednu lavici. Vagonem projde psovod s čmuchajícím pejskem. Po další hodině čekání se vlak dává do pohybu. Projíždíme 21 km územím „nikoho“, ale to je jen zdání. Jde o ostré hraniční pásmo. Vidíme ploty z ostnatých drátů, zorané pásy země, kotouče ostnatých překážek a strážní věže. Totéž nás čekalo na mongolské straně. Vzpomínky na staré časy v nás opět ožívají.

Suchbatar, mongolská hranice

Projíždíme kolem řeky a vlevo je kaňon. Jsme 5900 km od Moskvy. Vybalujeme repelent na komáry. Znovu jsme upozorněni, že nemáme nic kolem nádraží fotit. Upoutáme-li na sebe pozornost, můžeme přijít o foťáky a kamery. Přichází pasová kontrola, sesbírá pasy a odchází. Nastupují celníci a znovu otázka: „Co máte k proclení?“ Nic. Odevzdáváme vyplněné formuláře a prohlášení. Přichází mladá urostlá Mongolka v uniformě lidových milicí. Na nohou má bagančata, jen se vydat na pochod. Pečlivě prohledává kupé, hbitě leze po žebříku, kontroluje každou možnou skrýš, otevírá panely na stropě v kupé i na chodbě. Nahlédne do každého zákoutí. My beze slov apaticky čekáme. Z vlaku nesmíme vystoupit. Po dvou hodinách marinace ve vlastní šťávě nám přinášejí pasy. Každého si pozorně prohlížejí, přečtou jméno a pasy nám vrátí. Je zajímavé, jak je člověk bez pasu pokorný a poslušný. Sotva se vlak rozjede, uléháme. Máme před sebou další krátkou noc. Končí moskevský čas. Do UB máme přijet před sedmou hodinou ráno tamního času. Kdo se v tom má vyznat?

ULÁNBÁTAR, Rudý hrdina

Za Rusko-mongolskou hranici se krajina mění. Nejsou vidět stromy, ale jen zelený nizoučký porost travin. Z dálky krajina vypadá, jako by ty obrovské plochy spásly ovce. Vidíme první stáda koní i jezdce, kteří ženou dobytek. Místy míjíme velké ohrady z prken, cihel i panelů. Uvnitř bývají postaveny cihlové domky a jurty. Nechybí terénní automobily a náklaďáky. Nomádi se nezabydlují na dlouho, proto není vidět kolem plotů a ohrad takový binec jako u usedlých Sibiřanů. Také nenakupují v supermarketu, takže zde nepoletují ani plastové pytlíky. Jen tu a tam zahlédneme něco, co připomíná zorané pole. Prý bývalo zvykem, že kdo se chtěl usadit a něco zasel, bylo jeho úsilí zmařeno stády hnaných koní, kteří půdu ušlapali tak, že po polním snažení nezbylo ani památky. Mongolové měli zůstat navždy nomády a chovateli dobytka.

UB byl založen v r. 1639 coby klášterní jurtové centrum nomádů. Svoji polohu „centrum“ změnilo celkem 28x a teprve od r. 1778 se stalo stálým místem s názvem Urga. Počátkem 20. století mělo centrum asi 25 000 obyvatel, z čehož bylo asi 10 000 mnichů a přifařených služebníků klášterů. V únoru r. 1921 byl z čínského vězení vysvobozen rusko-mongolskými silami Bogd Khan a byl znovu korunován za hlavu Mongolska. Téhož roku v červenci se k moci dostala komunistická rusko-mongolská armáda. V říjnu 1924 bylo město Urga přejmenováno na Ulánbátar – v překladu Rudý hrdina.

V pozdních 30. letech byly z ideologických důvodů a po důkladných čistkách mnohé buddhistické chrámy a kláštery srovnány se zemí a mniši vyvražděni. Z této bratrské osvěty se tamní buddhismus, prý nejbližší tomu tibetskému, začíná vzpamatovávat teprve v posledních letech. Dodnes chybí znalci buddhistických spisů.

Po skončení 2. sv. války nastala v Mongolsku éra intenzivního budování komunismu. V rámci bratrské spolupráce se Sovětským svazem na věčné časy byla země zkulturněna. Byla budována muzea, divadla a kina. V r. 1956 byla dokončena Trans mongolská magistrála spojující Moskvu a Ulánbátar. Mongolsko má tu smůlu, že leží mezi dvěma obry, a jen díky tomu, že obyvatelé žijí v tak drsných podmínkách, přežili, a to jen ti nejhouževnatější.

Hlavní město Mongolska má asi 1,5 miliónu obyvatel z celkového počtu 2,5 miliónu. Městem protékají dvě významné řeky, Tuul a Selbe.

10. DEN: ULÁNBÁTAR

Na nádraží nás čeká mongolská průvodkyně Nara, útloučká a příjemná mladá žena. Autobusem odjíždíme do hotelu Kublah, který je i přes časnou ranní hodinu připraven na náš příjezd. Jídelna, kde právě probíhala hotelová snídaně, vypadala velmi dobře. Po včerejším strastiplném hraničním trmácení se můžeme konečně osprchovat, převléknout, posnídat a vydat se na prohlídku města. Nejdříve se zastavíme v bance pro peníze. Měníme zbylé ruble za místní tugríky a rázem jsou z nás boháči. Tisíc tugríků je 15 Kč nebo 0.60 eurocentu. S nabitými peněženkami pokračujeme na Suchbatarovo náměstí, které má rozlohu asi 31 000 m². Stojí tam velká jezdecká socha slavného vojevůdce a revolucionáře Suchbatara.

Na severní straně náměstí je sídlo mongolského Parlamentu. Širokému schodišti lemovanému mohutnými sloupy dominuje obrovská socha sedícího Čingischána. Podél proskleného Parlamentu jsou bronzové jezdecké sochy historicky významných pobočníků. Fotíme ze všech stran a úhlů, ale šedá obloha a nedostatek světla je pro fotografování špatnou zprávou. Ať děláme, co děláme, fotky za moc nestojí. Na náměstí přicházejí prodavači uměleckých výtvorů. Motivy nomádského života jsou zpracovány různými technikami a některé z nich jsou velmi pěkné. Není snadné si vybrat. Nakonec podléhám a několik listů s koňskými motivy si kupuji. Mongolové před ruskou érou používali kaligrafické písmo a asi díky tomu umí docela pěkně kreslit a malovat. Rusové jim vnutili azbuku a je zvláštní, že i když ji umíme, na nápisech nerozumíme ani slovu.

Na první pohled jsme příjemně překvapeni. Obyvatelé jsou čistě a západně oblečení. Obzvláště mladé dívky jsou pohledné.

Z náměstí se přesouváme do nejstaršího mongolského veřejného Muzea přírodní historie. Je zde sekce geologická, geografická, paleontologická a antropologická. Nás zajímá především paleontologická část, kde jsou k vidění dva autentické exempláře obrovských dinosaurů a několik menších, kteří pocházejí z naleziště v poušti Gobi. Ten největší je téměř kompletní. Zdejší muzeum má patřit mezi tři světově nejbohatší na originální nálezy. Velikost fragmentů kosterních nálezů je dech beroucí. Např. pánevní kost jednoho z nich je asi 2x1 m veliká. Přední pařáty dalšího exempláře jsou alespoň 1-1,5 m dlouhé. To je zatím vše, co se z tohoto obra našlo, takže nikdo nedovede určit druh ani odhadnout jeho skutečnou velikost. Dinosaury se to v mongolské minulosti jen hemžilo. Hnízda zkamenělých dinosauřích vajec mají v průměru až dva metry. Samotná vejce mají podlouhlý oválný nebo zakulacený tvar. Existuje domněnka, že jedny z nich patří býložravcům a druhé masožravcům, ale už si nepamatuji, který má být který. Něco podobného má platit i o umístění očí dinosaurů. Ti masožraví mají mít oční jamky spíše vpředu lebečních kostí, aby dobře viděli do dálky, zatímco býložravci je mívají ze strany, odkud obvykle přichází nebezpečí. Nedovedu si představit, jaká vejce kladli obrovští dinosauři. My jsme viděli největší velikosti pštrosích vajec. Rozdíly ve velikosti dinosaurů jsou asi takové, jako rozdíl mezi šedou myškou irkutskou, tou u toalet, a mamutem. Škoda, že se dinosauří exponáty nesměly fotografovat.

V dávné minulosti muselo Mongolsko vypadat úplně jinak než dnes. Nakonec o tom svědčí obrovské zásoby uhlí, které se zde nacházejí.

Historie a návštěva Muzea přírodní historie je součástí 1. dílu dokumentu Mongolsko včera a dnes:

http://www.youtube.com/watch?v=F091e1rn-eA

Celkem byly natočeny 4 pokračování.

1. díl Historie, vývoj a buddhismus

2. Mongolská kultura a umění

3. Kultura mongolského pastevce

4. Současný život, státní úřady a správa

Zajímavé bylo vyobrazení života různých druhů dinosaurů na obrovských plátnech. Celostěnné výjevy deště meteorů, při nichž hynou, a výjevy z života pravěkých lidí, vypadaly jako by byly namalovány rukou Zdeňka Buriana. Obzvláště mě zaujaly výjevy z života nomádů vstupujících do moderní éry. Až dodatečně mě to přimělo, abych si trochu zagooglovala a mrkla se do wikipedie. Při hledání jsem narazila na podobné Burianovo dílo s ruskými popiskami. Možná šlo o díla vytvořená na ruskou objednávku. Vůbec bych se nedivila, že v rámci lido-demo družby a RVHP spolupráce, se Burian mohl do Mongolska podívat a na popud Moskvy svým umem přispět.

V jedné z vitrín stojí za pozornost dvě zřejmě lidské kostry, které se od sebe liší velikostí. Jedna má lidskou lebku; ta menší má „nasazenu“ hlavu připomínající opičího „prapředka“. Už na první pohled je to do očí bijící slátanina. Lidská lebka „sedí“ na krčních obratlích přirozeně, zatímco ta druhá, prostě nesedí. Mohla by být přirozeně zavěšena na jiném exempláři. Všimněte si, že většina podobných muzejních exponátů nemá ruce ani nohy. Anatomický rozdíl mezi tvorem, který chodí vzpřímeně, nebo se pohybuje převážně po čtyřech, bývá očividný. Kosti vřetenní jsou oproti lidským robustnější. Primáti se při chůzi opírají o články prstů sevřených do pěstí. U velkých lidoopů hovoříme o kvadrupedii a kotníkochodectví. Pozorným pohledem lze určit mnoho dalších odlišností. Člověk má jinak umístěné lopatky, jinak tvarované kyčle a pánev.

"Bipedie je nejspecializovanější způsob lokomoce primátů, který je unikátní nejen mezi primáty, ale mezi savci vůbec. Tento způsob lokomoce se jako hlavní způsob pohybu vyskytuje pouze u homininů. Přímo se lokomoce účastní pouze dolní končetiny. Horní končetiny se lokomoce přímo neúčastní, hrají však důležitou roli při udržování rovnováhy, tempa a dynamičnosti bipední lokomoce, a to zvláště pak u nehumánních primátů, například gibonů." (Základy etologie člověka a primátů, Mgr. Marina Vančatová, 2009, učební text pro studenty, 1.2 Lokomoce primátů.)

Tzv. „vývojový strom lidstva“ je klasickou ukázkou evoluční manipulace a indoktrinace. Vždy zůstávám v němém údivu, když vidím snahy o vytvoření věrohodného prapředka či mezičlánku, který je člověku opravdu blízko. Snadněji se namaluje, ale sestavit z kosterních nálezů dva druhy dohromady už není tak snadné. Nasadit na kostru jen jinou lebku a vydávat ji za prapředka je prostě podvod, přesto se s něčím podobným setkáme téměř v každém přírodovědném muzeu. Na podruhé bych byla u těchto dvou exponátů ještě pozornější.

Ale ten Burian mi stejně leží v hlavě – možná někdo zkoukne podpis malíře. Už jsem rozhodila sítě, ale protože je muzeum v zimě zavřené, zůstalo jen u přání.

Rychle jsme proběhli další expozice. V jednotlivých místnostech jsou vycpaná stepní zvířata, ptáci, hmyz, motýli, rostliny, nerosty...

Třetí zastávkou dnešního dne byl Buddhistický klášter Ganden. Přicházející návštěvníci si kupují před vchodem do areálu sáčky pšenice a tou krmí stovky holubů na nádvoří. V největším chrámu ční obrovský zlatý Buddha. Z jedné strany je umístěna menší sličná postava dobra a na druhé straně poulí oči zlý „bubák“. Klášterním prostorem se nesly modlitby mnichů, občas zaznělo různé cinkání a troubení na velké mušle. Procházíme kolem řad různých modlitebních mlýnků, sloupů a přecházíme do budov menších chrámů. Na okraji nádvoří vyrůstá nový obrovský chrám. Buddhismus má v Mongolsku našlápnuto k obnově. Přibývá škol pro mnichy i věřících, kteří sem přicházejí roztáčet mlýnky, zapalovat olejové lampičky, sypat vonné směsi a modlit se u sloupů.

Jak jsem se již zmiňovala, za stalinské éry byly kláštery, podobně jako většina buddhistických chrámů a památek, zničeny. Při stavbě nových sídlišť byly nalezeny hromadné hroby mnichů, kteří měli v lebce díru po kulce.

V areálu kláštera jsme pobyli asi dvě hodiny a pak pokračovali na pozdní oběd v restauraci, kde se připravuje tradiční mongolská grilovačka. Po včerejším nezapomenutelném hraničním dobrodružství a krátké noci ve vlaku jsme byli unavení a hladoví. Do misek jsme si mohli nabrat ze všech druhů tenounce nakrájeného ještě polozmrzlého masa kolik libo. Přidáváme z výběru krájené čerstvé zeleniny a silné dlouhé nudle. U dalšího pultu si misky dochutíme a okořeníme různými druhy marinád. Pak už vlastní výtvor předáváme kuchtíkům. Ti jednu misku za druhou vyklopili na obrovskou sálající kruhovou plotnu. Ta má v průměru něco přes 2 metry, s velkou dírou uprostřed. Pod plotnou hučely a sálaly výkonné plynové hořáky. Bylo nás devatenáct a mezi námi byli i místní. Když se kruh vyklopených misek uzavřel, nastala ta pravá podívaná. Kuchtíci dvěma šavlemi rytmicky poklepávali na ocelovou plotnu, načechrávali a obraceli jednotlivé porce. Ty se sice co do objemu očividně zmenšovaly, a současně nabývaly na šťavnatosti a vůni. Mládenci šavlemi šikovně rozklepnou na plotnu i dvě vajíčka najednou. Aby byl dojem opravdu velkolepý, šavle chvílemi létaly vzduchem. Před dokončením vzplane uprostřed plotny ohromný plamen sahající až do stropu. Podívaná to byla velkolepá. Chvílemi jsme zírali s otevřenou pusou. Pak už šavlí elegantně stáhnou jednotlivé porce do misky a v pořadí, v jakém stojíme u pultu, nám tu baštu vrací.

Kromě grilování je v restauraci připraven bohatý samoobslužný výběr hotových jídel. Mohli jsme ochutnat různé druhy polévek, masité pokrmy, omáčky, přílohy, saláty, dresinky a sladkosti. Nechyběla ani beraní hlava. Ještě měla oči, což má být pro hosta největší čest. Vše, co restaurace nabízí, je za jednotnou cenu. Umění je ochutnat co nejvíce, ale nenacpat se k prasknutí. Jako vždy přišlo vhod vychlazené pivo.

Posilnění se přemisťujeme k Památníku osvobození Dzajsaj. Z vrcholu je pěkný výhled na celé město, které se rozrůstá do všech stran. V čele památníku stojí vítězný sovětský voják s rozvinutou zástavou a samopalem v ruce. Ve výšce stehen se vznáší prstencovitý útvar připomínající obrovskou obruč s mozaikovou výzdobou na vnitřní straně. Kol dokola jsou výjevy oslavující vítěznou sovětskou armádu, poražené Němce, rozesmáté tváře osvoboditelů a štěstí mongolských žen a dětí. Nechybí ani výjev rusko-mongolského vesmírného programu s vyobrazením prvního mongolského kosmonauta Džugderdemidin Gurragčá. Manželky kosmonautů, ruská blondýna a mongolská černovláska, jsou velmi lepých tvarů. Davovou scénku doplňuje pracující inteligence, hrdinná armáda a holubičky míru. Vše by mělo navozovat atmosféru krásných zítřků. Na vnějším okruhu jsou nejrůznější reliéfy, např. velikého Lenina, hrdinného Suchbatara a různé komunistické symboly.

Pod vrcholem památníku vyrůstají kolem dokola výškové budovy. Na náměstíčku mezi právě vznikajícím luxusním bytovým komplexem se jménem Buddha Vista ční nový zlatý velikán. V Mongolsku hodně investují Japonci a Číňané. Luxusní byt 2+1 přijde asi na 450 000 dolarů. Pro srovnání, průměrný plat v UB se pohybuje kolem 20 000 tugríků (tedy asi 700 dolarů) měsíčně, na venkově asi 250-300 tugrů. Takové bydlení je tedy dostupné jen těm nejbohatším, a ti v |Mongolsku zřejmě v nemalém počtu jsou. Na to, kolik takových staveb v UB vyrůstá, je zřejmé, že kupní síla místních nabývá na obrátkách.

Stručný přehled nedávné minulosti

Mongolové vděčí za svoji státnost do jisté míry Rusům. Ti totiž ze strategických důvodů umožnili, aby mezi Čínou a Ruskem vznikl ohromný státní útvar. Komunistická sovětsko-mongolská armáda se ujala vlády v r. 1921. Tak se Mongolsko postupně stalo sovětským satelitem se všemi průvodními jevy a důsledky budování socialismu. Ateizace společnosti a protináboženské čistky začaly v pozdních třicátých letech. Druhá světová válka nebyla v těchto končinách žádnou legrací. Celkové asijské ztráty přesáhly 55 miliónů životů. Životnost vojáka se na východní frontě počítala na dvanáct dnů; na západní frontě to bylo dnů pětadvacet. V japonských koncentrácích zahynulo strašlivými útrapami na 35 miliónů lidí. Na japonskou krutost se v asijských zemích nezapomíná.

Po 2. světové válce bratrská pomoc přinesla Mongolům další změny. Pokus o kolektivizaci pastevectví vedl k hladomoru. Sovětská éra trvala od r. 1921 do prosince r. 1989, kdy mongolská perestrojka a glasnosť nabrala na obrátkách směrem k demokratizaci a tržnímu hospodářství. Mongolská vládní lidová revoluční strana byla odstoupena a byla nastolena parlamentní demokracie. Vymanit se z post-sovětského marasmu není snadné, ale Mongolsko se díky nesmírnému nerostnému bohatství zdárně rozvíjí.

Během éry komunismu patřila všechna půda státu a kupodivu prý nevznikaly ani žádné problémy ohledně jejího užívání. Státu a tím pádem všemu lidu náleželo i veškeré nerostné bohatství a suroviny, řeky, elektrárny, železnice, silniční infrastruktura, banky i byty. Vlastnictví půdy bývalo pro nomádskou společnost stejně absurdní jako vlastnictví vzduchu nebo vody. Zkuste nomádům vysvětlit, že právě tento kus země někomu patří a vstup na něj není dovolen. To je totéž, jako kdyby někdo prohlásil, že tolik a tolik kubických metrů vzduchu patří určitým vlastníkům a nikdo jiný nemá právo z nich dýchat. Ačkoliv současné obchodování s CO₂ povolenkami se i této absurditě blíží.

Po úpravě mongolské ústavy v r. 1994 bylo privátní vlastnictví půdy a pozemků v blízkosti velkých měst umožněno pouze občanům. Vlastnictví půdy může být časově omezeno a ve státním zájmu uživatelům opět odejmuto. Některé pozemkové certifikáty byly vystaveny na 60 let, jiné měly jen jednoroční platnost. Roční platnost byla asi šita na míru těch, kdo si chtěli na pozemku postavit jurtu. Později se délka vlastnictví ustálila na dobu nejméně 15 let.

Za zmínku stojí i to, že tři čtvrtiny obyvatelstva jsou mladší než pětatřicet let. Mladou generaci přitahuje západní styl života, a proto odcházejí do měst za vzděláním a prací. Více než dva tisíce let nomádského způsobu života a mentalita národa prochází nejen změnou politického uspořádání, ekonomickými reformami, kulturní revolucí, ale i transformací společnosti.

Oficiálně patří Mongolsko mezi 30 nejchudších zemí světa, ale nikde nás neobtěžovaly špinavé, žebrající a zanedbané děti. Právě naopak. Děti jsou velmi slušně vychované, čistě oblečené, drobné pozornosti přijímaly oběma rukama a vždy poděkovaly. Na sídlištních hřištích si hrály ukázněně a neviděli jsme žádné stopy vandalismu či rozbitého vybavení hřiště. Nikde jsme neviděli žebráky.

Klady nomádského způsobu života

Ultra tradicionalisté považují chudobu a hladomory za výsledek usedlého způsobu života, dnes bychom řekli urbanizace. Nedostatek nebyl mezi nomády nikdy společensko-sociálním problémem. Je pravda, že přežili jen ti nejsilnější, a kdo drsné prostředí nevydržel, prostě zemřel. V mongolské minulosti prý není znám ani jeden příklad hladomoru, až na ty v období komunistického režimu, kdy se z nomádů měli stát kolchozníci.

Dodnes asi čtvrtina obyvatel Mongolska žije nomádským způsobem života, věnuje se chovu dobytka a řemeslům. Obyvatelé jsou z velké části soběstační samozásobitelé, kteří provozují směnný obchod, takže je těžké podchytit jejich skutečný přínos HDP. Za tři kozy lze pořídit ovci, za tři ovce koně, za tři koně … – a to nemohu z poznámek přečíst. Kolem jurt bývají vidět malé náklaďáčky, terénní automobily, motorky, kterými chovatelé převážejí kravky, telata, ovce a kozy na jiné pastviny, na trh nebo na jatka. Negativní stránka současného nomádského způsobu života spočívá v tom, že intenzivní chov dobytka a především nárůst stád během posledního desetiletí, vysoce převyšují možnosti volné pastvy pro 26-50 milionů kusů skotu.

Dnešní nomádi, stejně jako před tisíci lety, chovají koně, krávy, jaky, ovce, kozy a velbloudy. Lehce fermentované kobylí mléko – airag = kumys, je prý v Mongolsku stejně populární jako víno ve Francii. Airag má být prospěšný pro zdravé trávení. Z jaků a krav získávají pastevci maso, kůže a mléko. Z mléka se kromě jogurtů a tvarohu vyrábí sušený sýr – hrudky mají nejrůznější tvar. Kozy se chovají nejen kvůli masu, ale i velejemné vlně. Mongolsko je prý největším exportérem kvalitního kašmíru. Ovce poskytují mléko, maso a vlnu. Dvouhrbí velbloudi slouží nejen k přepravě zboží na dlouhé vzdálenosti, ale také jako zdroj masa a mléka.

O Mongolsku se říká, že dalo světu koně. Pro koně používají asi tři sta různých názvů, podle toho z jakého jsou chovu, jakou mají barvu a jejich vlastností. Zdejší koně jsou menšího vzrůstu, ale o co menší jsou, o to jsou houževnatější. V minulosti skutečně platilo, že kdo měl koně, mohl obchodovat, postavit vojsko a ovládnout vnitrozemí. Podobně platilo a platí, že kdo má moře, ovládá kontinenty. Není divu, že kůň je nejčastější motiv jejich kreseb.

Kolem čtvrté hodiny odpoledne se vracíme do hotelu, posbírat síly na večerní program. V 17:20 odjíždíme za kulturou. Vystoupení bylo dech beroucí, mimořádně zajímavá a krásná událost. Zvláštní jsou tradiční zpěvy a hudební vystoupení. Muži mají syté a pronikavé hlasy, které dvojhlasně rezonují někde dole až v útrobách. Zpěv připomíná hrdelní nekonečně táhlý a zvláštní tón, jako by jeden zpěvák vícehlasně vyluzoval z nitra. Je těžké věřit tomu, že jde o lidský hlas. Pohyb rtů není vidět a celé vystoupení připomíná něco jako břichomluvecký (pěvecký) výkon. Nic podobného jsme nikde jinde neviděli ani neslyšeli. Ve slovech některých písní jsou slyšet otevřené samohlásky: a-e-i-o-u, slabiky h, ch a j, což může trochu připomínat srkání a šlapání si na jazyk.

Strunné hudební nástroje různých velikostí mívají hranatý tvar s dlouhým krkem zakončeným koňskou hlavou. Struny a smyčce bývají vyrobeny ze svazků koňských žíní.

Ženy hrají na horizontální „harfu“ a pozorovat hbitost jejich prstů je zážitek. Dalším překvapením pro nás byl cimbál – teď už víme, odkud se zřejmě dostal až do podunajských končin. Pronikavé hlasy žen a brokátové kostýmy nám připomínaly čínskou operu. Lidové zpěvy a tance doplnilo akrobatické vystoupení dívčin, které snad nemají v těle kost. Jsou prostě úžasné.

Po skončení nádherného představení část skupiny odchází do české hospody na pivo. Původní majitelé už podnik prodali, ale česká výzdoba lokálu zůstala. Ostatní, zmožení dnem a dojmy, odcházíme do hotelu, abychom se připravili na zítřek. Máme před sebou fakultativní výlet do Národního parku a přenocování v jurtách. Stačí jet jen na lehko, takže většinu obsahu zavazadel necháváme v hotelu.

Ještě slovíčko k hotelovým službám v UB. Před pár lety prý bývaly hotely na sídlištích v panelácích. I ten náš byl postaven na sídlišti, ale jeho tříhvězdičkový standard nás mile překvapil. Mongolsko jde mílovými kroky vpřed. Jeví se jako perspektivní země, gramotný a houževnatý národ, který má před sebou ještě hodně práce a budovatelského úsilí, ale i nadějnou budoucnost.

11. DEN: TEREJL NÁRODNÍ PARK, JURTY

Otázka dne: "Je možné zmoknout v mongolské stepi?"

Nastoupili jsme jako jeden muž na časnou snídani, ale dnes se kuchaři nějak opozdili, a tak se nejdříve zbavujeme zavazadel. My tři jsme připraveni na výjezd s jedním báglem. Víc než polovinu věcí, kterou vezeme, jsme ještě nepoužili. Jedna ze slovenských spolucestovatelek zkrácené trasy (Irkutsk – UB), ročník 1932, živé váhy max. 45 kg, cestuje s malým batůžkem a plátěnou kabelkou. Moudrá to a vždy elegantní žena.

Po bohaté hotelové snídani opouštíme město na čas a podle plánu. Míjíme novou velkou katolickou katedrálu sv. Petra a Pavla. Kolem nás se prostírají nekonečné mírně se vlnící zelené sametové pláně. Zase ta kraťoučká a řídká travička. Nikde není vidět stromeček či keřík. Široko daleko nejsou vidět žádné balvany ani roztroušené kamení. Kam oko dohlédne, terén vypadá jako golfiště, které je tu a tam narušeno kolejemi vyježděných provizorních cest. Ty se všelijak rozvětvují a zase spojují v jednu. Horizont je lemován horami a ostrými reliéfy skalisek. Venku je zataženo, pošmourno a poprchává.

První zastávka, asi po dvou hodinách jízdy, je u památníku Goktur. V rámci Mongolsko-turecké rozvojové spolupráce začaly v r. 1994 vznikat na zdejším území nejrůznější památníky s cílem výměny myšlenek nehynoucích mongolských a tureckých myslitelů a dobyvatelů. V letech 552–745 ovládali centrální Asii Turkické národy (turkotatarské a turecké národy). Šlo o europoidní a mongoloidní rasy, které byly rozšířeny od jihovýchodní Evropy až po severovýchodní oblasti Sibiře. Na tomto místě stojí několik popsaných kamenů ve tvaru stél a v dálce mizí jakási vyznačená kamenná hranice. Na stélách mají být záznamy gokturkského a čínského písma z 12. století. Tajemné nápisy zkoumali Švédové, Rusové, Finové, Němci, Dánové a hlavně ruští turkologové. Rus Radloff jako první rozluštil důležité informace nejen pro Turky, ale i ostatní národy střední Asie. Pracoval s čínským překladem nápisu a tzv. tureckou runickou abecedou známou jako gokturkská abeceda západu. Turci tuto abecedu běžně používali ještě v 7–9. století. Zajímavé je, že těmito znaky lze psát a číst text beze změny významu nejen shora dolů, ale i zleva doprava a možná i diagonálně. Čínský překlad textu pomohl Radloffovi určit 38 písmen, 4 samohlásky, 26 slabik a 8 kombinovaných souhlásek. Přeložený text obojího písma popisuje historii dávné minulosti, kdy se měla právě v těchto místech odehrát vítězná bitva, kdy Turci porazili Číňany.

Pokračujeme k další senzaci a tou je největší jezdecká socha na světě. Socha Čingischána je umístěna na návrší tak, aby každý, kdo tímto územím projíždí, už zdaleka viděl, že se nachází v bezpečí na mongolském území. Kruhovitá budova návštěvního centra je 10 metrů vysoká a dalších 10 metrů je zapuštěno do podzemí. Tam je dominantní atrakcí 12 metrů vysoká tradiční mongolská holínka. Většina návštěvníků se fotografuje právě u ní. V podzemí památníku je docela zajímavé muzeum doby bronzové. K vidění byly historické mapy, zaujaly nás keramické bomby z pálené hlíny, různé kovové hroty šípů, bojové sekery, … škoda, že jsme nesměli fotit.

Návštěvní centrum ve tvaru obrovité kamenné jurty má kolem 36 sloupů či pilířů, které představují slavné chány. Nekončí kuželovitým vrcholem, ale její rovné zastřešení je podstavcem Čingischánovy jezdecké sochy. Museli jsme pořádně hodit kostrou, abychom byli uvnitř koně dříve než velká skupina Číňanů. Necháváme si focení vnějších proporcí památníku až po vyhlídce z plošiny hřívy koně. Nahoru vede nejen točité schodiště, ale i výtah. Na více než 200 hektarech má vyrůst pro turisty přes 200 jurt.

Jezdecký památník je podle toho, odkud vyjíždíte, vzdálen od UB asi 50–70 km, což trvá 1–2 hodiny cesty. Na zdejší poměry je to místo snadno dostupné a pro turisty je jako stvořené.

Říká se, že Čína dala světu papír, tisk, kompas a střelný prach (kolem r. 908). Mnohé, co bylo v Asii známé, bylo v Evropě „vynalezeno“ teprve o několik století později. V Asii kvetl obchod s kořením (vanilka, pepř). Cena některého koření převyšovala cenu zlata. Obchodní cesty trvaly obvykle 3–6 let. Nevzácnějším obchodním artiklem bývalo kadidlo a hedvábí. Později byl asijský sortiment rozšířen o rýži. Z Evropy se do Asie dovážely kožešiny a otroci z Velkomoravské říše. Slovanský původ otroků potvrzuje mongolské označení „sklave“, z čehož později vzniklo i anglické pojmenování „slave“. Na to si dnes sotva kdo vzpomene.

V období největší slávy mongolské hordy kontrolovaly území, které bývalo 2x větší, než to dnešní. Čingischán (1162-1227) patřil mezi nejslavnější vojevůdce a dobyvatele světa. Během své vlády byl uznáván jako Pán Země. Ve 12. století žilo na území Mongolska 12 mezi sebou bojujících kmenů. Čingischánův otec byl zavražděn Tatary, a poté byl mládenec, tehdy se ještě jmenoval Temudžin, vyhnán se svou rodinou i z vlastního kmene. Upadl do zajetí nepřátel, na čas se stal běžencem, možná i otrokem. Cesta od negramotného, bezmocného zajatce až k nejmocnějšímu vládci obrovského území začala útěkem. Ve dvaceti letech se oženil s vysoce postavenou ženou a postupně se stal silným kmenovým vůdcem. V r. 1198 porazil sousední kmeny Tatarů a o pět let později je vyhladil. V r. 1206 jej shromáždění mongolských náčelníků jmenovalo za velkého chána, neomezeného vládce všech Mongolů. Později získal ještě vznešenější titul „vládce vesmíru“. Čingischán byl obávaný stratég a diktátor. Říká se, že neprohrál žádnou bitvu a dobyl celý tehdejší kontinent – především Čínu, Střední Asii, Persii a další území.

Čingischán byl první, kdo postavil perfektně organizovanou obrovskou armádu, která byla vyzbrojena luky a šípy. Díky kočovnému způsobu života zůstávala nezvykle mobilní. Každý z jezdců měl deset koní. S koněm lze urazit za den 40-60 km, zatímco pěšáci ujdou sotva desetinu vzdálenosti. Koně se cestou sami živí, kobyly dávají mléko a zranění nebo utracení koně byli pro vojsko zdrojem bílkovin. Vojáci si koňské maso vozili pod sedlem, aby natřásáním změklo. Možná by se nemělo říkat tatarský biftek, ale mongolský. Vojáci pili krev koní, takže podvýživou na svých výpravách rozhodně netrpěli. Mongolské dobyvatele nemusely doprovázet technické útvary ani zásobovací vozy. Vojsko v rychlém postupu nic nezdržovalo.

Strategické postupy a vojenská špionáž z nich učinily neporazitelnou armádu. Taktika boje vycházela z lovů a krocení divokých stád. Dokonale ovládali taktiku předstíraných ústupů a náhlých útoků, obkličování a ostřelování na dálku. V jezdeckém umění a používání luků byli nepřekonatelní. Vojáci tehdejší doby byli schopni vystřelit 3–4 šípy za minutu. Kuše měly dostřel 50–60 m a dlouhý luk kolem 120 m. Čingischánovi lučištníci měli dostřel až 280 metrů a i z takové dálky dokázali prostřelit pancíř nepřítele. Když došlo k boji, snesl se na nepřítele z dálky déšť zabíjejících šípů.

Armáda byla organizovaná po mužstvech o 10-100-1000 vojáků. Každý jednotlivec odpovídal za svého partnera. Každý měl své místo v konkrétní jednotce. Neexistovalo, že by někdo zběhl. Tresty pro výstrahu mužstvu byly kruté a popravy běžné. Nabodnout někoho jen na zaostřený dřevěný kůl by byla milosrdná a příliš rychlá smrt. Provinilci byli napichováni na kůly pečlivě zaoblené, aby jejich útroby nebyly poškozeny okamžitě. Představa pomalého umírání vyvolávala v mužstvu panický strach. Nejkrutější formy a metody trestů byly propracované do nejmenších detailů.

Čingischán při svých výpravách dokonale ovládal a využíval psychologii strachu. Z každé bitvy nechal při životě několik zajatců, poslů špatných zpráv, kteří byli očitými svědky boje a drancování vojska. Ti pak vyprávěli o hrůzách a plenění čingischánových vojsk, a pokud se město dobrovolně vzdalo, kdo se podrobil a neškodil, mohl žít a obchodovat dál. Během dobývání a při jakémkoliv odporu čekalo obyvatelstvo nemilosrdné drancování a znásilňování žen.

Čingischánův blitzkrieg a expanze začala v roce 1211. O čtyři roky později se zmocnil Pekingu. Populace Číny byla během mongolského tažení zdecimovaná na polovinu. V roce 1236 se mongolští vojevůdci vydali na západ přes Kavkaz dobývat Evropu. Pronikli z dnešního Uzbekistánu až ke Kaspickému a Azovskému moři, dále na Krym a Ukrajinu, z Ruska na Balkán, do Uher až za Dunaj, přes Polsko se dostali až do středního Německa.

Zde si dovolím malou odbočku. Zkoumáním DNA a liniových markerů lze odhalit genetický a geografický původ předků. Řekla bych, že v krvi slovanských a obzvláště slovenských krásek kolují mongolské geny.

V době, kdy Mongolové dobývali Evropu, tamní obyvatelé lovili zvěř, pojídali psy a kočky, pekli chléb. Maso konzervovali solí. Chovat slepice či prasata začali až později. V té době mezi sebou bojovaly jednotlivé kmeny a knížectví a není divu, že dokonale organizovaná mongolská armáda neměla rovného soupeře. Obyvatelstvo, které se předem nevzdalo, bylo nemilosrdně zlikvidováno. Armáda místem prošla, vykonala dílo zkázy a po několika dnech se vrátila, aby pochytala a potrestala i ty, kteří zrovna v místě plenění nebyli nebo se někde ukryli.

Strach z Mongolů byl zřejmě hlavním důvodem, proč bylo v Evropě na kopcích postaveno tolik hradů. To například vysvětluje jejich nadměrný počet na Slovensku. Hrady měly být útočištěm před nájezdem dobyvačných hord nejen pro pány, ale i pro místní obyvatelstvo. Co by si bez nich panstvo počalo? Po nájezdech Mongolů, bojích, masakrech a hladomorech zůstalo mnoho míst zcela vylidněno. Mongolové byli velice důkladní. Některé zdroje uvádějí, že během čingischánových výbojů přišlo o život údajně asi 40 milionů lidí, což byla asi desetina tehdejší populace.

Čingischán byl první sjednotitel tak ohromného území. Měl čtyři syny a jednu dceru, mezi něž dobytá území rozdělil. Zavedl propracovaný správní systém a zákony, které přetrvaly několik staletí. Ustanovil výběr daní. Daňový systém pro karavany obchodníků byl odstupňován podle délky pobytu na jednom místě. První dny bylo zdanění minimální a sazby se každý den zvyšovaly. To nutilo obchodníky, aby po pár dnech zboží raději zabalili a pokračovali dál. Tím Čingischán dosáhl toho, aby nikdo neovládl trh ani na daném území nezískal vliv, který by mohl narušit nebo ohrozit kontrolu spravovaného území.

V prosinci r. 1241 překročila mongolská vojska zamrzlý Dunaj a pronikla až na předměstí Vídně. Část vojska se zastavila až u Alp. Bylo jasné, že se přes sníh a ledem pokryté hory jen tak nepřejdou. Právě tam je zastihla zpráva o Čingischánově smrti. Kde byl pohřben a kam se podělo nesmírné bohatství z válečných výprav, zůstává dodnes tajemstvím.

Na závěr fotografujeme venku a vydávám se před areál památníku, abych zachytila i mongolskou „Brandenburskou bránu“. Mongolská kavalerie má namířeno do Číny.

Odjíždíme přesně ve 12 hod.

Národní park Terejl

Cestou se zastavujeme na kopečku u hromady šamanského kamení se stožárem vlajících modlitebních cárů. Kdo chce mít trochu toho „pokakanýho štěstíčka“, má přihodit na hromadu tři kaménky tak, aby z ní nespadly. Pak má kamenný vršíček třikrát obejít ve směru hodinových ručiček. Kdo by nechtěl? Všichni kroužili kolem vršíčku husím pochodem. Nahlédli jsme do jurty se suvenýry, kde jsem si udělala výběr z hezkých pohlednic, ale ty jsem na čas ztratila.

Projíždíme nádherným údolím plným obrovských skalisek, míjíme řadu jurtovych kempů a vstupujeme na území národního parku. U velkého poutače Hlasu Ameriky „Voice of America“ FM 106,4 zatáčíme doleva, mírně stoupáme a jsme na místě. A jakém! Nádherném! Pohled na pasoucí se stádo koní byl úchvatný. Dokonce vidíme i řídký les. Slyšíme kukačku, která si vůbec nedává pauzy.

Ubytovali jsme se v jurtách a hned míříme na oběd. Stoly jsou pěkně prostřené, výběr jídla bohatý, od polévky, přes beraní a kuřecí maso, zeleninu, saláty, opékané brambory, kompotové ovoce, čaj, káva, pivo a chlazené nápoje. Beraní maso bylo velmi chutné. Po vydatném obědě si většina z nás dopřála krátký odpolední odpočinek. Zdolal nás nejen čistý vzduch, ale i náhlý pokles atmosférického tlaku. Málem by nám uletěly dveře. Přihnala se strašná bouře, ale v jurtě nám bylo dobře.

Mezi jurtami jsou vybetonované chodníčky, kolem jurt odtokové stružky. Udivuje nás absolutní čistota na toaletách. Na stěnách i na podlaze jsou běloučké glazované kachlíky, splachovací toalety, dřevotřískové přepážky. Splachuje se „nebeskou vodou“, dávný to polský údiv nad modrým splachováním v USA. Na dlaždicích není jediná šlápota, i když venku prší. Mládežnická úklidová četa je v neustálé pohotovosti.

Po odpoledním odpočinku přišel čas na lukostřelbu. Nikdo z nás si oko nevystřelil, ani nebyl postřelen. Fotím si kytičky, které se krčí při zemí. K těm přízemním patří i protěž.

Kratičké nahlédnutí do života nomádů. Žijí na čerstvém vzduchu, jsou otužilí, vypadají zdravě a silně. Živí se především masem a mlékem. Svá stáda pasou na území, které má průměr 50-100 km. Během roku se nejméně 2x stěhují za novými nebo lepšími pastvinami. Stáda, jurty a jejich veškerý majetek mohou být sbaleny, naloženy a přemístěny během krátké doby. Celá jurta váží 150-300 kg a může být složena nebo znovu postavena během dvou hodin. Mongolové dávají přednost názvu pro jurtu slovu ger. Pojmenování jurta má turecký původ a stejný výraz používali i Rusové. Ve své podstatě je to nadměrný kruhovitý stan rozprostřený na dřevěné konstrukci typu nůžkových mříží a množství dlouhých tyčí, které jsou ukotveny ve stropním kole. Všechny dřevěné prvky konstrukce, nábytku a dveře, jsou pestrobarevně pomalovány ornamenty. Střecha a stěny bývají pokryty vrstvami silného vlněného filcu, přes který bývá ještě přehozena nepromokavá plachta. K zemi bývá jurta důkladně připevněna lany, jinak by ji mohly velké větry během častých bouří odnést. Uprostřed jurty je větrací kruhový otvor ve vrcholu, kam ústí komín ocelových kamínek. V zimě je uvnitř jurty teplo a v létě, když se podkasá obvodová sukénka, příjemný chládek. Kolem jurt jsou vidět televizní satelity a solární panely, uvnitř televize a počítače. V létě se nomádům daří dobře, v zimě to může být boj o přežití. Teploty se v těchto končinách pohybují mezi mínus 40-50 stupni celsia, u čínských hranic bývá až 60 stupňů pod bodem mrazu.

Nejen na obrázcích, ale i ve skutečnosti jsme viděli v UB obrovský vůz, na jehož plošině stojí jurta permanentně. Trochu nám to připomínalo předchůdce karavanu. Takové monstrum zřejmě patřilo bohatším nomádům a bylo stepí převáženo jako celek.

Vrcholem odpoledního programu je projížďka na koních. Říká se, že Mongolové umí jezdit na koni stejně dobře jako chodit. Není radno se ke koním moc přibližovat, obzvláště ne odzadu, ani je hladit po hlavě. Koušou a kopou. Jsou bujní a polodivocí. Nejdříve se k odbavení dostavila skupina finských žen v jezdeckém oblečení a s přilbami na hlavách. Na naši skupinu zbylo asi deset koníků. Zdejší koně jsou menšího vzrůstu, tak se na nich projeli kromě nás dvou všichni. Já jsem dokumentovala. Spolu s druhou částí skupiny se jdeme na pozvání majitelů koní podívat do jurty a ochutnat mongolské speciality. Začínáme zkvašeným koňským mlékem. Tři misky „kumysu“ kolují a jeden po druhém usrkáváme. Nikdo se moc nevyjadřuje, jen na tváři je vidět určitá nedůvěra. Já jsem vypila misku se zatajeným dechem až do dna. Jedno srknutí nestačí. Ochutnáváme něco jako malé koblížky a kousky sušeného jogurtu. Sýr z kravského mléka nám spíše připomínal silnější škraloup. Tradiční jídelníček mongolských pastevců dodnes neobsahuje chleba ani zeleninu. Chleba prý v žaludku kvasí a zelenina nadýmá. Jen maso pořádně zasytí.

Venku se pořádně rozpršelo a tak zůstáváme uvnitř jurty. Prohlížíme si zarámované rodinné fotografie, paní domu v taláru dokončených studií, nevím, zda středoškolských, či vysokoškolských. Na protější straně od vchodu jsou umístěny pestře malované truhly. Postele jsou rozmístěny po obvodu jurty. Levá strana posezení bývá vyhrazena pro muže, pravá pro ženy. Na podlaze je položen pestrobarevný „koberec voskovaného plátna“, ze stejného materiálu, jaký je používán na omyvatelné kuchyňské ubrusy. Jde hlavně o to, aby od země nevzlínala vlhkost. Když kočovníci jurtu zabalí, zabírá podlažní pokryv minimum místa. Uprostřed jurty jsou kamínka s plotnou a plechovým kouřovodem, malý stolek a stoličky. Nara nám poutavě vypráví o životě nomádů. Je to život lety a generacemi prověřený. V žádném případě nejde o primitivní způsob existence.

Zimy bývají v Mongolsku kruté. Nikdo dopředu neví, jak tuhá zima uhodí. Pokud není vysoká vrstva sněhu a dobytek se může pohybovat, samotný chlad jim tolik nevadí. Kopyty si odhrabou sníh. V zimním režimu jim stačí minimum pastvy a nějaké závětří. Horší je to když uhodí tuhá zima. Pak bývají ztráty dobytka velké. Nejhorší prý byly v zimě 1992, kdy uhynulo odhadem až 45 milionů kusů. Proto se chovatelé dobytka z nejvyšších částí obvykle stahují na zimu do nižších poloh.

Večeře v jídelně kempu je servírována, jako kdyby kuchyní prošel šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. Dva kousky grilovaného masíčka, několik listů spařeného špenátu, troška zeleninky a žampiony. Po večeři a dnu plného zážitků se rozcházíme nadmíru spokojení do svých elektrifikovaných jurtiček, kde ještě dobíjíme baterie pro všechnu elektroniku.

Každá jurta má vedle kamínek plechovou vaničku plnou dřeva. Pokud bychom chtěli, zatopí nám. Zní to lákavě, ale zachumlat se pod těžkou vlněnou dekou do bílého povlečení je také příjemné pomyšlení. Jen nám koukaly nosy. Polštáře byly naplněny nějakými sypkými zrníčky. Později jsme se dozvěděli, že to jsou suchá hovínka morušových housenek, která ale vůbec nepáchla. Spali jsme jako zabití. V noci přišla pořádná bouřka a liják, takže žádné noční pozorování tisíců hvězd nebylo.

Odpověď na otázku dne poznal každý na vlastní kůži. Ano, na stepích lze zmoknout, a to pořádně.

12. DEN: NÁRODNÍ PARK TEREJL

Ráno není modro ani slunečno, a tak doufáme, že se během dne vyčasí. Když jsem se ptala, jak to vypadá s počasím, Nara odpověděla: „My říkáme: zeptej se mě za pět minut.“ Podobně je to v Kolorádu, kde se říká: „Nelíbí se ti jak je teď, počkej pět minut a přijde změna.“ Vzduch byl úžasně čistý. Cítíme, jak se nám pročistily nosy.

Po snídani jsme sbalení a odjíždíme směr korytnačka – Želví hora. Polovina skupiny jde pěšky, druhá se veze autobusem. Martin průvodce si s mongolským řidičem autobusu zažertoval na slepici. Lehl si doprostřed cesty a autobus se k provokatérovi pomalu přibližoval. Řidič měl nervy pevnější. Nepřibrzdil a Martin v poslední chvíli utekl. Když se po čtyřech stavěl na nohy, vypadal s báglem na zádech také jako korytnačka. V okolí byla hezká místa k fotografování. Samozřejmě fotogenické byly i tři jurty obsluhující turisty. Dávám se do řeči s dědou, který je usazen za stolem se suvenýry. S kloboukem vypadá jako Indián z Nového Mexika či Arizony. Na stolku mi padla do oka trojice největších masových vrahů 20. století:

1. Josif Visarionovič Stalin (SSSR) – má na svědomí 43 milionů lidských životů a který prý řekl:

„Když zemře jeden člověk, je to tragédie. Když zemře milion lidí, je to statistika.“

2. Mao Ce-tung (Čína) má na svědomí 38 milionů lidí, některé odhady hovoří až o dvojnásobku.

3. Adolf Hitler (Německo) má na svědomí 21 milionů lidských životů.

Rozpovídali jsme se o stavu světa. Dorozumívali jsme se rusky. Zeptala jsem se staříka, možná vrstevníka, jestli je šťastný člověk. Odpověděl mi, že má tři syny, jednu dceru a „asi“ osm vnuků. Na otázku, zda věří v Boha, odpověděl, že od dětství v žádného boha nevěřil, věří jen sám sobě. Na třetí otázku, co jej čeká po smrti, řekl: „Kdo ví? Život smrtí prostě končí.“

Za obzorem v údolí vidíme velký barevný komplex školních budov. Kolem dokola se staví další jurtové kempy a sportoviště. Pokud nepostihne světa dlouhodobá finanční krize nebo jiná katastrofa, má Mongolsko turistům, kteří již všude byli a všechno viděli, co nabídnout. Nejen nádhernou přírodu, ale i přívětivé, úslužné a ochotné lidi, kteří přijímají turisty velmi přátelsky.

Od Želví hory pokračujeme k horskému klášteru Aryalpa. Místní věří, že každý pořádný muž by měl pobýt alespoň jeden den a noc v klášteře. To je považováno za buddhistické minimum a zasvěcení prvního stupně. Čím déle v klášteře muž zůstane, čím více se tam naučí, čím větší kontrolu nad svým životem získá, tím získává vyšší stupeň v hierarchii mnišství.

Chodník, po němž poutník ke klášteru vystupuje, je lemován Buddhovými moudry. Na tabulích je 150 průpovídek směrem ke klášteru a 150 mouder od kláštera dolů, nad nimiž má člověk rozjímat. Některá z nich jsou nejen moudrá, ale i vtipná.Máme štěstí, protože začátkem července kvete nejvíce pestrobarevných květů, a tak si záběry výběru buddhistických citátů prokládám krásou Božího stvoření.

Pro praktický život je lze shrnout jako mongolské desatero:

1. Chraňte před záhubou všechny živé bytosti, i hmyz.
2. Nestěžujte si na někoho, když vám něco nedá, ale dávejte vždy jako první. Nemyslete na to, že získáte něco zpět.
3. Vyvarujte se nevychovanosti a zakládejte si na sebeúctě.
4. Vyvarujte se pomluv, buďte mírní a klidní.
5. Nikdy nelžete, mluvte jen pravdu.
6. Nepoužívejte hrubá slova, mluvte slušně a uctivě.
7. Nepoužívejte úlisných slov, abyste se někomu zalíbili, ale říkejte ohleduplně, co máte na mysli.
8. Nehádejte se a nekujte pletichy, jednejte vždy čestně.
9. Nebuďte sobečtí, prokazujte lásku a soucit.
10. Nemějte na mysli jen svůj prospěch, ale snažte se být k lidem ohleduplní a soucitní.

Zdroj: MONTSAME 14. 5. 2010

Myslela jsem si, že až ke klášteru nepůjdu, ne že bych nemohla, ale chtěla jsem se spíše kochat, než se plahočit. Zažívám dokonalou pohodu samoty v přírodě; sluníčko svítí, ale nespaluje. U prvního modlitebního zastavení si povídám s mužem, který zametal chodník od vstupu až k nejvyšší vrstevnici. Zajímá se, odkud jsme. Ptá se, jak se jmenuje náš prezident. Je přesvědčen, že tento klášter navštívil i s manželkou, ale mám o tom své pochybnosti.

Když jsem skončila hovor s mužem s koštětem, pokračuji dál po vrstevnici. Přešla jsem závěsný můstek. Rozjuchaně jsem se pohoupala s protijdoucími a pak už jsem měla před sebou „jen“ 108 strmých schodů (o deset méně, než chodím skoro denně u nás doma). Zatímco já jsem zdolávala vrchol, ostatní se již vraceli. Po tolika schodech jsem udýchaná a v klášteře jsem nezahlédla ani jednoho mnicha.

Cestou zpět jsme si udělali zkratku a potkali jsme velkou skupinu japonských botaniků, kteří měli na louce bohatou žeň. S předvojem naší skupiny se scházíme u stádečka krav, kde to vypadalo skoro jako v bavorských Alpách. K autobusu docházíme všichni ve stejnou dobu.

Od kláštera se vracíme na hlavní cestu a jedeme zpět do UB. Cesta by měla nebo mohla trvat kolem dvou hodin, ale vše závisí na dopravní situaci. Ve městě nás zastihl další velký liják. Projíždíme „průmyslovou“ a různorodě škaredou část města. Proudy aut pomalu popojíždějí do středu města. Tentokrát jsme zastavili u restaurace Altaj a těšíme se na další mongolský gril. Už jsme zkušení, a tak si pečlivě vybíráme exotičtější druhy masa jako oslí a koňské.

Nasbírali jsme síly, zahnali hlad a naplnili břicha. Jeden Pavel ze skupiny měl narozeniny a personál restaurace mu přinesl velký bílý dort s blahopřáním. Byl docela dobrý. Když jsme vyšli ven, ještě poprchávalo. Hustý provoz na silnici připomínal jízdu na tankodromu. Provoz po dešti byl ještě horší, než bývá normálně. Pomalu jsme se sunuli k hotelu.

Odložili jsme zavazadlo a s adresou na papírku jsme se hned vydali najít centrum ohrožených dětí, abychom jim předali zbývající asi stovku dřevěných autíček, které pro ně Vítek přivezl z Koloráda. Nara nám pomohla stopnout taxíka, ale asi došlo k nedorozumění, nebo spíše nepochopení co hledáme. Taxík nás vyložil před místním zábavním parkem plným kolotočů a dětských atrakcí. Všichni nám ochotně pomáhali, zkoumali náš papírek, ale o žádném centru ohrožených dětí nikdo nevěděl. Koupili jsme si tedy vstupenky a část autíček jsme rozdali v parku samotném. Děti byly miloučké a dárek přijímaly do sepjatých dlaní. Druhý den jsme se dozvěděli, že hledané centrum je za plotem na opačném konci a vnější straně parku. Když jsme odcházeli zpět do města, museli jsme být velmi blízko.

Ještě se zmíním o tom, že jsme se stali terčem pouličních zlodějíčků. Přecházeli jsme v davech lidí několik velkých křižovatek. Neustále se nám pletl do cesty muž s otevřeným černým parapletem. Odpoledne sice chvilkami pršelo, ale deštníkem zacláněl, i když už svítilo sluníčko. Na přechodu jsme se na okamžik rozdělili, a právě na to zloděj nebo partička zlodějů čekala. Volala jsem na Pavla, ať přejde za námi. Byl uprostřed chumlu místních, ale to už cítil, že mu někdo otevřel ruksak. Hned věděl, o co jde. Po spěšné kontrole si ruksak zazipoval a přešel za námi. Protože v ruksaku nebyly pasy ani peníze, nezkoumali jsme dál, zda něco chybí. Za chvíli nás doběhl muž s modrou cestovní „šrajtoflí“ v ruce a předal nám ji. Dostal tisícovku za to, že nám ukradené vrátil. Stačila vteřina, aby Pavlovi z ruksaku někdo (zřejmě muž s deštníkem nebo komplic) vytáhl šrajtofli s cestovními pojistkami, kopiemi pasů, elektronickými letenkami a dalšími cestovními papíry. Nevíme, zda byl onen dobroděj součástí partičky, či jen svědkem události. To, co se stalo, byla klasická turistická situace. Byli jsme na sto honů viditelní a naše ostražitost v davech polevila. Trochu nám to pokazilo náladu i celkový dojem, ale dnes jsme měli štěstí v neštěstí vlastně dvakrát. Pavel si nejdříve při obědě sedl na nějakou sladkou patlaninu, mysleli jsme, že je to žvýkačka, a poté nechal ležet na lavici foťák. Přišel na to, až když jsme byli venku. To by byla ztráta nenahraditelná.

Před episodou s ruksakem jsme měli namířeno do bývalé české hospody na hlavním náměstí. Plán jsme nezměnili a zašli na pivko. Vítek si dal „kolu“ a protože byla Happy Hodinka, dostali jsme tři piva za cenu dvou. Do hotelu už jsme jeli taxíkem. Poslední autíčka jsme rozdali na hřišti mezi paneláky. Děti byly kouzelné. Po dešti byly všude kaluže a samozřejmě, že si v nich děti s autíčky hrály. Matky a babky posedávaly na lavičkách, chlapi a dědkové hráli šachy. Na dvorku panovala všeobecná pohoda, žádný dětský řev a povyk.

Večer větší část účastníků zájezdu odjela taxíky do hospody rozloučit se se skupinou těch, kterým mongolské putování skončilo. My jsme zmožení celodenními událostmi šli balit, protože máme před sebou odjezd v půl sedmé ráno. Vysprchovali jsme se, zabalili zavazadla a odložili teplejší oblečení. Chvíli jsme sledovali na televizní placatici National Geografic rybářská dobrodružství Jakuba Vágnera, ale brzy jsme padli únavou. Venku řvali havrani.

Slovíčko na závěr:

Zdá se mi, že zařazení Mongolska mezi 30 nejchudších zemí světa vychází z nepřesného hodnocení životní úrovně místních lidí. Očividnou chudobu jsme neviděli, ale je pravda, že jsme UB víceméně pouze projížděli. Nechci říci, že by v Mongolsku chudoba nebyla, kdo ji hledá, jistě ji najde. Negativní statistiky vycházejí zřejmě z nejméně dvou skutečností. Asi třetina obyvatel jsou samostatně hospodařící soběstační pastevci – svobodomyslní a houževnatí nomádi. Ti mají sotva ověřitelný příjem a pochybuji, že je součástí mongolského HDP. V zemi žije dva a půl milionu obyvatel, odhadem asi 40-60 milionů kusů dobytka. Taková zemědělská produkce představuje značné bohatství a nevím, jak se projevuje ve statistikách životní úrovně místních.

Dále, představa snadnějšího života ve městě může být pro některé jednotlivce a chudší rodiny lákadlem, aby zkusili své štěstí právě tam. Ne všichni jsou natolik zdatní, aby přechod z tradičního nomádského života ustáli. Dříve rozptýlení pastevci se obvykle usadí s jurtami na okraji města nebo mezi paneláky a to je o něčem jiném. Přivandrovalí nomádi se usazují kolem města, kde živoří na malém prostoru, bez kanalizace, zdrojů pitné vody a elektřiny. Říká se, že urbanizovaní nomádi mívají mezi paneláky postavenou jurtu, kam ze svých bytů na čas odcházejí, když se jim zasteskne po starém životě.

Při pohledu z vlaku bylo vidět právě podél trati nejvíce jurt, které tam očividně nepatří. Není divu, že ten, kdo se vzdá pastevectví a není na městský život připraven, neuspěje. Přesto jsme za celou dobu krátkého pobytu v Mongolsku neviděli jednoho žebráka ani neodbytné naléhání prodejců nesmyslů. Neobtěžovaly nás otrhané děti, nevyly „money, money“ ani neškemraly o bonbony a tužky. Děti chodí řádně do školy a neexistuje zde negramotnost. Podtrženo a sečteno: Mongolsko je díky svému obrovskému nerostnému bohatství silným a demograficky mladým národem, perspektivní a zajímavá země pro ty, kteří už skoro všude byli a ledacos viděli.

POSLEDNÍ RADA A DOPORUČENÍ

Bezstarostné nošení ruksaku na zádech se nevyplácí nikde. Proto je lépe mít alespoň očka zipů nějak zajištěná. Malý zámeček nebo provlékací identifikační cedulka lapky nezastaví, ale může je odradit. V davech také pracují žiletkáři – pozor na ně!

Vyhledávání