V evangelikálních kruzích se něco děje. Došlo k malému posunu, bezejmennému hnutí bez vůdce, které se však šíří jako mlžný opar od moře – rychle, tiše a tísnivě.

Je těžké si na něj sáhnout, ale projevuje se mnohými způsoby – křiklavý leták s pozváním na konferenci vedoucích chval, e-mail oznamující turné slavných křesťanských muzikantů, upoutávka na akci pro mladé, která vypadá spíše jako popový koncert než křesťanské setkání, rozhovor s křesťanem překypujícím nadšením z nadcházející konference a těch, kdo povedou chvály, ale ani zmínka o tom, kdo bude kázat.

Kdysi právě kázání přitahovalo zástupy evangelikálních křesťanů. Byl to kazatel, kdo byl netrpělivě očekáván, a právě jeho kázání bylo tématem rozhovorů. Dnes přitahuje hudba, důležitý je vedoucí chval a po skončení akce jsou tématem rozhovorů „úžasné chvály“.

Nepozvána na bál

Kázání se stalo evangelikální Popelkou, která nebyla pozvána na bál.

Pragmatik v tom neuvidí žádný problém: „Co na tom záleží, pokud se lidé hrnou na křesťanské akce?“

Modernista v tom spatří příležitost k oslavě: „Jdeme s dobou. Kázání mělo své místo v minulosti. Nyní je čas najít nový způsob, jak přinést evangelium světu.“

Pesimista to vzdá: „Pokud nebude hudba, nikdo nepřijde.“

Optimista doufá: „Když přijdou kvůli hudbě, můžeme jim později předat evangelium.“

Jsou zde však záležitosti, kterými bychom se přece jen měli zabývat. Zaprvé, existuje biblický důvod pro pořádání křesťanských akcí založených na hudbě?

Kde se vzala myšlenka nové funkce ve sboru, které se říká „vedoucí chval“? Na jakém biblickém základě se evangelium propaguje prostřednictvím hudby a zpívání?

Zdá se, že odpovědí jsou otázky samy o sobě – pro nic z výše uvedeného neexistuje biblický základ. Mnohem více znepokojující je však fakt, že je to všem jedno. Tyto otázky nikdo neklade! Roste podezření, že mnoho evangelikálů se ve skutečnosti příliš nestará o to, co Bible učí.

Nebylo však právě kázání evangelia náplní práce apoštolů? Zpíval snad Petr evangelium zástupům o Letnicích, kdy bylo k církvi přidáno 3 000 duší během jediného dne? Pavel v době, kdy ho Bůh používal, aby zakládal sbory po celé římské říši, nepořádal „akce plné chval“.

Byli to kazatelé, kdo „obraceli svět hlavou vzhůru“, protože „se Bohu zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí“ (1. Korintským 1,21).

Ztratili jsme víru v Bohem určené prostředky? Musí být kázání v dnešní době podpořeno berličkou zábavy? Pokud se dnes kázání jeví „bláznivě“, pak tomu tak bylo i v apoštolské době!

Úžasné příležitosti

Celé to vzbuzuje pocit, že mnoho křesťanů bylo oklamáno a myslí si, že čím více lidí přijde a čím více hluku dělají, tím je akce úspěšnější.

Může to znít cynicky, ale je hluboce znepokojivé vidět světský humbuk, který tak často provází propagační materiály křesťanských „akcí“. Dovedeme si představit apoštola Pavla, jak při svém příjezdu do Korintu vyvěšuje plakáty propagující „skutečně úžasnou příležitost k uctívání“?

Pavel nám sděluje, jak přistupoval k tomuto pohanskému městu: „ Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem a mocí (1. Korintským 2,1-5).

Jeho smělost nepramenila z lidských metod, ale z moci Ducha. Záměrně odmítl používat manipulativní techniky (v jeho době to byla promyšlená rétorika).

To, co potřebujeme, není člověkem vyvolaný humbuk, ale ryzí moc Božího Ducha, která pracuje skrze kázání Božího Slova. Na co narážel Pavel, když řekl, že „nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží“ (2. Korintským 4,2)?

Tváří v tvář nevěřícímu světu byla vždy tendence uchylovat se k lidským metodám a taktikám. Spoléhat se však na hudbu, že udělá práci Ducha, je bláznivé a klamné.

„Lidé se ale na těchto akcích obracejí!“ Ano, i námořníci na Jonášově lodi přišli ke spasení, ale to nevede k ospravedlnění Jonášovy neposlušnosti.

Jednou z nejznepokojivějších prvků tohoto problému je mělkost, která se projevuje v tolika evangelikálních křesťanech. Tato mělkost je viditelná v nejméně dvou směrech. Zaprvé chybí hlad po Božím Slově. Zdá se, že je téměř nemožné nadchnout dokonce i křesťany, aby se zúčastnili setkání, jejichž středem je kázání Božího Slova.

Kolikrát nás už zklamaly počty účastníků některých zvláštních setkání, jako je výročí sboru nebo kázání v sobotu odpoledne.

Nápadní svou nepřítomností

Účastníci takových setkání patří ke starým věrným. Je smutné, že mladí lidé jsou často nápadní tím, že se neúčastní. Kde je hlad po hlubokých Božích věcech? Zajímají se evangelikální křesťané více o fotbalový zápas než o „nevystižitelné Kristovo bohatství“? Běda nám!

Byla doba, kdy se mladí křesťané shromažďovali, aby si vyslechli známé kazatele. Studentské křesťanské skupiny se scházely, aby slyšely výklad Božího Slova. Teď mají k něčemu takovému pramálo chuti, zatímco pro poslední hudební novinky mají kapacity dost.

Zadruhé, tato mělkost se projevuje banálností a duchovní prázdnotou těchto akcí, jež přitahují tak obrovské zástupy křesťanů. Na internetu jsou zveřejňována videa z pološeré haly, kde se celá pozornost upírá na světlomety ozářené pódium. Kolem se jako v transu kývají do hudby davy mladých i starých s rukama nad hlavou.

Ne, to není pohanský noční klub, ale „křesťanský koncert“! Jak to zapadá do výzvy Nového zákona: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Římanům 12,2)?

Vůbec nepochybujeme o tom, že účastníci věří, že měli „nádhernou zkušenost“. Byli však uchopeni mocí pravdy nebo to byla jen emoční katarze?

Způsobené škody

Pokud oddělíme pocit od pravdy, dostaneme se do vážného nebezpečí. Evangelikální církev již v mnohém ustoupila a představuje nyní snadný cíl útoků polopravd a herezí. Podlézání světu nikdy nedovedlo církev vpřed. Právě za časů, kdy se nejvíce odlišovala od světa, na něj měla největší vliv.

Pokud propagátoři těchto hudebních akcí věří, že prosazují Boží království, potom jim někdo musí říct pravdu – ve skutečnosti mu škodí!

Mohou se s pohledem plným šoku a dotčení ptát: „Čím vlastně?“ Odpovědí je: „V mnoha směrech – odvádíte církev od jejího skutečného úkolu: kázat evangelium. Odčerpáváte zdroje určené pro tento úkol, pěstujete v mladých lidech touhu holdovat požitkům, pokoušíte se prosazovat království falešnými metodami, uvádíte do církve světské a tělesné praktiky“.

V době, kdy je svět kolem nás opilý požitky, včetně uctívání hudby a hudebníků, je stále nezbytnější, aby církev zaujímala místo na opačné straně vah.

Co tedy potřebujeme? Křesťany lhostejné k požitkům tohoto světa, což dokazují svými životy orientovanými na nebe, v nichž se řídí podle Slova.

Takové životy budou charakteristické neukojitelnou touhou po Božím Slově, střízlivostí, závažností a obětavou službou, jistotou získanou v modlitbách, že jen Boží Duch může prosadit Boží království, a zapáleným nadšením pro záchranu duší od věčné zkázy a jejich přivádění do svobody Božích synů, do slávy Boží milosti.

Konec nouze

Pokud se řadíme mezi evangelikální křesťany, postavme sami sebe a svá potěšení do světla Božího Slova. Berme princip sola scriptura vážně.

Už příliš dlouho je Popelka tou opomíjenou a podceňovanou na našich velkých akcích. Musíme se probudit do přehlížené krásy a moci kázání Božího Slova. Kéž by se Bohu zalíbilo vyvolat hlad po Božím Slově, kéž by odvolal nouzi o Boží Slovo. Kéž by uzdravil církev z její vychrtlosti.  

www.evangelical-times.org