Řekli jsme si, že hlavním přínosem Jakubova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Minule jsme se zamýšleli nad tím, kde a jak můžeme hledat a nalézt Boží moudrost. Probírali jsme téma metody a podvody satana a jeho pomocníků a jak interpretovat zkoušky a trápení z Božího pohledu. Dnešní téma je vnímavé srdce, Boží slovo, lidský hněv.

  • Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření. Ať je proto, milovaní bratři, každý z vás pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Lidský hněv přece k Boží spravedlnosti nevede. Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,18-21)

Připomínáme si 18. verš, který nám říká, že spasení je nadpřirozený způsob – jsme zplozeni slovem pravdy, a je to Bůh, kdo skrze své Slovo uděluje nový život. O znovuzrozených lidech platí, jak říká apoštol Petr:

  • jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení;   vždyť jste ‚okusili, že Pán je dobrý!‘ (1 Pt 2,2-3)

Novorozenec roste a prospívá – pokud neroste, nevyvíjí se a nemění se před našimi zraky, máme důvod k obavám. Ten, kdo je narozený z Ducha, roste ve vztahu ke svému spasení: chce se učit, chce se změnit. Dříve mu byl Bůh lhostejný, od Boha utíkal, nenáviděl Jeho poučování. Teď je to naopak, byl s Bohem usmířen, má hlad po Božím slově, je vnímavý a k poučení přístupný. Již v minulém pořadu jsme si říkali, že mnozí křesťané věří, že spasení je otázkou osobního rozhodnutí.

Protože jde o důležitý věroučný bod, podíváme se na něj podrobněji. Pán Ježíš v podobenství o rozsévači ukazuje, jak se projevuje opravdová víra. Jakub nejspíše rozvíjí podobenství z Mt 13,3-9.18-23; Mk 4,3-20; Lk 8,4-15, když popisuje zatvrzelé srdce jako semínko, které padlo podél cesty, kde jej ptáci rychle sezobli a vůbec nezakořenilo. Toto podobenství představuje povrchní víru a impulsivní jednání srdce. Takový člověk sice přijímá Boží slovo radostně, ale ve chvíli, kdy uhodí zkouška, na vše zapomíná a mizí ve světě. Dále: „Jiná semínka padla na skalnatá místa, kde neměla dost země, sice ihned vzešla, ale protože země neměla hloubku, když vyšlo slunce, spálilo je; protože neměla kořen, uschla.“ Další semínka: „… padla do trní, a když trní vyrostlo, udusilo je.“ Semínka, která padla na trnitou půdu, představují ty slyšící, které trní světa zadusí; povrchní víra chřadne a hyne. Všechny tři půdy, kde bylo zaseto, mají jedno společné – hynou a nenesou úrodu. Z tohoto podobenství usuzuji, že Ježíš říká, že ani jeden typ setby nepřinesl člověku spasení. Teprve čtvrtá setba „padla na dobrou půdu a vydala úrodu – některé stonásobnou, jiné šedesátinásobnou a jiné třicetinásobnou.“ Podívejme se podrobněji na to, jak je to tedy se slyšením Božího slova a úrodou. Písmo říká:

  • Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek. (Lk 8,15)

Přirozený člověk nechce slyšet Boží slovo, protože má srdce kamenné, nemá ušlechtilé a dobré srdce. Přirozený člověk se před Bohem skrývá! Ten, kdo posouvá spasení do roviny svobodné vůle člověka, vlastně upírá Bohu moc působit v našich srdcích. Zapomíná na to, že Písmo říká:

  • Vůbec nejde o to, kdo sází, ani o to, kdo zalévá, ale o to, že Bůh dává vzrůst. (1 K 3,7)

Zrno v dobré zemi, zaseté do pravdy Božího slova, ne lidských přání a potřeb, je jediná ze čtyř podob víry, která představuje nové a změněné srdce, které může člověku dát jen Bůh Nové smlouvy, o němž již psal prorok:

  • A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Změna srdce, schopnost slyšet a jednat, není výsledkem našeho rozhodnutí a snažení, ale příčinou je nové srdce, které nám bylo dáno – z Boží moci a rozhodnutí. Nikdo z nás se nenarodil do tohoto světa z vlastního rozhodnutí; stejně tak se nemůže nikdo narodit do duchovního světa na základě osobního rozhodnutí. Projevovat svobodnou vůli můžeme až poté, kdy jsme znovuzrozeni. Má-li někdo přijít ke spásné víře, je nanejvýš nutné, aby byl vnímavý k pravdám Písma, ne toho, co je v rozporu s Písmem. Jen tak mohou být Boží slova implantována do našich srdcí a stanou se naší novou přirozeností. V dnešním textu Jakub poukazuje na znaky nového srdce:

1. Pohotové a vnímavé srdce otevírá uši.

„Být pohotový k slyšení“ může být gramaticky buď oznamovací, nebo rozkazovací způsob. Většina znalců Písma je přesvědčena, že jde o rozkazovací způsob. Stejně jako „věz“ nebo „pochop“ můžeme parafrázovat jako „věnuj pozornost“ následujícím pravdám:

Krotké srdce nám pomáhá slyšet. Je zajímavé, že Jakub začíná napomenutím, rozkazem: „buďte pohotoví k slyšení“ a okamžitě říká: milovaní bratři, byli jste osvíceni slovem pravdy, proto byste měli vědět. Být osvícený pravdou znamená něco slyšet:

  • Kdo má uši k slyšení, slyš. (Mt 13,9)

Dále: Ten, kdo slyší:

  • …slyší Boží slova, je z Boha. Kdo neslyší, není z Boha. (J 8,47)

Prvním znakem spasení je ochota naslouchat.

Mnozí Boží slovo slyší, ale nereagují. Zůstávají nedotčeni. Tito lidé nejsou hluší, ale jsou duchovně mrtvi. Jinými slovy, podle Ježíše nemohou slyšet ani pochopit, protože nejsou narozeni z Boha. Nemají schopnost slyšet a chápat duchovní pravdy. Totéž říká apoštol Pavel:

  • Neduchovní člověk ovšem nepřijímá věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně. Kdo však je duchovní, může rozumět všemu, ačkoli jemu nikdo nerozumí. (1 K 2,14-15)

Pohotovost k slyšení naznačuje, že chceme poznat Boží slovo z nejrůznějších úhlů. Věřící chce číst Písmo, chce naslouchat učení, učí se zpaměti verše a to vše aplikuje aktivně ve svém životě. 176 veršů žalmu 119 velebí Hospodina a vyjadřuje žalmistovu lásku a touhu řídit se Božím slovem:

  • Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,1-8)

Žalmista je Boží moudrostí a autoritou prostoupen do morku kosti. Sám říká:

  • Dychtivě otvírám ústa, toužím po tvých přikázáních. Shlédni na mne, smiluj se nade mnou podle toho, jak soudíváš ty, kdo milují tvé jméno. Upevni mé kroky tím, cos řekl, dej, ať žádná ničemnost mě neovládne. Vykup mě z útlaku lidí, chci se tvých ustanovení držet. Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119, 131-135)

David vyznává:

  • Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve. Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou. Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. Též před opovážlivci chraň svého služebníka, nedopusť, aby mi vládli. Pak budu bez vady a shledán čistý, prost množství nevěrností. Kéž se ti líbí řeč mých úst i to, o čem rozjímám v srdci, Hospodine, má skálo, vykupiteli můj! (Ž 19,10-15)

Zkoumejte své srdce i to, jaký máte postoj k Božímu slovu. Máte z něj potěšení? Jaký postoj máte ke kázání Božího slova? Také vás nudí, myslíte si, že jsou příliš dlouhá? Představte si, že byste se stali účastníkem čtení dědického řízení, s nadějí, že velký podíl připadne právě vám. Sotva by vám vadilo, kdo, kde a jak dědickou závěť čte; zajímal by vás především odkaz, který se týká vaší osoby. A stejné je to, když nasloucháte evangeliu – věřící jsou nejen dětmi, ale i dědici spasení, proto se nenudí. Pohotové srdce chce slyšet Boží pravdu.

2. Vnímavé srdce ovládá nejen mysl, ale i jazyk.

  • „Buďte pohotoví k slyšení, buďte pomalí k mluvení“.

Kdo neumí naslouchat a jen mluví, nic se nenaučí. Jakub nám nezakazuje, abychom s Bohem komunikovali a kladli vhodné otázky. Napomíná ty, kdo se před Bohem nedovedou ztišit. Ve chvíli, kdy se s Božím slovem setkají, okamžitě reagují a hledají výmluvy, proč se právě to netýká jejich případu. Od Boha nic neuslyšíme, pokud budeme bez ustání mluvit sami. Proto nás napomíná, abychom kontrolovali svůj jazyk a to, co říkáme. Dále:

3. Pohotové a vnímavé srdce kontroluje emoce – „buď pomalý k hněvu“.

Jak zareagujete, když vám Boží slovo šlápne na kuří oko? Možná něco čtete nebo slyšíte v kázání a to se vám nelíbí, protože se to dotýká vašeho způsobu života. Jste rozezleni a v sebeobraně si říkáte: „Jakým právem něco takové říká kazatel? Jak si to dovoluje mluvit mi do života? Ten, kdo má hněv v srdci, se nenechá poučit! Vnímavé srdce se nechá poučit teprve tehdy, když přestane bojovat s Bohem a podřídí se Bohu. To vše platí i v našich postojích v otázkách spasení. On má právo nakládat s naším životem podle své libovůle a nikdy nedělá chyby:

  • Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě! Už Mojžíšovi přece řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává. Faraonovi přece Písmo říká: „Proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje. Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vzepřel jeho vůli?“ Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. A co když Bůh, ačkoli chtěl projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů? (Ř 9,14-24)

Jen přijetím celistvého Božího učení můžeme poznat a přijmout i to, co se přirozenému člověku příčí. Nejen slova, ale i naše postoje jsou důkazem hloubky a pravosti víry. A o tom si povíme příště.

Na závěr jsme pro vás připravili dvě otázky k zamyšlení:

1. Co má věřící dělat, když ztratil potěšení z Božího slova?

2. Hněv je obvykle rychlá emocionální reakce. Jak se může člověk změnit, aby nereagoval tak rychle?