• Pamatuji na tebe. (Jr 2,2 ČSP)

Připomeňme si, že Kristus rád pomýšlí na svou církev a rád pohlíží na její krásu. Tak jako se pták často navrací ke svému hnízdu a pocestný spěchá ke svému domovu, tak se i mysl stále vrací k předmětu své volby. Na tvář člověka, kterého milujeme, se nemůžeme nikdy dost vynadívat; to, čeho si velmi ceníme, toužíme mít stále na očích.

Stejně tak je to i s naším Pánem Ježíšem. Od počátku věků je „jeho potěšením být s lidskými syny.“ Jeho myšlenky už předem spěly k momentu, kdy se jeho vyvolení měli narodit do světa; už tehdy je viděl v zrcadle svého předzvědění. „Ve tvé knize,“ říká, „byly zapsány všechny moje údy, které se pak vyvíjely, když ještě nebyl ani jeden z nich.“ Sotva byl svět stavěn do svých pilířů, on už tam byl, a byl to on, kdo ustanovil hranice lidí podle počtu dětí Izraele.

Tak jako byla náprsenka obsahující jména kmenů Izraele tou nejzářivější ozdobou na oděvu nejvyššího kněze, tak jsou jména Kristových vyvolených tím jeho nejvzácnějším klenotem, který se mu třpytí na srdci. My možná často zapomínáme rozjímat nad dokonalostí našeho Pána, ale on nikdy nepřestane myslet na nás.

Sami sebe napomínejme za naši dosavadní zapomnětlivost a prosme o milost, abychom si Boha ve svém nejhlubším nitru stále připomínali. Pane, vykresli mi do mých zřítelnic obraz svého Syna.