Definice typu

Jeden z klíčových hermeneutických předpokladů, či interpretačních přístupů, který apoštolové používali při výkladu Písma je typlogie.Typologie vychází z řeckého slova: τύπος, což znamená „viditelný jev nebo stopa vzniklá v důsledku úderu nebo tlaku – jizva, rány.“^[1] (viz J 20,25). Jizva tedy je určitým znamením, či pozůstatkem rány, která tam byla předtím. Přeneseně tedy dané slovo znamená: příklad (1K 10,6), znamení, vzor, model, obraz, typ. Právě z tohoto slova odvozujeme příd. jméno „typický.“^[2] Jde o něco, co se opakuje jako vzor či charakteristika dané věci, jednání atp.

V Písmu je typ většinou nějaká SZ osoba, místo, událost či instituce, která svou charakteristikou ukazuje nebo naznačuje budoucí naplnění něčeho, co je typické pro jinou osobu, věc, událost či instituci (viz níže). Zjednodušeně můžeme tedy typologická proroctví chápat jako proroctví „skrze událost“.  V chronologickém sledu první věc, která se většinou nachází v SZ se nazývá „typ“ a druhou, pozdější věc, která naplňuje tu předchozí, nazýváme „anti-typ“ (nikoliv v záporném slova smyslu, ale ve smyslu „naproti“. Pokud je klíčová dírka typem tak jejím anti-typem, tj. tím, co do ní zapadá, je klíč).

Než si uvedeme konkrétní příklady pojďme se podívat, co charakterizuje typ. Podle čeho tedy rozpoznáme typ?

Charakteristiky typu

U typů lze identifikovat tři základní charakteristiky. Zaprvé, mezi typem (či předobrazem) a jeho anti-typem musí být nějaký nápadný bod podobnosti nebo analogie. To neznamená, že se musí shodovat ve všech aspektech. Vždy mezi nimi také existuje mnoho bodů odlišnosti: Adam je předobrazem Krista, ale Písmo nehovoří jen o jejich vzájemné analogické podobnosti, ale také o jejich významných odlišnostech (viz Ř 5,14–19).

Za druhé, musí existovat důkaz, že předobraz byl určen Bohem, aby představoval předobrazenou („typizovanou“) věc. Mezi učenci panuje určitá neshoda ohledně toho, jak jednoznačné musí být Boží prohlášení o jejich vzájemné propojenosti. Mezi biblisty je známé diktum biskupa Marshe ohledně typů, které říká, že nic nelze považovat za typ, pokud to není v Písmu výslovně uvedeno jako typ. Na druhém konci spektra jsou zase ti, kteří mezi typy řadí vše, co se jen mihotavě podobá něčemu historicky pozdějšímu. Umírněný názor, který zastává většina učenců (např. Milton S. Terry, Louis Berkhof, A. B. Mickelsen, Walther Eichrodt, Bernard Ramm), říká, že aby podobnost naznačovala přítomnost typu, musí existovat nějaký důkaz Božího potvrzení odpovídajícího typu a anti-typu, i když takové potvrzení nemusí být výslovně vyjádřeno.

Za třetí, typ musí předznamenávat něco, co má přijít v budoucnosti. Anti-typy (tj. naplnění předobrazů) představují pravdu, která došla svého naplnění v Novém zákoně. Korespondence [IS1] mezi typem ve Starém a Novém zákoně ukazuje, že to, co se ve Starém zákoně teprve formovalo v základních obrysech, došlo svého naplnění v Novém zákoně. Typologie je tedy specifickou formou proroctví.

Ježíš tento princip ilustruje[IS2]  svými častými typologickými narážkami. R. T. France shrnuje Kristovo používání typů následovně:

Ježíš odkazuje na starozákonní postavy jako na předobrazy své osoby (David, Šalamoun, Eliáš, Elíša, Izaiáš, Jonáš) nebo Jana Křtitele (Eliáš); odkazuje na starozákonní instituce jako na předobrazy své osoby a svého díla (kněžství a smlouva); ve zkušenostech Izraele vidí předobraz vlastních zkušeností; naději Izraele nachází naplněnou v sobě a ve svých učednících a vidí své učedníky jako ty, kteří přijímají postavení Izraele; v osvobození Izraele Bohem vidí předobraz shromáždění lidí do své církve, [3] zatímco katastrofy Izraele jsou předobrazem hrozícího trestu pro ty, kdo ho odmítají, jejichž nevíra je předobrazem nevíry bezbožníků v Izraeli.[4]

Souhrnně řečeno, aby byl obraz předobrazem (typem), musí existovat (1) nápadná podobnost nebo analogie mezi předobrazem (typem) a jeho naplněním (anti typem), (2) důkaz, že předobraz byl určen Bohem, aby představoval předobrazovanou věc, a (3) budoucí odpovídající anti-typ.

Klasifikace typů

Ačkoli se mezi autory vyskytují drobné rozdíly v počtu a názvech jednotlivých tříd typů, níže uvedených pět tříd představuje běžně zmiňované kategorie.

Typologické osoby – jsou osoby, jejichž život ilustruje nějaký velký princip nebo pravdu o vykoupení. Adam je zmíněn jako předobraz Krista (Ř 5,14): Adam byl reprezentativní hlavou padlého lidstva, zatímco Kristus je reprezentativní hlavou vykoupeného lidstva.

Na rozdíl od důrazu na jednotlivce v západní kultuře se starozákonní Židé identifikovali především jako členové skupiny. Proto není neobvyklé, že reprezentativní osoba mluví nebo jedná za celou skupinu. Vnímání společné národnostní identity odkazuje na tuto myšlenkovou oscilaci mezi skupinou a jednotlivcem, který jedná zástupně za celou skupinu (typicky Adam, který jedná zástupně za celé lidstvo). Byla to běžná a přijímaná hebrejská představa.

Například Matouš 2,15 („Z Egypta jsem povolal svého syna.“) odkazuje na Ozeáše 11,1, v němž je syn identifikován jako izraelský národ. V Matoušově evangeliu to byl sám Kristus (jako představitel Izraele), kdo byl povolán z Egypta, takže se původní slova vztahují na něj. Některé[JS3]  žalmy také považují Krista za zástupce celého lidstva (Ž 8,5 srov Heb 2,6; 1 Kor 15,27).

Typologické události – mají analogický vztah k nějaké pozdější události. Pavel používá soud nad nevěřícím Izraelem jako typologické varování pro křesťanské věřící, aby se nedopouštěli nemravnosti (1K 10,1–11). Text v Matoušovi 2,17–18 (Ráchel oplakává své zabité děti) je považován za typologickou analogii k situaci v Jeremiášově době (Jr 31,15). V Jeremiášově době se událost týkala národní tragédie (zničení Jeruzaléma a deportace židů), v Matoušově době šlo o tragédii místní. Smyslem typologické shody je zármutek projevený tváří v tvář osobní ztrátě.

Typologické instituce – jsou praktiky, které předznamenávají pozdější události spásy. Jedním z příkladů je usmíření prolitím krve beránků a později Krista (Lv 17,11; srov. 1Pt 1,19). Dalším je sobota jako předobraz věčného odpočinku věřícího (Žd 4,9–11).

Typologické úřady – k těm patří Mojžíš ve svém prorockém úřadu (Dt 18,15) jako předobraz Kristova prorockého úřadu (Lk 7,16), Melchisedech (Ž 110,4) jako předobraz Kristova trvalého kněžství (Žd 5,6) a David (Ž 45,7–8) jako předobraz Kristova kralování (Žd 1,8).

Typologické jednání – je například Izajášovo chození nahý a bosý po dobu tří let na znamení Egyptu a Etiopii, že je Asýrie brzy odvede nahé a bosé (Iz 20,2–4). Dalším příkladem typického jednání byl Ozeášův sňatek s prostitutkou a jeho pozdější vykoupení po její nevěře, což symbolizovalo Boží smluvní lásku k nevěrnému Izraeli (Oz 1,2).

Zásady pro interpretaci typů

Historicko-kulturní a kontextuální analýza – Při zkoumání jakýchkoli dvou událostí v dějinách spásy je třeba nejprve zvážit za jaké historicko-kulturní situace k nim došlo. Identifikace vlastních jmen, zeměpisných odkazů, dobových zvyklostí, historických detailů a pozadí je nezbytným krokem k pochopení, jak typ i jeho předobraz zapadají do vzorce dějin spásy. Někdy nám v tomto ohledu napoví bezprostřední kontext, jindy nám studium širších souvislostí (např. účelu knihy) pomůže pochopit, proč autor do knihy zařadil určitou událost.

Lexikálně-syntaktická analýza – jsou slova použitá doslovně, obrazně nebo symbolicky? To jsou klíčové otázky zejména v prorocké literatuře. Jinak se i při výkladu typů uplatňují stejné zásady lexikálně-syntaktické analýzy (tj. studium významu slov, gramatiky, větné skladby, atd).

Teologická analýza – Správný výklad a porozumění typům často vede k lepšímu pochopení jednoty Písma a důslednosti, s jakou Bůh jednal s lidstvem v průběhu dějin spásy. Výklad typu bude vědomě či nevědomě ovlivněn názorem člověka na povahu dějin spásy. Výklad nelze oddělit od předpokladů, které si člověk k textu přináší.

Literární rozbor – Jakmile byl typ jako takový identifikován pomocí tří charakteristik zmíněných v předchozí části, zbývají v analýze dva kroky: vyhledat v textu bod(y) shody a všimnout si důležitých rozdílů mezi typem a jeho předobrazem.

Stejně jako při jakémkoli jiném srovnání neměl autor v úmyslu, aby každý náhodný detail typu a anti-typu byl bodem shody. Někteří komentátoři například ze skutečnosti, že had v Nu 21,4–9 byl vyroben z bronzu (kovu horšího než zlato nebo stříbro), vyvodili, že šlo o předobraz vnější prostoty Spasitelova vzhledu. Jiní komentátoři našli v akáciovém dřevě a zlatě svatostánku předobraz Kristova lidství a božství a další typy a symboly našli v deskách, stříbrných podstavcích, výšce dveří, plátnech, zabarvení či nezabarvení závěsů atd. Takové postupy se zdají být nebezpečně podobné středověké alegorizaci, která textu přisuzuje význam, který biblický autor nikdy nezamýšlel. Kontext a analogie víry (další související biblické oddíly) zůstávají nejlepším zdrojem rozlišení, co chápat jako typ (předobraz) a co ne. V každém případě rozpoznání typologického výkladu Písma vede k hlubšímu pochopení celistvosti Písma a nové vděčnosti za Boží spásné jednání v dějinách lidstva.