Myslel jsem si, že do Betléma půjdu z Jeruzaléma pěšky, vždyť' je to směrem na jih jenom dvanáct kilometrů. Ale nemohl jsem toto své přání realizovat, protože od Jeruzaléma až k Hebronu je území, v němž nemají rádi Židy, a ani turisté si nemohou být jisti životem. Toto území bylo připojeno k Izraeli až po šestidenní válce. Proto jsem do Betléma jel autobusem s turistickým zájezdem.

 

Město leží přibližně ve stejné nadmořské výšce jako Jeruzalém, má i  stejné počasí. Žije v něm kolem 32 tisíc Arabů, většina z nich jsou křesťané. Ihned po vystoupení z autobusu na náměstí nás obklopili domorodí obyvatelé a nabízeli nám jesličky s jezulátkem v různém provedení. Nemohli jsme se zdržovat, přímo jsme zamířili do Chrámu narozeni Krista, což je pětilodní bazilika o délce 56 m a šířce 26 m. Původní baziliku dal postavit císař Konstantin ve 4. století, byla však zničena. Dnešní bazilika je z roku 531, postavená na původním místě za císaře Justiniána. Je zajímavé chodit uvnitř chrámu, kde na vás "dýchá" 4. století. Nejvýznamnější částí chrámu je Jeskyně narození, v níž je do podlahy zapuštěna stříbrná hvězda s latinským nápisem, že se zde Panně Marii narodil Ježíš Kristus.

 

Asi 400 m od vchodu do baziliky je Mléčná jeskyně, v níž se prý rodina s  Ježíšem ukrývala, než odešla do Egypta. Podle tohoto podání Pán Ježíš s matkou a pěstounem vypravili do Egypta přímo z Betléma. Musel jsem popřemýšlet o dvou podáních této události v evangeliích. Matouš napsal, že Josef po odchodu mudrců v noci vstal, vzal Marii a dítě a na pokyn anděla odešel do Egypta. Lukáš píše o  tom, že osmý den bylo dítě obřezáno v jeruzalémském chrámě a pak se navrátili do Nazareta. Písmo neuvádí zprávy protikladné, ale vzájemně se doplňující. Přijal jsem to pro sebe tak, že podle pokynu anděla, který se ukázal Josefovi ve snu až po obřezání v chrámě - protože nic nevíme o tom, kdy mudrci z Betléma odešli - se už Josef nevrátil s Marii a dítětem do Nazareta, ale pokračoval cestou do Egypta. Po smrti Herodesa se z Egypta vrátili do Nazareta.

 

Když jsme se po prohlídce Betléma zastavili na okraji města, nešel jsem s  ostatními do obchodního domu, ale vrátil jsem se asi dvě stě metrů a díval se do okolí. Na památku jsem vyfotografoval sluneční kolektory na jednom domě, abych mohl našim odborníkům ukázat, že tento objev poslední doby je v Izraeli plně využíván v širokém rozsahu, kolektory jsou téměř na každém domě, proto lidé mají nejméně půl roku horkou vodu ohřátou sluníčkem a nemusejí užívat jiné tepelné zdroje. Nedělají si problémy s krásou fasád, po nichž jednoduchým způsobem vedou potrubí se studenou i teplou vodou. Většina domů má rovné střechy, umístění kolektorů a zásobních nádrží na nich je jednoduché.

 

Při pohledu na okolí Betléma jsem nejdříve zjišťoval, jaké možnosti měli mudrci, aby se vrátili domů jinou cestou než přes Jeruzalém. Bylo to pro ně obtížnější, protože z cesty po hornatině zřejmě museli sejít do některého údolí, ale takových možností je zde několik. Pak jsem se díval na okolní hory, které byly bílé, protože v této letní době zde bylo málo zeleně. Kde asi David pásl stádo svého otce? Bylo v jeho době více zeleně? Jistě mohl nocovat se stádem venku, jako ti pastýři, kteří v  době narození Pána Ježíše najednou uviděli anděla, který jim zvěstoval radostnou zprávu o spasení, a po chvíli jásající nebeské zástupy.

 

Na severním okraji Betléma podél hlavní silnice je malý hřbitov a v něm je hrobka Ráchel, Jákobovy manželky. Nikdy jsem si to tak detailně neuvědomil, co všechno Jákob musel prožít, až když jsem se na bílou hrobku díval. Jákob se s celým svým domem stěhoval přes Bétel dále na jih, do Hebronu. Když procházeli Betlémem, Ráchel porodila syna Benjamina, ale po porodu zemřela. Ráchel je uváděna v evangeliu Matouše, kde se říká, že Jeremiášovo proroctví o Ráchel, která oplakávala své syny (31,15), se splnilo právě tehdy, když Herodes dal povraždit chlapce v Betlémě a okolí. Se jmény Ráchel a Betlém byla spojena bolest. Byla to pro Jákoba smutná zastávka. Nejmladší syn obdržel jméno Syn pravice. Byl to jeho dvanáctý a poslední syn. Ráchel už neuvidí, dal jí v Betlémě postavit památný sloup.

 

Jákob později. když ztratil Josefa, měl přijít i o Benjamina. Vnitřní Jákobova bolest kulminovala. Milovaná Ráchel a její syn Josef, to, co bylo pro Jákoba potěšením, je pryč. Co ještě Hospodin dopustí, aby se kalich utrpení přeplnil? Cítíme, proč nechtěl, aby Benjamin odešel s jeho deseti syny do Egypta?

 

Nevím, kolikrát Jákob od smrti manželky procházel Betlémem, ale jistě mu jméno tohoto města znělo smutně. A přece ho Hospodin neopustil. Vždyť Jákoba miloval, jak to uvádí Pavel ve svém dopise Římanům (9,13). Vrátil mu Josefa i Benjamina, kteří mu byli potěšením až do jeho posledního vydechnutí.

 

Pán Bůh miluje ty, kdo se stali jeho dětmi a touží po požehnání v duchovních věcech. On dopustí, aby v jejich životě nastaly chvíle zármutku nad ztrátou něčeho, co milovali, ale potom jim Boží láska a přízeň zazáří v ještě silnějším světle. Tak se nebudou spoléhat na sebe a na dary, které mají od Boha, ale budou skládat naději v Dárce. Skutečně se i v naší době naplňují překrásná Pavlova slova Římanům:

víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo miluji Boha... " (8,28)

 

Přestože Betlém v překladu znamená Dům chleba, nebylo v něm chleba pro jednu z hlavních postav knihy Rút. Noemi se do Betléma vrátila z Moábské země, kde ztratila muže, dva syny a nevěstu. Byla to velká ztráta. A přece - Betlém pro ni zazářil novým leskem, když se nevěsta Rút vdala za Bóaza a narodil se jí syn Obéd, Ctitel Hospodinův. Všichni tři - Boáz, Rút i Obéd - se dostali do rodokmenu Pána Ježíše. Není to nádherný závěr života ženy, která si jméno Líbezná změnila na Trpká? Bylo to dobré, že se vrátila do Domu chleba, protože v cizině, kde žil Moáb, by skutečně odešla "trpká" do hrobu.

 

Jaký dojem jsem si odnášel z krátkého pobytu v Betlémě? Jeruzalém zastínil Betlém podobně jako kříž zastínil jesle. Vstup Božího Syna na světovou scénu je velkým divem, ale pro svět je rozhodující to, co se stalo na Golgotě. Miliardy lidí připouštějí, že Ježíš se v Betlémě narodil, ale o Golgotě nechtějí nic slyšet. Vždyť co se děje v křesťanském světě o Vánocích? Tisíce jesliček s jezulátkem, dárečky a radostná nálada. Srovnejme to s průběhem Velikonoc. Kromě pracovního volna, trochy lidové tvořivosti a všelijakých vesnických zvyků se nic zvláštního neděje. Vzpomínky na kříž, hrob a zmrtvýchvstání Ježíše patří jen do kostelů. Nuže, takový je dnešní svět. A  tak jsem z Betléma odcházel rozpolcen tím, že se téměř na centimetry přesně ukazuje místo, kde se Ježíš narodil, a také tím, že zde žijí Arabové. Židé zřejmě ani po dvou tisíciletích nechtějí mít nic společného s tím, že Ježíš byl Mesiáš, který přišel na svět v Betlémě, v místě ohlášeném proroky několik staletí předem.

- Ján Ostrolucký, Izrael -