Jeden knihkupec v Praze uveřejnil před lety v „Národních Listech“ následující oznámku, z níž toto uvádím:

„Zkoumáme-li dějiny našeho národa, uvidíme, že osudy jeho úzce spojeny jsou s knihou knih – Biblí. Byl by utonul již dávno v moři nepřátel, kdyby Bible byla mu nedala síly, udatnosti a zápalu. Ona dala mu Husa, Chelčického, Tábory a onen mohutný šik bojovníků ducha – české bratry až po učitele národů Komenského. Biblí byla zachována existence národa. A v době, když Bible vzata násilně z rukou lidu, zpečetěn byl osud národa. A v dobách národního probuzení vykonala úkol největší. Kniha tato byla jediným majetkem ubohých našich vyhnanců. „Nic nevzali jsme s sebou, po všem je veta – jen Bibli kralickou a Labyrint světa,“ tak zpíval houf českých exulantů. Bible to byla, z níž i Komenský v dalekém svém vyhnanství čerpal posily, útěchy a víru v šťastnou budoucnost našeho národa.“

Ó český národe, i tobě platí vybídka apoštola Pavla: „Slovo Kristovo přebývejž ve vás bohatě.“ Lide český, ty máš příčinu milovati Bibli Páně! Doba tvoje nejslavnější, když jsi byl první mezi národy Evropskými, byla právě ta, kdy panovala mezi tebou pravda Boží.

Kdysi zastavil se jeden cestovatel po Anglii před domkem jakéhosi chuďasa, aby požádal od něho vody. Zastihl obyvatele v prudké hádce. Vyslovil, oč žádá a pokusil se pronésti několik smírných slov, na něž však dostalo se mu odpovědi ne právě lichotivé. Vody však přece mu podali. Mezi tím, co pil, utkvěly zraky jeho na staré knize pod starou policí pohozené; byla to Bible Páně. Vraceje koflík, dodal: „Drazí přátelé, vím, co by vám pomohlo k štěstí; jen kdybyste to našli; nalézá se poklad v domě vašem; pročež pilně po něm pátrejte.“ Domácí přemýšleli o výpovědi cizincově a jali se celý domek přehledávati. Po několika dnech přišla žena na onu Bibli; při tom zmocnil se jí zvláštní pocit. Bible byla odkazem její matky. „Byla by snad kniha ta pokladem, který cizinec mínil?“ Dále již po pokladu nepátrala, ale jala se v svaté knize čisti, četla a plakala. Od té chvíle žena úplně se změnila. Různice hned přestaly, jelikož žena neopětovala lání mužovo. Ten udiven sledoval její chování a záhy zvěděl příčinu změny a počal také si všímati objeveného pokladu. Brzy oba nalezli bohatství milosti Boží, kteráž přeměnila rozervanou jejich domácnost v obydlí míru.

Ó národe český! I ty máš v domě svém znamenitý poklad – „Bibli Kralickou“, jíž se, jak někdo dobře pověděl, „žádná jiná česká kniha nevyrovná a kteráž netoliko dokud se jen bude na světě česky mluvit, nemůže přijití v zapomenutí, nýbrž pokud národa a jazyka českého stávati bude, zastane navždy jeho nejdražší a nejvzácnější perlou.“ „Ona byla často jediným jměním, jež čeští vyhnanci do ciziny si nesli, jedinou útěchou zbytků bratrských, doma skrytě pozůstavších.“

Ó národe český, i ty máš v domě svém poklad a proto slyš slovo Komenského: „Poroučím tobě horlivou žádost k vyrozumívání vždy pilnějšímu a jasnějšímu pravdy Boží. Tobě kniha tato dochována bude, důvěřuj se a nepochybuj!

Lide český! Zaslíbení dnešního textu platí tobě. Tebe měla by pojmouti horlivá láska k slovu Kristovu, jež bohatě v tobě přebývati má. Nejdražším odkazem otců a nejvzácnějším klenotem národním jest Bible Kralická. Ó bychom z knihy té pilně a rádi učili se Boží moudrosti! Kéž dědictví toho otcovského draze bychom si vážili!

Člověčenstva květ vadne, hvězdy lidské hasnou, ale pravda a moudrost i světlo slova Kristova na věky zůstává. Co prospěje člověku, by hlava jeho vědomostmi až k zemi se skláněla, rozum zbystřel na stupeň nejvyšší — ale srdce děsnou prázdnotou a chladem mrazivým se vyznačovalo? Snad, milý neobrácený posluchači, všecko na světě znáš, ale jenom ne sebe!

Srdce postrádající vzdělání ze Slova Božího, postrádá též opravdové radosti a útěchy. Na tobě tedy jest, lide český, uchvátíš-li požehnané zaslíbení našeho textu.

Slovo Kristovo přebývejž, totiž budiž u vás domovem! Ono budiž stálým a vzácným vaším hostem! Jistě že nečtlo se u nás v Čechách nikdy tolik jako dnes. Kéž by ale slovo Kristovo na předním místě se četlo. Většina je však bohužel nepovažuje za slovo svého Spasitele, pročež nedochází pravé radosti a požehnání. Jest ovšem rozdíl, máme-li my slovo Boží, anebo má-li Slovo Boží nás; ono má v nás přebývati. Neslevme z této pravdy proto snad, abychom chtěli světu se zalíbiti. „Tak psáno jest“ – budiž naším heslem. Otcové naši modlili se s dítkami svými: „Zachovej nás, Pane, v slovu svém.“ Následujme jejich příkladu.

Z vánočního kázání Artura Clarka (americký misionář, který stál u zrodu Svobodné církve reformované v tehdejším Rakousku-Uhersku).