V úvodu do okruhu otázek a odpovědí, kdo je Bůh, a kdo je člověk, uvedeme důvod, proč jsme toto téma zvolili pro naši konferenci. Věříme, že všechny problémy v církvi, i v osobním životě, mají kořen v nepochopení těchto dvou základních, a ve všem zásadních, otázkách. Zdůrazníme si, proč je nutné, abychom skutečně viděli a chápali Boha jako svébytného, neomezeného, svrchovaného Stvořitele; jako nezapříčiněnou příčinu, všeho co existuje, jak v neviditelném, tak ve viditelném světě. Dále, abychom viděli a chápali člověka jako závislé, omezené stvoření, na němž, a především na jeho záchraně, chtěl Bůh ukázat svoji slávu. Cílem této konference je, aby nás zažitá znalost nekonečného rozdílu mezi Bohem a člověkem proměnila v našem každodenním křesťanském životě.

Co znamená Boží svébytnost? Jednou z odpovědí je, že Bůh existuje od věků pouze ze sebe a prostřednictvím sebe. „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože.“ (Ž 90,2). Boží existence není podmíněna žádnou jinou příčinou a Bůh je ve existenci naprosto nezávislý. Pro tuto Boží vlastnost je někdy používáno slovo aseita (z latiny „od“ a „sebe“) – jako existující „sám o sobě“, „sám od sebe“, zcela soběstačný. Bůh je sám sobě naprosto dostatečnou příčinou pro svou existenci. To ho zcela zásadně odlišuje od jeho stvoření, které je na něm plně závislé. Existence stvoření a jeho jsoucno je plně odvozeno od Boží svébytnosti a jeho jsoucna, které je jediným jsoucnem v pravém slova smyslu.

Boží svébytnost je základní biblickou pravdou, jak to ap. Pavel vysvětluje Athéňanům: „Bůh... si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.“ (Sk 17,24-25). Mnoho chybných pohledů v náboženství, včetně křesťanství pramení z toho, že považují Boha jakkoliv svázaného jinými příčinami (např. i lidskými), omezeními či limity. Učení o Boží svébytnosti je obrannou zdí proti takovým omylům.

Boží svébytnost je také spojena s Boží neměnností. „Já Hospodin se neměním...“ (Mal 3,6)  Změna znamená vývoj, který je typický pro stvoření. Na rozdíl od nedokonalého stvoření,  Bůh se nemění a ani není schopen se změnit, jelikož je absolutně dokonalý. Proto jedině On je hoden uctívání: „On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc.“ (1 Tm 6,16)

Boží svébytnost také znamená naprostou jedinečnost a výlučnost. Nikdo není jako On, nikdo mu není podoben a tudíž nikdo není schopen jej pochopit nebo poznat, pokud sám Bůh mu nezjeví sebe sama. V tom spočívá i tajemství uctívání Boha v duchu a pravdě (J 4,24).

Otázka Boží svatosti a lidské hříšnosti je velice aktuální téma, protože se Boží lid snadno odchyluje od Boží zjevené vůle. Dnes křesťané kladou důraz na štěstí a spokojenost ne na osobní svatost a proměňovaný život. Skutečnost je, že se Boží svatost vyskytuje všude v Bibli a zdůrazňuje Jeho naprostou nelibost vůči hříchu. Tato přednáška se bude zabývat pravdou, že je Boží svatost v mnoha způsobech vyvrcholením Božího bytí a co tato pravda znamená pro nás. Vzhledem k tomu, že Bůh je svatý, jak teď máme žít? Apoštol Petr píše: „ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.  Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte, neboť já jsem svatý‘ (1. Petrův 1,15-16).“

Pravý a skutočný Boh je Bohom dokonalých vlastností či atribútov. Boží ľud si od dávna všímal, že Písmo znovu a znovu takto Boha predstavuje a preto je zjavné, že atribúty či vlastnosti sú jeden z nosných spôsobov, cez ktorý sa nám živý Boh chce dať poznať.  

I človeka môžeme popísať cez rôzne vlastnosti, ktoré sú však všetky len odvodené od tých Božích alebo stoja v ostrom kontraste ku tým Božím nádherným vlastnostiam. Kým sa ľudia nachádzali v stave prvotnej spravodlivosti ešte pred pádom do hriechu, kontrasty vyplývali z obrovskej priepasti medzi samoexistujúcim večným Bohom a človekom ako obmedzenou bytosťou existujúcou v tele a v plnej závislosti na svojom Stvoriteľovi. Po páde do hriechu sa kontrasty ešte prehĺbili, lebo ku tým vyššie zmieneným pribudli kontrasty morálne či duchovné so všetkými ich tragickými dôsledkami.

V tomto kázaní budeme krížom cez Písma sledovať jeden z takých kontrastov, ktoré sa zrodili po páde človeka do hriechu – budeme sa pozerať na Božiu neochvejnú spravodlivosť a v nekonečnom kontraste ku nej sa nám z Písma zobrazí bieda ľudskej nespravodlivosti.

Božia spravodlivosť okrem iného znamená, že Boh vždy koná v súlade so svojím charakterom a so svojimi sľubmi. Ľudská nespravodlivosť okrem iného znamená, že človek koná v rozpore s Božími charakterom, v rozpore s tým pre aký život bol pôvodne na počiatku stvorený a dokonca i v rozpore so svojimi vlastnými sľubmi. Takto je Boh zjavený ako Boh pravdy a človek je nájdený ako klamár. Uvidíme aj to, ako je nakoniec Božia nemenná spravodlivosť zdrojom i nástrojom toho, aby vôbec mohol byť nespravodlivý človek zachránený zo svojich vín a biedy.

Zdá se, že křesťané jsou vesměs vděční za Boží dokonalou svrchovanost. Jsou vděční, že je to Boží vůle a moc, která drží pohromadě každý atom v tomto vesmíru, řídí jeho chod, nebo například určuje každý úder jejich srdce. V těchto a mnoha podobných situacích jsou schopni rozpoznat Boží svrchovanost a připustit svou omezenost. Zdá se ale, že v otázce spasení, křesťané často Boží svrchovanost omezují a svou vlastní omezenost přetvářejí až do jakési nadřazenosti. Výsledkem potom je nevnucující se hrnčíř „gentleman“, jenž je podřízený svrchované hroudě hlíny. Společně se podíváme na to, jak je Bůh oslaven skrze svou svrchovanost a lidskou omezenost v procesu spasení i na to, jaké místo zaujímá lidská zodpovědnost.

Jedině Bůh je dobrý sám ze sebe, ze své vlastní podstaty. Jeho dobrota je hnací silou, skrze niž nám přináší každodenní milost a požehnání. Bůh sám je neomezeným, nekonečným zdrojem veškeré dobroty a všeho dobrého, co existuje. K Jeho dobrotě nelze nic přidat. Protože On sám je zdrojem dobroty, je také jejím měřítkem a je to On, kdo určuje, co je dobré a co je špatné. Cokoliv dobrého se nachází v Božím stvoření, má svůj původ ve Stvořiteli. Jeho dobrota není pasivní, ale je aktivní ve vztahu k celému stvoření.