Verze pro tisk

 

Křesťanství bez moci je vlastně protimluv. Je to stejné, jako když někdo řekne „slabý silák.“ Buď je někdo silný anebo je naopak slabý! Křesťanství bez moci už vlastně není skutečné křesťanství, ale pouze jeho napodobenina. Přesto se zdá, že tento popis dnešního křesťanství je velmi výstižný. Křesťanství se dnes spíše zařadilo k náboženstvím, které však mají zcela jiný základ a hodnoty. Je velmi smutné, že nám to už ani nevadí!

Křesťanství bylo vždy charakteristické tím, že se mezi lidmi projevilo s určitou mocí! Mrtví byli vzkříšení; nemocní uzdraveni; lidé svázaní hříchem a nemorálností byli proměněni; lidé, kteří nevěřili ve vzkříšeného Krista, se Mu celé vydali atd. Křesťanství bez moci a konkrétní proměny lidského života, zůstává jen „ušlechtilým náboženstvím“ bez většího vlivu na proměnu světa.

Kde se poděla autentičnost a síla křesťanství? Co ji nahradilo?

Moc křesťanství je v Osobě a díle Ježíše Krista. Bez Ježíše nemohou křesťané i celá církev nic podstatného udělat! Přesto, se křesťané současnosti i minulosti o to stále snaží. Co nahradilo Boží moc v křesťanství?

  • Moc Kristové krve a upřímného pokání je nahrazována náboženským úsilím a důrazy na různá rozhodnutí.
  • Moc Božího Ducha a duchovních darů je nahrazována církevním úřadem a obřady.
  • Moc a autorita Božího slova je nahrazována lidskými naukami a prázdným filozofováním.
  • Moc víry a lásky je nahrazována ambicemi lidí a skutky těla.

Celé to nahrazování má tragické důsledky. Proto v církvi a našich sborech můžeme vidět Krista a Jeho působení, ale také přetvářku a pokrytectví. Službu z lásky i účelovou manipulaci s lidmi. Skutečné „ovoce“, které posiluje a občerstvuje i plané a trpké skutky těla. Tak často musíme prožívat zklamání a pomluvy místo radosti a pokoje. Strach z člověka a budoucnosti místo bázně před Bohem a očekávání na druhý příchod Ježíše Krista. Často se zvěstuje „život pod Zákonem“ místo toho, aby bylo zvěstováno evangelium Boží milosti. V neposlední řadě jsme jako křesťané velmi často závislí na světě a jeho hodnotách, místo toho, abychom byli zcela závislí na Bohu a jeho dobrotě!

Nemůžeme se divit, že o naše křesťanství a společná shromáždění nevěřící svět vůbec nestojí. Snažíme se něco vyprodukovat a nabídnout, ale sami dobře víme, jak mizerná je naše víra a zbožnost. Ztratili jsme Ježíše a myslíme si, že Ho nemusíme hledat „jsme přece dost zbožní a silní, máme svou tradici, zbožnost i nové misijní iniciativy“!

  • Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi. (Ž 46,11)

Může se v tomto ohledu u nás ve Slezsku, v Čechách a na Moravě něco změnit? Může se naše křesťanství lidem kolem nás – našim sousedům a známým stát Božím požehnáním? Může jednotlivec i celé společenství žit i dnes autentické křesťanství?! Jsem přesvědčen, že ano, protože Ježíš Kristus a Jeho moc je pořád stejně dostupný všem upřímně hledajícím.

Předně si musíme přestat myslet, že se stačí jen „trochu polepšit“ a něco upravit. Zvýšit naše duchovní a misijní úsilí. Udělat nějaké změny na našich bohoslužbách a dalších setkáních. Potřebujeme znovu „uvidět“ Ježíše Krista a tady se musí objevit stejná touha a prosba, jakou měli Řekové v době Pán Ježíše. Jejich prosba byla nejen upřímná, ale také velmi správná: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ (J 12,21). Naše náboženská mysl a hříšná sebestřednost se této prosbě brání, a když už ji vyřkne tak velmi často jen jako jednu z možných variant: „Uděláme to a ještě zkusíme tamto a pak ještě…“.

„Uvidět Ježíše“ znamená vzdát se všech dalších křesťanských nápadů a řešení. Přitom jen Boží Duch nám dokáže Ježíše Krista ukázat takovým způsobem, že vše ostatní pro nás ztratí svůj lesk a důležitost. Vidět Boha skrze pohled na Ježíše Krista není jen pro několik vyvolených jedinců, ale pro každého hříšníka, který upřímně touží po vztahu s Bohem.

Představa běhu a cíle podporuje naši představu Boha jako cíle, do kterého můžeme jednou dojít. Náboženská mysl i praxe chtějí získávat Boha postupně a jednou tak dosáhnout vytoužený cíl – věčnost s Bohem. Takový člověk si představuje, že když věří v Boha a snaží se dělat dobré skutky, tak cíl prostě nemůže minout. Dobrá snaha a skutek jsou způsoby jak se „posouvat“ dál a dál až do cíle.

Křesťanství je začátek v cíli!

Boží Slovo však nepodporuje výše zmíněné představy. Hříšník se může a musí dostat do „cíle“ téměř okamžitě! Je to možné jen vírou a předmětem této víry je Boží řešení hříchu skrze zástupnou oběť Ježíše Krista. Díky této oběti a naší víře, kterou v nás vzbudí Duch svatý, se hříšník, který činí pokání, okamžitě nachází v cíli a začíná žít nový život s Kristem. Jeho život se pak každý den odvíjí od cíle k životu a skutkům, které pro něj Bůh připravil.

Nejde zde předně o náš duchovní růst ani úspěch naší služby. Nejedná se o to, aby náš sbor a církev rostla ani o evangelizaci – získání světa pro Boha. Jedná se o původní a nikdy ničím nahrazený cíl, kvůli kterému byl člověk stvořen tj. Boží láska a radost z člověka, a láska člověka spolu s úctou ke svatému Bohu. Bůh je žárlivě milující a Jemu nepůsobí radost naše služba, oběti nebo zbožnost. Jsme stvořeni z lásky a pro lásku!

Bible tento cíl popisuje jako vztah s Bohem nebo chození s Bohem. Mít neviditelného Boha za svůj cíl a jediný smysl života se i těm nejzbožnějším lidem jeví jako něco nepraktického a druhořadého. Proto se nám tak rychle ztratí s očí a nahradí ho naše pojetí „boha“ jímž se může stát služba lidem; misijní úsilí; touha po duchovním požehnání a probuzení nebo nějaký jiný „zbožný cíl“. Vyměnili jsme NĚKOHO za něco a to je vždy tragická záměna!

  • Dost už! Uznejte, že já jsem Bůh. Budu vyvyšován mezi pronárody, vyvyšován v zemi. (Ž 46,11)
  • ‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘. (Lk 10,27)

Je tedy zřejmé, že křesťané a církev mají tendenci tento jediný cíl zaměnit za jiné cíle! Z části kvůli hříšné sebestřednosti a nevěře, z části kvůli domnělé nepraktičnosti. Příkladem z běžného života, který ukazuje na toto nemoudré jednání, nám mohou být vztahy a zkušenosti z našich rodin. Kdo z rodičů by vyměnil lásku a vztah se svým dítětem za jeho poslušnost a zdvořilé plnění zásad bez skutečné lásky?!

Křesťané jsou lidé, kteří uvěřili v moc Kristovy krve, a tím obnovili svůj ztracený vztah se svatým Bohem. Životu křesťana, který žije ve správném vztahu s Bohem díky víře v Ježíše Krista, nikdy nechybí žádné dobro ani schopnosti, které si Bůh použije ke své slávě i službě lidem.

  • Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“  (J 14, 23)