Boží otrok apoštolem Ježíše Krista

  • Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství… (Tt 1,1)

Boží otrok a apoštol Ježíše Krista. Tajemství Pavlovy služby je právě ve spojení těchto dvou slov a také v jejich pořadí. Podřídil se Bohu, stal se jeho otrokem, kapituloval před Ježíšem Kristem a potom byl poslán. Poslechl nebeské povolání a šel – byl vyslán mezi pohany, jimiž jako farizeus opovrhoval.

Slovo apoštol znamená doslova „poslaný“. Židé znali funkci nebo úřad takových lidí již v době Starého zákona. To byli lidé, kteří byli zplnomocnění a poslaní k tomu, aby vykonali určitý úkol, splnili vůli svého Pána.

Tak v Genesis 24 je Abrahamův správce Eliezer poslán do Uru, aby odtud přivedl nevěstu pro syna svého Pána, pro Izáka. Dostal úkol, pověření, měl veškerou autoritu k tomu, aby jednal v zastoupení svého Pána. Kdyby ho zneuctili, tak by tím zneuctili Abrahama. Dobře to vidíme ve 2 S 10, když David poslal vyslance k amónskému Chanúnovi – Amónci vyslance zneuctili a David proti nim vytáhl s vojskem a podrobil si je, i jejich spojence Aramejce.

Předtím než se Pavel stal křesťanem, tak měl pověřující listy od velekněze, aby zatkl všechny křesťany a dovedl je v poutech do Jeruzaléma. Na cestě do Damašku se setkal s daleko větší mocí – s mocí Pána Ježíše Krista. A ten z něj udělal svého vyslance a apoštola.

  • Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! (2K 5,20)

Boží otrok stojí na místě Kristova velvyslance. Pokud chcete být poslání, tak musíte být nejdříve poddáni. Nejprve je třeba se podrobit a teprve potom je možné být poslán a použit k Boží slávě. Posel nemůže být vzbouřenec. Nemůže to být dvojitý agent, který kope za obě strany.

  • Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. (Mt 6,24)

Nejprve musíte padnout před Pánem, abyste mohli být posláni. Pavel dostal velmi specifické poslání – byl apoštolem Ježíše Krista. Posledním apoštolem jak to vyplývá z 1 K 15, kde čteme, že se Pán po svém vzkříšení nejprve:

  •  …ukázal Petrovi, potom Dvanácti. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol. (1K 15,5.7-9)

Pavel měl dar od Boha – byl Pánovým apoštolem s veškerou autoritou, která k tomu patřila. Ale na prvním místě zůstal Pánovým otrokem.

Každý křesťan přijal od Pána nějaký dar – každý jiný, ale žádný k osobnímu prospěchu nebo k vyvýšení sebe sama. Dary, které Pán dává, jsou ke společnému prospěchu, k budování Kristova těla (Ef 4,12).

  • Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. (1K 12,7)
  • K budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. (Ef 4,12-13)

Jak tedy sloužíte svému Bohu? Pokořili jste se před Jeho tváří a byli jste posláni? Nemyslete si, že to vždy znamená jít do cizí země, k neznámým národům. Někdy to tak je, jako v případě Pavla nebo misionářů. Jindy to tak být nemusí. Vzpomínáte na toho muže na břehu Galilejského jezera, který žil v hrobech a byl posedlý legií démonů? Když ho Pán vysvobodil a on pokorně seděl u Pánových nohou, tak i on slyšel své povolání:

  • Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh. (Lk 8,39)
  • Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás. (Ř 12,4-6)
  • Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. (1Pt 4,11)

Boží otrok a apoštol Ježíše Krista ale nepopisuje jen své postavení a poslání, ale také náplň své práce – a ta je dvojí, ačkoliv souvisí s jednou jedinou věcí – se slovem pravdy, s evangeliem.

Boží otrok kazatelem evangelia

  • Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství. (Tt 1,1)

Když srovnáte všechny české překlady tohoto verše, tak uvidíte, že se všechny liší. Nenajdete dva stejné. Jedná se o verš, který je sice trochu obtížný na překlad, ale jeho význam ale nijak obtížný není. A myslím, že ekumenický překlad tento význam dobře vystihuje – přinejmenším v té první části.

Poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře. To je popis práce apoštola Pavla – přivést Boží vyvolené k víře. Tady se dostáváme k velmi těžké věci – toto prohlášení totiž může znít jako protimluv.

Jsou zde lidé, kteří byli před stvořením světa vyvoleni, Bůh si je vybral, aby byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří (Ef 1,4). Tito lidé jsou vybráni k tomu, aby přijali podobu Jeho Syna (Ř 8,29). Z jeho rozhodnutí se tito lidé znovu narodí slovem pravdy (Jk 1,18). Mohli bychom si tedy říct: Co to chce ten Pavel vyvádět? Vždyť Bůh si to udělá, jak bude chtít. Před stvořením světa o tom rozhodl, tak to jistě také dovede do konce. Ale právě tady je řešení onoho zdánlivého protimluvu – Bůh přesně určil způsob, jak dovede každého vyvoleného k víře a poznání pravdy – a tím způsobem je Boží slovo, kázání evangelia.

  • Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy. (Jk 1,18)

Tím slovem pravdy je evangelium:

  • Víte o naději zakotvené v nebesích, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium. (Ko 1,5)

Bůh připravil evangelium také před stvořením světa – tehdy byl vybrán beránek, který bude – až se naplní čas – obětován za naše hříchy. A Bůh od stvoření světa začal sdělovat tuto dobrou zprávu lidem. Zjevoval ji postupně, takže lidé se dozvídali více a více, ale vždy věděli dost na to, aby mohli uvěřit této dobré zprávě, vždy tu tato zpráva byla – a ti, kdo byli před stvořením světa vyvoleni, uvěřili.

Ale musíme si říci, že i když Bible mluví o vyvolení před stvořením světa, a učí tuto doktrínu velice jasně, tak zpravidla když mluví o lidech jako o vyvolených, tak má daleko více na mysli výsledek vyvolení v jejich životě – a obvykle používá toto slovo ve významu, v jakém používáme slovo křesťan, nebo spasený člověk nebo věřící. Krásně tyto dvě věci slučuje následující text:

  • Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným, neboť naše evangelium k vám nepřišlo pouze v slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. … když jste uprostřed mnohé tísně přijali slovo víry v radosti Ducha svatého. (1Te 1,4-6)

To je vynikající popis – vyvolení jsou ti, kteří uvěřili. Nic to nemění na skutečnosti, že je Bůh vyvolil před založením světa. V určené chvíli je přivedl k víře a ke spasení. Jak? Skrze Boží slovo!

  • Tedy víra je ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (Ř 10,17 KRAL)

Proto potřebujeme Boží slovo. Proto ho musíme číst a studovat – abychom byli spaseni. Proto ho musíme kázat a trpělivě vyučovat – proto máme vydávat svědectví o Kristu – aby druzí lidé – ti, kdo byli vyvoleni před stvořením světa, byli spaseni. Nikdo vyvolený nemá na čele napsáno, že je vyvolený a proto kážeme evangelium všem bez rozdílu – stejně jako apoštol Pavel:

  • Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. (Sk 13,48)

Tady si můžeme také uvědomit, že učení o vyvolení je skutečně motorem ke zvěstování evangelia. Ti, kdo popírají učení o vyvolení – a není jich málo – často tvrdí, že toto učení vede lidi k tomu, že neevangelizují, že se nějak planě a hloupě spoléhají na Boha, že si to nějak zařídí. Božena Jehličková, česká autorka a evangelistka z počátku 20. století mluvila o podušce pohodlnosti, kterou je prý podle ní učení o vyvolení. Obávám se, že apoštol Pavel by s ní nesouhlasil. On byl poslán k tomu, aby přivedl k víře – koho? Všechny? Ne. Pohany? Židy? Ne! Nevěřící? Ne! – Boží vyvolené!

Učení o vyvolení bylo a je napadáno v průběhu celých dějin křesťanství. Ale není to nic nebiblického. Dokonce tak malá kniha jako je list Titovi mluví o vyvolení. Vyvolení nemá být o nějakých spekulacích, ale má to být velmi praktická věc, která nám dává jistotu v Bohu a v Jeho milosti. Toto učení nás také pokořuje, protože nám ukazuje naší naprostou závislost na Bohu a neschopnost domoci se spasení vlastní silou nebo nějakými vlastními způsoby. My sami bychom mnohem raději byli nezávislí, „svobodní“, chceme se rozhodovat sami a je to pro nás těžké přijmout, že je to Bůh, kdo rozhoduje o všech, skutečně o všech věcech. Ale už jsme viděli, jak to je – buď jsme otroky hříchu a smrti a v tomto stavu si obvykle nafukujeme vlastní ego přemýšlením o vlastní svobodě a nezávislosti, nebo jsme otroky Božími a Boží spravedlnosti. A v tom jsme cele závislí na Bohu.

Poslední věc, kterou Pavel o sobě říká v tomto verši:

Boží otrok učitelem pravdy

Tady si musíme pomoci trochu pečlivějším překladem KMS:

  • Pavel, otrok Boží a apoštol Ježíše Krista pro víru Božích vyvolených a pro poznání pravdy, která je podle zbožnosti. (Tt 1,1)

Překladatelé ekumenické Bible použili místo zbožnosti náboženství, což úplně nevystihuje to řecké slovo, které je tady použité a které se všude jinde překládá jako zbožnost. Tak to vidíme např:

  • Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku… (Tt 2,11-12)

Pavel hned v prvním verši popisuje svou službu jako službu, která má vést k posvěcení křesťanů, vyvolených Božích. Způsob, jak toho dosáhnout, je, učit je pravdě. Poznání pravdy vede ke zbožnosti. Někdy si lidé myslí, že mohou žít zbožným životem a nepotřebují k tomu příliš mnoho pravdy. Ale velmi se mýlí. Jedině pravda má moc proměnit náš život. Jedině pravda může produkovat opravdovou zbožnost. Tam, kde lidé uvěří lži, nemohou žít zbožným životem.

  • Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí. (J 8,32)

To neznamená, že uslyšíte pravdu a budete si jí pamatovat, ale znamená to, že ji uslyšíte a přijmete ji do svého života, vyvodíte z ní důsledky.

Můžete znát pravdu o tom, že mzdou hříchu je smrt, ale nemusí to mít žádný dopad na váš život. A to není skutečné poznání pravdy. Poznat pravdu o tom, že mzdou hříchu je smrt, znamená pochopit, že jsem odsouzen a musím hledat milost. A když ji najdu v Kristu, který za mě nesl můj trest, tak poznání této pravdy pro mě znamená, že už nechci hřešit. Odvracím se od hříchu a stávám se … otrokem Božím, otrokem spravedlnosti.

Tady jsou tři věci, které neoddělitelně patří k sobě a které nezakoušejí velké vážnosti mezi současnými křesťany – je to poznání, pravda a zbožnost. Místo poznání se dnes prosazuje zkušenost – ale skutečné poznání v biblickém slova smyslu, je vždycky o zkušenosti, zatímco zkušenost nemusí nutně znamenat poznání a už vůbec ne poznání pravdy.

Pravda je dnes zatlačována do pozadí a vyzdvihuje se láska. Ale bez pravdy existuje jenom opičí láska, parodie skutečné Boží lásky, která je založená na Kristu – který sám je tou cestou, pravdou i životem (J 14,6).

A místo učení se zbožnosti, které vyžaduje trpělivost, vytrvalost, důslednou kázeň, odříkání a těžkou práci jsou dnes mnohem populárnější nejrůznější programy a rychlé návody, které vás naučí JAK… – jak se modlit, jak číst Bibli, jak svědčit, jak vychovávat děti, jak hospodařit s penězi, časem, jak … jak být spasen bezbolestně, rychle a snadno. Spasení je jednoduché, ale není snadné, lehké, bezbolestné. Bude vás stát celý váš život. Můžete být otrokem pravdy nebo otrokem lži, otrokem Božím nebo otrokem ďábla, dítětem Božím nebo dítětem ďábla, žít ve světle nebo v temnotě. Jsou jenom dvě cesty – žádná mezi nimi. Neexistuje zbožnost bez pravdy a neexistuje pravda bez poznání. Pán nás volá k tomu, abychom:

  • …se proměňovali obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,2)

A také nás varuje před tím, abychom se odvrátili od pravdy. Podívejte se na jedno místo, které popisuje dobu, v níž žijeme:

  • Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. Tak budou odsouzeni všichni, kdo neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti. (2Te 2,9-12)

Klam, nepravost, lež, odvrácení se od pravdy – to je přesný opak pravé zbožnosti. Modleme se.