Dne 1. října.

Měla jsem rozkošné léto s maminkou. A nyní mám to potěšení veliké, které mi tak dlouho bylo odpíráno, že ji smím mít u nás. Arnošt se zachoval velmi srdečně v této záležitosti, a Jakub uspořádal všecky její záležitosti vezdejší takovým způsobem, že jí nic jiného nezbývá než nás milovat a dát se milovat od nás. Je to líbezná podívaná vidět ji, obklopenou svými drahými miláčky, jak jim vypravuje onu starou rozkošnou zvěst tolikrát mně už vypravovanou a jak jim Boha, nebe i Krista jako požehnanou skutečnost předvádí před jejich dětskou mysl. Když jí naslouchám, ujasňuji si, že jí děkuji za onu už tak časně hluboko zasazenou touhu líbit se Pánu Ježíši; a nepamatuji se, kdy začala nebo skončila, ač ovšem měla všelijaké kolísání. A jiná líbezná podívaná je vidět ji v jejím starém křesle, které nezapomněl Arnošt vzít s sebou, jak vesele rozjímá nad Biblí, nebo čte svého Tomáše Kempenského, jako jsem ji vždy vídala, co se mohu pamatovat. A k tomu třetí radostná podívaná, jenže ta je nová, jak sedí u stolu mně po pravici živé zosobnění blahoslaveného evangelia, radostného poselství, a jí naproti otec, tratící se obraz zákona Mojžíšova. Neboť otec se k nám vrátil se všemi svými obtížemi, svými pilulkami, svými záchvaty zoufání a svými předtuchami smrti. Ale je tichý a něžný, ba plný lásky. Když tak sedí ve svém koutě s Biblí na kolenou, vídám, že nyní mnohem více čítá v Novém Zákoně, než dříve, a že 14. kapitola Janova otevírá se téměř sama od sebe.

Musím být spravedlivá k Martě a vyznat, že jak odchodem jejím přibylo mi domácího pokoje a blaha, tak také přibylo mi starostí. Starosti o děti, o domácnost, pamatování na drobné pohodlí maminčino, péče o otcovo pohodlí; to vše působí, že si připadám jako pleva hnaná větrem bez oddechu. Je třeba tolik stehů, je třeba tolik mnoho uvážit a promyslet! Maminka říká, že žádná smrtelnice neměla by tolik podnikat, ale co mi jiného zbývá? Arnošt napíná každý nerv, aby uplatil dluhy, a tak musím obstarávat sama všecko šití a vyjít se služebnými silami, které se spokojí s menším platem proto, že nejsou tak dovedné. Ovšem nemohu to povědět vše matce. Myslím opravdu, že se domnívá, že asi škrtím a spořím a přemáhám se z čiré toliko lakoty.

 

Dne 30. prosince.

Arnošt přišel dnes ke mně s našimi účty za poslední tři měsíce. Vypadal ztrápený a tázal se mne, nebylo-li možné být bez některých vydání. Srdce mi skočilo na jazyk a podrážděně jsem odpovídala:

„Jsem téměř přemožena prací. I maminka to říká. Šiju až do dvanácti v noci den jak den. Cítím se v pravdě udřena.“

„Nemyslil jsem, že bych si přál, abys víc dělala, než nyní děláš, miláčku,“ pravil vlídně. „Vím to, žes sedřena, a dívám se s úzkostí na tvou zimničnou činnost. Je těch stehů všech opravdu tak nutná potřeba?“

„Vy muži nerozumíte z těch věcí ničemu,“ pravila jsem, co svědomí mi dělalo výčitky, že spěchám ukončit pátý záhyb na Uniných šatečkách. „Přirozeně, že chci, aby děti vypadaly slušně.“

Arnošt vzdychl. „Věru nevím, co činit,“ pravil sklesle. „Otcova umíněnost, že chce žít s námi, uložila ti břímě, ač jsi už dost a víc než dost obtížena ostatními svými starostmi. Vidím a cítím to denně. Nemyslíš, že bych mu to měl vyložit raději a nechat ho jít k Martě?“

„Ne, dokonce ne,“ pravila jsem. „Ubohý, starý muž zůstane tu, i kdyby mne to mělo přemoci.“

Arnošt začal ještě jednou přehlížet záznamy. „Nevím, jak je to,“ pravil, „ale co Marta nás opustila, vydání naše se o hodně zvětšilo.“

Pravda je, že teta mně platila za vyučování dětí velice velikomyslně. Tento svůj výdělek bála jsem se Arnoštovi nabídnouti, abych mu nezpůsobila nepříjemnost. A tak jsem peníze své klidně přidávala na domácnost; vydržely až téměř do svatby Martiny. Arnoštova nespravedlnost byla mi tak nesnesitelná a trapná, jako by to byl vše věděl. I vychrlila jsem ze sebe vše, co mi mé podrážděné a přetížené nervy zrovna vnukaly, a chovala jsem se jako posedlá. Arnošt byl zaražen a překvapen.

„Myslil jsem, že takové výstupy už se opakovat nebudou,“ pravil a sebrav své papíry odešel.

Vzchopila jsem se, zamkla jsem dveře a vrhla sebou na podlahu jsouc bezduchá studem, hněvem a fyzickým vyčerpáním. Nevěděla jsem, z jak veliké části to, co se zdálo být pouhým dětinným zlým rozmarem, bylo skutečným křikem podrážděných nervů, které byly v neobyčejném napětí i přes svůj zdánlivý klid příliš dlouho. Ovšem ani Arnošt nevěděl. Jak by také mohl? Jeho zaměstnání udržuje jej po hodiny každého dne na volném vzduchu; měl doby, kdy práci svou vykonal a mohl mít úplný klid; jeho zdraví pak je zcela dokonalé. Avšak neomlouvala jsem samé sebe nyní. Byla jsem překonána vědomím krajní své neschopnosti být ženou a matkou.

Potom slyšela jsem Arnošta, kterak se pokouší otevřít dveře. Našel je zamknuté a klepal, volaje laskavě:

„To jsem já, miláčku; pusť mne dovnitř!“

Otevřela jsem s nechutí poněkud.

„Pojď,“ pravil, „slož své věci a pojeď se mnou na mou obchůzku. Nemám dlouhých návštěv a zatím, co navštívím své nemocné, budeš na zdravém vzduchu, jehož tolik potřebuješ.“

„Nechce se mi jít,“ odpověděla jsem. Necítím se dost volně. Kromě toho mám zde práci.“

„Nemůžeš šít s těmato červenýma očima,“ prohlásil. „Pojď! Jako tvůj lékař předpisuji ti vyjížďku.“

„Ó, Arnošte, jak jsi laskav, jak shovívavý ke mně!“ zvolala jsem vrhajíc se do rozevřeného náručí proti mně. „Kdybys věděl, jak jsem zahanbena, jak je mi to líto!“

„Kdybys jen věděla, jak zahanben jsem já a jakou cítím lítost!“ odvětil. „Měl jsem vidět, jak ses přepínala, nadmíru přepínala, konajíc práci svou a Martinu zároveň. Tak to nemůže jít dále.“

Při těch slovech vedl mne, v závoj zahalenou, po schodech dolů a ven na čistý vzduch, který ovanul moje rozpálené tváře a schladil můj rozohněný mozek. Zdálo se mi, že jsem vyvolala tuto bouři pro nic vůbec, a že s povahou ještě tak neukázněnou jsem zcela nehodná být buď ženou nebo matkou. Avšak když jsem se pokoušela povědět to přerývanými slovy, Arnošt těšil mne s laskavostí a něžností ženě vlastní.

„Tvá povaha je neukázněná, miláčku,“ pravil, „tvoje nervová soustava je velmi zvláštní, a mělas neobyčejné péče a strasti od počátku svého manželského života. Neměl jsem tě zahrnout dluhy svého otce v době, kdys měla všecku příčinu hledět vstříc vyproštění z malých poměrů a starostí.“

„Nemluv tak,“ přerušila jsem ho, „kdybys mi byl nepověděl, žes měl takovýto odbyt na své příjmy, byla bych tě vždy podezřívala z nízkého smýšlení. Neboť víš, že jsi mne držel – řeknu – nu, tys nemohl jinak, ale domnívám se, že muži nemohou pochopit, jak mnoho požadavků se klade na matku, pokud se týče peněz, každého dne. Vystačila jsem velmi dobře, než přišly děti, avšak od té doby bylo to velmi krušné.“

„Ano, bylo jistě,“ pravil. „Však dovol, abych dokončil, co jsem začal. Přál bych si, abys dělala rozdíl při sobě, jako já dělám při tobě, mezi nevrlostí a mezi dráždivostí, která je výsledkem přetížení nervového. Pokud neučiníš tak, nemůže být nic učiněno, abys byla vyproštěna z toho, co tě rozrušuje a trápí neobyčejně. Domnívám se pak, kdykoliv mluvíš ke mně nebo k dětem v tomto podrážděném stavu, že ztrácíš všecku sebeúctu na ten čas, a cítíš se také být pokořena před tváří Boží.“

„Ó Arnošte! Není slov v žádném jazyku, která by dostatečně mohla vyjádřit utrpení, jež cítím, kdykoli mluvím ukvapená, netrpělivá slova k tobě, k jediné bytosti lidské na vší tváři světa, kterou miluji z celého srdce svého a ze vší duše své; a k mým milovaným dítkám, jež jsou mi zrovna tak drahé! Modlím se a lkám nad tím ve dne v noci, Bůh sám ví, v jaké nenávisti mám sebe pro tento jeden hrozný hřích!“

„Je hříchem jedině to, že vědomě a úmyslně naplňuješ podmínky, které vedou k takovým výsledkům. Jsem si jist, kdybys mohla vzmužit se v bázni Boží, že nikdy bys nepodnikla více práce jakékoliv, než můžeš snést chladně a klidně, bez chvatu a kvapu, a kdybys v tom okamžiku, kdy shledáváš, že vzrůstá tvá podrážděnost a krátí se tvůj dech, ihned ustala a nabrala dechu, shledala bys, jak toto jednoduché, obyčejné pravidlo činí pro tebe tolik, kolik nemohou nikdy způsobit žádné modlitby nebo slzy. Chceš se o to pokusit jeden měsíc, miláčku můj?“

„Ale my nemáme k tomu prostředků,“ zvolala jsem skoro sténajíc. „Vždyť říkal jsi mi zrovna dnes, že naše vydání nutno snížit, a nyní žádáš k tomu, abych dělala méně práce; avšak práce ta musí být hotova, dítky musí býti oblečeny, a tu není konce šití pro ně; a tvé ponožky musí býti spraveny – děláš vždy ohromných děr do nich – a nemáš rád, nalezneš-li někdy, že ti schází knoflík u košile, nebo když zásoba košil se scvrká.“

„To všecko může být svatá pravda,“ odpověděl; „ale jsem odhodlán, že nesmíš být dohnána k zoufalství, jako jsi byla posledně.“

Zatím dospěli jsme k domu, kde měl učinit návštěvu, a já jsem neměla nic jiného na práci než opřít si záda a opakovat si vše, co řekl, znovu a znovu a pozorovat rozumnost všeho toho, ač nemohla jsem vidět ničeho, co by se mohlo stát k mé úlevě. Ó, cítila jsem často ve chvílích hořkého bolu, při své netrpělivosti se svými dětmi, že snad má Bůh spíše útrpnost se mnou, než že se na mne hněvá proto! A nyní můj drahý muž činil totéž!

Když Arnošt ukončil svou návštěvu, pokračovali jsme v jízdě mlčky.

Posléze jsem se otázala:

„Řekni mi, Arnošte, zdali jsi rozřešil tuto záhadu sám od sebe?“

Usmál se poněkud.

„Nikoliv; nerozřešil. Ale měl jsem přede dvěma nebo třemi roky nemocnou, jejíž případ mne zajímal značnou měrou, a které jsem posléze nařídil, co jsem právě učinil tobě. Věc ta účinkovala jako kouzlo, a jí se daří nyní tělesně i duševně zcela dobře.“

„Dovolím si tvrdit, že její manžel je bohatý,“ řekla jsem.

„Rozhodně není tak chudý jako tvůj manžel.“ odpověděl Arnošt. „Avšak bohatý nebo chudý rozhodl jsem se, že se neposadím dívaje se, když ty se namáháš daleko přes svoje síly. Nyní přemýšlej chvíli, miláčku; dejme tomu, že bys mohla za padesát nebo za sto, nebo za dvě stě dolarů ročně koupit si sladké, radostné, pokojné zladění své mysli, váhala bys na okamžik učiniti tak? A můžeš tak učinit, budeš-li chtít. Nejsi zlé povahy, nýbrž ukvapené povahy; dráždivost, jež tě tolik znepokojuje, je fyzická tvá slabost, která zmizí v tu chvíli, kdy přestaneš se tak hnát do všeho, jako to činíš.“

Vše to znělo velmi pravděpodobně, když Arnošt o tom mluvil, ale v tom okamžiku, kdy jsem se dostala domů, chopila jsem se své práce z pouhého zvyku.

„Ráda bych to dokončila, když jsem to začala,“ pravila jsem si; a stehy létaly z mé jehly jako jiskry z ohně. Malý Arnošt přišel a prosil, abych mu povídala pohádku, ale odmítla jsem ho. Potom chtěla Una sednout si mi na klín, avšak řekla jsem jí, že mám tuze na spěch. Během jedné hodiny účinek čerstvého vzduchu a řeči Arnoštovy ztratily téměř svoji moc na mne. Nit se mi trhala, a děti opíraly se o mne a unavovaly mne, nejmenší se probudilo a dalo se do křiku, a já ztratila všecku trpělivost.

„Jdi pryč, Arnošte,“ pravila jsem, „a nech matinku chvíli na pokoji. Nevidíš, jak spěchám? Jdi a hraj si s Unou jako hodný hošíček.“ Ale nechtěl jít a neustal dráždit Unu, až začala také křičet, a ona s maličkým dělali pravý koncert.

„Ach,“ vzdychla jsem si, „tato práce nebude nikdy hotova!“ a odhodila jsem ji netrpělivě, vzala jsem dítko netrpělivě a počala jsem chodit s ním sem a tam netrpělivě. Nebylo mi po chuti, že tento miláček, kterého jsem měla tak ráda, probral se ze svého spánku a přerušil mou práci; nad to byla jsem nespokojena sama se sebou a pokoušela jsem se polibky zjednat poněkud náhradu za ukvapená, nelaskavá slova, kterými jsem ublížila jemu a polekala ostatní děti. Dnes večer přišel Arnošt ke mně s větší sumou peněz, než mi dal kdy dříve najednou.

„Nuže tedy každý halíř z těchto peněz má být vydán,“ pravil, „abys měla práci hotovou. Znám značný počet chudých žen, které ti budou vděčny, když jim dáš vydělat.“

To se tak snadno řekne, a jsem vděčna Arnoštovi za jeho pečlivost a laskavost. Avšak jsem skoro v hadrech a potřebuji každý halíř z těchto peněz, abych sama se opatřila slušně. Stydím se skutečně jít někam, mé šaty jsou tak ošumělé. Kromě toho, dejme tomu, že přestanu šít a dělat všecko možné tomu podobné, přece musím ošetřovat maličké a být s ním vzhůru celé noci, a ostatní děti budou mít své dny, utrpení a své dny nemoci, a otec bude mít své. Ach, tady nemůže být pro mne žádná královská silnice k „sladkému, radostnému a pokojnému zladění mé mysli.“

 

Dne 1. ledna 1844.

Maminka říká, že má Arnošt naprostou pravdu v tom, že mi zakazuje pracovat tak usilovně. Musím přiznat, že se již cítím mnohem lépe. Mám nyní plně času, jehož potřebuji ke čtení ve své Bibli a k modlitbám, a dítky nerozčilují mne tolik a neznepokojují, jako dříve činily. Kdo ví, stanu-li se nyní zcela hodnou lásky?

Arnošt potěšil svého otce velmi dnes oznámiv mu, že poslední z oněch neblahých dluhů je již zaplacen. Domnívám se, že mi mohl říci, že bylo toto vyproštění tak blízké. Nesoudila jsem jinak, než že máme ještě léta těchto zápasů s chudobou před sebou. Pro toto vysvobození z úzkosti, pro zlepšený stav mého zdraví, z radosti otcovy jsem ve znamenité náladě duchovní dnes. Také Arnošt zdá se podivuhodně milý, a oba cítíme, že můžeme nyní patřit vstříc klidnému štěstí, jehož jsme dříve neznali. S takovým manželem a s takovými dětmi, jako jsou moje, mám všecku příčinu být nejvděčnějším stvořením na světě. A kromě toho mám drahou svou matku a Jakuba. Opravdu nevím, co si mám myslit o poměru Jakubově k Lucii. Je tak naplněn, až překypuje, štěstím, že je také plný žertů a lásky, a přes to vše může ji mít rád jen jako svou sestřenici.

 

Dne 14. února.

Otci se nevedlo tak dobře poslední dobou. Zdá se, jako by se byl držel, dokud nebyl zbaven dluhů, ale od té doby jde to s ním dolů. Čtu mu drahně času, a zrovna tak činí matka; ale jeho mysl je ještě obestřena, a hledí vstříc hodince smrti s trapnými pochybnostmi.

Stává se jako dítě poněkud, když od něho chci odejít, a tak na mně visí, jako bych byla vlastní jeho dítě. Marta stráví drahně času s ním a nadělá tolik hluku nad ním, že se divím, že nevidí, kterak je mu to trapné. Nežádá si, než aby mu bylo čteno, nebo aby mu zapěna byla píseň, nebo opakován verš, a jinak aby mu byl dán naprosto pokoj. Avšak ona ustavičně pod hlavou mu škubá a natřásá podušky, omývá jeho hlavu horkým octem a smáčí jeho nohy. Vypadá to tak směšně dívat se na ni oblečenou v nádherné hedvábné šaty, jež chce starý pan Underhill, aby nosila, s jejími ohrnutými rukávy, se sukní zakrytou velikou zástěrou, kterak dotírá na ubohého otce, až se zdá, jakoby jeho utýraná dušička chtěla uletět z něho.

 

Dne 20 února.

Otec slábne den co den. Arnošt poslal pro jeho ostatní děti, Jana a Helenu. Martě není již déle možno sem přijít; její muž velmi onemocněl horečkou a nemůže být ponechán samoten. Není pochyby, že těší se jejímu bouřnému způsobu ošetřování, a má to potěšení mít přetřásány své podušky každých pět minut. Bojím se, že se cítím šťastnou, že jí tu není, a že mám otce zcela sama na péči. Arnošt neměl mne nikdy tak rád, jako nyní. Nevím ani, co k tomu říci.

 

Dne 22. února.

Jan se svou ženou a Helena přišli. Ubytovali se v domě Martině, kde je plno místa. Janova žena je jako něžný knedlíček a dívá se na něho, jako když myška chce se podívat na věž. On připadá mi jako velmi sobecký člověk. Zaujme přímo nejlepší sedadlo, nechávaje ji třeba stát, přijímá její pokornou pozornost k sobě s tváří člověka vybírajícího své dluhy a pořád ji okřikuje a upravuje. Přece však v některých věcech velice se podobá Arnoštovi, a kterého by snad žena nemající rozhodnosti a samostatnosti zrovna tak zkazila, jako Helena zkazila Jana. Neboť se domnívám, že to musí být částečně její vina, že se odváží být tak sobeckým. Helena je nejlepší a nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděla. Ó, proč by si měl Jakub bráti Lucii do hlavy! Cítím novou rozkoš v tom, že mám sestru, abych ji milovala a jí se obdivovala. A ona bude mne milovat časem; jsem si tím jista.

 

Dne 1. března.

Otec je velmi sláb a ve veliké duševní úzkosti. Tápá kolem ve tmách, a jímá ho hrůza před blížící se smrtí. Nemůžeme dělat nic jiného, než modlit se za něj. A mrak tento se jistě rozptýlí, až opustí tento svět, jestli ne dříve. Neboť vím, že je dobrý, ano bohabojný a svatý muž, drahý Bohu a drahý Pánu Ježíši.

 

Dne 4. března.

Drahý otec odešel. Klečeli jsme všichni, modlili se a plakali kolem něho, když pojednou mne volal, abych šla k němu. Šla jsem a nechala spočinout jeho hlavě na prsou, jak to rád činil. Někdy stála jsem tak po hodiny s ním, již již klesajíc únavou, zdržována jsouc jenom myšlenkou, kdyby to byla zhmožděná hlava mého vlastního otce, vydržela bych stát a držet ji věčně.

„Dcero Kateřino,“ pravil svým mdlým, chvějícím se hlasem, „dospěla jsi se mnou až na samý břeh řeky. Děkuji Bohu za všecka tvá laskavá slova a jednání. Děkuji Bohu, že tě dal, abys byla pomocí a podporou mému synovi. Buď s Bohem nyní,“ dodal hlubokým, pevným hlasem, „cítím dno pod nohama, a to je dobře!“

Položil se nazpět na podušku pohlížeje vzhůru s výrazem andělského pokoje a radosti na vetché, vyhublé tváři, a tak skončil jeho život v tichosti.

Ó, jaký to nadbytek Božské odplaty! Jaká odměna za chuďoučkou lásku, již jsem věnovala otci svého manžela, a za prosťoučké službičky, jež jsem mu prokazovala! Ó, kéž bych byla nikdy nebyla netrpělivá s ním, nikdy se nesmála jeho podivínství, nikdy v hloubi srdce nepociťovala, že je nepohodlný v mém domě! A jak zcela jsem přehlížela ve své slepé sobeckosti, co asi vytrpěl při pomyšlení, že je bez domova, že bydlí s námi jen jako trpěný, nejsa nikde pánem, nikde hlavou na zemi! Kéž Bůh složí hluboko toto naučení v mé srdce a způsobí, aby tento mrak, smíšený z výčitek a studu, který mne nyní zahaluje, snesl se v dešti lásky a dobrořečení na každou lidskou duši, kterou moje může žehnat!