Pokoj vám a milost v Kristu Ježíši! Sešli jsme se na společném shromáždění jako Boží lid, jako královské kněžstvo, jako národ svatý, jako zvěstovatelé a oznamovatelé mocných skutků Toho, který nás povolal ze smrti a temnoty do svého podivuhodného světla! Učinil tak skrze svého milovaného Syna, který je Synem Božím a stal se pro nás Synem člověka.

  • Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. (1Pt 1,18-20)

Sešli jsme se v posledním dni roku 2017, a když se ohlédneme za svými životy, zcela jistě uvidíme mnoho důvodů k vděčnosti Bohu. Jsou to věci velké, jako třeba růst sboru zde i v Praze, kdy Bůh přidává k našemu společenství nové lidi. Ale jsou to i věci zdánlivě běžné, jakoby maličké. Letos nastoupilo do školy několik nových žáků z našeho sboru. Jiní se dostali na gymnázium. Věřím také, že každého z nás dobrý Bůh osobně vede a proměňuje svým slovem a svatým Duchem.

Někdy je výchova krušná a těžká, ale víme a věříme, že je vždy tím nejvyšším dobrem a požehnáním pro nás. A když půjdeme do úplného detailu a budeme zkoumat pečlivě Písma, potom pochopíme, že i za ty nejmenší a nejvšednější věci vděčíme Bohu.

  • A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho. (1J 5,15)

Každý čas, nádech i každý krok, nebo čin na této zemi je nezaslouženou a neutuchající milostí od Boha. Každá radost, chvíle s rodinou, každé sousto dobrého jídla je Božím darem.

A můžeme jít dokonce ještě dále. Každá zkouška, těžká životní situace, každá bolest a každý zármutek dopuštěný na nás je Boží láskou, Boží dobrotou a Božím požehnáním protože platí slova Písma:

  • Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,27-28)

Takovou výsadu má pouze ten, kdo je v Kristu, kdo činil pokání, protože Bůh mu dal nové srdce a učinil ho novým stvořením v Kristu. Pavel pokračuje:

  • Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? (Ř 8,29-30)

Pro dnešní den jsem se rozhodl nepokračovat ve výkladu knihy Rút. Budeme dnes mluvit právě o novém stvoření. O člověku, kterému je blaze, který je požehnaný. Budeme mluvit o největším zázraku všech dob, který se může smrtelníkovi stát. Dnešní příběh je o člověku, který se z Boží milosti narodil z Boha. Budeme ale také mluvit o přirozeném stavu padlého člověka, který je kontrastem v našem textu k novému stvoření. Přečtěme si žalm první.

  • Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Ž 1,1-6)

Skladba žalmu jedna

Když se podíváte na první žalm, uvidíte, že ho můžeme rozdělit na dvě samostatné části. Tyto části stojí v protikladu k sobě.

První část mluví o muži spravedlivém, svatém. A mohli bychom ji rozdělit v zásadě do tří bodů. Co muž spravedlivý nedělá, protože to nenávidí. Co muž spravedlivý dělá, protože to miluje. A třetí věcí je důsledek, který to vše přináší do jeho života. Vidíme, že první dvě části mluví o srdci, o charakteru takového muže. A to srdce, ten charakter je od něčeho oddělen. Něco nenávidí, a proto se od toho vědomě odděluje. A k něčemu je tažený, po něčem touží, protože to miluje. Ve třetím bodě se potom žalm zabývá ovocem, které je důsledkem charakteru srdce a tím charakteru člověka.

Druhá část, protikladná k první hovoří o muži, nebo chcete-li o člověku svévolném. A všimněte si, že u svévolníka žalm postrádá rozdělení na to, co svévolník koná a na to, co svévolník nekoná. Nečteme zde nic o tom, kam je srdce svévolníka nakloněné, tažené a od čeho je oddělené. Přestože i o něm platí, že je něčím neodolatelně váben a od něčeho je oddělen. Co miluje a co nenávidí, však autor nerozebírá. Autor žalmu rovnou spěje k poznání, jaké důsledky zažívá svévolník ve svém životě.

Zatímco život blaženého člověka se dá vyjádřit v několika slovech. A to pevnost, jistota, pokoj, plnost, požehnání a jasný cíl. Život svévolného člověka je charakterizován v těchto slovech: Rozervanost, zotročená vůle, bouře, prázdnota, prokletí, odsouzení, bloudění a smrt!

I. O blaženém člověku!

A. Požehnaný muž nekoná…

Nádherný text prvního žalmu začíná slovy: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači.“

Máme před sebou charakteristiku člověka, který je požehnaný a blažený. A vidíme, že autor prvního žalmu plně unášený a vedený Duchem svatým používá tři zápory k tomu, aby něco vyjádřil a charakterizoval danou skutečnost. Pojďme se tedy podívat, jaké skutečnosti popisuje autor žalmu.

Podle Písma je tedy blažený muž charakterizován třemi negativními výroky. Třemi důraznými ne. Ne radám svévolníků. Ne cestě a směřování hříšných. Ne společenství a společnosti posmívačů.

Když se podíváme hlouběji na tyto tři věci, uvidíme následující kontinuitu pravdy. Odmítané rady svévolníků představují v našem textu mysl. Myšlení člověka. A také vstupní bránu do srdce člověka. Odmítaná cesta hříšných představuje jednání a konkrétní skutky člověka. A nakonec odmítané vysedávání s posměvači je cílem a koncem dvou předchozích oblastí. Pokud člověk neodmítne rady svévolníků, zákonitě vykročil a vykročí na cestu hříšných a směřuje k tomu, že se stal a stane součástí společenství posmívačů. Stane se jedním z nich.

Víme, že na světě jsou jen dva druhy lidí. Ti, kteří z Boží milosti činili pokání a ti, kteří setrvávají dále v hříchu. Jedni jsou tělem Kristovým a druhé bychom mohli nazvat tělem hříchu! Jedni jsou ve světle a jsou světlem, druzí jsou v temnotě a jsou tmou.

Ty, kteří jsou tmou, charakterizuje mysl svévolníků. Nejenom, že sami jsou pod vládou padlé a hříšné svévole. Ale ještě druhým radí a ke svévoli a schvalují, aby jednali stejně! Apoštol Pavel o nich říká, že:

  • Vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím, že ti, kteří tak jednají, jsou hodni smrti; a přece nejenže sami tak jednají, ale také jiným takové jednání schvalují. (Ř 1,32)

Vidíme, že myšlení vždy ústí k jednání. To, jak smýšlíme, určuje, jak žijeme. Pokud je naše mysl sama o sobě svévolná a ochotná naslouchat i svévolným radám druhých, potom náš život půjde po cestě hříšných a ve společenství posměvačů bude směřovat k úplné jednotě těla hříchu! Vidíme tedy následující směřování:

Svévolné rady ovládnou naši mysl. Ta nás pak vede na cestu hříšných, tedy ke hříšným skutkům. A protože naše skutky a činy určují to, kým a čím jsme. Vede nás to k vysedávání s posměvači a činí nás to s nimi jednotnými. To je tělo hříchu, kterého součástí jsou všichni lidé celého světa, kteří odmítli a odmítají evangelium Ježíše Krista! Zlá mysl a vůle, zlé kroky a skutky, zlu propadlé společenství!

A autor žalmu v plném poznání Boží pravdy a vedený Duchem Božím rázně a kategoricky učí: „Blaze muži, který radám i skutkům i jednotě s posměvači říká trojí ne!“

Blahoslavený muž je celý oddělený. Svou myslí, ve svých skutcích i ve svém přebývání, ve svém společenství. A to je svatost, milovaní. Být svatý znamená být oddělený od zlého. Od hříchu. V mysli, v činech i v přebývání. Má mysl se nezabývá zlem. Mé nohy nespěchají za zlými skutky. Vyhýbám se společenství svévolníků, hříšníků a posměvačů!

Rozumějte dobře. Nebudu dobrovolně pobývat na místě, kde jsou posměvači, když nemusím! Bary, hospody, diskotéky, místa hříšného konání, hříšné zábavy. Tomu všemu se vědomě vyhnu. Dobře si volím, na jakou hru půjdu do divadla. Jaký film zhlédnu, jakou knihu si přečtu.

Úplnému oddělení se od posměvačů se nedá zabránit. V práci, na nákupech, ve vlastních rodinách, při zvěstování evangelia, všude ve světě se s nimi nutně setkáváme. A je to přirozené. Sami jsme byli stejní. Ale již nemáme podíl na jejich smýšlení, na jejich skutcích. Jak jejich smýšlení, tak jejich skutky jsou rouhavým a zlým vysmíváním Bohu. Trojitá negace zlého. Trojí ne! Jsme totiž Božím lidem ve světě, ale nejsme ze světa. Trojí ne těmto věcem charakterizuje muže, který je blahoslavený.

B. Požehnaný muž koná…

Řekli jsme si, od čeho je požehnaný člověk oddělen, co nenávidí. Skutečně můžeme mluvit o nenávisti. Člověk slouží jen jednomu pánu. Toho miluje a druhého nenávidí.

  • Kdo miluje svůj život (v tomto světě), ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. (J 12,25)

Jestliže jsme si na rozhodném trojitém ne ukázali, co požehnaný člověk nenávidí a odmítá, nyní si ukažme, co takový blažený člověk miluje. Čím je mocně přitahován. Po čem touží a prahne jeho srdce. Autor žalmu píše, že blahoslavený člověk říká trojí ne zlému smýšlení, zlým skutkům a jednotě se zlým tělem hříchu a místo toho směřuje úplně jiným opačným směrem!

  • Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. (Ž 1,1-2)

Dostáváme se k velmi důležitému místu v našem textu. Náš člověk, náš biblický vzor, nebo můžeme s trochou nadsázky říci náš biblický figurant, se radikálně odděluje od popsaných, zlých oblastí lidského života a místo toho touží, spěchá, lne, doslova tíhne kam?

K Hospodinovu zákonu. K Bohu a Jeho slovu. Žalmista píše: Nad zákonem Božím, nad zákonem Boha živého rozjímá blažený člověk ve dne i v noci. Neustále se nad ním modlí, přemýšlí, čte ho, rozebírá, bere každé slovo, obrací ho ve své mysli, aby ho dobře pochopil. Hledá synonyma, podobná slova, příbuzná vyjádření. Učí se slovo z paměti, vrývá ho do svého vědomí i svědomí. Doluje z textu význam a smysl. Touží najít v něm pravdu, život. Boží zákon je pro něj životem! Sytí se jím jako chlebem. Noří se do něj, aby v něm byl celý ponořen. Aby prosákl on i každá buňka jeho bytosti. Pije zákon ústy své mysli a vsakuje ho do sebe jako houba v lese vodu z mechu!

Drazí přátelé. Takový je člověk, který je blahoslavený a blažený. Má přesně protisměrné, opačné směřování, než svévolníci!

Místo ve své mysli nemá pro svou vlastní svévoli, ani pro svévolné rady druhých. Svou mysl sytí vůlí Boha a jeho zákona. A podívejme se, jaké jsou důsledky.

C. O plnosti života!

Náš dnešní text doslova říká:

  • Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1,3)

To je velmi nádherné, básnické podobenství. Zakončené docela radikálním prohlášením. Strom u tekoucí vody. Strom stojící blízko vodního toku. Má neustále vláhu a dostatečný přísun živin, které každý vodní tok přináší. Je proto plný síly, hojně a v pravý čas plodí. A to znamená, že v životě toho stromu je řád, stálost. Strom je v souladu se svým Stvořitelem a naplňuje to, k čemu byl určen. Je také stále zelený. Jeho listí nikdy neopadá. Poskytuje tedy nejen hojnost ovoce, ale i stín a úkryt těm, kdo ho potřebují. To je radost, plodnost, užitečnost, takový strom je žádaný, vzácný a potřebný pro své okolí.

Bůh při stvoření světa vložil o celého svého díla tuto plnost, užitečnost i požehnání. A když stvořil člověka, vložil to i do něho! A ještě více učinil, když stvořil člověka. Učinil ho totiž jako korunu a vrchol celého svého díla. Člověk měl být správcem a pánem nad celým stvořením, který bude celým svým konáním odrážet Boží dokonalý charakter. Správa země člověkem měla přetékat plností, užitečností a požehnáním a tak měla ukazovat na dokonalost a dobrotu Boží!

  • I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,26-28)

Ale člověk padl. Celé stvoření je vinou Adama prokleté!

  • Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,17-19)

Pryč je plnost, pryč je užitečnost a požehnání. Člověk se stal padlým, hříšným, převráceným a pokřiveným. Jeho život už neukazuje na Boží dokonalý charakter a dobrotu. V celém svém charakteru je člověk úplně zkažený ve své podstatě. Neplatí to, čím se chlácholí svět, když říká: „Člověk je v jádru dobrý, v podstatě je dobrý, i když dělá zlé věci. Podívejme se, co o tom říká Bůh a Jeho slovo.

  • I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)

Každý výtvor mysli i srdce je neustále v každém čase zlý, dokonce jen zlý. To ukazuje do nitra člověka. Mysl a srdce, to je podstata. Člověk není v jádru, ve své podstatě dobrý a občas něco zlého vyvede. Celé smýšlení a celé touhy jsou v každé chvíli jen a jen zlé. Tady není žádný prostor pro dobro. Ani kousíček, ani vteřina!

Přesto v člověku zůstává zakódována touha po plném, dobrém a požehnaném životě. I když člověk není schopen dnes již rozpoznat pravou plnost, užitečnost a požehnání od pokřivených, hříšných, převrácených a sebestředných, sobeckých náhražek, které nabízí padlý svět a ďábel, který ho má ve své moci.

Člověk stále touží po plnosti, užitečnosti a požehnání. Touží po plodném a dobrém životě. Chodí však v temnotě, nevidí a neslyší to dobré, plné a požehnané. Není schopen to najít, ani rozpoznat, když to má před očima. V temnotě své mysli i svého srdce žije i umírá!

Je tady východisko, je zde záchrana? Jestliže platí, že každý výtvor mysli i srdce každého člověka je v každém okamžiku jen a jen zlý podle Gn 6,5. Není potom blahoslavený a požehnaný muž z prvního žalmu, který touží, tíhne, prahne po dobrém, ve dne i v noci rozjímá nad zákonem Božím, není takový spravedlivý, svatý od všeho zlého oddělený muž pouhou utopií a výmyslem? Mám pro vás, milovaní, dobrou zprávu. Tento muž není utopií. Je velice reálný.

D. O Kristu!

V knize proroka Izajáše, v jedenácté kapitole čtete tato Duchem svatý plně vydechnutá slova:

  • I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. (Iz 11,1-5)

Proutek z pařezu Jišajova, výhonek z Jišajových kořenů! Člověk Ježíš Kristus. Boží Syn Ježíš Kristus. To on je nám představený v první polovině žalmu jedna. On je tím mužem blahoslavenství.

Skutečně jen On jediný může o sobě říct vždy a za všech okolností byla má mysl oddělená a čistá od svévole a svévolných rad. Vždy a za všech okolností mé cesty byly cestou práva, spravedlnosti a ne hříchu! Vždy a za všech okolností všechny mé touhy, myšlenky, všechno mé úsilí a směřování i mé myšlení bylo plné Božího zákona. Celý můj život byl a je rozjímáním a samotnou plností Božího zákona. To já sám jsem zákonem Božím, který byl dán lidem!

  • A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Slovo, které bylo od počátku a které bylo a je Bůh. Slovo, skrze které a pro které bylo vše učiněno. Toto mocné Slovo se stalo tělem. Stalo se člověkem! Jen a jen proto apoštol Pavel může říci známá slova.

  • Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1K 9,21)

Kristus je zákon lidí, podle kterého bude každý souzen. On a Jeho život je naplněním zákona. On je cesta pravda i život. On je láska, vítězící nad temnotou a prokletím smrti. On je tím mohutným, mocným, zdravím kypícím stromem. Tím, který svými plody dává vždy a včas život všemu stvoření. V Jeho stínu může odpočinout každý znavený tvor. Každý poutník v tomto slzavém údolí hříchu.

Svět je prázdná, spalující výheň pouště bez známek života a Kristus se klene jako strom, potřebný všemu živému. K němu spěchá hladový a žíznivý, aby pojedl z Jeho plodů a napil se z toku, na jehož břehu strom roste. K němu se utíká každý spálený výhní nemilosrdného prokletí hříchu a pádu, aby odpočinul pod Jeho větvemi, ve stínu Jeho vždy živých a zelených listů! Ježíš je tím stromem, který stojí svými kořeny pevně zajištěn v zemi a svou korunou dosahuje slávy nebes. To po Něm, po Jeho větvích vede cesta vzhůru k nebesům. Zpět k Bohu Otci!

Ježíš, který je Pán Pánů a Král Králů je jako Strom Stromů. Jako otec všech stále zelených, v pravý čas plodících stromů, poskytujících plody k jídlu, plné lahodné šťávy k zahnání žízně. Beránek Boží a Bohatýr nebes je tím Stromem Stromů. On je tím stromem života! Vždyť skrze Něho a pro Něj, jím bylo všechno živé stvořeno! A v něm bude přivedeno k jednotě vše na nebi i na zemi!

To v Něm a jen v Něm je východisko, záchrana. On je tou mocí, která dává život. Která nás může učinit člověkem Jemu podobným. Učinit člověkem blaženým a blahoslaveným. Mužem, či ženou oddělujícími se celým svým bytím od svévolného, zlého myšlení, zlého konání i celého zlého přebývání.

Ježíšovo slovo je plodem, novým srdcem. Jeho slovo je semenem, které potom klíčí právě v novém srdci a roste ke spravedlnosti, svatému oddělení a posvěcení se, tak, aby nové stvoření v Kristu stávalo se podobně požehnaným stromem. Stromem, jenž dává ovoce v pravý čas, jehož listí neuvadá. Takový strom přinese užitek, protože je kořeny pevně zakotven v Božím stvořitelském řádu, zákonu a v něm roste. Člověk, který je jako takový strom, dokončí zdárně celé své dílo, ke kterému byl učiněn a stvořen, protože i on je pevně zakořeněn v Hospodinově zákoně, řádu a neustále saje vláhu i živiny, když nad ním rozjímá ve dne i v noci. K Boží slávě!

  • Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1,1-3)

K tomu, aby se člověk mohl stát takovým mužem, takovou ženou. K tomu vede jen jediná cesta. Tou jedinou cestou je pokání z hříchu, které dává milost Boží, skrze víru v Krista Ježíše. Skrze víru v Jeho život a dílo. Nebude-li člověk činit pokání, bídně zahyne ve svém hříchu. Protože Písmo říká ústy apoštola Jana.

  • Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (J 3,16-19)

Je třeba uvěřit Božímu evangeliu. Uvěřit Božímu slovu a tomu, co říká třeba právě v J 3,16-19. Tím dosvědčuje člověk, že Bůh je pravdivý a spravedlivý ve svém soudu nad hříchem lidí. Samotný žalm jedna velmi dobře popisuje důsledky obrácení se od zla k živému Bohu. Víra totiž vede člověka k tomu, že řekne třikrát ne. Radám svévolníků, cestě hříšníků i jednotě s nimi. Stůl s posměvači je takovým stolem rodinným. Je to stůl, u něhož stolují rodinní příslušníci a členové celého domu, celé domácnosti a celé pospolitosti. K této rodině, tomuto domu i k tomuto tělu se člověk připojuje svým narozením. Jejich radám, jejich cestám i jejich obecenství je potřeba říci rázné ne a činit před Bohem a Kristem pokání!

  • Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. (Ž 1,1-2)

To je pokání přátelé. Trojnásobné ne zlému a radostné amen Bohu a jeho zákonu. Radostné ano a amen Ježíši Kristu!

II. O prokletém člověku!

A. Vzdor evangeliu

Proto drazí, kdo z vás se obrátil k Bohu darem Jeho milosti, děkujte Mu vroucně. Chvalte Ho, uctívejte Ho, vyvyšujte Ho a především poslouchejte Ho! Ať je vaším životním programem vytrvalé, rázné a radikální ne všemu zlému. Ať je vaším programem radostné a z hloubi duše vyvěrající ano Božímu zákonu v Kristu a rozjímání nad Ním!

A ti kteří pokání ještě nečinili a nečiní? Utíkejte k zákonu Božímu. Utíkejte ke Kristu. Volejte k Němu o slitování! Jinak bídně zahynete. Co hůře, jinak jste stále ještě mrtví ve svých hříších a vinách, jak říká Ef 2,1-2. Zůstáváte pod Božím strašlivým, spravedlivým hněvem. Písmo to potvrzuje.

  • Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství. (Ř 1,16-22)

Přestaňte vzdorovat ve své pýše Bohu a Jeho evangeliu! Přestaňte vzdorovat pravdě. Pavel v listu do Říma říká tvrdá slova. Zůstává na vás Boží hněv. Skutečně chcete setrvávat ve své bezbožné vzpouře a toužíte po tom být tím, na koho dopadne spravedlivý a věčný hněv Svatého Boha? Vždyť Bůh říká, že nemáte výmluvu! Bůh říká, že Ho znáte. Poznali jste ho a znáte Ho! Jak strašlivý bude trest, pro ty, kdo znali a přesto nečinili pokání!

  • Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. (Lk 12,47)

Bůh o vás říká v druhé části žalmu drtivá slova. Staví vás do protikladu s blahoslavenstvím. Spravedlivému je blaze, ale pro vás je toto prokletí:

  • Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Ž 1,4-6)

B. Zmítaný svévolník

Podívejme se blíže na ta slova. Boží slovo říká, že se svévolníky je to jinak. Protože nečinili pokání jejich mysl je plná svévole, jejich cesty jsou plné hříchu a stolem jejich těla, jejich domu je stůl posměvačů, rouhačů. Jejich mysl, jejich cesty, jejich dům i stůl jsou obecenstvím zlého. Ze zlého vše povstává a ke zlému vše neodvratně spěje!

Tak jako je život spravedlivého přímý, protože je pevně zakotven oddělením od všeho zlého a zacílením k Božímu zákonu v Kristu. Tak je život svévolníka jako pleva ve vichřici, zmítaná silami, které nemůže opanovat. Takový člověk je vydán vlastním hříšným sklonům na milost a nemilost, je vydán silám temnoty, které opanovaly tento věk.

  • Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. (Ef 6,12)

První jeho charakteristikou je pleva v rukou silného větru!

C. Vinou obtížený svévolník

Druhou charakteristikou takového člověka, nebo důsledkem viditelným v jeho životě je to, že…

  • Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.

Soud náleží Bohu a zde je jasně napsané, že svévolník na něm neobstojí. Boží soud není jako soud lidí zde na padlé zemi, který chybuje a občas odsoudí nevinného a potom zase propustí vinného. Bůh je svatý a dokonalý v celém svém bytí. Jemu žádný viník nevyklouzne z Boží spravedlnosti. Každý hříšník bude odsouzen a potrestán. Mzdou každého hříchu je pak smrt a ten, kdo si ponese svůj hřích na věčnost, protože nečinil pokání, ten zakusí věčné smrti. Ať tedy každý hříšník činí pokání a odvrátí se od svých hříchů. Nebo je snad pro něj lépe dále hřešit, a být uvržen na věky do pekla kde jejich červ neumírá a oheň nehasne? (Mk 9,48). A Marek 9,49 dodává, že každý hříšník bude navždy solen ohněm.

Svévolník neobstojí na Božím soudu. Neobstojí však ani ve shromáždění spravedlivých. To je velmi povzbudivé pro nás křesťany, pokud bude náš sbor celý ve světle a bude se zde pravdivě a věrně kázat a žít Boží slovo, potom máme zaslíbení, že ti kteří nejsou Kristovi, neobstojí tváří v tvář pravdě evangelia, pravdě zákona Kristova. Budou usvědčování Božím světlem. Protože…

  • Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. (J 3,19-20)

Jsou jen dva způsoby reakce na pravdu. Lidé budou z milosti Boží činit pokání, nebo Bůh nechá jejich srdce zatvrdit se ještě více. Ti první se pak přidají k Božímu obecenství, ti druzí to nevydrží a odejdou. Nezůstanou ve světle. Oboje je ke slávě Boží a oboje je k prospěchu církve, společenství spravedlivých v Kristu. Buďme proto v kázání i v životě věrní evangeliu Krista.

D. Ztracený svévolník

Spějeme k závěru. K závěru silnému, který musí každého křesťana povzbudit. Je v něm taková síla, že nás musí již nyní v mysli vytrhnout až do nebe k našemu Pánu! Hospodin zná cestu spravedlivých. A je v tom ta největší jistota. Na jiném místě Písma Boží slovo říká:

  • Ovšem pevný Boží základ trvá a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘. (2Tm 2,19)

Jména spravedlivých Bůh velmi dobře zná, vždyť je V Kristu vyvolil již před stvořením světa! Toto osobní a intimní poznání Božích dětí Bohem je jedním ze dvou pevných, neotřesitelných pilířů nezměnitelného Božího základu! Druhým pilířem je vytrvalost těchto Božích dětí v posvěcení a svatosti. Všimněte si, že tento základ i oba pilíře trvají. To znamená, že až vám bude někdo zase tvrdit, jak jednou vyvolené Boží dítě může ztratit spásu, přečtěte mu prosím tato slova z 2 Tm 2,19!

Tak, jak křesťana naplní verš šestý pokojem a neutuchající radostí, tak musí svévolníka jímat děs! Jeho cestu Bůh nezná! Cesta svatých je Bohu známa, to oni jsou mu známi. Ale cesta hříšných vede do smrti věčné! Nemůžeme si myslet, že Bůh nezná a neví, kde hříšník skončí. Vždyť on to tak určil od věků. Ale musíme pochopit, že svévolník je na tom tak, jakoby před Bohem a pro Boha nikdy nebyl. Nikdy pro něj neexistoval! Bůh je život, svévolník však směřuje k záhubě, k věčné smrti! Ten, kdo nečinil a nečiní pokání žil zbytečně a naprosto prázdně a marně. Bylo by pro něho lépe, kdyby se vůbec nenarodil! Tak strašlivě tvrdé a smutné to je.

Proto se radujte všichni, kdož činíte pokání, oslavujte, velebte a uctívejte Boha v Kristu. Ostatní, kdo jste pokání ještě nečinili, spěchejte ke kříži Krista a proste o slitování. Vždyť On zve k sobě všechny obtížené hříchem a slibuje, že dá odpočinutí od hříchu. Také říká.

  • Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)

Amen!