Proč Parabible není můj šálek kávy

Asi jen málokterému křesťanovi v české kotlině unikl pojem Parabible. Jedná se o nejnovější překladatelský kousek z dílny hlavního iniciátora překladu Bible21, Alexandra Fleka. Podobně jako Bible21 má Parabible výbornou marketingovou propagaci, takže se nejen dostala do povědomí velké části lidí, ale v knihkupectvích koluje již třetí dotisk.

Marketing však zajisté není jedinou příčinou značné popularity, které se tento projekt těší. Je to především obsah, který přitahuje. V Parabibli nacházíme zhruba 60 evangelijních příběhů adaptovaných do dnešní doby.

Autor Parabible udává v úvodu pohnutky, které jej k sepsání těchto parafrází vedly. Jeden z klíčových důvodů je touha oslovit „nezasvěcené outsidery“. Dle autora dnes totiž většina lidí již biblickým (tj. starověkým) textům neporozumí, aniž by se nejprve stali „jakýmisi insidery, znalci přes Bibli“. Zde je potřeba do značné míry souhlasit, tedy s tím, že dnešní člověk je již mnohem méně než předešlé generace čtenářů obeznámený s biblickým světem. Také velmi oceňuji evangelizační „drive“ s touhou oslovit biblickou zvěstí i lidi biblickým světem nepolíbené.

Když jsem narazil na webové stránky Parabible poprvé a přečetl si několik úryvků, zaujaly mě pro svou nekonvenčnost. S nadšením jsem si také pustil rozhovor, který s autorem natočila DVTV. I ten mě vedl k dalšímu hloubání nad přínosem tohoto titulu. Knihu jsem si tedy nakonec opatřil a přečetl. Mé počáteční nadšení bylo však samotnou četbou do značné míry uhašeno.

Autor, zdá se, předpokládal, že ne každému křesťanovi budou jeho parafráze po chuti, proto již v úvodu nabádá, aby „ti, kteří zjistí, že Prabible není jejich šálek kávy, raději sáhli rovnou po ‚Knize knih‘“. Parabible nakonec můj šálek kávy opravdu není, zanechala mi v ústech hořkou pachuť, a to hned z několika důvodů

1) Ideologicky zkreslený Ježíš

Myšlenka převyprávění biblického příběhu vlastními slovy není ve své podstatě ničím novým. Dělá to každý z nás, například když někomu chceme v krátkosti vlastními slovy shrnout, „o čem to křesťanství vlastně je“. Nicméně každý z nás chce (nebo by alespoň měl chtít) převyprávět Kristův život a jeho „pozemskou misi“ co nejvěrněji tak, jak to historicky opravdu bylo. Chceme lidem přiblížit Krista (jeho charakter a skutky), který působil v Palestině před více než 2000 lety. Parafráze jako taková v sobě již nese zabudované nebezpečí, že daný „parafrázer“ podá, ať už záměrně či mimoděk, Krista dle vlastních představ, nikoliv podle obrazu zaznamenaného v historii. Toto inherentní nebezpečí plynoucí z parafráze se naneštěstí v Parabibli silně promítá. Mám za to, že se to zřetelně odráží například ve vsuvkách o homosexuální orientaci, které autor vložil do několika příběhů. Například Samařance u Jákobovy studny (Jan 4) Ježíš sděluje: „Žila jsi už s pěti chlapama a teď si říkáš, jestli by možná nebyla lepší ženská. Nemám pravdu?“ Nebo parafráze Ježíšových slov z Matouše 25: „Jedněm řekne: ‚Pojďte ke mně, Boží miláčci, za odměnu dostanete nebe na zemi! Byl jsem totiž bezdomovec a ubytovali jste mě, byl jsem gay a neodsuzovali jste mě, byl jsem imigrant a přijali jste mě,…‘“ A o pár řádků níže tito lidé namítají: „To bude nějaký omyl, Pane – vždyť tě vůbec neznáme. Kdy jsme tě potkali jako bezdomovce a ubytovali tě, anebo jako gaye a neodsuzovali tě?“ Jednak se v původním znění vůbec neobjevuje zmínka, že by Ježíše tito lidé „vůbec neznali“, což je přídavek, o jehož významu se zde v Parabibli můžeme jen dohadovat (je myšleno, že tito lidé během svého života Krista neznali?), ale také v původním příběhu Ježíš dvakrát opakuje, že tito lidé v nouzi, kterým mají křesťané pomáhat, jsou „jeho bratři“. Což by mělo být chápáno v kontextu Matouše jako Ježíšovi učedníci, kteří se při své službě dostali do svízelných situací.[1] Nejedná se tak v tomto kontextu o všechny lidi, a obzvláště ne ty, kteří zatvrzele žijí v hříchu.

Dále se to promítá v Ježíšově značně uvolněném, silně „antiautoritářském“ přístupu k lidem obecně či k Bibli (tj. Starému zákonu) jako takové. Například když se farizeové ptají Ježíše na to, co je nejdůležitější přikázání (Matouš 22,34–36): „Přece láska,“ vyhrkl Ježíš. „Miluj a dělej si, co chceš, jak řekl svatý Augustin. Měj rád Stvořitele i veškeré jeho stvoření – to je ze všeho nejdůležitější. A ještě něco: Nezapomeň, že Bůh miluje právě tebe, tak se nesnaž být někým jiným a buď sám k sobě laskavý.“ Ačkoliv chápu známý citát Augustina, nemyslím si, že zde správně shrnuje význam Ježíšových původních slov. Místo toho vrhá na Ježíše stín silně připomínající 60. léta, barevná trička a karavan. Což mě přivádí ještě k jednomu příběhu, zaznamenaném v Janovi 9,1, kdy se Ježíšovi učedníci ptají, kdo může za slepotu onoho muže. V Parabibli má tento člověk AIDS a leží na Bulovce. Když začali učedníci řešit, kdo za jeho nemoc může, „Ježíše to vážně nadzvedlo: Co to melete? Kam na tyhle nesmysly chodíte? Koho si myslíte, že to zajímá?! Svět je plný trápení a nikdo není zvědavý na vaše rozumy!“ …. „Evrybody hurts, zpívají R.E.M.,“ pokračuje v Parabibli Ježíš, „neřešte proboha, čí je to vina, ale co se s tím dá udělat!“

Ježíš mi tak opravdu silně připomíná osobu s dlouhými vlasy, barevným tričkem s floristickými motivy, prohánějícím se v karavanu v 60. letech někde v Kalifornii. Nikoho neodsuzuje (až na autority), nikoho neřeší a poslouchá u toho kapelu hrající alternativní rock.

Nemůžu si pomoci, ale nezdá se mi, že se tento druh parafráze snaží věrně odrazit myšlenkové a teologické postoje Ježíše Krista, který přišel, aby konfrontoval hřích; a to ať už v jeho lidské podobě, anebo na kříži zástupně za nás. Krista, který je milující, ale také Krista, který bude dle Zjevení jednou mečem svých úst soudit všechny ty, kdo se před ním v pokání nepokoří (Zj 19,11). Zdá se mi, že tím Parabible mění Lva z Judy na neškodného plyšového lvíčka, který je dobrý leda tak k příležitostnému pomazlení.

2) Teologicky mylné implikace

To, že je v Parabibli Kristus vykreslen ideologicky, je do určité míry nevyhnutelné, neboť každý z nás do Písma při četbě nevědomky promítá své ideologicko-teologické postoje. Doufal jsem však, že autor udělá všechno pro to, aby tyto postoje minimalizoval. Co mi však jako studentovi teologie vadí ještě víc, jsou mylné teologické implikace, které  z těchto parafrází plynou. Možná někteří v tuto chvíli namítnete, že je to kritika příliš pedantská až hnidopišská. „Je to přece parafráze, tak o co ti jde?!“ Nicméně sám autor zdůrazňuje, že tato parafráze není jen „samoúčelná kratochvíle, naopak – ty starodávné řecké texty tu nejsou na ozdobu,“ vyznává Alexandr Flek. „Z nich Parabible vychází, je interpretuje a jim skládá účty.“ Zdá se, že čtenář je přímo vybízen, aby si autorovu interpretaci Kristova života přímo zkontroloval, a to rovnou v přiloženém, originálním řeckém textu!

Jedna z těchto nekorektních implikací se nachází v příběhu popisujícím Ježíšovo pokušení v pustině, kde je Ježíš vyveden Duchem svatým a následně pokoušen ďáblem (Mt 4,1). Parafráze zní však takto: „Hned potom to Ježíše začalo táhnout někam stranou od lidí, aby si srovnal myšlenky.“ Zde vidíme, že se autor nemohl popasovat s parafrází Ducha svatého, a tak jej rovnou zredukoval na „to“ (jinde je Duch svatý parafrázován jako Boží dech). „Po pár týdnech mu ale došly zásoby, a tehdy ho začaly napadat divné věci…“ Zde je parafrázován známý dialog mezi Ježíšem a pokušitelem. Co je však opravdu „divné“, že místo ďábla, tj. externího pokušení, se zdá, jako by byl Ježíš pokoušen zevnitř. „Tehdy Ježíš poznal, že ho to nenapadá jen tak: ,Na to zapomeň, satane!‘ okřikl ten hlas ve své hlavě.“ ... ,A v tu chvíli ho ty ďábelské nápady opustily.‘“ Mohl však být Ježíš pokoušen zevnitř? Jsem silně přesvědčen, že nemohl, neboť by to v důsledku podkopalo jeho bezhříšnost. Kristus totiž přišel jako druhý Adam a stejně tak jako první Adam byl pokoušen zvenčí Hadem, a jelikož Adam byl stvořen jako „velmi dobrý“, pokušení nemohlo přijít zevnitř, ale pouze zvenčí. Stejně tak druhý Adam, Kristus, nemohl být pokoušen zevnitř, nýbrž zvenčí. Navíc je Kristus na rozdíl od prvního Adama soupodstatný s Otcem, a jelikož Bůh nemůže hřešit („Není v něm žádná tma.“ 1J 1,5) ani Kristus nemohl ve své osobě přirozeně zápasit s žádnými hříšnými myšlenkami. Představa, že by Kristova lidská přirozenost produkovala hříšné myšlenky, se kterými by musel zápasit, je teologickou iluzí, která naznačuje, že lidská přirozenost mohla vést válku proti přirozenosti božské (viz Ga 5,16–18).

Za zmínku také stojí parafráze Ježíšova výroku ohledně toho, že o dnu skonání věků neví nikdo „ani andělé nebes, ani Syn, jenom sám Otec“ (Mt 24,36). Parabible tento výrok podává jen nepatrně pozměněný, přesto však má dalekosáhlé implikace: „Ani andělé netuší, kdy bude konec. Neví to dokonce ani Boží Syn; jen sám Vševědoucí zná datum apokalypsy.“ Ta nepatrná změna spočívá ve vykresleném kontrastu mezi Synem a Vševědoucím. Kontrast totiž jasně naznačuje, že Syn není vševědoucí. Ačkoliv se to může jevit jako správná implikace ve světle Kristových slov o tom, že „neví“, nemůžeme dojít k závěru, že není vševědoucí. Vševědoucnost je totiž božský atribut, a jelikož Kristus je soupodstatný, musí mít všechny božské atributy, včetně vševědoucnosti. Představa, že se Kristus v rámci svého vtělení určitých svých božských vlastností dobrovolně vzdal (jak navrhuje kenotická teologie 19. st.), je ve výsledku nekoherentní (a nekonfesijní), jelikož Bůh nemůže přestat mít některé své vlastnosti na nějakou dobu, stejně jako třeba na nějakou dobu nemůže přestat existovat. K vysvětlení tohoto výroku se historicky a tradičně poukazuje na verš Filipským 2,7, kde se mluví o Kristově „zmaření se“, které lze nejlépe chápat jako Kristovo dobrovolné rozhodnutí se některé své božské vlastnosti „zahalit“ (někteří teologové o této skutečnosti mluví jako o „krypsis“).

Docela zvláštní je také parafráze Ježíšova výroku o tom, že nepřišel zrušit Zákon a Proroky, nýbrž je naplnit (Mat 5,17). Alexandr Flek tento výrok podává takto: „Nemyslete si, že jsem přišel bojovat proti jiným náboženstvím. Nepřišel jsem je přemoct, ale naplnit.“ Zde jsou jako ekvivalent k „zákonu a prorokům“ přiřazena „jiná náboženství“. Člověk by si mohl celý den lámat hlavu nad tím, proč je zde Zákon nahrazen jinými náboženstvími? Zdá se mi, že Kristus chtěl poukázat na pravý opak. Tedy, že nepřišel založit nějaké své nové (tj. jiné) náboženství, ale že přišel v souladu s tím, co je napsáno v Tóře, Navím a Ketuvím. Jinými slovy, Kristus přišel mimo jiné proto, aby naplnil Starý zákon. Alexandr Flek však tvrdí, že Kristus nepřišel, aby bojoval proti jiným náboženstvím. Stejně tak nekorektní je i parafráze druhé části, ve které Ježíš v Bibli dodává, že „dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“. Zdá se však, že Ježíš v Parabibli mluví o něčem úplně jiném: „Věřte mi, dokud nepomine nebe a země, nepomine lidská touha po lepším světě.“ U parafrází jako je tato je opravdu obtížné věřit autorovu propagovanému důrazu, že to není „jen samoúčelná kratochvíle“, ale že parafráze „interpretují a skládají účty řeckému originálu“. Nejenže je zřejmé, že parafráze z řeckého textu nevychází, je dokonce natolik volná, že člověk jen stěží hledá, z čeho vlastně vychází.

3) Demytologizace novozákonních událostí

Demytologizace je pojem, který nejvíce proslavil německý liberální teolog Rudolf Bultman. Jeho základním východiskem bylo oslovit biblickou zvěstí moderní svět, který již díky vědě ví, že nadpřirozené věci se nedějí. Jsou to věci, které byly součástí mytologických představ starověku. Moderní svět se však posunul dál, a jestliže má Bible oslovit moderního člověka, musí tato místa, kde se mluví o zázracích, reinterpretovat. Netvrdím, že výše zmíněný popis nezbytně odpovídá motivům autora Parabible, nicméně mě znepokojila častá snaha Parabible zázraky buď ignorovat, anebo je vysvětlit vesměs přirozeně. Z parafráze mizí koncepty jako je narození z panny (Marie je v Parabibli pouze teenagerka), Duch svatý (v Parabibli je buď Duch prezentován jako „to“, nebo jako „Boží dech“), příběhy, kde Kristus mluví o pekle, jsou eufemizovány (např. jako nicota). Vzorovým příkladem je událost v Getsemane. Tam při zatknutí usekne Petr Malchosovi ucho. Ježíš přichází a ucho mu nadpřirozeně „vrací zpět“. Je to klíčová událost, která funguje jako kulminace pokrytectví a zaslepenosti Ježíšových odpůrců. Ti ani přesto, že jsou svědci takového zázraku, nepadají na kolena a Krista neuctívají, místo toho mu nasazují pouta a odvádějí ho k soudu. V Parabibli však poté, co Petr tohoto strážce postřelí a Ježíš k němu běží, aby ho „ošetřil“, naštěstí zjistí, že to byl jen škrábanec. Myslím si, že adaptace meče na pistoli je skvělá. Nicméně nerozumím tomu, proč Petrův výstřel musel strážce pouze zranit? A Ježíš tak opět nekoná nic nadpřirozeného. Je nutno dodat, že zázraky v Bibli nejsou jen „volitelný“ přídavek pro ty zbožnější. Jsou niterní součástí evangelijní zvěsti. Kristus sám na ně poukazoval slovy: „Jestliže je však činím [skutky svého Otce], a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a dále poznávali, že Otec je ve mně a já v Otci“ (J 10,38). Popravdě se mi těžko hledají důvody proč věřit Ježíšovi z Nošovic, který ve své podstatě svými činy (až asi na dvě výjimky) nedělá nic jiného, než co by dělal jakýkoliv jiný člověk.

4) Pochybný evangelizační dopad

Vzhledem k výše zmíněným (z mého pohledu) problémům jsem se musel zamýšlet, jaký vlastně může mít Parabible  ve výsledku reálný evangelizační dopad. Jak už bylo zmíněno, právě evangelizaci uvádí autor jako hlavní důvod pro její sepsání. Nepochybuji o tom, že Parabible mnohé oslovila a ještě osloví. Co se však stane, pokud osloví člověka Biblí nepolíbeného, úplného biblického „outsidera“? Řekněme, že po dočtení Parabible bude z Ježíše nadšený a bude se o něm chtít dozvědět více, bude se chtít stát křesťanem. Přirozeně asi sáhne rovnou po Bibli a začne číst. Po přečtení Parabible odchází s dojmem, že Ježíš málo koho kritizuje, pokud někoho, tak jen autority, je velice volnomyšlenkářský a jeho láska ke všem přikrývá každého bez rozdílu. Přirozeně bude očekávat, že stejného Krista nalezne i na stránkách Nového zákona. Jistě, najde Krista, který miluje svět, který pláče ze soucitu k lidem, který touží, aby v něm lidé našli odpočinek, a který je přišel zachránit. Ale nalezne také Krista, který říká tvrdé, pro moderní lidi těžko stravitelné věci jako:

„Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem.“ (L 14,26)

„Pravím vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, a potom již nemají, co by učinili. Ukážu vám, koho se máte bát. Bojte se toho, který má pravomoc vás po zabití uvrhnout do Gehenny. Ano, pravím vám, toho se bojte.“  (L 12,4–5)

„Jiný z [jeho] učedníků mu řekl: ‚Pane, dovol mi nejprve odejít a pohřbít svého otce.‘ Ježíš mu však řekl: ‚Následuj mě a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé.‘“ (Mt 8,21–22)

„Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: ‚Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.‘“ (L 18,22)

„Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny.“ (Mt 5,29).

„Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude.“ (Mt 12,31)

A pokud by dočetli až do Zjevení, tak by poznali, že Kristus soudí a bojuje proti svým nepřátelům:

„A uviděl jsem otevřené nebe, a hle, bílý kůň, a ten, kdo na něm seděl, [se jmenoval] Věrný a Pravý; spravedlivě soudí a bojuje. … Z jeho úst vychází veliký ostrý meč, aby jím bil národy; bude je pást železnou berlou. On bude šlapat lis vína planoucího hněvu Všemohoucího Boha. Na plášti a na svém boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“ (Zj 19,11; 19,15–16)

Jelikož uvedené popisy Ježíšovy osoby v Parabibli naneštěstí chybí, není zcela jasné, zdali by původní zájem o Krista a křesťanství vzbuzený četbou Parabible přetrval. Osobně mám za to, že novozákonní popis Ježíše Krista jednoduše není ve výsledku zcela kompatibilní s popisem Krista, kterého nalézáme v Parabibli. Z toho důvodu  ji osobně nemohu doporučit jako dobrý způsob, jak se se zvěstí Krista seznámit.

Závěr

Jsem si jistý, že po četbě tohoto článku budou mnozí kroutit hlavami nevěříce, jak někdo může počin autora Parabible tak zásadně nepochopit. Také se domnívám, že bude tendence tuto recenzi zařazovat mezi ty „farizejské postoje“, které Ježíš z Nošovic přišel kárat. Mým záměrem však bylo pouze poukázat na důvod, proč není Parabible můj šálek kávy. Parafráze pojatá tímto nevázaným stylem pro mě přináší příliš mnoho problémů na to, abych byl schopný ji chápat jako užitečný počin. Mám za to, že snaha přiblížit biblický svět dnešnímu člověku by měla být na prvních příčkách našich priorit. Nicméně toho nelze dosáhnout na úkor biblicky pravdivého popisu Krista. Takový počin totiž ve výsledku nebude parafrází Ježíšových příběhů, nýbrž paralyzováním jejich moci.




[1] Novozákoník C. Blomberg výstižně shrnuje důvody pro tuto interpretaci: „Kdo jsou tito bratři? Většinový názor napříč křesťanskou historií je považoval za některé ze všech Kristových učedníků, protože slovo ‚nepatrný‘ (elachistōn) je superlativní formou přídavného jména ‚maličký‘ (mikroi), které v Matoušovi odkazuje bez výjimky na učedníky (10,42; 18,6.10.14; srovnej také 5,19; 11,11), zatímco ‚bratři‘ v tomto evangeliu (a obecně v Novém zákoně) pokud neodkazují na skutečné biologické sourozence, vždy znamenají duchovní příbuzné (5,22–24.47; 7,3–5; 12,48–50; 18,15 (2×); 21, 35; 23,8; 28,10). Může existovat teologický smysl, ve kterém jsou všichni lidé bratři a Boží děti, ačkoli ne všichni jsou vykoupeni, ale vzhledem k použité terminologii nic nenaznačuje, že by to byl případ tohoto nebo jakéhokoli jiného textu Matoušova evangelia.“

Craig Blomberg, Matthew, vol. 22, The New American Commentary (Nashville: Broadman & Holman Publishers, 1992), 377–378.