ÚVOD

Bůh je Bohem, který budí bázeň. Písmo ukazuje Hospodina zástupů jako Pána všech světů, celého stvoření živého i neživého. Elíhú ve třicáté sedmé kapitole knihy Jób mluví o bázni Boží unášen Duchem svatým:

Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce. (Jb 37,22–24)

V žalmech najdeme texty, které praví, že Bůh Bible je někým, kdo vzbuzuje tíseň a strach v srdci všeho stvoření.

Strašný je Bůh v kruhu svatých, nesmírný, budící bázeň ve všech kolem sebe. Hospodine, Bože zástupů, kdo je jako ty? Jsi nepřemožitelný, Hospodine, a tvá věrnost tě provází všudy. (Ž 89,8–9)

Hospodin kraluje! Národy trnou. Trůní na cherubech! Země se zmítá. Velký je Hospodin na Sijónu, nad všechny národy vyvýšený. Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň – je svaté! (Ž 99,1–3)

Bůh budí bázeň, když tvoří svět z ničeho pouhým slovem v šesti dnech (Gn 1). Bůh budí bázeň tím, že vidí do srdce každého člověka a nic mu neunikne. Jeho slovo proniká do nitra lidí a rozsuzuje jejich myšlenky i činy (Žd 4,12–13). Ve své podstatě, ve všech svých vlastnostech, v celém svém svatém charakteru budí Bůh Bible bázeň v nitru svatých andělů, bázeň a strach v srdci padlých lidí. Bůh budí hrůzu a děs v nitru démonů (Jk 2,19), protože je svatý, protože je věčně živý, je Pán (Gn 17,4)!

Ale jaká je nejnádhernější bázeň, kterou budí Bůh, bázeň, kterou znají jen Boží děti, jen ti, co se kají? Je to čistá bázeň popsaná v Žalmu 130. Kéž by byla tato svatá, potřebná a život přinášející bázeň v srdci všech lidí.

Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. (Ž 130)

TEOLOGICKÝ RÁMEC

1. 1.     Celý svět pod mocí zlého

Jan, Kristův apoštol, píše v páté kapitole svého prvního listu, že celý svět je pod mocí zlého (1J 5,19b). V Genesis 3,17–19 vyslovuje Bůh prokletí nad stvořením, vinou Adama vchází do světa hřích, smrt.

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,17–19)

Celý svět, všechno tvorstvo i neživá příroda, všichni lidé, kteří se rodí, jsou pod mocí pádu, pod vládou hříchu a smrti, pod nadvládou démonských sil (Ef 2,1–2). Satan si ve vzpouře proti Bohu uzurpuje vládu nad světem i člověkem. Člověk padlý a naprosto zkažený ve svém nitru je přitahován a ovládán zlem, které si zamiloval více než světlo Boží pravdy. Bůh vydal člověka napospas této zlé touze hříšného srdce, která žene celé lidstvo do záhuby (2 Pt 1,4). A již v tom je svatý Boží soud.

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (J 3,19)

1. 2.     Člověk otrokem hříchu

Svět podle toho vypadá. Naprosto propadlý temnotě skrze satana a jeho démony. Plný lidí, jejichž duchovním stavem je smrt! Písmo stanovuje diagnózu člověka jako velmi zlou, nelichotivou, beznadějnou a ztracenou bez nadpřirozeného Božího zásahu!

1. Přirozený člověk je podle Písma otrokem hříchu.

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ (J 8,34)

1. Přirozený člověk je duchovním dítětem ďábla a touží konat jeho vůli.

Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (J 8,44)

Člověk je v ruce svého zotročitele, kterého Písmo nazývá vrahem. Hrozivá situace.

BŮH BUDÍCÍ BÁZEŇ SVÝM ODPUŠTĚNÍM

Přestože je padlý člověk naprosto lhostejný k dobrému i k samotnému Bohu, Bůh není lhostejný k člověku a k jeho osudu. Vždyť ho učinil jako korunu svého stvoření a ke svému obrazu a požehnal mu (Gn 1,26–28). Bůh je láska a láska nezůstává lhostejná ke zlému. Nikdy se nesmíří se zlým. Nenechá zlo, aby vládlo a zničilo vše. Láska Boha je tak ryzí a svatá, že na zlé nemůže ani pohlédnout (Abk 1,13). Bůh tedy zlo odhaluje, postihuje a trestá. Jednoho dne Bůh vymýtí zlo ze svého stvoření jednou pro vždy.

 Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev. (Mal 3,19)

Je tedy dobré bát se Boha. Počátkem pravé moudrosti je bázeň před Hospodinem a Písmo na mnoha místech říká: „Blaze těm, kdo se bojí Hospodina“ (Ž 25,12–14; 31,20; 33,18).

Autor Žalmu 130 Boha z Boží milosti zná. A zná také svůj pravý stav před Hospodinem. Žalm 130 je vlastně pokáním. Bezedná jáma, ze které žalmista volá, je jáma hlubokého pádu člověka do hříchu a vzpoury, jáma lidské beznaděje (Ž 130,1). Ve druhém verši žalmista v pokoře prosí o vyslyšení a Boží slitování. Ve třetím přiznává, že před dokonale svatým Bohem nemá naději, pokud se Bůh soustředí pouze na svou spravedlnost a žalmistovy hříchy. Ve čtvrtém verši odhaluje nebesům, světu i nám dnes, kde je spása a její zdroj! Je v Bohu, v jeho lásce, dobrotě a slitování. Je v jeho věčném milosrdenství!

Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, propastná tůň nezměrná jsou tvoje soudy; zachraňuješ lidi i dobytek, Hospodine. Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. (Ž 36,6–8)

Tato Boží dobrota, slitování a milost je skutečností, která vzbuzuje tu nejnádhernější, nejsvatější bázeň v srdci člověka. Žalmista říká: „U tebe je, Bože, odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň!“ Hřích je těžká urážka svatého Boha! A přesto se Hospodin zástupů slitovává nad člověkem a odpouští mu jeho hříchy! Jak je to možné?

UČIŇ BOHA V JEŽÍŠI KRISTU SVOU NADĚJÍ JAKO ŽALMISTA, JAKO PRAVÝ IZRAEL

Je to možné kvůli Pánu Ježíši Kristu. On je zaslíbený Boží Beránek a přišel kvůli nám na konci časů (1Pt 1,20). Písmo o něm praví:

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,16–18)

Učiňme z něj tedy každý svou naději a spásu. Poznejme nejsvatější bázeň, kterou Bůh vkládá do srdce jen svých dětí. Nikdo jiný ji nemá! Přiznejme Bohu, že je svatý a my že jsme hříšníci. Písmo volá k člověku: „Měj bázeň z Boha, čiň pokání a věř evangeliu,“ jako autor Žalmu 130.

Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. (Ž 130,5–8)

Amen