Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Žijeme na kontinentě, jehož historii a kulturu mnozí spojují s křesťanstvím, když ne ve věroučném slova smyslu, tak alespoň v etickém. Hovoříme o křesťanské Evropě. Celosvětově se počet křesťanů prý blíží, ba spíše přesahuje 2.5 miliardy lidí. V naší společnosti je údajně asi 40% křesťanů. Zkrátka, vezmeme-li v úvahu roztříštěnost a rozmanitost nekřesťanských myšlenkových systémů, náboženství, kultů a sekt a pomineme-li tzv. druhotné rozdíly v rámci křesťanských církví, pak nutně docházíme k překvapivému závěru, že křesťanství a křesťané tvoří hlavní a ucelenou světovou společenskou sílu bez jakékoli vážné konkurence. Uvážíme-li tedy jakési nepsané etické volby v demokratických systémech, potom, vzhledem k již zmíněné roztříštěnosti nekřesťanských myšlenkových systémů, bychom vlastně měli žít v kontextu křesťanské mravnosti a tedy i křesťanského politického života, neboť křesťanství by díky své údajné celistvosti muselo zvítězit na celé čáře. Přitom je jasné, našinci obzvláště, že z hlediska etického, ale i sociálně- politického jsme vším, jen ne křesťanskou zemí nebo národem. Vyplývá z toho, že ona statistika, ať národní či světová, je patrně zavádějící, což je zřejmé jak křesťanům, tak nekřesťanům. Všichni víme, že v demokratickém systému se může veřejně prohlašovat za křesťana kdokoli. Stejný kdokoli samozřejmě může o sobě prohlašovat cokoli. Tedy kdokoli o sobě může tvrdit cokoli. To by ovšem představovalo neuvěřitelný zmatek a chaos, a to již z pohledu právního nebo daňového. Vyvstává proto otázka - kdo je kdo, ale i co je co, a jak to poznáme? Napadne nás, že vlastně musí existovat určitý vně postižitelný definiční systém. Jinak řečeno - každý světový názor musí být slovně podložen, a to psaným jazykem. Zde nestačí jen jazyk mluvený. Říká se - co je psáno, to je dáno. S návratem tržního hospodářství toto rčení opět nabývá na významu. Platné je pouze to, co je psáno. Na to, co je myšleno, mluveno nebo řečeno, již spoléhají jen ti nejnaivnější. Již nežijeme v době šlechticů, jejichž mravní ctností bylo držet slovo. Totéž dnes platí i na trhu myšlenek. Mluvčí musí být vázáni k psanému slovu, které naslouchajícím slouží podobně jako by mělo sloužit programové prohlášení vlád voličům. Tedy k ověření platnosti myšlenek, které mluvčí vynáší. Jedině tak můžeme zjistit, zda někdo stojí za tím, co prohlašoval, i v praxi, zda někdo myslí vážně to, co říká nebo říká skutečně to, co má na mysli. K platnosti se váže i neměnnost. Platné je v tomto smyslu pouze to, co je neměnné. Smlouva, kterou lze změnit, je v podstatě neplatná. Abychom rozlišili, kdo je kdo, a jak věří podle toho, v co údajně věří, je třeba mít k dispozici psané a neměnné prohlášení. Systémy myšlení, které takové psané, a tudíž svým způsobem neměnné prohlášení nenabízejí, nejsou platné a navíc postrádají smysl. Neboť jaký smysl má přemýšlet dnes o tom, co zítra již nemusí platit? Stejně tak by nemělo smysl o sobě tvrdit, že jsem křesťan, kdyby neexistovalo psané a neměnné prohlášení o tom, co je křesťanství a kdo je křesťan. Jinak by bylo absurdní i samo slovo 'křesťan'. Dostáváme se tak k Bibli. Jedině s její pomocí a na jejím základě můžeme definovat křesťanskou víru. Čemu tedy křesťan věří? Následující body jsou sice podstatné, ale zdaleka ne vyčerpávající:
1. Věří v PíSMO SVATé, v BIBLI jako ve SLOVO BOží. Bible je v původních jazycích bez chyb. Bible je inspirovaná ve všech částech. Proto má Bible konečnou a neomylnou autoritu v otázkách víry a života křesťana.
(2 Petr 1:21, Matouš 5:18,19)
2. Věří, že BůH STVOřIL nebesa a zemi. Svět a vše co je v něm, včetně člověka, stvořil Bůh. Nic nevzniklo náhodou nebo evolucí. Od stvoření světa neviditelný Bůh usvědčuje člověka, že On, Bůh, je Pánem, který nejen svět stvořil, ale bude jej i soudit.
(Genesis, kap. 1)
3. Věří v TROJJEDINéHO BOHA. Jeden pravý, svatý, svrchovaný a všemohoucí Bůh; Otec, Syn a Duch svatý, je prvotní nezapříčiněnou příčinou všech konečných věcí. Existuje ve třech odlišných osobách, které mají mezi sebou, a ve vztahu Boha ke stvoření a lidem, každá odlišnou službu a poslání. Bůh je dokonalý, neměnný, nekonečný a věčný (nadčasový) ve Svém bytí, svatosti, lásce, moudrosti a moci. Je oddělen od světa. Svět není rozprostřením Jeho podstaty. Je nad světem, je Udržovatelem všech věcí.
(Mt 6:9,10; Sk 5:3-4; Mk 1:9-12; J 16:13-15; 1 J 5:10-12; Mt 23:9; J 16:6-13; 1 J 5:9-12)
4. Věří v PÁNA JEŽÍŠE KRISTA. Pán Ježíš Kristus, věčný Syn Boží, byl počat z Ducha svatého a narozen z panny, aby tím i nadále navždy existoval souběžně jako skutečný a pravý Bůh a skutečný a pravý člověk, jedna Osoba se dvěma podstatami. Jako člověk byl vystaven pokušení jako každý z nás, a přece zůstal bez hříchu. Jako dokonalý Beránek Boží se odevzdal smrti na kříži, kde se stal hříchem světa, aby vytrpěl plnou míru Božího hněvu místo nás. V těle trpěl, ač sám bez hříchu, stal se dokonalou obětí za hříchy celého světa. Bůh na lidském těle Pána Ježíše Krista odsoudil hřích, aby spravedlnost požadovaná Zákonem byla naplněna. Vzdal se svého života a zemřel, jak říká Písmo. Sestoupil do pekla. Po třech dnech vstal zmrtvých (v historii, čase a prostoru) a byl uveden do slávy, kde sedí po pravici Boha a odkud přijde soudit živé i mrtvé. Jako náš Nejvyšší Kněz vystoupil do nebes, aby před tváří Boží působil jako náš Obhájce, Přímluvce a Prostředník Nové smlouvy.
(Mt 1:18-25; Ř 1:4; J 20:31; Ž 2:7; J1:10-14,14:10-13; Ř 8:1-3; Ef4:7-10; Ko 1:13-22)
5. Věří v DUCHA SVATéHO. Duch svatý je třetí osobou Boží trojjedinosti. Duch Svatý usvědčuje člověka z hříchů (mravních přečinů), nepravostí a soudů. Duch svatý ukazuje světu v čem spočívá hřích, spravedlnost a soud. Ve znovuzrození obnovuje člověka, a vypráví o Kristově slávě. Skrze Ducha svatého sám Kristus umisťuje (křtí) člověka do univerzální církve - těla Kristova. Univerzální církev není žádná určitá denominace, ale jednotlivci, které Kristus pokřtil Duchem svatým do Svého těla bez ohledu na jejich denominační příslušnost. Od té chvíle Duch svatý posvěcuje a naplňuje křesťana v živém vztahu s Bohem; osvobodil jej od zákona hříchu a zmocňuje jej, aby vedl svatý život a plně sloužil Kristu oddělen od světa. Důkazem přebývání Ducha Svatého je ovoce Božího Ducha a život v poslušnosti.
(J 3:5-6; Ř 8:1-17; J14:16-17, 16:8-13; 1 K 12:13; Ef 1:13,14; Ga 3:27, 5:22-24)
6. Věří, že VšICHNI lidé jsou co do povahy a volby HříšNí A ZTRACENí, že člověk nebyl stvořen evolučně. Adam, první člověk, byl stvořen Bohem k obrazu Božímu, bez hříchu. Skrze osobní neposlušnost vůči zjevené vůli Boží zhřešil a způsobil oddělení člověka od Boha. Stal se hříšným otcem mravně padlé lidské rasy. Všichni Adamovi potomci zdědili hříšnou podstatu, jsou pod mocí hříchu, odděleni od Boha, propadli smrti a potřebují spásu. Člověk je pod spravedlivým Božím hněvem a soudem. V sobě samém je nespasitelný:
(Ef 2:8-10, 1 J 1:8-10; Ř 1:19-32, 3:10-18,23)
7. Věří ve SPÁSU MILOSTÍ SKRZE VÍRU. Ke spáse člověka, aby byl zachráněn od hříchu a následků hříchu (smrti), vede jen jedna cesta a tou je víra v Pána Ježíše Krista. Není žádné jiné jméno, skrze které může být člověk spasen. Prolitá krev Pána Ježíše Krista, Boha v lidském těle, byla dokonalá oběť za hřích lidstva. Bez prolití krve není odpuštění. Protože Pán Ježíš Kristus obětoval sám sebe dobrovolně, jako nejvyšší stupeň milosti, dal lidstvu to, co si nezasluhuje a nemůže nikdy zasloužit. Jsme spaseni a ospravedlněni ve chvíli, kdy vidíme sami sebe jako hříšníky, činíme pokání - odvrátíme se od světa k Bohu, a uvěříme v Kristovu zástupnou smrt za nás na kříži. V Něm mají všichni praví věřící přítomné vlastnictví daru věčného života, dokonalou spravedlnost, synovství v rodině Boží, vysvobození a bezpečí před každým odsouzením, veškerý duchovní zdroj potřebný k životu a zbožnosti a Boží záruku, že nikdy nezahynou. Tato spása se týká celého člověka, jeho těla, duše i ducha.
(Ř 3:9-28, 5:1-21, 6:23; Ef 2:8-10; J 3:16, Sk 16:30,31; Ga 3:22; Žd 9:22)
8. Věří ve SPRAVEDLIVý žIVOT A ZBOžNé SKUTKY. Ne jako prostředek ke spáse, ale jako důkaz a ovoce spasení; křesťan by měl být poslušný Božího Slova a nést evangelium ztracenému světu a pamatovat, že vítězný a plodný křesťanský život je možný pouze u těch, kdo s vděčností za nekonečnou a nezaslouženou milost Boží slouží cele Kristu.
9. Věří v EXISTENCI SATANA. Ten byl původně stvořen jako dokonale svatá bytost, avšak pro svou pýchu a ctižádost se vzbouřil proti Bohu (v historii, čase a prostoru); ve své podstatě se mravně naprosto zkazil. Stal se vůdcem všech ostatních padlých andělů, zlých duchů a velkým odpůrcem Boha a Jeho lidu. Je to svůdce a bůh současného světa. Křesťan věří, že Satanova moc je veliká, ale je ovládána vůlí Boha, který ruší (zvrátí) všechny jeho zlomyslné konstrukce k dobrému. Satanův konečný osud je tudíž jistý. Křesťan je schopen mu odolávat a přemoci jej v brnění Božím, krví Beránkovou a skrze moc Ducha Svatého.
(Iz 14:12-14; Jb 2:1; Ez 28:11-19; 1 P 5:8)
10. Věří v DRUHÝ PŘÍCHOD KRISTA, ve skutečný návrat Pána Ježíše Krista v těle na zem. Jeho příchod z nebe bude osobní, viditelný a slavný, požehnaná naděje, ke které bychom měli vzhlížet s neutuchající modlitbou. Jeho čas není zjeven, ale je vždy bezprostřední. Vzkřísí, vytrhne svoji čekající církev, dá ji neporušitelná těla, a společně s ní se vrátí zpět na zemi, aby s ní vládl po tisíc let. Po tomto tisíciletém království vynese spravedlivé soudy Boží nad nevěřícím světem, obnoví zemi i nebe, a ustanoví své věčné království.
(Mt 24:29-35; Zj 22:20; Da 12:1-3; J 14:1-3)
11. Věří v BOží SOUD. Věří ve vzkříšení všech lidí; v první vzkříšení spasených (vytržení); a ve druhé vzkříšení ztracených. Rozdílná podstata těchto dvou vzkříšení rozdělí všechny lidi pro věčnou existenci s Bohem, a bez Boha v pekle.
(1 K 15:51-53; 2 Pt 3:3-13)
12. Věří ve VĚČNOU EXISTENCI VŠECH LIDÍ V TĚLE PO VZKŘÍŠENÍ. Věří, že duše spasených jdou ihned po smrti do nebe, aby zde přebývaly s Kristem. Jejich skutky budou hodnoceny před soudnou stolicí Kristovou k přisouzení odměn. Duše nespasených sestupují ihned po smrti do pekla v nižších částech země, kde jsou drženy ve vazbě až do dne konečného soudu, při němž budou jejich těla vzkříšena, a budou individuálně souzeni podle svých skutků a uvrženi do hořícího jezera, do místa vědomého a věčného trestu. Věčný život je věčné spojení s Bohem; věčné vědomé odloučení od Boha, je druhá smrt.
(1 Te 4:13-18); Zj 20:10-15)
13. Věří v PANSTVÍ JEŽÍŠE KRISTA. On sám je hlavou církve (Těla Kristova), křtí, umisťuje do Sebe všechny skutečné věřící skrze Ducha Svatého. Kristus je Nejvyšší Kněz a skrze Něho má každý znovuzrozený člověk přímý, dále nezprostředkovaný přístup k Boží přítomnosti; že věřící má právo a zodpovědnost osobně studovat a vykládat Písmo pod vedením Ducha Svatého.
(Žd 4:14-16; 7:26-28; Žd 9:15; 10:19-25; Ko 1:13-22;Ef 1:22-23)14. 14. Věří v důležitost a nezávislost MíSTNí CíRKVE. Členové duchovního těla Kristova se mají shromažďovat vmístních církvích. Ty jsou svobodné, přímo zodpovědny Bohu, a mají spolupracovat pod Duchem Svatým. Místní církev je shromáždění znovuzrozených a pokřtěných věřících, k bohoslužbě, modlitbám, společenství, učení, jednotnému svědectví a aktivní evangelizaci.
(Sk 2:41-42, 14:23; 1 Tm 3:1-15)
15. Věří, že existují dvě ustanovení, která byla dána místní církvi: KřEST A PAMÁTKA NA VEčEřI PáNě. Křest ponořením věřícího je portrétem smrti, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista. Památka na večeři Páně je účastenství věřících na lámání chleba a kalichu, jako trvalé upomínky zmučeného těla Kristova a Jeho vylité krve.
(Mt 26:26-29; 28:19-20; 1 K 10:16,17)
- Pavel Bartoš -