„Nezabiješ." Exodus 20,13

Jistě existují kvazi-lidská („non human") zvířata, jejichž životy jsou podle některých hledisek cennější, než životy některých lidí. Například šimpanz, pes či prase mohou vykazovat vyšší stupeň vědomí o sobě samých i (svým způsobem) větší schopnost vstupovat do smysluplných vztahů s ostatními jedinci než těžce retardované dítě nebo někdo, kdo se nachází v pokročilém stádiu senility. (Peter Singer)

Když jsem prvně četl Singerovy výroky, jako je tento, nedocenil jsem plně jejich význam. Až postupně a po dalším studiu jsem zcela pochopil závažnost Singerových slov. Jeho slova jsou důležitá, neboť Singerův pohled na to, co nás činí lidskými bytostmi, je naprosto odlišný od pohledu, který nalézáme v Bibli. Tento rozdíl se stává naprosto zásadním v tom okamžiku, kdy se ptáme, proč je lidský život hodnotný. Singerův názor by nemusel být brán v potaz, kdyby Singer nebyl vlivným myslitelem v oblasti etiky a navíc, kdyby se podobné názory neobjevovaly jak ve filosofii, tak i napříč celou naší kulturou. Tyto rozdílné názory na to, co nás činí lidskými bytostmi, nám brání v současné západní kultuře dojít ke shodě v několika etických otázkách, které jsou někdy nazývány „otázkami života" („life issues"). Jedná se zejména o problematiku potratu, euthanasie a vztahu mezi lidskými právy a právy zvířat. Abychom věc ještě více zkomplikovali, mnozí, kteří by se ve svém životě a v otázkách hodnoty života rádi řídili biblickým poselstvím, se mohou přistihnout, že se přiklánějí k Singerovu názoru a to i přesto, že to odporuje jejich základním hodnotám.

Když studujeme Singerovu etiku, musíme si všimnout nejen toho, že nečiní jasného rozdílu mezi lidským životem a životem zvířat, ale také toho, co považuje za stěžejní pro to, aby životu byla přiznána hodnota. Singer hovoří o „vědomí o sobě samém" („self-awareness") a „schopnosti smysluplných vztahů s ostatními" („capacity for meaningful relations with others"). Nepusťme ze zřetele, co se Singer snaží říci: Tvrdí, že „podle všech hledisek" („by any standards") a nebo přinejmenším podle jeho vlastních kritérií, je život šimpanze, psa nebo prasete cennější než životy lidí s vážným postižením. Podle Singerova etického názoru je život zdravého štěněte mé dcery hodnotnější než život mé tchýně, která trpí vážnou formou demence. Po dobré procházce se náš pes vřítí do domu a nadšeně všechny vítá. Naproti tomu je smutné, že s mou tchýní jsme neměli příležitost souvisle komunikovat už několik let. Ze Singerova pohledu by právě toto naznačovalo, čí život je z hlediska etiky cennější.

V čem se Singer shoduje s ostatními filosofy a vzdělanci, je názor, že je to určitá schopnost či funkce, jež z nás činí „lidské bytosti" či potvrzuje naši „osobnost" nebo nás činí hodnotnými. Někteří autoři místo „vědomí o sobě samém" a schopnosti „smysluplných vztahů" zmiňují racionalitu, schopnost komunikace, schopnost mít „zájmy" a vytvářet a uskutečňovat vlastní plány, když uvažují o tom, co nás činí lidskými bytostmi a co dodává etickou hodnotu našim životům. Společným znakem všech těchto odlišných etických teorií je tvrzení, že některé běžné lidské schopnosti a funkce nám dávají statut lidské bytosti. Teorie z oblasti etiky tohoto druhu budeme nazývat „funkcionalistickými teoriemi" („functionalist theories"). Ne všichni myslitelé z oblasti etiky, kteří zastávají „funkcionalistickou teorii", jsou tak důslední jako Peter Singer. Ale ti důslední z nich patří většinou k zastáncům tolerance k potratům a případům infanticidy. Argumentují tím, že entita, o níž se rozhoduje, má pouze lidskou DNA, ne plné lidství, a že nemůže být označena za kompletní lidskou bytost, za osobu („personhood"). Dále tito myslitelé většinou hájí toleranci vůči euthanasii u pacientů s pokročilou demencí a nebo v případě lidí v dlouhotrvajícím kómatu, přičemž argument je stále stejný – tvrdí, že tito lidé už nevykazují žádné lidství ani nic, co by je činilo lidskou bytostí. Někteří dokonce obhajují tvrzení, že zabití zdravého zvířete je z hlediska etiky podobné jako zabití člověka.

Vzhledem k tomu, že jsem zhruba deset let žil v postkomunistických zemích, jsem citlivý k abstraktním otázkám, proč je lidský život hodnotný. Josif Stalin, krutý komunistický diktátor, který zemřel před zhruba 50 lety, pronášel projevy vyvolávající pocit, že je plný soucitu ke svému národu. Avšak bližším zkoumáním těchto projevů lze odhalit, že hodnotu člověka posuzoval z hlediska „funkcionalistické teorie". Byl totiž přesvědčen, že lidský život je hodnotný, pokud je člověk ekonomicky produktivní a životy těch, kteří nejsou ekonomicky produktivní, považoval za bezcenné, neužitečné a odstranitelné („disposable"). Před několika lety jsem se setkal s ruským historikem, který tvrdil, že v důsledku komunismu zemřelo 100 milionů Rusů, nemluvě o dalších milionech v jiných zemích. Lze usuzovat, že právě tento názor na hodnotu lidského života, přítomný v komunistické ideologii, přispěl k masivním ztrátám na životech.

Nesmíme však Singerovu etiku dávat příliš do souvislosti se Stalinovou ideologií, neboť takové srovnávání by nebylo seriózní. Přestože oba zastávají „funkcionalistickou teorii", existují mezi jejich světonázory obrovské rozdíly. Oba jsou však v naprosto zásadním rozporu s etickou filosofií „Prohlášení nezávislosti amerických kolonií ze 4. července 1776", které hovoří o tom, že všichni lidé:

…jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.

Ať byla náboženská víra autorů „Prohlášení" jakákoli, tento způsob mluvy o lidském životě je inspirován biblickou zvěstí. Z hlediska Bible je hodnota člověka, jeho důstojnost a práva darem, který pochází od Boha. Hodnota a práva osoby nejsou v zásadě založeny na něčem, co by bylo vnitřním atributem dané osoby, co by jí bylo inherentní a nejsou ani dávány do souvislosti s nějakou schopností či funkcí. Hodnota a práva člověka jsou daná z vnějšku, tj. nejsou člověku vlastní, ale pocházejí od Boha. V jazyce etické filosofie 18. století pojem „nezcizitelná" práva označuje taková lidská práva, kterých člověk nemůže pozbýt za žádných okolností, tj. dokonce ani v případě, že trpí senilitou či je v kómatu.

Dříve, než se příliš rozohníme nad výroky mnoha filosofů a vzdělanců z oblasti etiky, jejichž názory jsou blížeji Singerovi než „Prohlášení nezávislosti amerických kolonií", zbývá nám jistý úkol. Aniž jsme o tom přemýšleli, často naší přirozenou tendencí je myslet, že my a ostatní lidé jsme hodnotní pro to, co děláme. Singer neudělal nic jiného, než že naší přirozenou (hříšnou?) tendenci zachytil přesnou filosofickou terminologií. My všichni jsme jistě někdy mluvili a nebo uvažovali v souladu s „funkcionalistickou teorií", a to i přesto, že známe správnější etický postoj. Potřebujeme proto, aby naše smýšlení a pocity byly přetvořeny biblickým poselstvím, jež hlásá, že lidé jsou hodnotní proto, že je stvořil Bůh k obrazu svému. Jakmile budou naše pocity a smýšlení takto reformovány, bude pro nás naprosto přirozené sdílet naše názory a to dokonce i s těmi lidmi, kteří se Singerem souhlasí. V takovýchto etických diskusích je velmi důležité, abychom byli schopni druhému jasně sdělit, že jeho život, štěstí a blaho jsou pro nás důležité, neboť hodnota života každého jedince je darem od Boha.

A závěrem dodejme, že i kdyby Peter Singer měl takovou smůlu, že by ke konci svého života byl ve stavu pokročilé senility, podle našich kritérií by jeho život byl cennější než život šimpanze, psa či prasete.

Thomas K. Johnson, Ph.D.,

pastor Presbyteriánské církve v USA.

Přednáší etiku a filosofii náboženství na Fakultě humanitních studií University Karlovy v Praze a v Semináři Martina Bucera v Berlíně.

„Written in Stone, Who or What is Human?" 1. 4. 2004, World Reformed Fellowship, http://www.wrfnet.org/ přeložil Martin Damašek, 9. 4. 2006.