Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
Mezi lidmi se vžilo pořekadlo o těch, kteří nás ve smrti předešli, že už jsou na Pravdě Boží. Všichni, bez rozdílu náboženského vyznání a společenské důležitosti souhlasí s tím, že po smrti jsme si všichni rovni. Skutečností zůstává, že před Bohem, ani před vlastní smrtí nikdo neunikne. Proto je otázka vlastní smrti a věčného života pro každého člověka zásadní a jistě stojí za zamyšlení.
Kromě těch, kteří budou tělesně živi při 2. příchodu Pána Ježíše Krista, je tělesná smrt všech bezvýhradně jistá. Pomalu se blížím k sedmdesátce, a někteří moji vrstevníci již odcházejí na věčnost. Říkám si - teď již „prožívají" pravdu. Tak dobře jsem je znal a nemohu ani s nimi probrat, jaká je. Vtíravé myšlenky na smrt neušetří nikoho. Jejich četnost je na prvním nebo druhém místě - tak jsou neodbytné.
Žalmista také přemýšlí o smrti a o lidském snažení:
Kolik hluku naděláme! Jak se dereme nahoru! Každý, kdo si sáhl na smrt, nám poví, jak se mu po této zkušenosti zamíchaly priority. Co bylo poslední stalo se prvním a co první - posledním. My všichni, pán i kmán, jsme jen hlomozící vánek - pára nad hrncem:
Otevřete si: http://www.biblehelp.org/mortality.htm -
tam dynamicky běží světové počítadlo úmrtí. Letos zemře asi 58 milionů lidí, jeden ze 113 lidí, asi 1,83 lidí za vteřinu. Otázka smrti není příliš populární, ale nikdo se jí nemůže vyhnout. Abychom náš úvod uvedli na optimističtější rovinu, podívejme se na další verš:
Často se setkávám s věřícími v Boha, o nevěřících nemluvě, kteří jsou naprosto překvapeni, až šokováni, že prvotní příčina tělesné smrti má duchovní, nikoliv tělesnou podstatu. Smrt je ve skutečnosti mzda nebo trest za hřích:
Ukažte mi člověka, který nikdy nezhřešil, a já vám ukážu člověka, který nikdy nezemře. Bezhříšný člověk, Ježíš, mohl zemřít teprve tehdy, až byl ztotožněn s naším hříchem!
Hříchem je člověk nejen usmrcen, ale hříchem také propadl úmorné práci a zaměstnání v tom smyslu, jak ji známe dodnes. Všechna povolání mají svůj prapůvod v hříchu, i když slouží především k obživě. Kdyby nedošlo k Adamovu pádu ve stvořeném ráji, nebylo by ani jednoho lidského povolání zapotřebí. Lékaři by nebyli - lidé by nebyli nemocní; účetní by nebyli - peníze neexistovaly - existují jen díky naší hříšné nepoctivosti; stavitelé by nebyli - nebylo třeba se ukrývat před nepřízní počasí; krejčí by nebyli - bezhříšnost snesla nahotu a bylo ideální klima; školy by nebyly, písmo by nebylo - veškeré informace si Adam a Eva pamatovali, atd. Popřemýšlejte a zjistíte, že každé povolání by bylo zbytečné. Výjimkou jsou jen umění, zábava, sport atd., což nejsou zaměstnání v pravém slova smyslu, přestože se provozují i profesionálně. Bez umění a zábavy bychom tělesně přežili, duše by ale strádala. Smrt a obživa lopotnou prací jsou následky hříchu:
1. Ateisté, ale i ti, kteří v něco tam někde nahoře věří, tzv. něcisté, obyčejně vnímají smrt jako neexistenci, tedy stav nebytí. Nebyli jsme před narozením, nebudeme ani po něm. Podobně jsem to viděl po 37 let svého života. Právě posloupnost „nic-něco-nic" nebo „nejsem-jsem-nejsem" byla hybnou silou, která mne donutila přemýšlet o smrti a v konci konců o Bohu. Ptal jsem se sám sebe - je skutečně moje bytí vymezeno dvěma „nebytími", mezi nimiž vězí? Jestli tomu tak je, pak moje „bytí" nedává smysl a je vlastně „nebytím". Jestliže jdu odnikud nikam, pak je na mé životní pouti dovoleno cokoliv, nic nedává smysl a na ničem nezáleží.
2. Podobně přemýšlejí ti, kteří se ztotožňují s nejrůznějšími proudy učení Nového věku a v různých obměnách tvrdí, že hmota, hřích, nemoc a smrt nejsou skutečné. Vše hmotné a přirozené je prý přelud, tedy i naše bytí. To je v podstatě teologie Christian Science (Křesťanské vědy). Na stránce http://www.christianscience.cz/ se dočtete toto:
V božské Vědě je vesmír i s člověkem duchovní, harmonický a věčný. Věda ukazuje, že to, co se nazývá hmota, je pouze objektivní stav toho, co autorka (Mary Baker Eddy) nazývá smrtelná mysl.
Hmotu, hřích a smrt nelze zničit tím, že popřeme její existenci. Christian Science se zprostředkovaně, přes Mary Baker Eddy, k Bibli hlásí:
Bible je naší autoritou. Učebnice Věda a zdraví je „klíčem" k bibli, který pomáhá otevřít její duchovní význam.
Zastánci této teologie by měli číst Bibli a jako „klíč" používat obyčejný rozum. Jsou následující verše skutečnost nebo „smrtelná mysl?":
3. Další lidé jsou snílci a požitkáři. Ti se snaží „žít" v neskutečném světě a stůj co stůj uniknout tomu skutečnému. Popírají hovořit o všem nepříjemném a odmítají se s tím vyrovnat. Smrt je nezajímá, proto o ní nemluví. Tomu napomáhá i jejich pověrčivost. Kdyby prý o ní mluvili, přivolali by ji!? V naší české kotlině se hovory o smrti nevedou, a když má člověk smrt na jazyku, všichni kolem raději mlčí. Kolik si o přípravě na smrt a o smrti přečtete v novinách, poslechnete v rozhlase, uvidíte v televizi, nebo popovídáte se sousedem? Smrt je skutečná a přirozený člověk má malou odvahu se jí postavit tváří v tvář, proč by si „kazil" těch pár chvil někde na zemi? Jejich smysl života je buď ctnostný nebo neřestný únik (eskapáda), a rozptýlení na palubě Titaniku. Stav mnohé české duše vyjadřují známé texty písní V+W:
Nestojím o nekonečno s hvězdami všemi, stačí mi pár krásných let někde na zemi. Když já vám povídám, že je nebe na zemi, pravdu mám, věřte mi...
Život je jen náhoda ... a smrt je jako moře ...
Další skupinou jsou fatalisté, kteří se dívají na smrt „hrdinně". Prý se jí nebojí. Smrt je přece přirozená a nedílná součást života, a proto je nevzrušuje. Ale to je jen stoická maska. Stačí, aby se sami nebo jejich blízký přiblížil smrti a jejich „vyrovnanost", jejich hra, končí. Písmo jasně učí, že ti, kdo neznají Boha, Ježíše Krista, žijí v nejistotě a napětí:
4. Další lidé smrt proklínají, vzdorují jí, odmítají ji. Na smrtelném loži jí „vyhrožují" pěstí.
5. Mnozí lidé jsou životem utrmáceni. Pesimisté života někdy končí jako sebevrazi. Jen v Česku si vezme život asi 1.500 lidí ročně. Ale ani únik ze života, sebevražda, není východisko!
6. Nakonec vzpomeňme dnes znovu rostoucí skupinu lidí - náboženské a idealistické fanatiky, kteří sami sebe vidí jako mučedníky za správnou věc. V hloubi duše touží, aby za svůj ideál nebo víru položili život. Snad doufají, že když zemřou za víru nebo ideál, stanou se nesmrtelnými a oslavovanými mučedníky. Jsou motivováni buď idealistickou naivitou, což je hloupost hraničící s duševní poruchou, nebo chladnokrevným kalkulem. Pavel jim odpoví:
Tuto úvahu jsme začali větou:
Kromě těch, kteří budou tělesně živi při 2. příchodu Pána Ježíše Krista, je tělesná smrt všech bezvýhradně jistá.
Toto prohlášení je jen částečně pravdivé. Z biblického pohledu je tělesná smrt svléknutí těla, oddělení vnitřního člověka (duše a ducha) od přirozeného těla. I ti, kteří budou náhle proměněni, musí nejprve svléknout své přirozené tělo, aby si v okamžiku oblékli nové, oslavené tělo svého vzkříšení:
Křesťané, kteří budou při 2. příchodu Pána Ježíše Krista tělesně živi, projdou „tělesnou smrtí" v okamžiku „převlékání těl", nebudou muset na nové oslavené tělo čekat jako ti, kdo tělesně zemřeli v Kristu.
Písmo vysvětluje a křesťan chápe tělesnou smrt jako rozpojení tělesné a duchovní složky člověka. Podobně, rozpojení lidského ducha a Božího Ducha je smrt duchovní. Manželství je mrtvé, když jsou manželé rozpojeni, manželství je živé, když jsou spojeni - příkladů najdete stovky... Jinými slovy, smrt není neexistence, smrt je rozpojení existencí. Obdobně, život je spojení. Spojení lidského ducha s přirozeným tělem je přirozený život - ten jsme dostali v okamžiku narození. Spojení lidského ducha s Božím Duchem je věčný duchovní život - ten jsme dostali v okamžiku duchovního znovuzrození. Následující text jako by nabádal křesťany, aby si přáli co nejčasnější tělesnou smrt:
Křesťan netouží svléknout pozemské tělo, touží, aby jej Bůh převlékl z pozemského do oslaveného, nebeského těla. Jak čas „svlékání", jenž je nutně ztotožněn s časem stínu tělesné smrti, tak i čas „oblékání", je výhradně věcí Božího, ne lidského časového rozvrhu. Křesťan by měl hledat příklad u apoštola Pavla:
Křesťan touží po Kristu celým srdcem, ale tělesnou smrt nehledá, protože Bůh odměřil každému svému vyslanci dobré noviny (evangelia) pozemský čas, jak uznal sám za vhodné. Křesťan ví, že smrt je v úplném protikladu Boží povahy, stejně jako svatost a hřích, proto plně spoléhá na Boží podporu v času své smrti. V čase umírání věřící člověk nebude sám, protože jej nic nemůže oddělit od Boží lásky, jež je projevena v jeho Pánu Ježíši Kristu:
Prokletí smrti bylo zlomeno Ježíšem Kristem na kříži. Křesťané se věčného oddělení od Boha nemusejí obávat:
Mrak smrti je pro křesťana prostředkem, jenž jej přenese k cíli a smyslu jeho bytí, ke kterému byl stvořen. Smysl a cíl křesťanovy existence je přebývat ve Stvořitelově a Spasitelově přítomnosti, hledět na Boží slávu, oslavovat Boha, a věčně růst ve všem, co pro něj Bůh připravil:
Smrt těch, kdo jsou uschováni v Ježíši Kristu, je Bohu „drahá", tedy cenná, vzácná a milá. To je povzbuzující! Zde nabývá smrt úplně jiný rozměr, než na jaký jsme ze světa zvyklí:
Smrt svatého v Kristu je přepravní akce. Cesta spasené duše k Bohu není žádná osamělá pouť tmou:
Bůh žárlivě touží po své nevěstě, které se dal poznat, touží po těch, kteří skrze Ducha řekli Bohu své „ano", kteří se ztotožnili s Kristovou obětí na kříži, a podle svého „ano" jsou věrnou nevěstou, která nesmilní s jinými bohy:
V okamžiku, kdy Boží dítě zemře (tím byl i ukřižovaný lotr, který se na Ježíše před smrtí obrátil), jeho duše odchází k Bohu:
Každý křesťan, který tělesně zemře, má přislíbený nový příbytek:
Domů odchází každý, kdo věří, že Ježíš Kristus vzal na sebe náš hřích a na kříži nás před Bohem zastoupil v potrestání:
Ač to zní jako protimluv, smrt je pro křesťany zisk:
Smrt věřícího znamená, že jeho vědomá duše je anděly přenesena před Boží trůn. Bůh nám však připravil nové tělo, takové, jaké měl Ježíš Kristus, když ve vzkříšení vstal z mrtvých:
Boží děti dostanou nové tělo v den Pána Ježíše Krista, tj. v Den Páně. Tehdy se Kristus vrátí podruhé. Nejprve duše zemřelých křesťanů ve vzkříšení budou oděny do nového těla, potom žijícím křesťanům Bůh v okamžiku svleče staré a obleče nové tělo:
Nemáme místo, abychom hlouběji prostudovali složitější teologickou otázku, zda je člověk trichotomní, zda má tři části - tělo, duši a ducha; nebo zda je dichotomní, zda má jen dvě části - tělo a nemateriální osobní podstatu, kterou Písmo zaměnitelně jednou nazývá duší a jindy duchem. Dnes se přikláním k dichotomnímu pohledu. Písmo totiž nikde výslovně neučí, že je člověk trojjediný jako Bůh, což je jeden z hlavních argumentů zastánců trichotomie. Trojjedinost Boha přece pojednává o třech osobách jedné Boží hlavy, zatímco trichotomie o třech složkách jedné lidské osoby. Bližší studium odhalí, že pojem „duše" je častěji, ale ne bez výjimky, spojen s myšlením obecně, vztahem k tělu, pocity, vjemy, náklonností, odporem atd. Pojem „duch" je více spojen s niternými úmysly, především ve vztahu k Bohu:
Tak jako máme jen jedno hmotné tělo, které má kosti, morek, klouby a nesčetné množství dalších funkčních orgánů, tak podobně, máme jen jednu nehmotnou podstatu s nejméně dvěma funkčními oblastmi nebo „orgány" - duševním a duchovním. Vnitřní nehmotný člověk (Písmem zaměnitelně nazývaný duše nebo duch) je Bohu vzácnější, je neproniknutelně vyššího, četnějšího a složitějšího organického řádu než fyzické tělo.
Lidského ducha nebo duši nemůže žádný člověk zabít:
Tento pohled zastávají všichni ti, kteří vidí smrt jako naprostý konec, jako absolutní nebytí. Do svých 37 let jsem byl jeden z nich. Je to stanovisko bezvýhradných materialistů, z nichž někteří v nějakého boha nebo sílu tam nahoře mohou pošetile i věřit. Otázka, zda duše přežívá tělesnou smrt, je pro materialisty bezpředmětná, protože žádná duše neexistuje. Materialisté jsou přesvědčeni, jinou možnost ani nemají, že lidské vědomí, myšlenkový ruch, všechny tvořivé, mravní a citové projevy hmotného člověka jsou pouze materiální produkty mozku, podobně, jako je žluč produktem jater nebo slzy slzných žláz. Tak jako mrtvá játra nevylučují žluč, tak mrtvý mozek nevylučuje vědomí sebereflexi a vše co je s tím spojeno. Nemáme dostatek prostoru, abychom se dopodrobna zabývali materialistickým pohledem, zda je člověk, naprosto a ve všem, opravdu pouze hmotné podstaty, tedy, že žádná nehmotná podstata - duše nebo duch neexistuje.
Některé náboženské skupiny, které se odvolávají na Bibli, výslovně učí, a biblickými texty dokazují, že duše člověka nepřetrvá tělesnou smrt. Jedni věří, že člověk je jeden nerozdělitelný celek, potom, logicky, umírá celý člověk. Další, na příklad, již výše zmíněný text:
chápou následovně:
Přesunutím pouhé čárky je logicky změněn celý smysl Ježíšova oznámení. Ježíš lotrovi prý neoznamuje „dnes budeš se mnou v ráji", ale „dnes ti pravím, že jednou budeš se mnou v ráji". Jistě, původní text neměl interpunkci. Prostudujte si verše Mk 14:30, L 19:5 a L 19:9. Ve všech Ježíš vyslovuje slovo „dnes". Pokaždé říká, že se „dnes" něco stane. Ani jednou neříká, že „dnes" něco říká. Aby tento pohled obhájili, odvolávají se na verše následujícího druhu:
Z těchto textů zdánlivě vyplývá, že není rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Až zemřou, nebudou vědět nic! Nelekejme se těchto veršů. Kazatele musíme číst v podtextu celé knihy i v podtextu celé Bible. Autor zde a na většině místech své knihy popisuje, co viděl „pod sluncem" tedy na povrchu této země - jak přemýšlí pozemští moudří vzdělanci nebo-li tělesní lidé, kteří pozemské bytí považují za vrchol svévole a všehomíra. Sousloví „pod sluncem" se v knize vyskytuje 58 krát! Pod sluncem se opravdu jeví, že není rozdíl mezi zvířaty a lidmi, že vše smrtí končí a celoživotní pachtění je v konci konců k ničemu. Člověk nahý přichází a nahý ze světa odchází. Kazatel se ale na věci lidského bytí dívá také z pohledu „nad sluncem", i když toto sousloví výslovně nepoužívá:
Závěr knihy Kazatel objasňuje, oč v celé knize jde. „Pod sluncem" se jeví vše fatalisticky pesimistické a moudří světa to tak prožívají. Z pohledu „nad sluncem" je ale všechno úplně jinak:
Kazatel neučí, že je vše pomíjivost, a že po smrti nic není. Ukazuje, že „pod sluncem" tak věří všichni vzdělaní i nevzdělaní. Kazatel naopak nabádá všechny, vzdělané i nevzdělané, že „nad sluncem" je vše úplně jinak: „Boha se boj..."
Podívejme se na ty texty, které nad jakoukoliv pochybnost učí, že duše přetrvá své tělo, i když to zpráchniví v zemi.
Ježíš ujistil Martu, že ten, kdo v něj věří, nikdy nezemře. Život v Kristu je nesrovnatelně lepší než ten, který známe zde na zemi:
Kazatel neviděl všechno jen z podhledu - pod sluncem, viděl také z nadhledu - nad sluncem. Všichni lidé mají přece ve svém vědomí touhu žít a existovat navěky. Rozhodně se liší od zvířat, která o své smrti nepřemýšlí. Historie vládců a majetných je provázena honosnými hrobkami, pyramidami, balzamováním a dnes zmrazováním těla k teplotě absolutní nuly. Sám Bůh dal lidstvu touhu po věčnosti a věřícím lidem vložil do srdce sám Sebe, aby toužili po věčnosti, kterou budou trávit se svým Stvořitelem:
Ježíš v Matoušově evangeliu vykládá Exodus 3:6 tak, že zástupy žasly. Zde je Mojžíš:
Bůh je stále Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba. Bůh může být Bohem jen živých, ne mrtvých. Všichni tři patriarchové směřují ke vzkříšení těla, ale jejich duše stojí vědomě před Božím trůnem. Jak by mohl být vůbec „někomu" Bohem, kdyby ten „někdo" neexistoval? Neexistující žádné potřeby ani touhy nemohou mít. Ježíš interpretuje (Exodus 3:6) takto:
Bible zřetelně učí, že jak duše spasených, tak duše nespasených jsou po tělesné smrti ve vědomém stavu. Následující učení z úst Ježíše není jen pohádka, ani předobraz, ale skutečný příběh, který nám leccos odkrývá. Vystupují zde dva lidé, kteří skutečně žili na zemi, kteří skutečně zemřeli, a kteří skutečně vedli posmrtný dialog:
Tento text má hluboké poslání. Ježíš naráží na skutečnost, že židé, protože neposlouchají Mojžíše, neuvěří ani Ježíši Kristu, který z mrtvých vstal:
Výše uvedený text je pro naši diskuzi klíčový, protože verše jasně učí, že po tělesné smrti jsou duše spasených i nespasených ve vědomém stavu. Další verš potvrzuje, že všechny vědomé duše v poslední den Páně obdrží těla:
Proto starozákonní věřící sami sebe považovali za nomády, cizince a přistěhovalce na této zemi. Vždyť i Abraham bydlel jen ve stanech. Ti všichni hledali a skutečně dosáhli tu pravou nebeskou zemi, kterou pro ně a všechny v Kristu Bůh připravil. V domě Ježíšova Otce je připraveno mnoho příbytků pro živé, ne mrtvé duše. Přesto, stále ještě čekají na vzkříšení svého těla:
V tomto okamžiku je v nebi nepřehledné množství vědomých zesnulých spravedlivých duší. Všichni pozemští lidé, jejichž jména jsou již zapsána v nebeské knize života, vstupují skrze prostředníka nové smlouvy - Ježíše Krista, do nebeského Jeruzaléma, stávají se Beránkovou nevěstou, totiž církví prvorozených, předstupují před anděly, před Boha, a před vědomé duše všech spravedlivých, kteří je ve smrti již předešli a dosáhli cíle:
Jestliže ti, kteří vložili naději v Pána Ježíše Krista, po tělesné smrti nebudou existovat, jestliže jejich duše bez těla nebudou očekávat vzkříšení těla, potom jsou křesťané ti nejubožejší lidé pro smích všem:
Ti, kdo mají naději v Kristu, se těší na nový domov, naplní se slova z Janova Zjevení 21:4:
Pokud mají pravdu všichni ti, kdo jsou přesvědčeni, že smrtí vše končí, pak úděl věřících a nevěřících zůstane navždy stejný - nicota. Jestliže se ti, kdo věří v konečnou neexistenci mýlí, budou na Pravdě nemile překvapeni. Závěrečná modlitba starší sestry, která má k nebeské bráně velmi blízko, tuto naději vyjádřila následovně:
Smrt, to není tečka za životem, je to jen pomlčka na cestě domů.
- pst -