Verze pro tisk

Je víra dar?

Mnohokrát jsem se setkal v řadách věřících s nejistotou a otázkami ohledně víry. Jedni tvrdí, že víra je dar, jiní zase, že víra je naše osobní odpověď Bohu na Jeho volání... Je zřejmé a jisté, že ani tento článek spor nevyřeší. Kdyby vyřešil, podařilo by se mi něco, co se ještě nikomu nepodařilo - názorově smířit arministy a kalvinisty, ať už se jim historicky během posledních 2000 let říkalo jakkoliv. Spor v podstatě sleduje dělicí čáru mezi oběma soustavami. O arminismu a kalvinismu jsme v ZODu již napsali mnoho, obzvláště v číslech 60-66. Oba pohledy souhlasí, že smíření s Bohem a vykoupení z hříchu Ježíšem Kristem na kříži není všeobecné, protože všichni lidé nebudou věčnost trávit ve společnosti Boha. Proto jak arministé, tak kalvinisté věří pouze v omezené vykoupení hříšníků.

Rozdíl vězí v zásadě v tomto:

Arminista věří, že se člověk rozhodne uvěřit evangeliu ze své svobodné vůle. Přirozený člověk má po duchovním pádu stále dost duchovní soudnosti. V případě, že se nerozhodne, Bůh pro něho nemůže nic udělat a nemůže mu ani přičíst odpuštění v Kristu, přestože za něj zemřel. Víra není dar, je to lidská odpověď Bohu. Koneckonců, je to člověk, který si svobodně zvolí, s kým nebo kde bude trávit věčnost (antropocentrismus).

Kalvinista věří, že se rozhodne uvěřit evangeliu z vůle Boží. Přirozený člověk je po duchovním pádu duchovně mrtvý a nemá žádnou duchovní soudnost k přijetí evangelia. Teprve znovuzrození z Ducha Božího obdaruje svévolníka vírou, která jej přesvědčí o pravdivosti Kristova evangelia. Víra a tím i celý proces spasení je jeden balíček Božího daru. Koneckonců, je to Bůh, jenž má prvenství ve všem, který před založením světa zapsal do knihy života, kdo s Ním bude trávit věčnost (teocentrismus).

Neudělám z této otázky obtížné zamyšlení, abych neutonul ve vlastních slovech, jak bývá u mnohých teologů pravidlem. Ke každé sporné otázce vždy přistupuji od univerzálního k partikulárnímu pohledu, tedy od obecného k určitému. Uvedu jenom čtyři nejvšeobecnější verše, které popisují Boží prvenství ve všem:

  • Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím - to, co je vidět, i co vidět není, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí. On je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství. (Koloským 1:16-18)
  • Všechno povstalo skrze něj a bez něj nepovstalo nic, co je. (Jan 1:3)
  • ... pro nás je ale jen jediný Bůh - Otec, z něhož je všechno, i my pro něj; a jediný Pán - Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno, i my skrze něj. (1 Korintským 8:6)
  • „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec," praví Pán, který je a který byl a který přichází, ten Všemohoucí. (Zjevení 1:8)
  • Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Izajáš 46:9-10)

Bůh ovládá celé viditelné a neviditelné stvoření do posledního fyzického i duchovního „kvarku". Nic není mimo Jeho působení, kdyby bylo, byl by potom omezený a ovládatelný, např. naší přirozenou svévolí. Jestliže vezmeme vážně jenom tyto čtyři zmíněné úseky Písma, nemusíme dále pokračovat v úvahách, zda je naše víra dar nebo není. Celá teologie se nám „zjednoduší" na úplné soustředění se na Boha. Antropocentrismus nahradíme teocentrismem. Prosím čtenáře o hlubší pochopení vztahu mezi člověkem a Bohem. Nechci činit nic, zhola nic, co by On nečinil ve mně. Toužím být Božím otrokem! Chci, aby Jeho vůle byla mojí vůlí. O svoji svobodnou (svévolnou) vůli vůbec nestojím. Buď máme svobodu v našem Otci - Bohu, přestože jsme považováni přirozenými lidmi za Boží „roboty" či „loutky"; nebo jsme zotročeni hříchem, jsme skutečnými, na slovo poslouchajícími otroky, roboty a loutkami, zavěšeni na nitkách, za které tahá náš otec - ten Zlý. Třetí synovství není.

  • Také vy [kdo dnes znáte Krista] jste byli mrtví ve vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech. (Ef 2:1-2)

Co je to tedy „víra"? Když dva řeknou totéž, není to totéž. Většinou máme za to, že „víra" a „věření, důvěřování v něco", je totéž. Jedni věří, že něco je tak a tak, tak se to proto také stane. Druzí spojují víru s odhodlaností. Když jsou dostatečně odhodlaní, tak v sobě vyvolají dostatek víry a proto se stane to, v co věří. Kolikrát jste již slyšeli nesmysl, že nejsme Bohem požehnaní jen proto, že jsme v sobě nevypůsobili dostatek víry, že je naše víra malá a nedostatečná?

Kdysi, když jsem byl ještě mladý křesťan, tak jsem tvrdil, že bez „víry" nepřejdu silnici, nenastoupím do letadla, že bez víry neudělám žádné praktické rozhodnutí. Víme však, že všichni lidé s touto „vírou", bez výjimky, mohou být přejeti autem, spadnout s letadlem a nebo jim nemusí vyjít některá osobní praktická rozhodnutí. Všechna tato každodenní praktická rozhodnutí jsou přece založena na životní zkušenosti, proto nemohou biblickou víru ani zobrazovat. Víra v evangelium, víra v Kristovu práci na kříži, aby zastoupil svůj hříšný lid v potrestání, přece není praktická zkušenost, jako přecházení ulice! V praktickém životě bychom měli spíš říkat, že důvěřujeme pilotovi a výrobci letadla, že důvěřujeme svým nohám a řidičům, že na zebře zastaví atd. Nikdy bychom neměli říkat, že máme víru v pilota, letadlo, nohy, řidiče atd. Snad již tušíte, kam směřuji.

A tak přicházíme k vymezení pojmu „víra". Biblickou „víru" nám nemůže definovat žádný světský slovník, ani žádný přirozený člověk. Jednoznačné biblické vymezení pojmu „víra" zní následovně:

  • Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz [elegchos] skutečností, jež nevidíme. (Žd 11:1)

Víra je tedy přesvědčení, že evangelium Ježíše Krista (podstata) je pravdivé. Víra je důkaz, že jsme schopni jednat v souladu s jistotou Kristova vykoupení hříšníků na kříži. Odkud tato jistota, toto utvrzení, přichází? Z Boha, nebo z člověka? Jak odpovídá na tuto otázku Písmo?

  • Nespouštějme oči z Ježíše, původce a dokonavatele naší víry, který pro radost, ležící před ním, nedbal na hanbu, podstoupil kříž a posadil se po pravici Božího trůnu. (Žd 12:2)

Nejprve si všimněme, že víra je zde zmíněna v kontextu kříže. Zde jasně stojí, že Ježíš je nejen původce naší víry (důkazu neviditelných skutečností), ale je také její dokonavatel. V řeckém originále [teleiotes] má dvojí význam: (1) dokonavatel a (2) zdokonalovatel. To všechno znamená, že Bůh není ještě s naší vírou hotov. Ježíš ji v nás neustále zdokonaluje a dokonává, až do konce. Jenom On sám rozhoduje, kdy bude naše osobní víra naplněna. Víra je součást posvěcování, a to je celoživotní proces, jenž je nedílnou součástí jednoho celistvého daru, totiž daru spasení. Následující verš je v souladu s předchozím:

  • Pro milost, jíž se mi dostalo, říkám každému z vás, ať si o sobě nemyslí více, než by měl. Každý ať smýšlí střízlivě, v souladu s mírou víry, kterou mu Bůh udělil. (Ř 12:3)

Oba předcházející verše nás jasně vyučují, že víru, ve skutečnosti míru víry, uděluje sám Bůh, podobně jako jiné, mnohé duchovní dary.

  • Víra je tedy ze slyšení zprávy, a tou zprávou je slovo Boží. (Ř 10:17)

Historicky vzato, tolik lidí slyšelo a slyší Boží slovo, ale jenom někteří uvěřili nebo uvěří! Jak to, že vy a já jsme uvěřili a jiní, často naši nejbližší, neuvěřili? Co je v nás „lepšího", že jsme v sobě vyvolali, vyindukovali víru? Měli jsme snad nějakou přirozenou mravní inteligenci nebo vrozenou ctnost, která nás nabádala:

Ano, Kristovo evangelium, to je ono, to vypadá jako by to byla pravda, zkusím tomu ze své vůle uvěřit!

Jestliže je tomu tak, jak je možné, že jiní tuto naší vnitřní, svébytnou ctnost postrádají? Kdybychom přijali víru ze své vnitřní přirozenosti, potom bychom se měli čím chlubit, totiž skutkem víry - my jsme se rozhodli a vy ne!

  • Kdo tě udělal tak důležitým? Máš snad něco, co jsi nedostal? A když jsi všechno dostal, jak to že se chlubíš, jako bys to nedostal? (1 K 4:7)

Bratři, kteří si myslí, že víra není Boží dar, by měli na předešlý verš odpovědět:

Ano, máme víru, kterou jsme nedostali, kdybychom ji dostali, potom by byla dar a to přece není...

Nezapomenu na jednoho z nejupřímnějších bratrů, kterého jsem trápil tímto slovním ping-pongem:

  • Jak to že jsi uvěřil a tamten ne?
  • Zabílilo se mi evangelium.
  • Jak to, že tobě se zalíbilo, a tamtomu ne?
  • Žíznil jsem po Bohu.
  • Proč jsi žíznil a tamten ne?
  • Měl jsem touhu a věděl jsem, že je to ono.
  • Jak to, že tamten netoužil a nevěděl? Atd.

Když se výměna míčků zrychlovala a cítil jsem se trochu jako inkvizitor, ukončil jsem nepěknou smečí:

  • Snad si nemyslíš, že jsi v sobě objevil něco lepšího, co ti umožnilo uvěřit a ten druhý to neměl?
  • To bych řek‘, že měl...

A zčervenal jako rak. Vůbec jsem se necítil vítězem, bylo mi spíš trapně. Ironií bylo, že jeho poslední vrácený míček šel na stůl, ale on jej viděl mimo stůl, jinak by nezčervenal. Ano, měl v sobě „něco lepšího" než tamten. Měl Ducha Božího. Ten mu řekl o Kristově slávě, přetvořil kamenné srdce na masité, umožnil mu, aby uvěřil. Bez daru Božího Ducha je víra v přirozeném člověku vyloučena!

Víra není statická záležitost. Živá víra je dynamická. Bůh umocňuje víru každému, kdo studuje Písmo, proto, aby se dozvěděl, kdo Bůh je, a mohl Ho miloval stále více. Bůh mu připisuje duchovní úroky na jeho účet víry, na účet podstaty spasení, v něž doufá, na jeho účet důkazu skutečností, jež nevidí! Víra a láska k Bohu jsou neoddělitelné. Pojďme dále:

Nechceme se nemístně chlubit prací druhých. Naopak doufáme, že jak vaše víra poroste, naše působiště se rozšíří ještě daleko za vás. Pak budeme zvěstovat evangelium i tam dál za vámi, místo abychom se chlubili tím, co už je hotové v cizím působišti. „Kdo se chlubí, chlub se v Hospodinu."

  • Důvěryhodný přece není ten, kdo se chválí sám, ale ten, koho chválí Pán! (2 K 10:15-18)

Všimněme si, že zde je růst víry, jenž předchází a podmiňuje růst odvahy křesťanů rozsévat evangelium. Růst je obalen kristocentrickým, ne antropocentrickým podtextem - nevychloubejte se, že jste ve víře pevnější a v evangelizaci účinnější - chvalte za to Pána, který ještě nevěřící srdce připravuje! Bez Božího vyvolení, by nebyl spasen nikdo. Prozkoumejme další verš:

  • Kdo ale místo skutků věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se za spravedlnost počítá jeho víra.  (Ř 4:5)

Vidíme, že ze skutků (těla) nikdo není ospravedlněn. Jenom víra ve skutek Pána Ježíše Krista přičítá hříšníkovi odpuštění hříchů. Jestliže víra není dar od Boha, potom je to nutně tělem vygenerovaný skutek. Rovněž nemyslím, že je pro víru místo v nejasné, šedé zóně mezi Bohem a člověkem, kam ji umisťuje výrok jednoho bratra:

Nemůžeme tedy mluvit o tom, že „víra je dar Boží", ani si nikdo nemůže přičítat zásluhu za to, že uvěřil.

Nevím, co si z takového výroku vybrat. Jet na voze nebo jít vedle vozu? Odmítám řešení, kde se vlk nažere a koza zůstane celá, když Písmo zřetelně říká:

  • ...nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13:21)

A dodává na jiném místě:

  • Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11:6)

On v nás přece působí to, co se mu líbí a jedna z prvních věcí, která se mu líbí, je naše víra. Potřebuje tato otázka další rozsáhlé vysvětlování?

Nejznámější verš, o němž teologové diskutují, je tento:

  • Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to [spasení] z vás - je to Boží dar; (Ef 2:8)

Vztahuje se „Boží dar" k milosti nebo k víře? Tudy cesta nevede, protože milost od víry nelze odtrhnout, jak jsme viděli v již výše uvedených verších.

Spasení zahrnuje všechno nutné, tedy i milost i víru. Celistvá spása nemůže být rozložena na jednotlivé izolované atomy evangelia. Dílčí nutnosti spásy nemohou přece existovat osamoceně. Spása je jeden veliký všeobjímající Boží dar, včetně víry, milosti, posvěcování, znovuzrození, pokání atd. Boží dar v Efezským 2:8 se tedy vztahuje na celý princip spasení, víru nevyjímaje! Verš pokračuje:

  • ...není to [spasení] ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil, abychom konali dobré skutky [nutný důkaz spasení], jež pro nás předem připravil. (Ef 2:9-10)

Jsme Bohem znovustvořeni se vším všudy, abychom se Mu líbili. Jsme znovuzrozeni, i s vírou. Je smělé vyčlenit a nepřičítat naší víru Bohu, obzvláště ve světle Římanům 12:3 (výše) nebo:

  • zatímco vás Boží moc skrze víru opatruje ke spáse, která se zjeví na konci času. (1 Pt 1:5)

Je to Boží moc, která nám víru nejen darovala, ale také ji udržuje a umocňuje, až ke dni, kdy bude naše tělo vykoupeno ve vzkříšení! Viz výše (Žd 12:2). Víra nemůže být nic jiného než Boží dar, protože člověk je ospravedlňován vírou a ne skutky:

  • Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona. (Ř 3:28)

V kontextu předešlého verše se dovídáme, že

  • Izrael usiloval o spravedlnost Zákona, ale nikdy jí nedosáhl. Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků Zákona... (Ř 9:31-32a)

Jestliže musíme po Boží nabídce v sobě vyvolat jakýmsi osobním uvážením svoji víru, potom víru degradujeme na pouhý skutek přirozeného člověka. Skutkem, jak tvrdí Ř 3:28, nemůžeme být ospravedlněni. Někteří namítnete:

Bez Božího působení, volání, pozvání, přemlouvaní atd., se člověk nemůže sám rozhodnout uvěřit. Bůh je vždy zúčastněn! Nikdo si nemůže přičítat zásluhu za to, že uvěřil sám!

Moje námitka je ohraná písnička. Jak je to možné, že Bůh, ač všemožně působil v lidských srdcích, přesvědčil jen některé? Je opravdu tak nedokonalý „agitátor"? Opravdu dal Otec svého ukřižovaného Syna na pospas lidské svévoli, aby Jej buď přijala, nebo odmítla? Nebo že by Bůh někoho k víře volal, zval a přemlouval s větším nebo menším důrazem...? V Písmu čteme:

  • Když tam dorazili, shromáždili církev a vyprávěli, co všechno Bůh skrze ně učinil a že otevřel dveře víry pohanům. (Sk 14:27)

Bůh pohanům otevřel dveře víry a od nynějška je spása skrze Krista přístupná všem národům. Tomu, kdo namítne, že někdo se „svobodně" rozhodne projít dveřmi víry, které otevřel Bůh, a jiný ne, jen připomenu staré dilema - je ten, kdo vešel, lepší než ten, kdo nevešel, protože v sobě vyvolal víru, kterou ten druhý nebyl ze sebe schopen vyvolat? Když tedy není lepší a nemá tedy svébytnou ctnost víry, kdo jej těmi dveřmi víry „prostrčil"?

Podívejme se ale na další, velmi zajímavý a často opomíjený text, který následkem překladu v podstatě ztratil svůj původní význam ohledně víry:

  • Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých. (Sk 17:31)

České bible, NBK, EP, KMS přeložily řecké slovo „pistis" jako „důkaz". Anglický klasický překlad krále Jakuba (KJV) překládá „pistis" jako „assurance", což je česky „ujištění, slib, důvěra, jistota, pojištění...". V Řeckém lexikonu (Greek Lexicon) má toto „pistis" číslo <4102> a dozvíme se, že „pistis" bylo v překladu krále Jakuba (KJV) přeloženo jako „víra (faith)" 239krát, jako „ujištění (assurance)" jen jedenkrát právě v našem případě, jako „věřit (believe)" jedenkrát, jako „víra (belief)" jedenkrát a jako „věrnost (fidelity)" jedenkrát. Kraličtí byli mnohem blíže významu tohoto verše, když jej přeložili takto:

  • Protože uložil den, v kterémžto souditi bude všecken svět v spravedlnosti skrze muže, kteréhož jest k tomu vystavil, slouže k víře o tom všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých. (Sk 17:31)

Luther náš text přeložil taky přesněji:

  • ...jedermann vorhält den Glauben...

Tedy - každému člověku udržuje víru. Nejblíže je Roháček, ten již nepotřebuje další vysvětlení, že víra je Boží dar!:

  • pretože ustanovil deň, v ktorom bude súdiť celý svet v spravedlivosti v osobe muža, ktorého určil nato, a podáva všetkým ľuďom vieru vzkriesiac ho z mŕtvych. (Sk 17:31)

11. kapitola listu Židům popisuje velikou víru mnohých starozákonních svatých. Všichni byli spaseni vírou, kterou jim dal Bůh, věřili, že Spasitel jednou přijde. Co bylo pro ně budoucností, to je pro nás, na této straně kříže, minulostí. Byli spaseni vírou v budoucího Mesiáše, který měl přijít na svět. Po vzkříšení Ježíše Krista Bůh uděluje víru v evangelium, které nás ujišťuje, že byl Ježíš Kristus, náš Mesiáš, ukřižován a vzkříšen.

Víru nemůžeme, jak se někdy stává, dělit na spasitelnou víru (která prý není Boží dar) a na víru, která je jedním z duchovních Božích zvláštních darů, jakými je slovo moudrosti nebo různé druhy jazyků (1 K 12:7-11) atd. Co to je spasitelná víra? Nechci být příliš dogmatický, ale aby byl člověk spasen, aby měl spásnou víru, musí všechny níže uvedené body platit současně:

(1) Musí věřit, že Bůh je:

  • a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají. (Žd 11:6)

(2) Musí Bohu důvěřovat, spoléhat na Něj a věřit evangeliu. Jedině Bůh je zdroj jeho spásy.

  • V nikom jiném není spásy - na světě není lidem dáno jiné jméno [než Ježíš], v němž bychom mohli být spaseni! (Sk 4:12)

Ve SZ Daniel věřil Bohu a lvi mu neublížili:

  • Král tím byl velice potěšen a poručil, aby Daniela vytáhli z jámy. Daniel byl tedy z jámy vytažen a nebyla na něm shledána žádná úhona, protože věřil ve svého Boha. (Da 6:24b)

(3) Musí být poslušný. Kdo věří, ten se podle své víry zachová. Spásná víra nemůže být planá, vždy musí nést ovoce, jinak to není víra!

  • K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? (Jk 2:14)

To je spásná víra a každý nově zrozený člověk tuto víru má. Tato nutná, základní, spásná víra může, lépe musí růst a je součástí celého procesu posvěcování nového stvoření v Kristu. Vzpomeňme na hořčičné semeno (L 17:5-10) nebo již výše uvedený text (2 K 10:15) aj. Čím déle budeme v Pánu, tím více se o Něm budeme dozvídat, čím více budeme o Něm vědět, tím více poroste naše víra, která se nezbytně projeví skutky.

Některým je uděleno více víry než ostatním.

  • Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. (Ř 14:1)

Naší starostí není spekulovat o tom, proč jedněm Bůh udělí více víry než druhým. Hrnčíř si ze stejné hlíny přece může vyrobit nádoby, jaké chce, aniž by se s hlínou radil. Naší starostí by mělo být, jak nejlépe sloužit s těmi dary, které jsme do vínku dostali, včetně množství víry.

  • Každý z nás tedy složí Bohu účet sám za sebe. (Ř 14:12)

Ten, kdo více dostal, od toho bude více požadováno. Kdo má více víry, ten je lépe vybaven svědčit a učit. Víc vždy znamená, i v civilním životě, více zodpovědnosti:

  • Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji - vězte, že budeme souzeni přísněji. (Jk 3:1)
  • ...Komukoli je hodně dáno, od toho bude hodně vyžádáno. Komu svěřili hodně, od toho vyžádají víc. (L 12:48b)

Naše víra poroste podle Božího časového rozvrhu. Ani naše skutky, ani sebestředné naléhání náš růst víry neurychlí. Všichni máme používat rozdílné Boží dary podle míry milosti v souladu s vírou.

  • Podle milosti, jíž se nám dostalo, máme rozdílné dary: kdo má proroctví, ať je užívá v souladu s vírou; kdo má službu, ať slouží; kdo je učitel, ať učí; kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje; kdo rozdává, ať je štědrý; kdo pečuje, ať je pilný; kdo pomáhá potřebným, ať to dělá s radostí. (Ř 12:6-8)

Všimněme si, že žádný jiný dar není užíván v souladu s vírou, kromě prvního zmíněného daru proroctví. Proroctví, „propheteia", znamená mluvit „před", jak časově, tak místně před posluchači. Jde v podstatě o kázání. Kázat můžeme jen to, co řekl Bůh, pouze v souladu nebo podle míry naší víry, kolik nám jí přidělil. Každý křesťan je vybaven spasitelnou vírou, proto může kázat základní evangelium. Nikdo ale nemůže kázat v hájemství za hranicemi své udělené víry. Bůh uděluje, podle své vůle, jistým lidem více víry, aby o Něm více věděli a proto mohli kázat ostatním. Vyučování prostřednictvím kázání je přímý projev víry. Čím více víry máme, tím více o Bohu víme, tím více o Něm můžeme povědět jiným, aby Jeho církev stála na pevných základech. To je cíl našeho života s Bohem:

  • Následujte lásku, horlete po duchovních darech,
  • nejvíce však, abyste prorokovali.
  • Kdo mluví v jazycích, nemluví totiž k lidem, ale k Bohu. Je puzen Duchem, ale nikdo mu nerozumí; co říká, zůstává tajemstvím.
  • Ten, kdo prorokuje, však mluví k lidem, aby je posílil, povzbudil a potěšil.
  • Kdo mluví v jazycích, posiluje sám sebe,
  • ale kdo prorokuje, posiluje církev. (1 Korintským 14:1-4)

Jestliže je proroctví (kázání) Boží dar, a na tom se všichni shodnou, potom i víra musí být Boží dar, protože Boží dar proroctví nemůže být užíván v souladu s vírou, která by Božím darem nebyla.

Přemýšlejme o víře z pohledu duchovního daru a Boží svrchovanosti:

  • ...pro nás je ale jen jediný Bůh - Otec, z něhož je všechno, i my pro něj; a jediný Pán - Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno, i my skrze něj.  (1 Korintským 8:6)

Včetně naší víry.

- pst -