Zápas o duši:

Co znamená odpouštět?

Verze pro tisk

Proč je tak těžké odpouštět?

Naše neschopnost odpustit druhým je jednou z hlavních překážek duchovního růstu, emocionálního zdraví i navazování zdravých vztahů. Někteří sekulární psychologové zařadili odpuštění do svých léčebných technik kvůli jeho pozitivnímu vlivu na duševní zdraví. Odpoutáme-li se od pocitů hněvu a touhy po pomstě a místo nich zvolíme pozitivní pocity, zbavíme se citového břemene a získáme pozitivní energii. Jinými slovy: „Odpustím ti, protože odmítám, aby mě tvoje zlé jednání dále zraňovalo." Takové odpuštění je pragmatické, založené na logice sebeobrany a na lidských schopnostech.

Z křesťanského pohledu je odpuštění dar a projev Boží lásky, je duchovní podstaty, hluboké, život dávající a proměňující. Obsahuje změnu chování i vnitřní proměnu. Na základě vědomí vlastní hříšnosti a v pokoře před Bohem i lidmi můžeme druhému říci: „Neudělal jsem přesně to, co ty, ale jsem toho schopen. Chci ti odpustit, protože mně bylo tolik odpuštěno." Je to lekce pokory, když se poznáme v těch, kteří nás zranili, a jsme konfrontováni s pravdou o vlastním hříchu a skutečnosti, že potřebujeme stejnou dávku Boží milosti. Odpuštění je nezbytné k obnovení a uzdravení vztahů, které jsou pro nás životně důležité. Proč je pro nás tak těžké odpouštět?

Odpouštět je těžké, protože problém hříchu a zla je mnohem hlubší a závažnější, než si umíme představit.

Vilhelm Moberg píše ve svém románě „Vystěhovalci": „Nic nevbodává tak hluboké rány jako hřích." Každý máme zkušenost s tím, jak se nám zlá slova a zlé činy nalepí na duši a jak je těžké se zbavit myšlenek a negativních pocitů s nimi spojených. Někdy se vzpomínky na bolestivé urážky, zradu nebo nespravedlnost objevují celá léta a spotřebují mnoho energie nutné k obnovení sebeúcty. Nejhlubší a nejbolestivější zranění pochází od těch, které milujeme. Kvůli strachu z opakovaného zranění se uzavřeme před láskou i svými city a navazujeme jen povrchní vztahy. V hloubi srdce však bolest a touha po lásce zůstává společně s hořkostí, pýchou a vzpourou proti Bohu. Kde došlo k hříchu, je odpuštění jediným řešením. Odpouštět je těžké, protože s hříchem není možné se vypořádat vlastními silami. Člověk potřebuje nadpřirozenou duchovní pomoc, kterou Bůh nabízí v Kristu skrze odpuštění hříchů a dar milosti uschopňující nás k odpuštění.

Odpouštět je těžké, protože nerozumíme své duši.

Často jsme překvapeni, že odpuštění není automaticky doprovázeno úlevou od citové bolesti. Odpouštět znamená následovat Krista cestou utrpení, takže po rozhodnutí víry uposlechnout Boží přikázání (vůle podřízená Kristu) musí následovat vypořádání se s bolestivou realitou prožívaného smutku, hněvu, studu a strachu (citový aspekt). Pokud se nebudeme svými city zabývat, může odpuštění zůstat na rovině prohlášení a náš duchovní život a vztahy k druhým bude určovat neřešená bolest, hořkost a sebelítost. K otevření se potřebujeme duchovní společenství blízkého člověka, jeho soucit, vhled a pomoc při hledání útěchy od Boha (2K 1:4-5) a Boží uzdravení, které se projeví jako spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého. (Ř 14:17) Každá podstatná a hluboká změna se odehrává ve vztahu. Čím je zranění těžší, tím je proces delší a někdy vyžaduje odbornou psychologickou pomoc nebo radu. Potřebujeme prožít Boží odpuštění i odpuštění druhým na úrovni víry, rozumu, vůle i citů. Odpouštět je těžké, protože není snadné najít člověka, který naslouchá, rozumí a dlouhodobě nese naše břemeno s námi.

Odpouštět je těžké, protože zraněné city volají po odplatě.

Touha po odplatě obsahuje dvě složky, touhu po spravedlnosti a touhu po pomstě. Touha po spravedlnosti je legitimní požadavek uvedení porušeného řádu do původního stavu, určení míry odpovědnosti, výše náhrady ztráty a zaplacení za vinu. Hřích je přestoupením Božích přikázání, jež lze shrnout do přikázání lásky k Bohu a bližnímu (Mt 22:37-40). Duchovní zákon zní: „Odplata za hřích je smrt" (Ř 6:23). Kristovou smrtí na kříži byl naplněn požadavek tohoto zákona, bylo učiněno zadost spravedlnosti.

Pomsta je snaha vrátit bolest i s úroky, které mohou mnohonásobně převýšit původní ztrátu. „Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát" (Gn 4:23b-24). Touha po pomstě je touha po spravedlnosti deformovaná naší hříšností, rozmnožuje zlo, ale bolest neutiší a ztráty nenahradí. Když odpouštíme druhým, předáváme spravedlnost do Božích rukou s vědomím, že jsme předpojatými soudci a že pouze Bůh má právo vykonat nad zlem spravedlivý soud. „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán'" (Ř 12,19).

Odpouštět je těžké, protože to není přirozené ani logické.

Přirozenou lidskou odpovědí na bolestivé zranění je pomsta. Odpuštění je bezdůvodné prominutí dluhu společně s nepochopitelnou nabídkou nového vztahu. Teolog Edwin Zacrison napsal: „Není v nás nic, co by motivovalo Boha, aby nám odpustil, stejně tak není v druhých nic, co by nás motivovalo k odpuštění. Tento postoj se může narodit pouze v srdci toho, kdo zakusil takové odpuštění." Boží milost má důvod sama v sobě.

Odpouštět nemusí být těžké, jestliže žijeme z odpuštění.

Podobenství o dvou dlužnících odhaluje tajemství odpuštění (Mt 18:23- 35). Kdo nepřijme Bohem darované odpuštění a žije dál v představě, že nikomu, ani Bohu nakonec nezůstane nic dlužen, není schopen odpustit svému bližnímu. Bůh nám odpouští z lásky, rád a neustále. Odpouští proto, že jeho spravedlivý Syn strpěl trest bez milosti, abychom mohli přijímat milost za milostí (J 1:16). Kdo přijímá milost Božího odpuštění, stává se účastníkem nové smlouvy, v níž se zavazuje ke stejnému milosrdenství. Každá slavnost večeře Páně je příležitostí připomínat si své dluhy lásky vůči Bohu i lidem a prosit: „Otče náš, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám," abychom povstali k novému životu a tento život sdíleli s druhými skrze odpuštění.

Yvona Taschnerová, ETS v Praze, Bratrská rodina 12/02