Zápas o duši:

Jak vznikly lidské rasy? (1)

Verze pro tisk

Podle biblické zprávy pocházejí současné lidské rasy od Noema a jeho rodiny. Na zemi existuje mnoho rozdílných rasových skupin se zdánlivě charakteristickými rysy. Snad nejzřetelnějším je samozřejmě barva pokožky. A právě na tomto základě považují mnozí biblickou historii za pochybnou. Věří, že dnešní rozdílné skupiny lidí se vyvinuly odděleně za tisíce, nebo dokonce milióny let. Tato domněnka však zdaleka neodpovídá pravdě. Novodobé poznatky z oblasti molekulární biologie a genetiky potvrzují, že ony rozdílné rasy s charakteristickými rysy mohly vzniknout během několika málo generací, ba dokonce i za jedinou. To vše se mohlo jednoduše přihodit po známém babylónském rozptýlení jazyků. Ono rozptýlení moderní věda potvrzuje zjištěním, že na zemi do určité doby existoval jediný komunikační jazyk, který se v historii velmi náhle změnil na jazyky různé.

Co je vlastně rasa? Ve skutečnosti máme pouze jedinou - lidskou. Bible nám říká, že Bůh učinil všechny národy z jedné krve. Písmo člověka rozlišuje podle kmenového či národního příslušenství, ne podle barvy pleti nebo fyzického vzhledu. Přesto všechno je dnes zcela evidentní, že existují různé skupiny s charakteristickými znaky, jež je odlišují od ostatních. Faktem však zůstává, že všechny tyto rasy jsou součástí jediného druhu - homo sapiens. Tato skutečnost nám napovídá, že všechny rasy se tedy mohou volně mísit a produkovat životaschopné, zdravé, reprodukce schopné potomstvo. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom je klasifikovat jako odlišné druhy. To nám naznačuje, že biologické rozdíly mezi rasami nejsou zdaleka tak velké. Antropologové člověka klasifikují do několika málo rasových skupin jako - Caucasoid, tedy Člověk evropský, dále Mongoloid, Negroid či Australoid. V rámci každé třídy pak existuje několik podskupin.

Prakticky všichni evolucionisté by souhlasili, že tyto rozdílné rasy člověka nemají rozdílný původ, tedy že se nevyvinuly z rozdílných živočichů, ale pouze z jediné živočišné větve. Souhlasili by tedy s biblickými kreacionisty, že pocházejí z jediné původní populace. Samozřejmě se evolucionisté domnívají, že skupiny jako australští domorodci museli projít dlouhým vývojem v separaci po mnoho tisíc let. Mnoho lidí tedy věří, že ony rozdílné charakteristiky jsou jasným důkazem dlouhého evolučního vývoje, jinak by přece nemohly vzniknout. Jedním z důvodů této víry je představa, že každá rasa má dané charakteristiky již vestavěny ve svém dědičném kódu. To je docela pochopitelný, ale zcela nesprávný názor.

Podívejme se například na barvu pleti. Snadno pochopíme, máme-li rozdílné barvy pleti, pak musí existovat i různá specifická kožní barviva. Kožní barviva by představovala specifické chemikálie, specifické genetické uspořádání, a tudíž kód v dědičném plánu každé rasy. Ve skutečnosti však existuje pouze jediné kožní barvivo - melanin. Jde o hnědavý pigment, který vlastníme naprosto všichni, až na tzv. albíny. V jejich případě jde o mutační defekt - ztrátu schopnosti produkovat melanin. Albíni pak mají velmi bílou pokožku, vlastně až narůžovělou, protože kůží prosvítají cévy. Produkujeme-li melanin jen v malém množství - jsme evropsky bílí. Naopak, budou-li naše buňky vyrábět velké množství melaninu, pak ztmavneme. Anomálie tmavých nebo naopak skvrn bez pigmentu známe. Samozřejmě existuje celá řada odstínů hnědé, ale kožní barvivo je jediné.

Další faktory, jako například silnější pokožka, znamenají její žlutější barvu u Číňanů, apod. To vše ale neplatí jen v případě kožního barviva. Ve skutečnosti žádná rasa ve své podstatě nevlastní zakódovaný charakteristický rys, který by ji geneticky odlišoval od ostatních. Například - oko Číňana se od oka Evropana svým vzhledem liší jen díky jinak rozloženému tuku v záhybech.

A nyní se přesvědčíme o tom, že ktvorbě různých odstínů pleti nebylo zgenetického hlediska potřeba dlouhého časového období vývoje. Nejprve si však uveďme, k čemu vlastně melanin slouží - chrání pokožku proti škodlivému slunečnímu záření. Máme-li melaninu nedostatek, pak se v příliš slunném prostředí s intenzívním zářením vystavujeme spálení pokožky či výskytu rakoviny kůže. Naopak, máme-li melaninu nadbytek a žijeme v prostředí, kde je málo slunečního svitu, pak můžeme trpět nedostatkem vitamínu D, tedy onemocněním kostí, jako třeba rachitidou.

Měli bychom si také uvědomit, že člověk se nerodí s geneticky daným množstvím produkce melaninu, ale spíše s geneticky fixovaným potenciálem produkovat určité množství melaninu podle intenzity slunečního záření. Například - jako Evropané můžeme pozorovat, že většina našich rasových soukmenovců má po dlouhé zimě více méně tutéž barvu pokožky. Přes léto však někteří hnědnou více než druzí. Dokonce ani děti z těch nejtmavějších ras se nerodí s takovou barvou pleti jakou vlastní jejich rodiče. Až sluneční paprsky udávají tvorbu melaninu. I u velmi tmavých lidí existují místa - jako dlaně na rukou - která zůstávají světlá, a to proto, že nejsou vystavována slunci tak, jako zbytek těla.

Uveďme si tedy, kolik různých odstínů pleti může vzniknout řekněme za jednu nebo dvě generace. Jestliže si žena či muž z velmi tmavé rasy vezme partnera či partnerku z velmi světlé, pak by výsledné potomstvo mělo být středně hnědé, tedy podskupina nazývaná - mulati. Dále je známo, že když dojde ke spojení obojí krve mulatského původu, potomstvo může mít prakticky jakoukoli barvu, od černé až po bílou. Právě tato genetická skutečnost nám poskytuje klíč k porozumění naší otázce. Nejprve tedy pohlédněme na základní zákony dědičnosti.

Každý z nás sebou nese zakódované informace, které nás charakterizují. Tyto informace při našem početí rozhodují o tom, zda budeme lidské bytosti, anebo ptáci. Ale nejenom to, rozhodují i o konkrétních rysech - zda budeme mít dlouhé nohy, modré oči nebo široký nos. Jakmile mužská spermie oplodní ženské vajíčko, vznikne dokonalá informace nesoucí specifické znaky, jak bude příští člověk vypadat. Tato informace nemá psanou formu, přesto se v psané formě dá vyjádřit. Představme si kus šňůry, na níž jsou navlečeny podlouhlé a kulaté perly. Vytváří se zde jakási konfigurace teček, čárek a pomlček, jako morseovka. Daný kus náhrdelníku je však nepředstavitelně dlouhý. Podobným způsobem je sepsána ilidská morseovka, tedy v určitém kódu, jazykové konvenci nesené velmi dlouhou konfigurací s názvem - kyselina desoxiribonukleová.

Slovo "gen" představuje v dané konfiguraci jen malou část informace nesoucí instrukce pro jediný rys. Například - existuje rys, který nese instrukce k tvorbě hemoglobinu. Bude-li tento gen poškozen mutací - instrukce bude chybná, takže vznikne hemoglobin vadný anebo vůbec žádný.

Vraťme se ale k naší původní otázce, k vajíčku, které bylo právě oplodněno. Odkud pocházejí jeho informace, tedy informace zárodku? Polovina od otce, polovina od matky. Geny se tvoří ve spojených párech. V případě hemoglobinu tedy máme dva geny. Oba obsahují kód, instrukci k jeho tvorbě. Jeden od matky, druhý od otce. Toto uspořádání je velmi účelné a inteligentní. Zdědíme-li totiž jeden z genů poškozený, který může buňkám poskytnout pouze informaci k tvorbě vadného hemoglobinu, pak ten druhý bude pokračovat vpřenosu správné informace a výsledkem bude jen vada částečná. Faktem je, že každý z nás takovýchto chyb vlastní celé stovky. Tyto vady jsou však důmyslně vyrovnávány spárováním se zdravými geny.

Vezměme si další příklad. Barva našich očí je určena množstvím melaninu v duhovce. Máme-li melaninu dostatek, naše oči budou hnědé, zkrátka - tmavé. Budeme-li mít melaninu málo, oči zmodrají, lépe řečeno jejich barva bude světlejší. Oko oné zdánlivě modré barvy totiž neobsahuje žádné modré barvivo, jen méně melaninu. Totéž platí například i o "modré" obloze. V atmosféře není přítomna žádná modře zbarvující chemikálie. Nazvěme gen, který dává příkaz k tvorbě melaninu v naší duhovce - velké B. Pak je zde další gen - malé b, který v informačním kódu sice zaujímá stejné místo, avšak o tvorbě melaninu neříká vůbec nic. Obdržíme-li velké B od otce a malé b od matky, jaký bude výsledek? Velké B bude produkovat dostatečné množství melaninu, takže oči budou hnědé. Pamatujme však, že vajíčko či spermie mohou nést jen polovinu z dané konfigurace - buď malé nebo velké B/b. Proto se může hnědookým rodičům narodit dítě smodrýma očima. Jak je to možné? Oba rodiče totiž sebou mohou nést skrytý faktor pro modré oči, i když vjejich vlastní genetické skladbě je zastřen dominantním velkým B. Znamená to tedy, že ke změnám může dojít vlastně v okamžiku. Žádné milióny let nejsou vůbec potřeba.

Jaké by tedy mohlo být potomstvo dvou středně hnědých mulatů? Kupodivu zjišťujeme, že celé spektrum barev může vzniknout již za jedinou generaci! Víme, že barva pleti je ovládána či determinována přinejmenším dvojím genovým uspořádáním. Připojme tedy kvelkému B i velké A a k malému b malé a. Děti, narozené s konfigurací velké AABB, jsou čistě černé, ebenové. Ty totiž nevlastní žádné geny k omezení tvorby melaninu. Nebudou-li se moci vzájemně ženit a vdávat s jinými rasami - jejich potomstvo bude opět velmi tmavé. Výsledek - celá čistě velmi tmavá linie.

Na tomto příkladu vidíme, jak je jednoduché získat od dvou středně hnědých rodičů nejen různé odstíny, ale irasy s trvale odlišnými barvami pleti. Ale co rasy, které jsou permanentně středně hnědé? Opět - to lze jednoduše vysvětlit. Všichni vlastníci kódu malé aa velké BB nebo velké AA malé bb, pokud nemají možnost smíšení s jinými, budou stále produkovat středně hnědé populace. Budou-li se tyto samostatné linie naopak mísit mezi sebou, pak nastane proces obrácený - za krátkou dobu se může vyskytnout celá řada barev, často v jediné rodině. Důkazem toho jsou i známá britská dvojčata - jedno světlé, druhé tmavé.

Kdyby se lidé na celé zemi mohli volně ženit a vdávat, zhroutila by se celá dosavadní struktura ras a mohlo by lehce a za krátkou dobu dojít ke vzniku úplně nového uspořádání kombinací. Bylo by velmi jednoduché vytvořit skupinu s černou pokožkou a šikmýma očima nebo černošské kadeře s modrýma očima, apod.

Musíme ale pamatovat, že způsob, jakým se geny projevují, je daleko složitější, než jsme si zde ilustrovali. I dnes je možné pozorovat určitý charakteristický rys ve spojení s druhým v rámci jediné rasy. Můžeme pozorovat Evropany s širokým nosem, černochy s čistě evropskými rysy, atd. Genetici, kteří se zabývají i méně zřetelnými charakteristikami, si jsou velmi dobře vědomi toho, že rozdíly mezi průměry ras nejsou zdaleka tak velké jako samotné variace v rámci jednotlivých ras. Toto pozorování je silným protidůkazem domněnky o vývoji ras odděleným způsobem po dlouhé časové období.

- Pavel Bartoš - pokračování příště