Denně v našem obchodě prodávám 28 druhů čerstvého chleba. Denně je zhruba třetina lidí nespokojena, že nenajdou ten v pořadí devětadvacátý typ pečiva. Přitom v době svého mládí stejně znali pouze druhy dva. A byli šťastni.

To je jen malý příklad z tisíce maličkostí. Lidé jsou nespokojení, že v lednu neseženou jahody (a když ano, že jsou drahé), že hruškový jogurt je jen ten od Danone a ne ten hruškový od Müllera, vyděšený chlap volá mobilem od regálu těstovin, že nemají ta kolínka bez vroubků, ale jen ta s vroubkama, jestli nemá skočit do auta a sjet pro ně do sousedního města...

Nejde o to, že by to byl problém jen nějakých rozmazlených Italů – všude v Evropě, včetně Česka, je to podobné. Nepíšu o rozdílu mezi „bohatým“ Západem a „chudým“ Východem – z tohoto rozdílu v praktickém životě zbývá stále více už jen mýtus. Podhorské údolí u Vicenzy je sice z hlediska příjmů zaměstnanců bohatší než řekněme naše Vysočina, zato Praha by ho mohla strčit do kapsy.

Mluvím o materiálním skoku během jediné generace, který je tady obrovský, u nás však snad ještě větší.

Ekonom ČSOB Tomáš Sedláček je sugestivní chlapík, užívá trefné příměry a hovoří o problému společnosti přesycené spotřebou, a přitom stále méně spokojené. Hovoří o dvaceti letech ekonomického růstu, kdy jsme bohatli tak jako nikdy v dějinách. Všichni. Evropané, Italové, i Češi, Američané dokonce dvojnásob. Na dluh. A to že nelze dělat donekonečna.

Ekonom Sedláček lidem doporučuje půst. Vládě ovšem radí rozpumpovat růst. Z hlediska makročísel jsme bohatli a často si žili nad poměry. To se spoustě lidí nezdá.

Kam se skryl ten blahobyt z mikropohledu všedního života? Máme ve všem větší výběr. Jednotlivé věci jsou výkonnější a pracujeme na ně méně než kdysi. Problém je v tom, že je nesrovnatelně více příležitostí k utrácení.

Jídlo

Před 20 lety na něj padla až polovina rodinného příjmu. Dnes je to třetina, čtvrtina. Ovšem až další čtvrtina dnes padá na komunikace (mobil, internet, kabelová TV), o čemž se kdysi ani nesnilo.

Nebo drogerie

Ze svého dětství pamatuji mýdlo a šampon. Nic víc. Dnes máme u vany na každý typ vlasů speciální šampon, dále kondicionér a balzám, pěnu do koupele, sůl do koupele, tekuté mýdlo na ruce, sprchový gel na tělo, tělové mléko a zvlášť šampon na intimní partie.

Sportovní pomůcky

Dříve jsem drandil na univerzálním kole v trenýrkách nebo teplácích. Dnes je na hory mountainbike, na asfalt rychlostní kolo s karbonovou vidlicí, cyklistické kalhoty s vycpaným rozkrokem, cyklistické triko s odsáváním potu, cyklistické boty s klipsnou, cyklistické rukavice, přilba a cyklistické brýle. Zvláštní speciální sadu oblečení potřebujete do posilovny, na běhání, na lyže nebo skateboard.

Když jsem jednou vstoupil ve starých trenýrkách do posilovny... no, vypadal jsem v tom specializovaném spolku dost divně...

Nová kancelářská vrstva

Speciálním případem je tzv. ‚nová kancelářská vrstva‘. Jde o mladou a střední generaci pracující v kancelářích v Praze, ale i větších krajských měst, která má vesměs slušné příjmy a jejíž životní styl se nejvíce blíží evropskému průměru. V konzumu. Vím, o čem mluvím, sám jsem do její pražské varianty deset let patřil.

Jezdí na lyže do Alp, za teplem k Rudému moři, do Tunisu nebo Španělska, případně si během roku odskočí na víkend do nějakého evropského města (když jsou ty letenky teď tak levné...). Mobil, notebook, přehrávač MP4 a další nezbytnosti mění méně než za dva roky... Pracují v nových palácích ze skla a oceli a zkuste si tam přinést rendlík s knedlíkama od večeře... Proto kolega skočí pro bagety, pizzu nebo se jde společně na oběd do restaurace... i přes to, že firma přispívá na stravenky, to něco stojí. Každý den.

V rámci sociální hygieny provozuje 3–4 moderní sporty s odpovídající výbavou a oblečením (viz výše), účastní se nárazových aktivit jako skákání z letadla a mostu, paintballu nebo alespoň firemního bowlingu. Jsou to desetitisíce lidí. Nejčastější konzumenti hypoték, spotřebních úvěrů a překročených limitů na účtu.

Současná ekonomická krize znamená, že se tento zběsilý kolotoč spotřeby pro ještě větší spotřebu (jak lze laicky přeložit vládní „stimulace růstu ekonomiky“) o něco zpomalí. Nikdo nebude mít hlad, většinou nebude muset ani slevit ze svého spotřebního standardu.

To nejhorší, co se může stát, je, že přijde o místo v nepříliš efektivním podniku a stát jej bude platit, dokud si nenajde práci novou. I tato nezaměstnaná menšina však bude po dobu nezaměstnanosti kupovat a jíst stejné potraviny, bude dále psát SMSky ze stejného mobilu, užívat byt, auto, kolo, elektřinu stejně jako dřív. Možná odloží dovolenou v cizině nebo výměnu auta. V tom spočívá ona neviditelnost blahobytu, a zároveň neštěstí naší doby...

Mám více, než jsem měl v dětství, více, než měl můj otec, děd a jakýkoli předek. Více výběru, více kvality, více množství. Ale místo uspokojení cítím frustraci. Přede mnou se s každou získanou věcí rozšiřuje propast toho, co „nutně“ potřebuji a ještě nemám. Příčina tkví v prazákladu lidské povahy – na vše lepší si bleskově zvykne a povýší to na normu. Vše ostatní je automaticky horší a nepřijatelné.

Nejsem apoštolem boje proti konzumu. Ani zenovým mágem, který levituje nad světským shonem a káže odříkání. Sedím s vámi také u stolu a s celou kumpanií si vesele cpu břicho. Nechť se lidé přecpou k smrti nebo nechť si hladoví podle své diety. Nechť mají svobodnou volbu.

To, co chci, je ukázat, u jak bohatého stolu sedíme (aniž bychom si to uvědomili). Že už ani nejíme z hladu, ale vymýšlíme si delikatesy, abychom trumfli sousední stůl. Třeseme se strachy ze změny, kterou nazýváme krizí, byť je to jen přestávka mezi jedním a druhým, ještě skvělejším chodem, který číšník servíruje. A že pokud nechceme přímo přestat jíst a držet půst, je dobré tu a tam otevřít oči a nechat se zasáhnout zábleskem uspokojení. Abychom přes všechen stres a fňukání z té žranice alespoň občas něco měli.

Myslím, že to „neznámý konzument“ napsal velice pěkně. A taky myslím, že není co dodat! Dá se o ledačems polemizovat, ale v podstatě má pravdu! Bohužel.

Zbývá jen … Víra, Naděje a Láska.

– internetový folklór –