Tradiční pohled na Písmo je často odsuzován jako „zbožňování Bible“, přičemž důraz je kladen na to, že náboženskou autoritu nelze hledat ani v církvi ani v psaném slově. Kde by se tedy měla nacházet? Pro některé autorita spočívá v samotném Kristu. Ti pak ale nedokáží cele uznat Kristovu autoritu, když odmítají jeho pohled na Písmo. Jiní říkají, že pravou náboženskou autoritou je Bůh sám. To je nakonec pravda, co to však znamená?

Často je kladen důraz na „setkání s Bohem“. Učení, která se více soustřeďují na člověka, mluví o potřebě člověka hledat Boha, a učení, která zdůrazňují Boží iniciativu, se soustřeďují na to, že člověka hledá Bůh. Ať už je to tak nebo tak, směrodatná a smysluplná zkušenost s Bohem není zprostředkována skrze takovou knihu, jakou je Bible, ale skrze zkušenosti různého druhu. Mít opravdovou a smysluplnou zkušenost s Bohem je pro lidskou existenci životně důležité.

Pro takové učení je inspirace nebo přesnost Bible bezvýznamná. Bůh ji může použít jako součást svého způsobu, jak se dát poznat skrze setkání, ale tou důležitou součástí zkušenosti s Bohem není použitý prostředek, je jí prožitá zkušenost.

Na skutečnost, že se Bůh rozhodl použít něco tak „samozřejmě lidského a kazového“ jako je Písmo, je někdy nahlíženo jako na součást obrovské blahosklonnosti Boží. O „chybách“ v Písmu se pak tvrdí, že zdůrazňují pokoru a dovednost Boží, když používá tak nedokonalých nástrojů pro to, aby se prolomil do lidské duše.

Nikdo nevystihuje tento názor lépe než Karl Barth: „Jestliže se Bůh nestyděl mluvit skrze Písmo s jeho nedokonalými lidskými slovy, s jeho historickými a vědeckými bludy, jeho teologickými rozpory, s nejistotou jeho přenosu a především s jeho židovskou povahou, ale určil, aby mu i s celou jeho nedokonalostí sloužilo, ani my bychom se za něj neměli stydět, když nás chce i s celou svou nedokonalostí obnovit a být nám svědkem.“  

Jak veliký je kontrast mezi Barthovým postojem k Písmu a postojem našeho Pána a jeho apoštolů! Shodnou se pouze na jediném bodě: že Písmo je svědkem Božím. Ve všech ostatních bodech jsou v absolutním nesouladu. Barth vidí Bibli plnou omylných slov; Kristus na základě těchto slov argumentuje. Barth věří, že Bible obsahuje historické, vědecké a teologické bludy; Kristus s absolutní důvěrou cituje historické a vědecké pasáže Bible a nenachází rozpory. Nejistý přenos není pro Bartha problém; Kristus si je jistý, že Bible byla zachována a nebude ztracena. Barth se pošpiňuje antisemitsky namířenou formulací; Kristus je přesvědčený, že spasení pochází z Židů. Tu stejnou Bibli, kterou Barth viděl jako knihu, jejíž používání vyžaduje skutek nezměrné Boží pokory, viděl Kristus jako Písmo, které musí platit.

Obrovskou potřebou současnosti není, aby se pokořil Bůh a používal nedokonalou Bibli, ale aby se pokořil člověk a sklonil se před neomylným, inspirovaným Slovem Božím. Leží před námi rozhodnutí, uznáme-li názor, který má na Bibli Kristus, nebo názor, který má na ni člověk.

Z knihy Můžeme důvěřovat Bibli?