Nedávná společná připomínka reformace (Lund ve Švédsku, 31. října 2016) je jen špičkou ledovce ekumenických aktivit papeže Františka. Jeho neúnavné setkávání s křesťanskými vůdci (od patriarchů z Konstantinopole a Moskvy po vedoucí hlavního proudu protestantských denominací a několik letničních pastorů) je příznačným znakem jeho pontifikátu, který začíná uvnitř katolické církve vyvolávat obavy. Jeho neustálé poznámky o potřebě urychlit cestu k jednotě, jak se podle Říma zdá, mírní, pokud ne přímo bagatelizují, tradiční podmínky k takové jednotě. Někteří katoličtí kritici se obávají, že papež tráví více času s nekatolíky než s lidmi své vlastní církve. Po jeho nedávném ocenění Martina Luthera padla v rozhovoru, který poskytl italským katolickým novinám Avvenire (shrnutí vyšlo i v angličtině), dokonce přímá otázka: Předělává papež katolickou církev na protestantskou?

V souladu s Druhým vatikánským koncilem

Papež František odmítl názor, podle kterého bylo společné připomenutí protestantské reformace nevhodným „letem vpřed“, a své činy bránil odvoláním se na Druhý vatikánský koncil coby základ svých ekumenických iniciativ. Není divu. Druhý vatikánský koncil (1962 – 1965) usiloval o přesměrování ekumenického směru římskokatolické církve rozpoznáváním znaků pravé církve v jiných společenstvích a nazýváním nekatolíků „oddělenými bratry“. Jedním z cílů koncilu bylo podpořit úplnou jednotu mezi křesťanskými církvemi a společenstvími, při které by všechny došly ke smíření s teologickým náhledem a eklesiastickým uspořádáním římské církve. Nic nového pod sluncem. Vše, co František koná v oblasti ekumenismu, bylo připraveno a předpřipraveno při Druhém vatikánském koncilu. Předchozí papežové – Jan XXII., Pavel VI., Jan Pavel II. a Benedikt XVI. – se každý svým vlastním způsobem pokusili zavést ekumenickou myšlenku koncilu. František potvrzuje, že je papež, který, aniž by rozvláčně citoval Druhý vatikánský koncil, možná ztělesňuje jeho „ducha“ více než jeho předchůdci.

Konkrétněji řečeno se František odvolává na padesát let starý dialog mezi římskokatolickou církví a luterány, který v roce 1999 vyústil ve Společnou deklaraci k nauce o ospravedlnění podepsanou Janem Pavlem II. pod vedením tehdejšího kardinála Ratzingera. Podle Františka tento dokument urovnává hlavní teologické otázky vyvolané reformací, a tím dláždí cestu k ještě plnější jednotě. Po této významné dohodě nezbylo z reformace nic zásadního, kromě ubohých politických konexí sebestředných církví, které lpí na své minulosti.

Ukazatelé jednoty

Papež odmítá myšlenku, že dělá ze své církve protestantskou, a odvolává se na Druhý vatikánský koncil jako na veliké teologické plátno, jehož novým ekumenickým ovocem je právě Společná deklarace. Vidí sebe samého jako část dlouhodobé trajektorie. Navíc skutečnost, že přistupuje k ostatním křesťanským tradicím a společenstvím (tj. odlišným skupinám východní pravoslavné církve) se stejným, pokud ne větším zápalem, naznačuje, že není přitahován konkrétně jen ke křesťanství. Jeho ekumenický zápal jde i za hranice křesťanství a rozlévá se do světa náboženství a sekulárního světa. Bere jednotu, tedy křesťanskou jednotu, jako část většího cíle, který souvisí s jednotou lidstva.

Ale vraťme se zpět k otázce protestantizace katolické církve. Ve spojení s Františkovou vášnivou touhou po jednotě probíhá kolem jeho hodnocení reformace důležitá polemika. Jeho výklad dějin a pokračujícího významu reformace de facto odstraňuje ze scény teologii a tuto hnací sílu jednoty nahrazuje společným konáním věcí a společnou modlitbou. Jinými slovy, jedině Písmo (Bible má nad církví nadřazenou autoritu), jedině vírou (spasení je dar získaný vírou v Krista a důvěrou v Něho) a jedině Kristus (celý křesťanský život se soustředí na Něho) nejsou nic jiného než pozůstatek dávné minulosti. Římskokatolická církev podle papeže již tyto znepokojivé otázky zpracovala a ti, kdo chtějí i nadále mávat vlajkou reformace, jen pokračují ve hře o moc založené na církevní politice. Je to opravdu tak? Samozřejmě, že reformace měla politický podtón. Avšak jak tvrdí nedávno vzniklé prohlášení „Je po reformaci?“ podepsané množstvím evangelikálních teologů a vedoucích z celého světa: „Při vší své rozmanitosti a občasných sklonech ke konfliktům byla protestantská reformace v samé podstatě výzvou 1) k obnovení autority Bible nad církví a 2) k novému uvědomění si skutečnosti, že spasení k nám přichází jen skrze víru.“ To jsou pokračující a nevyřešené otázky současného vztahu mezi římskokatolickými a evangelikálními křesťany. Církevní politika, ačkoliv byla s reformací nedílně spjatá, nebyla jejím hlavním důvodem a není ani jejím hlavním odkazem.

Římskokatolická církev se s papežem Františkem nestává protestantskou. Jen je stále katoličtější, to znamená, že přijímá a vstřebává vše, aniž by ztrácela svou „římskou“ podstatu. Setrvává v teologickém a institucionálním postoji, který protestantská reformace vybízela k obnově podle evangelia.

Překlad Julie Petrecká.

Z blogu Vatican Files.