MUDr. Aleš Novotný je odborný ženský lékař působící ve SRN. Jeho příspěvek je původním článkem psaným pro SALUS. Jde o kontroverzní příspěvek do diskuse, která je aktuální i u nás v době, kdy se chystá zákonná úprava postupů v moderní reprodukční medicíně. Tento článek otiskujeme s povolením vydavatele ve zkrácené formě.

Neobyčejně rychlý vývoj některých oblastí medicíny v posledním desetiletí začíná v západní společnosti, a tedy iv Německu, vyvolávat veřejnou diskusi, která se vymyká běžným měřítkům. Problematika umělého oplození agenetického výzkumu se začíná dotýkat samé podstaty života a celkového bytí člověka, začíná razantně převracet názory a zvyklosti, které se vytvářely po staletí. A v neposlední řadě se začíná díky této problematice znovu drát do popředí otázka, o které modernistická euforie předpokládala, že je už vyřešena jednou provždy - otázka zabíjení nenarozených, nebo jak ji určité kruhy nikoliv náhodou formulují - otázka tzv. "přerušení těhotenství".

Zde u této sémantické potvornosti a logického nesmyslu je nutná malá zastávka. Nechuť nazývat věci pravými jmény a potlačovat nepříjemnosti i sám před sebou začíná už u názvosloví. Jak jsme si všichni zvykli na to "přerušení", jak lehce to ještě pořád přechází přes rty. Jako by snad takto přerušené těhotenství mohlo ještě pokračovat. Jak jinak okamžitě zní správný název této činnosti, totiž zabití člověka, kterým tento úkon, tato jediná poprava v zemích bez trestu smrti, bezesporu je.

Složitost tak úzce specializovaného oboru, jakým je genetika a zejména gynekologická problematika umělého oplození, se snoubí s obrovským nábojem emotivním, který, ač zcela pochopitelný v otázkách takové důležitosti, hrozí nejen zatížit jakoukoliv věcnou diskusi, ale v důsledku toho napáchat iškody faktické. I politikové, kteří formulují zákony, jsou laiky, které množství vědeckých poradců spíš irituje, než by jim pomáhalo. Chci se pokusit nastínit současný stav této dvojí problematiky na příkladu Spolkové republiky; jde tedy o vztah politických směrů a skupin k manipulaci s embryi - vzniklými uměle i přirozeně.

Problémy technologické
Na tomto poli, otevřeném prozatím ještě jakž takž volnému výzkumu, neboť jasné právní předpisy schválil parlament teprve v lednu 1991, je zdá se vyřešeno nejvíc. Umělým oplozením (in vitro fertilization, IVF) se rozumí oplození lidského vajíčka mimo pohlavní orgány ženy, do nichž je pak vsazeno po několika děleních uměle. Technická stránka věci je dnes propracována do nejmenších podrobností ve třech pracovních cyklech:

1. Odběr zralého vejce z vaječníku po hormonální přípravě (ve skutečnosti se odebírá hlavně z důvodů praktických několik vajíček najednou).

2. Oplození preparovaným spermatem různého původu a pozorování nejrannějšího vývoje embrya ve vhodném médiu; a konečně

3. Jeho vsazení do pohlavních orgánů ženy, opět po příslušné hormonální přípravě.

Ve Spolkové republice Německo je dnes několik desítek pracovišť, která provádějí umělá oplození s průměrným úspěchem 25 % dosažených těhotenství. Dá se očekávat, že úspěšnost se ještě nadále zvýší. Poměrně velké procento se neimplantuje a dochází kspontánním abortům. Celý proces sice lze opakovat, ale zatížení pacientky, především psychické, je značné.

Problémy etické
Je pochopitelné, že střetnutí čisté biologie, procesu spojení dvou buněk v umělém prostředí, s faktem, že se jedná o buňky lidské, a v případě úspěšně provedené manipulace tedy nového člověka, s lidskými právy a ochranou podle článku 1 ústavy, vyvolává otázky, při nichž běhá po zádech mráz.

Zde bych si dovolil další malou odbočku. Jeden z nejčastěji diskutovaných problémů se často vyjadřuje otázkou: Kdy tedy vzniká nový život? Ať už je odpověď na ni jakákoliv, je tato otázka už sama o sobě špatná, protože je nepřesná. Nový život vůbec nevzniká, život se pouze přenáší nekonečným řetězcem z generace na generaci. Obě pohlavní buňky musí být samy pochopitelně živé, dokonce ve své kvalitě prvotřídní. Jediné, co vzniká, je nový člověk, jedinečné a neopakovatelné individuum (nebo teoreticky i dvě, chceme-li být úplně přesní) stvoření Boží. Zastánci beztrestného zabíjení mohou tedy diskutovat už jen na téma, od kdy je to člověk, se všemi právy a zákonnou ochranou - toto rozhodnutí je jistě jako právní postulát i historicky podmíněné.

Tedy zpět k otázkám, po nichž mrazí v zádech. Začíná to už při odběrech. Protože jak řečeno, je největším technickým problémem úspěšná nidace, snaží se lékaři předejít opakovaným odběrům, nutným k opakovaným oplozením a implantacím tím, že hned na poprvé odsávají zralých vajíček víc, průměrně 4, ale třeba i 6. Hormonální příprava stejně vede k hyperstimulaci vaječníku, jejímž důsledkem jsou někdy skutečné cysty.

Lze tedy po neúspěchu první implantace tuto opakovat tolikrát, kolik odebraných vajíček je k dispozici. Jelikož však běžná konzervace zmrazením je u neoplozených vajec velice obtížná, ba prakticky nemožná, je v praxi nutno postupovat opačně - oplodnit všechna vejce a zmrazit "přebytečná" embrya, což lze poměrně snadno bez jakékoliv úhony. Po světě běhají už stovky zdravých dětí, které byly ve stadiu několika buněk zmrazeny, po určitou, teoreticky možná téměř nekonečně dlouhou dobu přechovávány, posléze "rozehřáty", přeneseny, implantovány, vynošeny a porozeny.

Je ovšem také možné a ne zřídka prováděné, že se hned při prvním pokusu přenáší embryí více, třeba ivšechna. Naděje na těhotenství je ovšem mnohem vyšší, ale na druhé straně vděčíme této metodě za četná čtyř-, pater-, a šesterčata. "Úprava" těchto těhotenství tak zvaným "odstraněním přebytečných embryí" je asi vrcholem perverze, ale skutečný problém etický nastává už i v tom případě, když žena otěhotní už při prvním nebo druhém přenosu a lékařům zůstanou dvě nebo tři další embrya, abych tak řekl "nepoužitá", zmrazená sice, ale živá. Co teď s nimi? Jejich rodiče už je "nepotřebují" a věčně zůstat zmrazena taky nemohou. Buď tedy implantovat ženě jiné, k čemuž se hned dostanu, nebo prostě vyhodit, popřípadě ještě před vyhozením použít k výzkumu. Cože, vyhodit, zkoumat!?! - ozývá se ihned zděšený výkřik, vždyť jsou to lidé! Ano, já myslím, že jsou, sice ve stadiu několika buněk, ale principiálně jsou. Bude však velmi poučné si všimnout, z jakých úst tento výkřik zaznívá zvlášť hlasitě.

Dalším etickým problémem je oplození cizím spermatem, buď dárce, nebo z tkáňové banky, je-li i "partner" neschopen oplození přirozeného. Tato problematika je však už na pořadu dne déle, neboť oplození přenosem spermií do rodidel ženy se provádí už několik desetiletí, a její akceptance je vyšší.

Zcela jinak je však posuzován případ opačný, totiž vlastní otec a "nevlastní" nebo také "vypůjčená" matka, i když vzniklé dítě je vlastně pro oba rodiče geneticky stoprocentně "jejich". Tento způsob, jímž se dá dopomoci kvlastnímu dítěti i ženě, která nemá vůbec ani možnost otěhotnět, naráží na tvrdý odpor nejširší veřejnosti. Jde oto, že výše popsaným způsobem vzniklé embryo je přeneseno do rodidel ženy cizí, ochotné vynosit těhotenství, dítě porodit a odevzdat pravým rodičům - pravým ve smyslu genetickém.

Argumenty zastánců této metody jsou jasné. Kdo léčí desetiletí ženy, které si nepřejí nic jiného tak toužebně jako vlastní dítě, kdo při tom pozoruje, jak se často celá jejich psychika a způsob života mění v důsledku této nenaplněné touhy, obhajuje často spolu spostiženými i tento způsob reprodukce. Štěstí ženy je nepopsatelné, svírá-li v náručí své vlastní dítě, i když strávilo prvních deset měsíců života na místě poněkud nezvyklém, totiž v děloze jiné ženy. Kdo z nezúčastněných má právo jí toto štěstí zakazovat? Z jakého titulu? Uvědomme si prosím, že jde o ZÁKAZY, a že argumenty zastánců jsou argumenty postižených.

Argumenty odpůrců, a tedy vždy osob nezúčastněných, které nikdo nenutí ani k touze po vlastním dítěti, které není možné mít přirozeně, ani k vynošení cizích dětí, jsou poměrně slabé. Točí se často kolem peněz, když ještě na chvíli pominu mravní otázku zásadního dosahu. Je faktem, že v USA je možné uzavřít normální smlouvu a nechat si vynosit a porodit dítě za peněžitou odměnu. Jak snadné je v dnešním demokratickém Německu tuto "nemorálnost" Ameriky odsoudit a pranýřovat. Jistě, je jaksi morálnější udělat to bez zaplacení - v Jihoafrické republice porodila takto uměle oplozená žena svou vlastní vnučku. Asi čtyřicetiletá aúplně zdravá matka tak dopomohla své vlastní dceři a jejímu manželovi kjejich, stoprocentně jejich dítěti, bez haléře placení, z lásky. Kdo si osobuje právo to zakazovat?

Snad by stačilo upravit zákonem, že nelze na zprostředkování takových "služeb" vydělávat, ale zdá se být podivné v liberálním státě zakazovat dvěma dospělým svéprávným bytostem uzavřít smlouvu ze svobodné vůle - vynosit a porodit dítě za odměnu. Je to skutečně nemorální?

Podle dnešního stavu věcí je. Zato se však utažená morálka může odbrzdit a vyřádit v otázce násilného ukončování těhotenství, jak o tom svědčí střízlivý odhad asi 200 000 takto zabitých dětí ročně, z toho 87 % z takzvané psychosociální indikace - v této zemi, jedné z nejbohatších na světě. Co to je vlastně, ta "sociální nouze", od jakého jejího stupně je dovoleno zabíjet pro ni člověka?

Problémy politicko-právní
Připravují se zákony, které svou přísností by slušely spíš diktatuře nebo alespoň státu autoritativnímu - ovšem jen přísností jednostrannou: zákaz jakéhokoliv dalšího výzkumu genetické informace na lidských embryích, i když by v konečném efektu vedly k léčbě nesčetných genetických chorob a nepřímo i k dalšímu objasnění příčin rakoviny. Zákaz "cizích" nebo-li "vypůjčených" matek, umělé oplození vůbec jen pod nejpřísnější kontrolou - koho? Laiků ovšem, nezúčastněných státních byrokratů. Genetický výzkum ve čtyřech "bezpečnostních" stupních s odpovídajícím nekonečným schvalováním. Jen jako příklad - je myslím známo, že za dostatek inzulinu vděčíme již léta nikoliv desítkám poražených krav a koní, ale geneticky manipulovaným bakteriím.

Zákony dělají volení zástupci lidu
Lidé, jejichž víra, světový názor a celé hnutí stojí na tvrzení, že za všechny neduhy člověka může společnost - třídní ovšem - že všichni jsou si rovni za všech okolností a až do morku kostí a že vše se dá převychovat a jedinou roli hraje jen vnější prostředí, tito lidé nemohou přece připustit, že je díky moderní genetice čím dál jasnější, že právě naopak je to naše zděděná avrozená výbava, která rozhoduje mnohem důsledněji o osudech lidských jedinců a tím i lidské společnosti. Jistěže, i prostředí hraje nemalou roli, ale ono se ukazuje stále jasněji, že ty geny budou přece jen rozhodující. Moderní genetika je teprve v úplných začátcích, ale když bude mít čas a prostor, pomůže definitivně zlomit vaz teoretickému marxismu, této sice už mrtvé, ale pořád ještě ne pohřbené nechutnosti, která se rozkládá mezi námi a stále ještě otravuje mysli i lidí dobrých a poctivých.

Co říci na závěr?
Jsou připravovány zákony, jež rozdělí zcela legálně lidi na dvě skupiny:
- na straně jedné kontrolovaní, chráněni a zákonem hýčkaní, vyrvaní z nezodpovědných rukou zlotřilých vědců, totiž embrya a později lidé, vzniklí ve zkumavce,
- a na straně druhé statisíce bezmocně zabíjených, rozdrcených a odsávaných lidí, pardon, embryí, později právě už nikoliv lidí, kteří měli na rozdíl od prvních tu smůlu, že vznikli v posteli.

Nejnebezpečnější místo pro dítě vtéhle zemi není totiž ani silnice, ani kuchyně, ani hřiště. Tím daleko nejnebezpečnějším místem, kde jich daleko nejvíc utrpí smrtelné zranění, je děloha.

- MUDr. Aleš Novotný -