Zmínka o židovském národě obrací naši pozornost k jednomu z příznačných rysů křesťanského příběhu, který však modernímu duchu připadá ošklivý. Buďme upřímní: myslím, že ideu „vyvolených lidí" nemáme vůbec rádi. Jsouce demokraty svým rodem a vzděláním, budeme spíše dávat přednost koncepci, ve které všechny národy a lidská individua začínají hledat Boha ze stejné úrovně, nebo že dokonce všechna náboženství jsou stejně pravdivá. Je třeba podotknout, že v tomto bodě nečiní křesťanství žádné kompromisy. O lidském hledání Boha nevypovídá křesťanství vůbec nic, vypovídá o tom, co Bůh činí s člověkem a pro člověka. A způsob, jakým se to děje, je v nejvyšší míře výběrový a nedemokratický. Poté, co se vědomí o Bohu všeobecně ztrácí či je pokřiveno, je vybrán jediný člověk z celého lidstva (Abrahám). Je oddělen od svého přirozeného prostředí (dost hrozné už samo o sobě) a je poslán do cizí země, aby se stal otcem národa, který bude uchovávat povědomí o pravém Bohu. V tomto národě probíhá další výběr: někteří umírají na poušti, jiní se nevrací z Babylonu.

A výběr pokračuje: neustále se zužuje, až se nakonec zaostřuje do malého, jasného bodu podobného hrotu kopí. Je jím židovská dívka ve svých modlitbách. Veškeré lidství (co se týče jeho vykoupení) se zúžilo do tohoto bodu.

Takový proces je velmi vzdálen tomu, k čemu tíhne moderní cítění. Hrozivě se však podobá tomu, co obvykle dělá příroda. Výběr a - to musíme uznat - s ním spojené enormní plýtvání - to je metoda přírody. V celém obrovském prostoru zaujímá hmota jen nepatrnou část. Je tolik hvězd, avšak jen velmi málo jich má planety, snad jen jedna jediná. Mezi planetami našeho systému pravděpodobně jen jedna nese organický život. V přenosu organického života je vyprodukováno neuvěřitelné množství semen a spermatozoí, avšak jen několik málo je jich vybráno k plodnosti. Mezi biologickými druhy je jen jeden druh racionální. A v rámci tohoto druhu dosáhne plnosti krásy, síly a inteligence jen malé množství jedinců.

V tomto bodě se nebezpečně přibližujeme stylu argumentace Butlerovy slavné Analogie. Říkám „nebezpečně", protože Butlerovy argumenty parodují jeho protivníky stylem: „Tvrdíte, že chování připisované křesťanskému Bohu je jak ošklivé, tak i pošetilé. Tím se však v tomto smyslu nestává méně pravděpodobné, protože mohu ukázat, že příroda (kterou stvořil) se chová zrovna tak špatně." Na to odpoví ateista - a čím je ve svém srdci blíže Kristu, s tím větší určitostí tak odpoví - „Jestliže je Bůh takový, pak jím opovrhuji a budu mu vzdorovat." Já ale netvrdím, že příroda, jak jsme ji doposud poznali, je dobrá. … Ani netvrdím, že čestný člověk může uctívat Boha, jehož činy nejsou o nic lepší než přírodní děje. Vtip spočívá v něčem jiném. Tato vlastnost přírody, tato výběrovost a nedemokratičnost, alespoň pokud jde o její vliv na lidské záležitosti, není ani dobrá, ani špatná. Podle toho, jestli duch využije tuto přirozenou vlastnost, nebo jestli ji využít nemůže, plodí výběrovost dobro nebo zlo. Jejím výsledkem je buď nemilosrdná soutěž, arogance a zlo, nebo naopak dá vyrůst skromnosti a - jednomu z našich největších potěšení - obdivu. Svět, ve kterém bych byl skutečně - nikoli na základě nějaké účelové, zákonem stanovené fikce - „tak dobrý, jako kdokoli jiný", svět, ve kterém bych nikdy nevzhlížel k někomu moudřejšímu, chytřejšímu, statečnějšímu nebo vzdělanějšímu, než jsem já, takový svět by byl k nepřežití. Fanoušci fotbalových a filmových hvězd to vědí lépe než kdokoli jiný. Krutost a marnotratnost, která se nám oškliví v přírodě, nepřisuzuje příběh křesťanství Bohu. Chce nám jen v Božím konání, které není ani kruté, ani marnotratné, ukázat princip, jenž je rovněž přítomen v přírodě, ačkoli zde se může projevit někdy jedním, jindy druhým způsobem. Tento příběh vrhá na přírodní scenerii nové světlo - skrze něj vidíme, že princip, který se nejprve zdál nesmyslný, může být odvozen z principu, který je dobrý a správný. Snad je dokonce výběrovost přírody pokaženou a rozmazanou kopií něčeho mnohem vyššího - patologickou formou, kterou původní princip nabývá ve zkažené přírodě.

Princip „výběrovosti", který křesťanství připisuje Božímu konání, nemá však pranic společného s nějakým „zvýhodňováním", kterého bychom se mohli obávat právem. „Vyvolení" lidé jsou vyvoleni nikoli pro svou vlastní spásu (a už zdaleka ne pro svou potěchu či prestiž), ale pro spásu těch, kteří vyvoleni nebyli. Abrahámovi je řečeno, že „skrze jeho sémě" (vyvolený národ) budou požehnány všechny národy. Tento národ byl vybrán, aby nesl těžké břemeno. Jeho soužení jsou velká, ale jak rozpoznává prorok Izajáš, jeho soužení léčí ostatní. Na vposledku vyvolenou ženu se valí strašlivá mateřská muka: Její Syn, vtělený Bůh, je „mužem bolesti"; jediný člověk, ve kterém Bůh sestoupil a kterého je možné po právu uctívat, právě on je předurčen k utrpení. Mění to ale nějak zásadně situaci? Není to stále nespravedlnost, i když v opačném smyslu? Tam, kde jsme nejprve Boha obvinili z bezdůvodného zvýhodnění jeho „vyvolených", jsme vystaveni pokušení obvinit ho naopak ze znevýhodnění. (Pokušení obvinit ho z obou najednou raději pomineme.) Dospěli jsme nyní k dalšímu principu, v křesťanství hluboce zakořeněnému: mohli bychom ho nazvat principem zástupnosti. Člověk bez hříchu trpí za hříšníky; v určité míře všichni dobří lidé trpí za všechny špatné lidi. A tato zástupnost - nikoli menší měrou než smrt, znovuzrození a výběrovost - je rovněž charakteristickým rysem přírody. Soběstačnost, žití pouze z vlastních zdrojů - k takovým jevům v království přírody nemůže docházet. Všechno je zavázáno všemu kolem, obětováno všemu kolem, vše je na všem kolem závislé. I zde je třeba rozpoznat, že tento princip sám o sobě není ani špatný, ani dobrý. Kočka žije z myši způsobem, domnívám se, nehezkým; včely a květiny žijí jedny z druhých způsobem příjemnějším. Parazité žijí ve svých hostitelích, podobně ale žije i nenarozené dítě ve své matce. Ve společenském uspořádání, kde chybí zástupnost, nebude vykořisťování a utiskování, nebude v něm však ani dobrota a vděčnost. Je to zřídlo jak lásky, tak i nenávisti, jak utrpení, tak i štěstí. Pokud jsme toto pochopili, uvědomíme si, že „zvrácené" příklady zástupnosti v pří- rodě nesmějí zamlžit skutečnost, že princip sám o sobě má božský původ.

C.S. Lewis, Zázraky, kap. XIV, str. 134-137, 1999, Vydal Návrat domů, P.O. Box 25, 150 06 Praha 56