Mluvíme-li o kázání, musíme říci, že kázání v současnosti prochází světovou krizí. Není to příliš populární prostředek komunikace. Je nahrazováno mnoha jinými, zábavnějšími a atraktivnějšími formami. Přesto kázání stále zůstává Bohem přikázanou formou komunikace evangelia.

Proto je nutné, abychom mluvili o kázání, přemýšleli o něm, učili se kázat, hledali příležitosti, kdy můžeme kázat evangelium. Jak je psáno:

  • Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? (Ř 10:14)

Dnes se společně podíváme na výkladové kázání, na jeho místo v životě církve, na jeho opodstatnění - jestli vůbec existuje nějaký mandát pro to, abychom v církvi používali právě výkladové kázání. Ale dříve než to uděláme, musíme se nejprve podívat do historie kázání a ukázat si některé používané formy kázání.

Z historie kázání a forem kázání

V historii církve i Božího lidu ve Starém zákoně vidíme celou řadu forem kázání. Nejprve se podíváme na rozdělení kázání podle toho, kdy je použité. Jedná se o dva druhy kázání - „příležitostné" a „systematické".

Příležitostné kázání

Kázání při určité příležitosti. Tento typ kázání nacházíme často v prorockých knihách. Proroci povstávali a puzeni Duchem Svatým reagovali na určité události v Božím lidu. Tento typ kázání má své místo mezi kázáními. Často je třeba reagovat na nějaké aktuální věci, které se vyskytnou, poskytnout věřícím vodítko do situací, které přicházejí. V současné době to může být krize, která zmítá celým světem a je povinností pastýřů, ukázat lidem, jak mají jednat, co mají dělat, na koho se obracet a v koho vkládat důvěru v čase takovéto krize. Ale může to být také konkrétní situace sboru, kdy se sbor potýká s nějakými těžkostmi, nebo prochází nějakým napětím, či čímkoliv jiným a starší sboru by měli tyto věci zohlednit také ve svých kázáních a ve vyučování.

Jsou ještě další typy příležitostných kázání - kázání, která jsou kázána při různých příležitostech, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Letnice, mohou být významné události v životech lidí nebo celého národa (jako jsou např. volby), a další.

Systematické kázání

Pravidelné kázání převážně stejné skupině posluchačů. Toto je například kázání apoštola Pavla ze Skutků 19, kdy v Efezu každý den kázal v přednáškové síni filozofa Tyranna. Takto kázal celé dva roky, „takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet Slovo Páně" (Sk 19:10).

Toto je typické každotýdenní kázání v církvi. Kázání, které má určitou kontinuitu, patří do kontextu, má celkovou souvislost a přináší posluchačům porozumění Boží vůli.

Když se později apoštol Pavel setkal se staršími církve v Efezu, tak jim připomíná, že svým kázáním obsáhl „celou radu Boží":

  • Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, neboť jsem vám oznámil celou Boží vůli a nic jsem nezamlčel. (Sk 20:26-27)

Další dva typy kázání jsou rozdělené podle jejich obsahu. Mohou to být kázání kázaná jak při různých příležitostech, tak pravidelně, systematicky (ačkoliv v prvním případě je to trochu složitější). Jedná se o kázání tematické a kázání výkladové.

Tematické kázání

Tematické kázání je kázáním, které má své pevné místo v církvi. Krásným příkladem pro nás může být kázání Pána Ježíše Krista v horní místnosti po poslední večeři, kterou měl se svými učedníky. Záznam z tohoto kázání najdeme v Janově evangeliu, v kapitolách 13-16. Celé toto kázání bylo věnováno „jinému" Přímluvci - Duchu svatému. V těchto čtyřech kapitolách najdeme nejucelenější biblické vyučování o Duchu Svatém. A jsou samozřejmě další příklady. Řadu z nich nalezneme v Pavlových epištolách.

Je jedna důležitá věc, kterou je nutné zdůraznit, když mluvíme o tematickém kázání - totiž skutečnost, že tento typ kázání musí být hluboko zakotven v kvalitní systematické teologii. Jestliže chceme kázat o nějakém tématu, tak musíme znát vše, co o tom Písmo učí. A v tom je nám velkou pomocí právě systematická teologie, která systematizuje a dává do vzájemných souvislostí všechno o daném předmětu z celého Písma.

Když se podíváme na některé velké kazatele v historii, kteří používali právě tento způsob kázání, uvidíme, že většina z nich, byli muži, kteří byli pevně zakotvení v systematické teologii. Ať již se jedná o puritánské kazatele, jako byl Jonathan Edwards, nebo kazatele typu Johna Wesleyho, George Whitefielda či C. H. Spurgeona - všichni byli horlivými studenty Písma a teologie. A jejich kázání byla plná obojího.

Výkladové kázání

Také výkladové kázání mělo své místo po celou historii Božího lidu.

Ve starověku byl dobrým vykladačem Písma kazatel Jan Zlatoústý, který žil ve čtvrtém a na začátku pátého století. V průběhu přibližně posledních dvou desetiletí 4. století systematicky vyložil Genesis a Žalmy a z nového zákona Matouše, Jana, Skutky a všechny Pavlovy listy. Později je třeba zmínit především reformátory, kteří se snažili vystavit své sbory vlivu čistého a mocného Slova Božího, takže na poli výkladu Písma odvedli neskutečný díl práce.

Dobrým příkladem je popis z knihy Nehemjáš:

  • Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. (2)Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shromáždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli, prvního dne měsíce sedmého. (3)Četl z něho na prostranství před Vodní branou od svítání až do poledne mužům i ženám, těm, kteří byli schopni rozumět. Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona. [...] (7)Nato [...], levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě. (8)Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. (Neh 8:1-8)
  • I rozešel se všechen lid, aby jedli a pili a posílali dárky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože porozuměli slovům, která jim byla zvěstována. (Neh 8:12)

Tady vidíme dokonce biblický příklad výkladového kázání. Všimněte si charakteristiky, která je uvedená v samotném textu: četli z knihy Božího zákona (viz 1 Tm 4:13 - kde Pavel vyzývá Timotea, aby se ujal předčítání) - tedy jak je důležité, abychom při společných shromážděních nahlas četli Boží Slovo. Pro nevěřící lidi, kteří mohou přijít do církve, je to často jediná příležitost, kdy mohou slyšet nebo číst Boží Slovo (a žel totéž platí také o některých křesťanech).

Dále vykládali Písmo - nezůstali pouze u čtení, ani nešli do jiných částí Písma, ale vykládali Písmo tak, že lid rozuměl tomu, co je psáno. To že opravdu rozuměli, můžeme vidět ve dvanáctém verši a v následujících. Lidé pochopili, co říká Boží Slovo a jednali podle toho.

Můžeme zde tedy na biblickém příkladě vidět, že výkladové kázání má své opodstatnění v Božím lidu - nejenom v novozákonní církvi. Ovšem tento typ kázání má také řadu odpůrců v církvi, jak si ukážeme za chvíli.

Je celá řada dalších míst v Bibli, kde si můžeme ukázat používání výkladového kázání. Ukázkovým příkladem může být Petrovo kázání ve Skutcích 2 - Petr přečetl (nebo spíše zpaměti citoval) text z proroka Joele a potom ho vyložil a aplikoval na to, co jeho posluchači viděli a čeho byli svědky a nakonec v tom všem jasně ukázal na Pána Ježíše Krista.

Nebo příklad Pána Ježíše, který:

  • ... začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.  (L 24:27)

Definice výkladového kázání a její vysvětlení

Ačkoliv mnozí kazatelé prohlašují svá kázání za výkladová, často bývá pravdou opak. Situace v Božím lidu je natolik zoufalá, že kazatel dnes může, poté, co vystoupí za kazatelnu, říkat lidem v podstatě cokoliv. A to je velké pokušení každého kazatele a mnozí tomuto pokušení podléhají, takže se můžeme dozvědět mnoho o kazateli, o filmech, které viděl, knihách, které četl, můžeme slyšet politické komentáře, psychologické rozbory, vtipy a zábavné historky, atd.

A dost možná je to právě kázání těch, kdo se prohlašují za vykladače Božího Slova, co dělá výkladovému kázání medvědí službu. Na druhé straně ovšem je to právě kázání, které vykládá Boží Slovo, které jediné může nejlépe zprostředkovat sílu a moc Boží autority.

Co to ale je výkladové kázání? Tematické kázání se zabývá nějakým konkrétním subjektem, jak ale definovat výkladové kázání?

Musíme souhlasit s dr. Robinsonem (H.W. Robinson - Biblická kázání, Biblos, 1993), že nelze zcela přesně definovat výkladové kázání, ale je třeba se o to alespoň pokusit, abychom vůbec mohli nějakým způsobem mluvit o výkladovém kázání a používat ho. Použiji tedy definici, kterou navrhuje dr. Robinson ve své knize Biblická kázání.

Výkladové kázání je sdělování biblické koncepce odvozené a přenesené skrze (historické, literární a gramatické) studium určitého oddílu Písma v jeho kontextu a její aplikace nejprve na osobu kazatele a potom na posluchače.

Napohled trochu složitá definice, ale pojďme si jí trochu rozebrat a tím také přiblížit.

Začneme ale trochu od lesa. Abychom dospěli k nějakým závěrům, musíme se v rychlosti podívat na některé věci, které se týkají inspirace Bible.

Základním stavebním kamenem Božího Slova jsou jednotlivá slova, protože slova jsou základními nositeli významu. Mohli bychom sice namítnout, že to jsou písmena, neboť Ježíš říká, že nepomine ani čárka ze zákona (L 16:17), ale tomu třeba rozumět v kontextu, kdy čárka hebrejské abecedy, o níž zde Ježíš mluví je nositelem významu podobně jako některá česká slůvka - jako jsou předložky a spojky. V češtině jsou to slova neplnovýznamová, tzn., že se stávají nositeli plného významu teprve ve spojení s plnovýznamovým slovem.

Kdybychom to převedli na českou situaci, tak bychom interpretovali Ježíšova slova tak, že z Bible nelze odstranit ani předložku či spojku - každé slůvko má svůj význam a Bohem určené místo. Jako konzervativní evangelikální křesťané mluvíme o slovní inspiraci Bible. Tedy o tom, že Bůh inspiroval každé slovo, které se nachází v originálním textu Bible. Přesto to většinou nebude tak, že bychom vykládali jednotlivá slova - slovo za slovem.

Slova totiž nestojí sama o sobě, ale spojujeme je do vět, které jsou základními nositeli myšlenek. Ale ani jednotlivé myšlenky textu ještě nejsou naším cílem. Podívejme se na klasickou větu z NZ:

  • A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se. (Mt 27:5)

Myslím, že nikdo z nás tento text nevezme jako hlavní myšlenku kázání, ale trochu odtáhne zoom a uvidí celý příběh Jidášovy zrady a teprve z tohoto příběhu bude brát hlavní myšlenku kázání. Použije myšlenku, která je zasazená do kontextu dalších myšlenek.

Vidíme, že věty - ač nesou určitou myšlenku, se skládají do větších celků, které vyjadřují hlavní myšlenku celého oddílu. Typické je to například pro příběhy nebo pro podobenství. Ale platí to také o dalších textech v Písmu. Určitou výjimkou jsou zde části knihy Přísloví, kde jsou úseky, kde je jedno přísloví za druhým a každé z nich nese samostatnou zvláštní myšlenku.

Takže je zde vždy jedna hlavní myšlenka určitého celku a jsou zde dílčí myšlenky vyjádřené větami (verši), které tuto hlavní myšlenku nějak rozvíjejí. A jsou zde ještě větší celky - a těmi jsou celé pasáže (kapitoly) a potom knihy.

Tohle rozdělení můžeme dobře vidět v listech apoštola Pavla, kdy většinou najdeme nějakou osobní část, potom věroučnou část a nakonec praktickou část, která dovádí věrouku do praxe. Toto je jasně patrné například v listu Římanům, kdy prvních 11 kapitol listu je teologických a následuje pět kapitol zaměřených na praktickou teologii - tedy na to, jak na základě těch předchozích kapitol máme žít.

Můžeme si to ukázat na konkrétním příkladu prvního listu do Tesaloniky. (Zde můžete stáhnout prezentaci v pdf použitou na konferenci.)

Téma celého listu do Tesaloniky bychom mohli shrnout slovy: Povzbuzení k očekávání.

První kapitola, která se zabývá spasením tesalonických, mluví o jejich vyvolení (v. 2-5), jejich následování Krista (v. 6-8) a jejich obrácení k Bohu (v. 9-10).

V dalších dvou kapitolách popisuje Pavel svou službu v Tesalonice. Mluví o způsobu své služby (2:1-12), výsledcích této služby (2:13-16), radosti z této služby (2:17-20), o tom, jak byla tato služba znovu obnovena (3:1-8) a nakonec se modlí za tuto službu v Tesalonice (3:9-13).

Ve čtvrté kapitole napomíná tesalonické k životu v pravdě tím, že jim dává konkrétní příkazy (4:1-2), vede je k sexuální čistotě (4:3-8), k zodpovědné práci (4:9-12) a k zaslíbení naděje tváří tvář smrti (4:13-18).

Poslední kapitola je věnovaná životu ve světle Kristova návratu. Zabývá se životem ve světle Dne Páně (5:1-11), mluví o postojích ke křesťanským pracovníkům (5:12-13) a nakonec Pavel udílí řadu jednoduchých instrukcí (5:14-28).

Před kazatelem se tak otevírá celá řada možností: kázat dvě kázání na celý list - o tom, co Bůh dělal v našich životech (kapitoly 1-3) a o tom, jak má v důsledku toho vypadat náš život (kapitoly 4-5), nebo 4 kázání: 1. o spasení (kap. 1), 2. o službě (kap. 2-3), 3. o životu v pravdě (kap. 4) a 4. o životě ve světle Kristova návratu (kap. 5) - vše s tímto důrazem (každá kapitola mluví o Kristově druhém příchodu).

A nebo může jít kazatel po těch nejmenších oddílech (vypsaných výše), verš po verši a vyložit důkladně celý list. Pokaždé by měli posluchači pochopit tuto osnovu celého listu, protože to je něco, co jim pomůže Božímu Slovu lépe porozumět.

Toto skutečný základ výkladového kázání. Když se nám podaří v našich kázáních předat tuto biblickou koncepci našim posluchačům a dovést je k aplikaci, tak máme velkou naději, že zde brzy budeme mít silné věřící, kteří budou umět sami čerpat z Božího Slova. Duch Svatý je bude uvádět do veškeré pravdy, tak jak to Pán zaslíbil.

Samozřejmě, že Duch Svatý uvádí všechny věřící do pravdy, ale výkladové kázání je prostředkem, který může použít daleko mocněji a rozsáhleji než jiné druhy kázání. Jsou kázání, kdy kazatel skáče s jednoho místa Bible do druhého bez jakékoliv jasnější souvislosti a to vede jeho posluchače k jedinému závěru: „ten náš kazatel je tak vzdělaný, skvělý a biblicky zakotvený - já bych to nikdy takhle nedokázal. On vezme Bibli a jde sem a tam a zase zpátky - to já nikdy nemohu umět. Vidím, že Bible je opravdu složitá kniha a možná, když jí budu mnoho let studovat, tak tomu maličko porozumím. Ale možná to vlastně ani nemá cenu."

Takové kázání - a může to být problém i kvalitních tematických kázání, nakonec bude odvádět posluchače od horlivého studia Písma.

Naopak kvalitní výkladové kázání povede lidi k tomu, že uvidí tuto biblickou koncepci, která je vdechnutá Božím Duchem a protože ji kazatel ukáže přímo v textu, tak lidé, když přijdou domů, budou moci udělat úplně přesně totéž. A povede je to k větší touze znát Boží Slovo, studovat ho, zkoumat ho, čerpat z něj, rozumět mu v kontextu a uvádět ho do svého života. A to je ten nejúspěšnější prostředek, který Bůh ustanovil pro růst věřících.

A tak potřebujeme zůstávat v celém textu a hledat smysl větších celků, abychom mohli pochopit jednotlivé věty a verše.

Dovolte mi jeden příklad: Mnoho lidí rádo a často cituje Ježíšova slova zaznamenaná v J 8,32: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když se však zeptáte, co to znamená pravda v tomto verši, tak dostanete celou řadu různých odpovědí. Ale nechme promluvit samotné Boží Slovo v jeho kontextu:

  • Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."  (J 8:31-32)

Ježíš řekl, jak máme dosáhnout toho, abychom byli poznali pravdu a byli svobodní - musíme zůstat ve slově. A v tom nám je ohromnou pomocí právě výkladové kázání.

Některé výhody výkladového kázání

Na základě naší definice můžeme říci, že je tady několik bodů, které odlišují výkladové kázání od jakéhokoliv jiného.

1. Důraz na vlastní text

Výkladové kázání vychází z textu. Sděluje hlavní myšlenku textu v jeho kontextu. Jistě znáte příběhy o kazatelích, kteří kázali na každé nebo i jediné slovo z určitého textu. Takové kázání může být dobré a prospěšné, ale neřekne nám nic o vlastním textu. Nijak nám ho nepřiblíží, neudělá ho srozumitelným. Výkladové kázání zdůrazňuje text Písma. Vychází z něj, staví na něm, vykládá ho a aplikuje ho. Učí to, co je možné nalézt v textu - nikoliv to co tam není, což je velmi častý hřích kazatelů. Totiž že vykládají z textu něco, co tam není, jinými slovy vkládají do textu Božího Slova své vlastní myšlenky a nápady. Výkladové kázání není spekulací o tom, co možná v textu je, ale není to vlastně vidět (různé skryté významy a poselství, která jsou ale z textu jen těžko odvoditelná a pro běžného čtenáře nedostupná).

Jan Amos Komenský ve své knize „O kazatelství" píše, že první prostředek k pohnutí srdcí je „mluviti písemně". A hned to vysvětluje, že tedy, pokud je to možné, aby mysl kazatele i jeho slova byla slovy a frázemi samých Písem svatých i příklady a historiemi týchž Písem, a to pro příčiny dvě:

1) Že tak poroučí Duch Boží; a Pán Bůh, posílaje Ezechiele k lidu, řekl: Jdi a mluv jim slovy mými (Ezech. 3, 4), a k Jeremiášovi podobně (k. 29): Aj vložil jsem slova má v ústa tvá.

2) Že žádného mistrovnějšího a mocnějšího řečnění není nad řeč Ducha svatého v Písmech a být nemůže. Žádného člověka řeč tak hluboko a ostře jako řeč Boží nepronikne na věky (Žid 4, 12). Chce-li kdo sličnými lidskými frázemi a připovídkami mluviti, řečnování to v jeho uších bude zůstávati, k srdci neprostoupí; protože srdce lidské, ač se v něčem kochá, jímati se však žádnému nedá jenom svému všemohoucímu Stvořiteli.

2. Aplikace, která vychází přímo z biblického textu

Toto je jedna z nejsilnějších stránek výkladového kázání, protože učí posluchače odvozovat jasné aplikace přímo z textu. Při tomto způsobu kázání je naprosto jasné, že autorita kazatele je daná přímo Božím Slovem a aplikace, které kazatel přináší, nejsou jeho výmysly nebo domněnky údajně založené na Písmu, ale zjevně vychází z textu Písma. Posluchači tomu rozumí a mohou text Božího Slova stejným způsobem aplikovat také sami.

3. Systematický výklad textu

Výkladové kázání nemusí nutně znamenat, že budeme procházet celou biblickou knihou verš za veršem, kapitolu za kapitolou. Osobně jsem však přesvědčen, že to je ten nejlepší způsob, jak to můžeme dělat. Není však jediný. Můžeme vybrat každý týden jiný text z Písma, ale pokud chceme tento text vykládat, musíme se držet principů výkladového kázání.

Nebo se můžeme zabývat nějakou osobou z Písma - i tehdy může být řeč o výkladovém kázání, protože budeme vykládat všechny oddíly Bible, kde se o této osobě hovoří.

4. Celá rada Boží

Když procházíme celými knihami Bible, můžeme mít jistotu, že zvěstujeme posluchačům celou radu Boží. Nemůžeme se totiž zabývat jenom svými oblíbenými tématy, ale musíme probírat celý text a každý text Písma. To ovšem může být také velká nevýhoda tohoto typu kázání.

Mezi další výhody bychom mohli zařadit například skutečnost, že dopředu víme, z jakého textu se bude kázat. Pomáhá to uniknout zbytečným spekulacím o tom, co bude obsahem nedělního kázání (případně proč právě toto bylo obsahem kázání) a zároveň se každý posluchač může aktivně připravit na nedělní shromáždění. To potom zpětně vede k tomu, že každý může daleko snáze aplikovat Boží Slovo do vlastního života.

Nevýhody výkladového kázání

Zmiňme se alespoň v krátkosti o několika námitkách proti výkladovému kázání, tak jak s nimi přicházejí odpůrci tohoto typu kázání.

1. Je to těžké a příliš náročné pro lidi.

To je jedna z nejčastějších námitek. Je to moc hutné, říkají lidé. Za celý týden se na nás valí množství informací a musíme vstřebávat mnoho podnětů a potom ve shromáždění další spousta slov.

Je to tak. Ale nelze poctivě vykládat Bibli a přinést jenom nějakou kašičku pro kojence. John MacArthur v rozhovoru věnovaném kázání říká, že kvalitní výklad Písma se nedá odbýt v pětadvaceti nebo třiceti minutách. Máme-li rozkrýt text, vysvětlit ho a porozumět mu, ukázat další podobná místa z Písma, vyvodit jasné aplikace a někdy také přidat učení, které z textu vyplývá, tak jen obtížně budeme schopní se vejít do méně než čtyřiceti minut. Na druhé straně nelze kvalitu kázání hodnotit podle jeho délky.

Co tedy říci na výše uvedenou námitku? Myslím, že stejný problém řešil autor listu Židům:

  • Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. (Žd 5:12-14)

Tento problém zjevně není problémem pouze našeho století, či naší generace. Totéž řešil i Komenský ve výše uvedené knize: "Slova a fráze Písma jsou tvrdá, pro posluchače je srozumitelnější, když se používá naprosto běžný jazyk a slova", zněla námitka. Komenský odpovídá, že je to vina kazatelova, nejsou-li posluchači zvyklí na slova Písma. "Kazatel by neměl dělat nic jiného než posluchačům Bibli Svatou slovy i skutky ve známost uvádět."

2. S touto první námitkou souvisí další - že výkladové kázání předpokládá a vyžaduje studium Bible. A to nejen od kazatele, ale také od posluchačů. A studium není nic jednoduchého. Bible přirovnává studium Bible k těžké práci (Př 2:1-5).

To není nic pro nás - západní kulturou a pohodlím změkčilé a zlenivělé křesťany. Kde jsou ty doby, kdy v lavicích církví seděli lidé, kteří opravdu znali Písmo, protože ho nejen četli, ale také důkladně studovali, přemýšleli nad ním a žili ho.

Která církev slyšela (a uslyší!!) od Pána slova chvály?

  • Vím o tvých skutcích. Hle, otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. (Zj 3:8)
  • Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. (Zj 3:10)

Možná církev s malou mocí nepatrným vlivem v okolním světě, ale církev, která je věrná a oddaná Božímu Slovu.

3. S nutností studia Písma souvisí také další těžkost - držet se textu. Vykládáme-li text postupně, potom nutně dojdeme k místům, která bychom si nikdy ke kázání dobrovolně nevybrali. A potom musíme v kontextu vysvětlit slova, která často používáme bez jejich kontextu. Musíme se zabývat věcmi, s nimiž možná sami zápasíme. Vyžaduje to, abychom si dělali jasno o věcech, které jsou těžké a složité a my je ne příliš rádi slyšíme. I toto je negativum výkladového kázání. Nedá se uhnout a přeskočit něco nepopulárního. Na druhé straně je to ohromná výhoda a skutečný lék na to, co je v těchto časech opravu populární:

  • Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.  (2 Tm 4:3-4)

Závěr

Podívejme se na závěr na několik příkladů z historie. Reformátoři se zaobírali Písmem s takovou pílí a hloubkou, že nás to velmi zahanbuje. Martin Luther ve Wittenbergu zorganizoval vyučování prostřednictvím kázání takto: v neděli byla tři shromáždění: od pěti do šesti na Pavlovy listy, od devíti do deseti na evangelia, a odpoledne se pokračovalo v dopoledním tématu nebo se probíral katechismus (základy víry a teologie). V pondělí a v úterý byla kázání na témata z katechismu, ve středu na Matoušovo evangelium, čtvrtky a pátky byly věnovány apoštolským listům a v sobotu večer se kázalo z Janova evangelia.

Jan Kalvín kázal v Ženevě v neděli dvakrát a každý druhý týden v pracovní dny každý večer. V týdnu se věnoval Starému zákonu a v neděli Novému zákonu nebo Žalmům. Jeho kázání zapisoval těsnopisem placený stenograf a potom je přepisoval zase zpět do běžného písma.

Během patnácti let v Ženevě tak Kalvín vyložil knihy Genesis, Deuteronomium, Soudců, Jób, některé žalmy, knihy Samuelovy, 1. Královskou a všechny velké i malé proroky. Z Nového zákona pak evangelia, Skutky, listy Korintským, Galatským, Efezským, Tesalonickým a pastorální epištoly. Stejně postupovali také další reformátoři.

Později můžeme zmínit kazatele, jako byl Matthew Henry z Chesteru, který během pětadvaceti let své služby probral dvakrát celou Bibli a pětkrát Žalmy, nebo Alexander Maclaren z Manchesteru, který vyložil celou Bibli, z posledního století např. Martyn Lloyd-Jones. Dodnes se používá a je velmi oblíbený komentář, který vznikl z kázání Matthew Henryho.

Jak naložíme s biblickými vzory, o nichž jsme mluvili dříve nebo s těmito velikány církevních dějin? Myslím, že jedinou přijatelnou odpovědí musí být náš aktivní návrat k Písmu. Nejenom k jeho čtení, ale k jeho pečlivému studiu a výkladu.

Kazatel Steve Cole ve svém výkladu k listu Židům napsal: „Je to pro nás ostuda, že pokud jde o znalost Bible, nemohou se evangelikální křesťané většinou ani zdaleka měřit se svědky Jehovovými. Jistě, oni znají Bibli nesprávně a převracejí pravdu. Ale dokážete jim to vyvrátit na základě Bible? Žijeme v době, která pohrdá doktrínami a dává přednost zážitkům a pocitům. Jestliže ale naše zkušenosti nestojí na pevné pravdě, tak visí ve vzduchu! Základem našeho života musí být pravdy Božího slova. Všechny praktické oddíly listů Římanům, Efezským, Koloským a Židům navazují na pasáže, které představují solidní učení."

Proto vás chci povzbudit, abyste používali nějaký plán pro systematické čtení Bible a společně s ním také nějaký plán pro soukromé studium Bible. Společně s výkladovým kázáním budou tyto prostředky milosti působit na naší mysl a proměňovat naší mysl i naše jednání ke slávě našeho Pána Ježíše Krista.

- Jaroslav Kernal -

Přednáška ze Zimní minikonference o Božím Slově