Rozbor studie „Náš dluh Izraeli“ od Dereka Prince.

Hlavním tématem studie „Náš dluh Izraeli“ od Dereka Prince je dluh křesťanů vůči Židům a Izraeli. (Celé znění studie je na: www.dpisrael.com/pdfs/debt2.pdf )

Slovo dluh se zde kromě názvu vyskytuje v textu hned sedmkrát. Jako novozákonní důkaz o tom, že křesťané něco Židům dluží, autor na úvod zmiňuje hned dvě místa z 11. kapitoly Římanům:

...ve 13. verši říká: „Vám z pohanských národů říkám...“ Připomíná pohanům jejich dluh vůči Židům…“

Prince však necituje celý verš a ihned vyvozuje konečný závěr, že tento verš dokazuje pohanům jejich dluh vůči Židům. Podívejme se tedy, o čem ve skutečnosti apoštol Pavel v Ř 11,13-14 píše:

• Vám pohanům pak říkám: Jelikož jsem vskutku apoštolem pohanů, oslavuji Boha za svou službu, zda bych nějak nemohl vzbudit žárlivost těch, kdo jsou mé tělo, a některé z nich zachránit.

Je zřejmé, že apoštol Pavel zde o dluhu nic nepíše. Jako druhý důkaz uvádí Prince verš v Ř 11,30-31:

• Jako vy (pohané ) jste kdysi Boha neposlouchali, nyní však jste došli slitování pro jejich (Izraelovu) neposlušnost, tak i oni (Izrael) nyní upadli v neposlušnost, aby také oni (Izrael) došli slitování, jakého se dostalo vám (pohanům).

Tyto verše však opět nic o dluhu neříkají. Píše se tam o Božím slitování (nebo také v jiném překladu smilování). Chápe snad Prince slovo smilování jako dluh? Hned následující verš, kde Pavel vysvětluje jak je tomu s Božím smilováním, pak Prince z neznámého důvodu vynechává.

V Ř 11,32 je přitom napsáno:

• Neboť Bůh zavřel všechny pod neposlušnost, aby se nade všemi smiloval.

Tento verš tedy jasně hovoří o tom, že smilování dává pouze Bůh, nikoliv lidé. Je tedy v Princeho pojetí snad Bůh dlužníkem Židů? Apoštol Pavel naproti tomu ve svém učení přiznává, že je sám dlužníkem Řeků i cizích národů, když jim dluží to nejcennější - zvěst o Ježíši Kristu.

• Jsem dlužníkem Řeků i cizích národů, jak moudrých, tak nemoudrých, takže pokud se mne týče, jsem připraven kázat evangelium i vám, kteří jste v Římě. (Ř 1,14-15)

 Prince dále pokračuje a píše:

Bez Židů bychom neměli patriarchy, neměli bychom proroky, apoštoly ani Bibli- a neměli bychom ani Spasitele! Kdybychom to vše neměli, bylo by pro nás nějaké spasení? Nebylo! Všechny ostatní národy země vděčí Židům za to nejvzácnější, co ve svém duchovním dědictví mají.

Toto Princeho tvrzení je postaveno naruby, protože stručně řečeno říká - „Bez Židů bychom neměli spasení.“ Je třeba ho uvést na pravou míru, jak by správně mělo znít:

Bez Milujícího Boha bychom neměli patriarchy, nebyli by Židé, neměli bychom proroky, apoštoly ani Bibli – a neměli bychom ani Spasitele! Kdybychom to vše neměli, bylo by pro nás nějaké spasení? Nebylo! Všechny národy země vděčí Bohu za to nejvzácnější, za Pána Ježíše Krista, skrze něhož máme naše spasení.

Na první pohled vypadá Princeho tvrzení pěkně, ale ukážeme si, proč je zavádějící.

Búh varoval Židy před doufáním v to, že jen oni jsou vyvolení potomci Abrahama. Jan Křtitel vyzýval Židy, kteří přicházeli k jeho křtu k pokání v Luk 3,8:

• Neste tedy ovoce odpovídající vašemu pokání a nezačínejte si říkat: ‚Abrahama máme za otce.‘ Říkám vám totiž, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit syny z tohoto kamení.

Také je nutno připojit Jeremijášovo varování, že doufání v člověka odvádí lidské srdce od doufání v Hospodina v Jer 17,5:

• Tak praví Hospodin: „Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina.“

Bez Boha by nebyl žádný židovský národ, všechnu milost dnes přijímáme jen skrze Pána Ježíše Krista.

Prince dále píše ohledně kázání evangelia Židům:

Židovský národ neoslovují nejrozšířenější formy „svědčení“ nebo „kázání“, které užívají křesťané.

Kvůli Bohu samotnému přestaňme s pokusy Židy „obracet“ a začněme jim splácet dluh lásky, který vůči nim za tolik století máme.

Těmto tvrzením je třeba oponovat několika citacemi z Nového zákona.

• …ale my kážeme Krista ukřižovaného - pohoršení pro Židy a bláznovství pro Řeky, těm však, kteří jsou povoláni, jak Židům, tak Řekům, Krista - Boží moc a Boží moudrost. (1 K 1,23-24)
• Když jsem k vám tedy, bratři, přišel, nepřišel jsem vám zvěstovat Boží svědectví se vznešeností řeči nebo moudrosti. Rozhodl jsem se totiž neznat mezi vámi nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného. (1 K 2,1-2)
• Jak ale budou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak uvěří v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele? (Ř 10,14)
• Potom jim řekl: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,15-16)

Písmo nás tedy výslovně vyzývá ke kázání evangelia všem národům (a tedy i Židům). Písmo nás naproti tomu nikde nevyzývá, abychom místo kázání evangelia podporovali dnes v některých církvích propagované sbírky na výsadbu stromů v Izraeli, financování výstavby nových osad na okupovaných územích, abychom v církvích prodávali Izraelskou kosmetiku, knihy a vlajky, anebo se účastnili demonstrací podporujících ideologii sionismu. Tímto jednáním Židy ke Spasiteli nepřivedeme.

Prince dále vybízí k modlitbě za pokoj Jeruzaléma:

Bible nás nabádá, abychom hledali dobro Izraele tím, že se za něj budeme modlit: „Vyprošujte pokoj Jeruzalému! Kéž jsou v blahobytu ti, kdo tě milují“ Ž 122,6

Zatímco v Ž 122,6 je zmíněna jen prosba za Jeruzalém, tak Prince tento požadavek bez zaváhání vztahuje ihned na celý Izrael. Je zde však třeba připomenout, že tato výzva je zapsána v knize Žalmů a ta není součástí Nového Zákona. Výzva k žádání o pokoj Jeruzaléma tak spadá do období Mojžíšova zákona. A zde je třeba upozornit na skutečnost, že nespasení Židé neměli příliš na vybranou, buďto se modlili za Jeruzalém (a konali oběti atd.) a přicházelo na ně starozákonní požehnání, anebo se nemodlili a sklízeli prokletí. Pro křesťany, kteří uvěřili v Ježíše Krista, však již neplatí nutnost zachovávat Mojžíšův zákon.

• Vždyť konec Zákona je Kristus, k ospravedlnění každého věřícího. (Ř 10,4)
• …i my jsme uvěřili v Ježíše Krista (poněvadž víme, že člověk není ospravedlňován na základě skutků Zákona, ale jedině vírou v Ježíše Krista), abychom byli ospravedlněni z Kristovy víry a ne na základě skutků Zákona; neboť na základě skutků Zákona nebude ospravedlněno žádné tělo. (Ga 2,16)

Neodmítám tu Boží milost. Vždyť jestliže spravedlnost přichází skrze Zákon, pak Kristus zemřel nadarmo. (Ga 2,21)

Ve skutečnosti nás Nový zákon nikde k modlitbě za pokoj Jeruzaléma nevyzývá. Naproti tomu, když apoštol Pavel píše, za co se mají křesťané modlit, tak v 1 Tm 2,1-4 předkládá učedníkům Ježíše Krista zcela jiné priority:

• Především pak žádám, aby se konaly prosby, modlitby, žádosti a díkůčinění za všechny lidi, za krále i za všechny, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést klidný a pokojný život ve vší zbožnosti a počestnosti; neboť to je dobré a vzácné v očích našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy.

Pavel zde zmiňuje dva hlavní okruhy, za které se mají křesťané modlit:

1) Za všechny lidi

2) Za krále a za všechny, kdo jsou ve vysokém postavení

Vidíme, že zde Pavel křesťany nevybízí k modlitbě za pokoj Jeruzaléma či k žehnání státu Izrael. Avšak i Pavel se jednou zmínil o tom, že se modlí za Židy, (neboť sám byl totiž Izraelita), o čemž píše v Ř 10,1:

• Bratři, touha mého srdce a modlitba k Bohu za Izrael je, aby byli spaseni.

Pavel se zde nemodlil za tělesný Izrael, aby byl osvobozen od Římské nadvlády, ani za obnovení Izraele v hranicích Davidova království. Ani se nemodlil za další politicko-ekonomické problémy Izraele v Ježíšově době. Ne. Jediným tématem jeho modliteb bylo spasení Židů skrze přijetí evangelia Ježíše Krista. Pavlova modlitba tak byla zcela v souladu s principy jeho vlastního vyučování, kdy učil, že je třeba se modlit „za všechny lidi.“ Proto také v Písmu nacházíme mnoho dalších zmínek, kde Pavel píše, jak se horlivě modlí za křesťany z Řeků a dalších národů. Například:

• Stále za vás všechny děkujeme Bohu a zmiňujeme se o vás ve svých modlitbách. (1 Te 1,2)
• …když se dnem i nocí převelice modlíme, abychom spatřili vaši tvář a doplnili to, co se nedostává vaší víře? (1 Te 3,10)
• Proto se také za vás stále modlíme, aby vás náš Bůh uznal za hodné tohoto povolání a mocně naplnil každý dobrotivý záměr i každý skutek víry. (2 Te 1,11)
• …nepřestávám za vás děkovat, když se o vás zmiňuji ve svých modlitbách… (Ef 1,16)
• Děkujeme Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista a stále se za vás modlíme. (Ko 1,3)
• Proto se i my, od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním porozumění. (Ko 1,9)
• Pokaždé, když si na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu (neboť za vás všechny při každé své modlitbě stále s radostí prosím). (Fp 1,3-4)
• A modlím se za to, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v poznání a ve vší vnímavosti. (Fp 1,9)

Z těchto zmínek vidíme, že se Pavel skutečně horlivě modlil ve dne v noci za křesťany z různých národů, kteří přebývali v malé Asii, Řecku a Makedonii. Je také zřejmé, že obsah Pavlových modliteb byl velmi široký a nebyl primárně zaměřen jen na modlitbu za spasení Židů.

Prince dále nalézá ve Starém zákoně místo, kde se Daniel v zajetí modlí tváří k Jeruzalému a vyvozuje z něj svou subjektivní zkušenost:

Když se člověk rozhodne takovýmto způsobem modlit za Izrael a za Jeruzalém, zcela určitě vyvolá zvláštní odpor ďábelských sil.

Toto tvrzení ničím nedokládá a o ničem takovém se NZ nezmiňuje. Zde je třeba upozornit, že žádná zkušenost ani praxe, která nemá oporu v poselství evangelia Ježíše Krista, se nemůže stát základem pro vyučování. Jinak řečeno, jestliže nás Nový zákon modlitbě za pokoj Jeruzaléma, či žehnání státu Izrael neučí, potom i kdyby přišel anděl z nebe a chtěl nám přinést toto nové poznání, nemáme toto poselství přijímat. O tom hovoří apoštol Pavel v Gal 1,7-9:

• Jiné evangelium není, ale jsou někteří, kteří vás zneklidňují a chtějí převrátit evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my anebo anděl z nebe kázali jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, ať je proklet! Jak jsme již řekli, tak to nyní říkám znovu: Jestliže vám někdo káže jiné evangelium než to, které jste přijali, ať je proklet!

Pokud by některý křesťan chtěl nad Princeho učením o dluhu Židům mávnout rukou, vytahuje na něj autor tu nejsilnější zbraň. Těm, kteří by svými praktickými skutky nepodporovali stát Izrael, hrozí Božím soudem a zatracením:

V Mt 25,31-46 máme obraz Krista jako Krále na konci tohoto věku na trůnu jeho slávy a všechny národy jsou před něj postaveny na soud. Všichni lidé jsou rozděleni do dvou kategorií – „ovce „které jsou do Kristova království přijaty a „kozy“, které jsou z něj vyloučeny. V obou případech je uveden důvod: „Cokoli jste učinili - cokoli jste neučinili - jednomu z těchto mých nepatrných bratří.“ Národy, které prokázaly Židům milosrdenství, přijmou milosrdenství od Boha, národům které Židům milosrdenství odpírají, bude Boží milosrdenství odmítnuto.

Prince zde bez zaváhání tvrdí, že „nepatrní bratři“ jsou Židé. Své tvrzení ale nijak nedokazuje, což je chyba, protože jedná-li se pouze o jeho domněnku, potom nelze na tomto názoru nikterak stavět. Stejně tak totiž může jiný kazatel tvrdit, že ti bratři jsou katolíci, další by mohl tvrdit, že to jsou třeba Jehovisté. Zde je třeba při výkladu Mt 25,31-46 uplatnit základní pravidlo biblického výkladu a sice: „je třeba vykládat Písmo pouze Písmem“

Kdo jsou tedy ti bratři Ježíše, o kterých zde Kristus hovoří? Jsou to Židé, nebo snad Ježíšovi fyzičtí bratři narození z jeho matky Marie?

Odpověď nalezneme v Mt 12,49-50:

• Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Pohleď, toto je má matka a moji bratři. Kdokoli totiž koná vůli mého nebeského Otce, ten je můj bratr a sestra a matka.
• Neboť toto je vůle Toho, který mě poslal - aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. (Jan 6,40)
• On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je. (Lk 8,21)
• Vy si ale nenechte říkat ‘Rabbi´, protože máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři. (Mt 23,8)

Vidíme tedy, že Písmo nám dává zcela jasnou odpověď na otázku, kdo jsou bratři Ježíše Krista. Jsou to učedníci Ježíše Krista.

Tento závěr dále podporují také Ježíšova slova v evangeliu Matouše a Marka:

• A kdokoli by dal jednomu z těchto maličkých k pití jen pohár studené vody, protože je to můj učedník, říkám vám jistě, že rozhodně neztratí svou odplatu. (Mt 10,42)
• Kdokoli by vám totiž dal k pití pohár vody v mém jménu, protože jste Kristovi, říkám vám jistě, že rozhodně neztratí svou odplatu.“ Kdokoli by ale svedl jednoho z těchto maličkých, kteří věří ve mne, bylo by pro něj mnohem lepší, kdyby mu na krk pověsili mlýnský kámen a hodili ho do moře. (Mk 9,41)

V citovaném výroku Pána Ježíše nacházíme zcela shodný princip jaký je uveden i v Mt 25,35 a 37. Kdokoli dá napít učedníku Ježíše Krista byť jen pohár vody, tomu bude za tento skutek odplaceno.

V závěru studie Prince zmiňuje státy Španělsko a Británii a pokouší se dokázat, že úpadek těchto koloniálních mocností byl způsoben jejich špatným jednáním se Židy. Tvrdí že:

…národy které prokáží židům milosrdenství, přijmou milosrdenství od Boha.

A dále píše:

Bůh tu dává Izraeli zaslíbení a také varuje všechny pohany, že bude soudit každý národ, který bude vzdorovat jeho záměrům vykoupení a obnovení Izraele.

Těmto Princeho tvrzením je třeba rozhodně oponovat. Například při vzniku Státu Izrael v roce 1948 to bylo právě Československo, které dodávkami zbraní a výcvikem Izraelských pilotů, přispělo k vítězství Izraele v první izraelsko – arabské válce. Jaké požehnání tato podpora Izraele Československu přinesla? Žádné! Došlo k nástupu komunistické diktatury a k totalitě, která trvala 40 let.

Dále můžeme zmínit Spojené arabské emiráty, které nemají s Izraelem diplomatické vztahy a neuznávají jeho existenci. Přesto ekonomika a životní úroveň v těchto emirátech prudce stoupá. V celosvětovém žebříčku HDP na obyvatele je SAE na 6 místě (Izrael je až na 38 místě). Tato arabská země již dávno zbořila mýtus o líných a nevzdělaných Arabech. Kdo by neznal města jako Dubaj a Abu Dhabi. Především Dubaj se stalo obchodním a kulturním centrem na Blízkém východě. Tuto pozici Dubaje potvrdila i Poradenská společnost Mercer, když ohodnotila Dubaj jako nejlepší místo pro život na Blízkém východě.

Tyto příklady neslouží na podporu názoru, že ty státy, které nepodporují Izrael, vzkvétají. Ne. Uvádím je pouze jako příklad toho, že úhel pohledu na historii různých států, který zde Derek Prince představil, je značně problematický. Rozvoj a prosperita jakéhokoliv státu je totiž závislá na tak velikém množství různých faktorů a okolností, že ji nelze zhodnotit nějakou jednoduchou, rádoby biblickou rovnicí. Pokud bychom se touto Princeho optikou pokoušeli vysvětlit složitosti různých světových událostí, ocitli bychom se spíše v říši pohádek, nežli v reálném světě.

Naše uvažování nad studií uzavřeme konstatováním, že se Dereku Princi nepodařilo prokázat, že by Nová smlouva v Ježíši Kristu požadovala po křesťanech nějakou speciální modlitební či materiální podporu pro stát Izrael.