Už jsme se zamýšleli nad teologickou otázkou, jak se spásná víra projevuje spasení v každodenním životě křesťana. Dnes si probereme ryze praktickou lekci s názvem? Jak krotit zlý jazyk?

  • Nechtějte všichni učit druhé, moji bratří: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností. Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Všechny druhy zvířat i ptáků, plazů i mořských živočichů mohou být a jsou kroceny člověkem, ale jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí. Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu. (Jk 3,1-12)

Ve třetí kapitole Jakub opouští téma o tom, že skutečná víra produkuje dobré skutky a přesouvá se do praktické oblasti sebeovládání, našich slov a řeči. Opravdová víra totiž také vyžaduje kontrolu myšlenek a slov, která z nás vycházejí. Opravdoví věřící se modlí:

  • Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku, nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu… (Ž 141,2-4)

Řekli jsme si, že ten, kdo poznal Krista, je nové stvoření, proto musí bojovat nejen s hříšnými myšlenka, ale i s každým slovem, které z nás vychází. Jak nám říká ap. Pavel, nebude to zápas snadný. Nezapomínejme na to, že i přirozený člověk se může chovat velmi slušně a příkladně, ale je to člověk duchovně mrtvý a je ve své přirozenosti veskrze zkažený. Stačí se podívat kolem sebe na světové dění a je nad všechny pochybnosti jasné, že žijeme ve světě s lidmi, o nichž lze říci:

  • Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají. (Ř 3,13-18)

Přirozený člověk je ve vzpouře Bohu a válečném stavu s Duchem Božím. A jazyk je zbraní na bitevním poli lidské vzpoury vůči všemu, co je Boží. Bylo by to skvělé, kdybychom se při znovuzrození všichni změnili jako mávnutím kouzelného proutku, ale všichni víme, že to tak není. I věřící zůstávají uvězněni v těle, které je v neustálém boji:

  • Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. (Ga 5,17)

Abychom se stali Božími dětmi, musíme bojovat s pomocí Boží ze všech sil proti své přirozenosti. Jakub nám svým selským rozumem říká, že boj nevyhrajeme, pokud si neuvědomíme ostrost jazyka. Většinou poukazujeme na ty, jejichž vyjadřování je daleko horší, než to naše. Ale to je velký omyl! Jakub přichází s odhalením, otevírá naše oči, abychom si uvědomili, o jak vážný problém jde. Je zajímavé, že nám Jakub nedává konkrétní radu, jak zkrotit zlý jazyk, ale chce, abychom si uvědomili, jak obrovský problém náš jazyk může být.

Podívejme se nejdříve na 4 pravdy, které se týkají našeho zlého jazyka a slov. Nebude to snadné, ale za pokus to stojí:

1. Naše zodpovědnost (v. 1-2)

Abychom mohli zkrotit svůj jazyk, musíme si uvědomit, že poneseme odpovědnost za každé slovo, které vyřkneme.

Jakub se obrací na mnohé muže židovských synagog, kteří byli velevážení a respektovaní. Nejdříve upozorňuje na to, že vzdávat čest lidem v určitém postavení není na místě. Takový člověk snadno zapomene na to, kdo sám je a může se nad ostatní vyvyšovat.

V církvích bylo rovněž mnoho samozvaných učitelů, kteří se slovy nezacházeli moudře a požívali mnoho nepatřičných výhod. Ježíš před takovými učiteli a vůdci varuje:

  • Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře. Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. … Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. (Mt 23,3-8.10-13)

Zde vidíme varování pro ty, kdo zastávají v církvi určitou službu. Dříve nebo později se může objevit pocit vlastní důležitosti a pýchy. Nezapomínejme, že my, věřící lidé, nemáme jediný důvod, abychom se povyšovali, protože v Božích očích jsme všichni omilostnění hříšníci. To znamená, že ten, kdo vyučuje Boží slovo, má větší odpovědnost, než ten, který naslouchá, protože jeho slova ovlivňují mnohé. Každý křesťan by se na sebe neměl dívat jako na hříšníka, ale aby sám sebe viděl jako svatého, který občas zhřeší. Jakub se zaměřil na jazyk právě proto, že to je oblast, kde nejvíce hřešíme. Kdo z nás může říci, že každé slovo, které z nás vyjde, před lidmi i Bohem obstojí? Proto Ježíš říká:

  • Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré, zlý člověk vynáší ze zlého pokladu zlé. Říkám vám ale, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. (Mt 12,35-36)

Ježíš i Jakub říkají, že naše skutky slova odhalí jaká je naše víra a zda známe Boha. Když ústy zhřešíme, máme prosit o odpuštění toho, vůči němuž jsme se provinili. Opravdový věřící si to uvědomuje.

2. Jazyk je příčinou zla (v. 3-5)

Abychom zkrotili jazyk, musíme si uvědomit, že jej můžeme používat nejen pro dobro, ale jazyk bývá často příčinou zla a konfliktů.

Analogie, že jazyk je malý a co dokáže způsobit, stejně tak malé kormidlo řídí směr celého plavidla, malé udidlo v tlamě koně, kontroluje obrovské zvíře, malý oheň, může rozpoutat obrovskou katastrofu, to vše směřuje k tomu, že i když se všechny příklady mohou zdát být malé, ve srovnání s tím, koho kontrolují nebo ovládají, poukazuje na to, že nezvládnutý jazyk, kormidlo, udidlo a oheň dokáží natropit nedozírné škody. Jakub říká, nepodceňujete sílu jazyka, jinak jej nezkrotíte. Jen ten, kdo má svůj jazyka a slova pod kontrolou, může vést takový život, který obstojí před Bohem. Slovem můžete změnit směr koně i lodě, kterou žene vítr. Lodě jsou užitečným dopravním prostředkem, jímž se převážejí náklady i lidi. Když se kormidlo porouchá, je náklad, lidé i samotná loď vydána na pospas živlům. Stejně jako kormidlo, jazyk překonává sílu naší tělesnosti a jsme-li pod Boží mocí, dokážeme konat dobré skutky, které nám On připravil. Kniha přísloví je plná moudrosti a rad, jak se věřící člověk chová, jak mluví, jak vychovává, jak povzbuzuje, jak radí:

  • Kdo miluje napomenutí, miluje poznání, kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec. (Př 12,1)
  • Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí. (Př 12,18)

Obrazná skutečnost, že máme jazyk ostrý jako břitvu, že v našich ústech je skryt dvojsečný meč, nás napomíná, abychom byli nanejvýš opatrní, abychom přinášeli úlevu, ne zranění. Jakub chce, abychom si uvědomili obrovskou moc našich slov, a vyzývá nás, abychom s nimi zacházeli opatrně.

3. Jazyk je smrtelné zlo (v. 6-8)

Jazyk je lidsky nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu.

Všichni znáte přísloví, oheň je dobrý sluha, ale hrozný pán. Jakub říká v 6. verši:

  • I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem.

I kdybychom se snažili tato slova zmírnit, nevymyslíme nic jiného, než to, že jazyk je nebezpečný nástroj. Většina křesťanů dokáže odsoudit nejrůznější druhy násilí a zla ve světě, ale jen málokdy a málokdo stejně odsoudí to, co se děje v naší řeči a slovech. Tolerujeme pomluvy, osočování, klam, polopravdy, sarkasmus, a mnohé další hříšné úlety nepovažujeme za nic strašného. Vidíte, že Jakub moc nepřehání, když říká, že celý běh života je rozpalován samotným peklem. Jakub říká, že ten, kdo nekontroluje svůj jazyk, poskvrňuje celé tělo. Tím se vrací zpět k veršům, které vše uvádí na pravou míru. Nemylte se:

  • Pokud si někdo z vás myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, takový klame sám sebe a jeho zbožnost není k ničemu. Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa. (Jk 1,26-27)

Jakub neříká, že jazyk nemůže být zkrocen. Říká, že jej nikdo nemůže zkrotit. A to je rozdíl. Jazyk může zkrotit jenom Bůh. Bez Boží pomoci, bez působení Ducha bychom nikdy nezvítězili. Zda Duch svatý působí, poznáme podle ovoce:

  • Ovocem Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a zdrženlivost. Tomu se žádný zákon nevyrovná. Ti, kdo patří Kristu, ukřižovali svou tělesnost s jejími vášněmi a sklony. (Ga 5,22-24)

4. Jazykem žehnáme i proklínáme (v. 9-12)

Je třeba si uvědomit, že ústy můžeme Boha chválit a stejnými ústy lidi proklínat.

Jakub připomíná křesťanům, kontrasty z přírody, kde říká:

  • Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou, což může slaný pramen dávat sladkou vodu. Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost. (Jk 3:12-13,15)

Měli bychom si uvědomit, že obzvláště nevěřící mají na křesťanské chování velmi přísný metr. Jsme pro svět příkladem nebo překážkou? Co chováme v srdci?:

  • Máte-li však v srdci hořkou závist a svárlivost, nechlubte se moudrostí a nelžete proti pravdě.  To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská. (Jk 3,14)

Většina lidí negativní vlastnosti dokáže docela dobře skrývat. Umíte si představit, jak strašně zahanbeni bychom byli, kdyby se spojení mezi našimi ústy a myslí otevřelo a z nás by bez zábran vypadlo vše, co nás napadne? Jako lidé bychom spolu nemohli vůbec vycházet. Jak často se tváříme zdvořile proti své vůli. To není problém jenom slov a myšlenek, to je problém tvrdosti srdce. Kdo chce něco udělat s jazykem, musí začít v srdci. Rozjímej nad Božím slovem, podřizuj každou myšlenku Kristu, zůstávej pod kontrolou Ducha svatého, pracuj na poslušnosti a osvěžuj svoji mysl tím, že se budeš umět podle slov Písma řídit:

  • Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. (Jk 1,19)
  • Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. (Ef 4,29)

Otázky k zamyšlení

  1. Jak poznáme, kdy máme proti hříchu mluvit a kdy zůstat zticha? Obojí se může stát hříchem.
  2. Je to vždy hřích, když někoho kritizujeme? Kdy a jak to může být na místě?