Není divu, že u kříže Ježíšova najdeme v ten veliký pátek jeho matku. Ona musí být účastna i toho jeho hrozného potupení. Jak se všecko změnilo od té doby, kdy jedna žena ze zástupu řekla Pánu: „Blahoslavený ži­vot, který tebe nosil, a prsy, kterých jsi poží­val (Lk 11,27). Tenkrát se radovala z jeho úspěchu a mohla se domnívat, že nastala doba, kterou při své návštěvě kdysi Alžběta předpověděla, že jí budou blahoslavit všichni národové (1,48). Jak to všechno bylo nyní jiné! Teď pláče a na­říká s jinými ženami nad pohřbenými velikými nadějemi.

Ale není sama. Zdá se, jakoby celý Jeruzalém měl své dostaveníčko u kříže Ježíšova. Lukáš nám vypravuje, že za Ježíšem vedeným na popraviště šlo veliké množství lidu i žen, které naříkaly a oplakávaly ho (23, 27). A pod jeho křížem stálo veliké množství diváků, kteří byli svědky jeho muk, jeho úzkostí a jeho umírání. Jaké my­šlenky vířily v jejich hlavách, jaké vzpomínky vybavovaly se v jejich duších na působení toho, který visí mezi lotry, zkrvavený, v ranách ubitý, trním korunovaný, opravdu muž bolestí, opovrže­ný z lidí (Iz 53,3), nemaje podoby ani krásy a nad ním potupný nápis: Ježíš Nazaretský, král židovský ve třech jazycích, hlásajících jeho vinu i zároveň hanbu národa židovského. Ať chtěli nebo nechtěli, museli si utvořit nějaký názor o tomto ukřižovaném. Snad někteří litovali jej i jeho matku. Snad někteří očekávali, že Bůh učiní nějaký zázrak, a srdečně si přáli, co po­směšně vyslovovali knížata lidu: „Jiným pomá­hal, sám sobě pomoci nemůže. Jestliže je král Izraelský, ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme mu.“ (Mt 27,42). Ó by sestoupil z kříže! Ale většina dala se strhnout zlobou předáků, kteří rouhali se a utrhali jemu. A tak i lotří, kteří byli s ním ukřižováni, utrhali jemu, pokyvujíce posměš­ně svými hlavami, kteří chodili tudy, rouhali se: „Hej, ty, jako rušíš chrám a ve třech dnech vzdě­láváš, pomoz sám sobě. Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže (Mt 27,39-40). A snad by vylévali svou nenávist proti Kristu ještě více, a kořenili by svůj posměch bezbožnými svými vtipy ještě víc, kdyby jích byla nezastrašila tma, která se stala po vší zemi (Lk 23,44), Takže konec konců „všichni zástupové, přítomní tomu divadlu, hle­díce na to, co se dálo, tepouce prsy své, navraco­vali se“ (Lk 23,48). Jak jinak s hlubokou láskou a bo­lestí stáli všichni známí Ježíšovi zda­leka, hledíce na to, i ženy, které přišly s ním z Galileje (23,49), trochu pak blíže u kří­že Ježíšova matka jeho, a sestra matky jeho, Maria Kleofášova a Maria Magdalena, tyto čtyři ženy a Jan, učedník jeho.

Tak u kříže Ježíšova vidíme předně jeho přátele, kteří neopustili ho v dobách nejtěžších a zůstali mu věrni hlásíce se k němu, když to znamenalo sklízet pohanu, neúctu a pronásledování. Pak jsou tu obyvatelé jeruzalémští, lidé pro­stí a diváci, jedni lhostejní, jedni lítostiví nad osu­dem, který potkal přítele chudiny, učitele, divotvorce, kterého měly děti rády a který měl děti rád, mistra, který kamkoli přišel, přinesl slunečno a vláhu, takže vytryskl pramen, vykvetl kvítek, zašuměl rozkošný vánek. Pak jsou tu nejvyšší kněží, snad dokonce ctihodní velekněží An­náš a Kaifáš, a když ne ti, pak jistě tu byly hla­vy čtyřiadvaceti kněžských tříd, kterým se také dává název nejvyšších kněží, členové rady židov­ské spolu se zákoníky a farizeji, kteří spolu s nimi tvořili radu židovskou, výkvět a smetánku národa, vrcholky nábožnosti a učeno­sti. O nich pak všech vypravují evangelisté, že ponoukali lid, aby se spolu s nimi posmíval tomu tichému trpiteli a utrhal tomu, který jiným po­máhal a nyní tu sám pomoci si nemůže, který doufal v Boha a nyní mu to není nic platné, který sebe za Krista vydával, ba za Syna Božího, ale nyní je od Boha opuštěn a mezi nebem a zemí zmíraje, nemá, kde by hlavy sklonil, vyvržen od národa, zapřen od učedníka, zrazen od jiného, zanechán od ostatních a opuštěn a za společnost má stejně odsouzené lotry. Ti jsou pod křížem, rámusíce a rouhajíce se a radujíce se, že se zba­vili toho, jehož pouhá existence byla jim trapnou, nepříjemnou, protože světlo zjevuje a soudí tmu. Oni milovali více tmu nežli světlo, protože skutkové jejich byli zlí (J 3,19).

Pod křížem Spasitelovým byli konečně i zá­stupcové panující římské mocí, setník se čtyřmi žoldnéři, kteří řídili popravu z rozkazu Pont­ského Piláta, Tito žoldnéři ukřižovali Pána, a o nich v první řadě platila modlitba Spasitelova: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Ukřižo­vali oba lotry a mezi nimi Ježíše. O nich čteme, že vzali roucha jeho a učinili čtyři díly, každému rytíři díl, a sukni, o níž losovali. Ostříhali jej a byli svědky jeho slov a jeho utrpení. A jistě ne bez dojmu. Alespoň setník neboli centurio vida jeho smrt a všecko, co se dálo, velebil Boha, řka: Jistě člověk tento spravedlivý byl (Lk 23,47).

„Židé pak, aby nezůstala na kříži těla na sobotu, poněvadž byl den připravování (byl zajisté ve­liký ten den sobotní), prosili Piláta, aby zlámáni byli hnátové jejich, a byli složeni. I přišli žold­néři a prvnímu zajisté zlámali hnáty i druhému, kterýž ukřižován byl s ním. Ale k Ježíšovi při­šedše, jakž uzřeli jej již mrtvého, nelámali hnátů jeho. Ale jeden z žoldnéřů bok jeho kopím ote­vřel, a hned vyšla krev a voda“ (J 19,31-34).

K přátelům Pána Ježíše patřili i ti, kteří jej pochovali; Jozef z Arimatie a Nikodém, kteří nešetříce nákladu v prostěradlech a s vonnými věc­mi myrhy a aloe okolo sta liber pochovali jej ne­daleko v zahradě v hrobě novém.

Tak jsme vylíčili, jak kříž Pána Ježíše přita­hoval zástupy přátel i nepřátel ze všech vrstev lidí z města i z venkova. Neboť i z venkova byl alespoň přinucen nésti kříž Ježíšův Šimon Cyrenenský, kterýž šel z pole, aby nesl kříž za Je­žíšem.

A od té doby je kříž Ježíšův magnetem srdcí ještě ve vyšším smyslu než tenkrát. Docela ve smyslu Spasitelově, jenž pravil: „A já budu-li povýšen od země, všecky potáhnu k sobě“ (J 12,32) Ten umučený Spasitel ve svém umučení, v svých ranách táhne, přitahuje k sobě. A jako tenkrát hrnul se k němu Jeruzalém, ať ze zvě­davostí, ať z lásky, ať ze soucitu, ať z nenávisti a škodolibosti, bylo to znamení jeho vlivu a jeho přitažlivosti. Což pak více nyní, když z mrtvých vstání Pána Ježíše ukázalo význam jeho smrti a zvěstování o jeho lásce rozešlo se po světě. Kristus ukřižovaný přitahuje k sobě i nás. Nebo není žádného magnetu, který tak přitahoval srdcí lidských. Ten umučený Spasitel, to je ten střed, kolem něhož kupí se hříšníci toužící po vykou­pení. Jako za dnů těla jeho přitahovala jeho osoba nemocné a neduživé, jako přitahovala publi­kány a hříšníky, tak i dnes, A co by nám bylo plátno sebe vzletnější přednášení o vědě a umění, o mravnosti a kráse! My chceme jako tenkrát oni Keltové viděti Ježíše (J 12,21). Nás může uspokojit kázání jen o tom, kterýž raněn jest pro přestoupení naše, potřen pro nepravosti naše; ká­zeň pokoje našeho na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno. Všichni my jako ovce zbloudilí jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepra­vosti všech nás (Iz 53,5-6). Všechen svět je tažen ke kříži Ježíšovu. Všichni musejí si jednou ujasnit jako Pilát: Co učiním s Ježíšem, kterýž slove Kristus? (Mt 27,22). „Což pak chcete, ať učiním tomu, kterého králem Židovským nazýváte?“ (Mk 15,12). My víme, jak vybízeli jej nepřátelé Ježíšovi: Ukřižuj ho, ukřižuj ho. A nešťastný Pilát povolil nátlaku židovskému i přes výstrahu své ženy, znepokojené snem svým. I dnes táže se nás sám Pán: Co se vám zdá o Kristu? Co se vám zdá o jeho krvi, o jeho umučení, co se vám zdá o jeho kříži a o jeho smrti? Co se vám zdá o jeho pozvání: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtížení jste, a já vám odpočinutí dám?

My slyšíme zvěstování evangelia, učení Pís­ma, učení církve vyznávající: „Věřím i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Pan­ny, trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován jest, umřel a pohřben jest, vstoupil do pekla, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, posadil se na pravici Boha Otce všemohoucího, odtud při­jde soudit živých i mrtvých.“ My můžeme u kříže Spasitelova stát v skupině jeho přátel, můžeme mít o něm názor laskavý a pěkný, můžeme mít o něm myšlenky laskavé, ale šťastní budeme teprve tehdy, když patříce na zmučeného Beránka ve víře osobně chopíme se jeho a osobně každý z nás nejen všeobecně, nýbrž osobně já i ty s opravdovostí víry v duši své zajásáme: „On pak raněn pro přestoupení mé, potřen pro nepra­vosti mé; kázeň pokoje mého na něj vložena a zsinalostí jeho lékařství mně způsobeno. I já jako ovce zbloudil jsem, i já na cestu svou obrátil jsem se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti mé.“ Stojíme u kříže, kříže Beránka Božího, který snímá hřích světa. A ty i já smíme vyznat ve víře: On snímá hřích můj.