• Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího se neuhasí (Iz 42,3)

V slovech těch nám Písmo svaté předkládá převzácnou útěchu a posilu v naší slabé víře. Tu posilu a útěchu má pro nás sám Pán Ježíš. V něm se naplnilo toto rozkošné slovo proroka Izajáše, když ve škole Pán kázal člověku mají­címu ruku uschlou vztáhnouti ji, aby přivedena byla ke zdraví jako druhá (Mt 12,13). V něm přišel vůdce a dokonavatel víry naší (Žd 12,2). Ví, že tak snadno zeslábneme, a on je hotov nás vždy znovu posilnit a utvrdit, má k tomu moc a je vždy ochoten (Ř 16,25). On utvrdí nás až do konce bez úhony ke dni Pána našeho Ježíše Krista (1K 1,25). Věrný je Pán, kte­rý utvrdí nás a ostříhati bude od zlého (2Te 3,3).

To je naše útěcha, která se nám tady podá­vá ve dvou podobenstvích: První se nám ukazuje ve způsobu třtiny nalomené, která nemá být do­lomena, ale upevněna, utvrzena, zase zcelena. Musí být něžně vzata do opatrování, aby se cele nedolomila, ale opatrně, aby s ní bylo jednáno tak, aby se uzdravila, zcelila. Tak láska Boží zachází se svým slabým dítětem, a jeho neduži­vým srdcem, s jeho chorou, slabou vírou. Ja­ko se slitovává otec nad dítkami, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kteří se ho bojí. On za­jisté zná slepení naše, v paměti má, že prach jsme (Ž 103,13.14). On ví, jak snadno lze křehký lístek naší víry zlomit, větévku sotva vy­rostlou odtrhnout, jak snadno něžný kvítek pod­lehne mrazu, jak vítr nás sklátí snadno. O tom mluví i druhé podobenství o lnu kouřícím. On lnu kouřícího se neuhasí. Míněn tady je knot lampy slabě, mdle hořící, ba hasnoucí, dusící se, odumírající, čadící. Jestliže takovýto knot dout­ná, nesmí se do něho foukati větrem silným, ne­boť jinak uhašen bude a slaboučká jiskérka za­dušena. Tak i Pán náš jiskérku naší víry roz­dmýchává něžným svým Duchem a působí, aby nebyla zhašena víra naše. Na výsosti a v místě svatém bydlím, praví, ano i s tím, který je zkroušeného a poníženého ducha, přebývám, ob­živuje ducha ponížených, obživuje také srdce zkroušených. Nebudu se zajisté na věky nesnad­niti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před obličejem mým zmizel i dchnutí, kteréž jsem já učinil (Iz 57,15-16).

Ó, jak Duch svatý potěšuje zesláblé, pokleslé děti Boží. Ví, jak s dítětem slabým jednat. Vidíme obraz jeho jednání u Eliáše. Nevede ho ke skutkům zarážejícím, hrozným vždy. Nýbrž uka­zuje mu, že nebývá vždy Hospodin ve větru veli­kém a silném podvracujícím hory a rozrážejícím skály, ani v zemětřesení, ani v ohni, nýbrž v hla­su lichém a temném (1Kr 19,11-12). A v tomto tichém a temném hlase, v tomto vánku z nebe byl Eliáš potěšen: Zachoval jsem pak v Izraeli sedm tisíc, jejichž kolena ne­skláněla se Bálovi a jejichž všech ústa nelíbala ho (1Kr 19,18). Tak Pán Ježíš potěšuje ty, kteří lkají, že je víra jejich slabá. On něžně mluví, potěšuje slabých, bázlivých; Neboj se, toliko věř (Mk 5,36; Lk 8,50). Víra pak je Boží dílo, Boží dar, Boží milost.

Když se Pána Ježíše ptali v Kafarnaum: Co bu­deme činit, abychom dělali skutky Boží? Odpo­věděl a řekl jim: Toto je ten skutek Boží, abyste věřili v toho, kterého on poslal (J 6,28-29). To je to mocné dílo v těch, kteří věří po­dle působení mocnosti síly jeho (Ef 1,19). Víra je dar Boží! Neboť milostí spaseni jste skrze víru a to ne sami ze sebe, dar jest to Boží (Ef 2,8).

Poněvadž víra je skutek, dar Boží, a ne sku­tek náš, není to v naší moci, jak silná nebo jak slabá má být naše víra. To je jeho věc. On praví: Věř, uchop, co ti nabízím. „Dost máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se“ (2K 12,9). „Nemůže člověk vzít ničeho, leč by jemu dáno bylo s nebe“ (J 3,27). Jako řekl Pán Pilátovi: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo tobě dáno shůry“ (J 19,11).

Soudí tě někdo, že tvá víra je slabá? Apoštol praví: „Nebo kdož tě soudí? A co máš, ježto bys nevzal? A když jsi také vzal, proč se chlubíš, jako bys nevzal?“

Všecko na tom světě je dílo kusé. Všecko je z částky. „Z částky zajisté poznáváme a z částky prorokujeme. Ale jakž by přišlo dokonalé, tehdy to, což je z částky, vyhlazeno bude“ (1K 13,9-10). To proto, abychom zůstávali v pokoře. Vizme apoštola Pavla, pokorně vyznává: „Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátit mohl, načež i uchvácen jsem od Krista Ježíše. Bratří, já ne­mám za to, že bych již uchvátil. Ale to jedno či­ním, na ty věci, které jsou za mnou, zapomí­naje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli snažně běžím, k odplatě svrcho­vaného povolání Božího v Kristu Ježíši (Fp 3,12-14). Ó, vizme tohoto velikého apoštola! Když bylo potřebí, směl říci, že nic menší nebyl, nežli ti velicí apoštolové (2K 11,5; 12,11), ale když vidí tu milost, které se mu dostalo, cítí a vyznává svou nehodnost. Není hoden té milosti, není dokonalý a ještě neuchvátil, ač snažně běží, zda by uchvátit mohl. Jedna však věc na­plňuje jej radostnou jistotou: On je uchvácen od Krista Ježíše. Jsem Jeho, On mne drží a vede a dovede.

Nezapomeňme, že jsme uchváceni od něho. Jeho rámě je mocnější než naše. Jednou ve Skotsku jsem slyšel o jedné ženě, která měla ši­roko daleko pověst ženy s velikou vírou. Někdo ji hledal, a přijda k ní, tázal se: Jsem tu dobře u ženy, která má velikou víru? — Nemohu o so­bě říkat, že jsem žena, která má velikou víru, ale to vím, že jsem žena, která má velikého Boha.

Lkáš snad, že máš malou víru. Tvůj Pán však nezamítá své slabé dítě. Jeho oko dobrotivě vzhlíží na ni, oceňuje a množí ji a dovede ji k blaženému cíli. I naší útěchou je slovo Izajášovo: Bože, tys byl hradem chudému, hradem nuznému v úzkosti jeho, útočištěm před povodní, zastíněním před horkem (Iz 25,4). Posilněte rukou opuštěných a kolena klesajících utvrďte. Rcete těm, kteříž jsou bázlivého srdce: Posilněte se, nebojte se… Bůh váš sám přijde a spasí vás (Iz 35,3-4). On dává ustálému sílu, a tomu, ježto žádné síly nemá, moci hojně udílí. … Ti, kteří očekávají na Hospodina, nabývají nové síly (Iz 40,29-31). Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, který je zkroušeného a poníženého ducha, přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také ducha zkroušených (Iz 57,15).

Jsi zkormoucen? Slyš poselství: Poslal mne, abych ovázal rány zkroušených srdcem, abych vyhlásil jatým svobodu a vězňům otevření žalá­ře, abych těšil všecky kvílící (Iz 61,1-3). Rozvlažím zajisté duši ustálou a všelikou duši truchlou nasytím (Jr 31,25). Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebes­ké (Mt 5,3). Ty nemocné potěšuje. Nepotře­bují zdraví lékaře, ale nemocní (Mt 9,12).Mdlého u víře přijímejte ne k hádkám o otáz­kách (Ř 14,1). Jak Pánu jde o ty slabé!

„Zahynulé hledati budu a zaplašenou zase přivedu a polámanou ováži a nemocné posílím (Ez 34,16). A toho, kdo ke mně přijde, nevyvrhnu ven (J 6,37). Zve obtížené k sobě, una­vené, umdlené (Mt 11,28). Celé evangelium je radostná zvěst pro smutné. Ve smyslu Spa­sitelově prosil apoštol Tesalonicenské: „Prosíme pak vás, bratří, napomínejte z řádu vystupují­cích, potěšujte choulostivých, snášejte mdlé, trpělivě se mějte ke všechněm“ (1Te 5,14).

Tak Pán pečuje o to, jak třtiny nalomené uvázat, jak len kouřící, jak knot doutnající neuhasit, ale dechem úst svých, větrem svého Du­cha dobrotivě rozpálit, rozehřát, k plnému pla­menu rozdmýchat.

A tak dejme se potěšovat, že ten, který začal v nás to dílo dobré, nepoleví, ale dokoná až do dne Ježíše Krista (Fp 1,5). On je dokonavatel víry (Žd 12,2). On zaručuje ovcím svým, že je nikdo nevytrhne z ruky jeho (J 10,27). A zaslibuje: „Aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ On se nemění s počasím, ne­mění se s náladou, nemění se s okolnostmi. On je věčný, věčná skála. „Ano také: Duch pomocen je mdlobám našim. Nebo zač bychom se měli modliti, jakž by náleželo, nevíme, ale ten Duch prosí za nás lkáními nevypravitelnými“ (Ř 8,26).

Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího se neuhasí. Milováním věčným miluji tě, a proto ustavičně činím tobě milosrdenství. Koho Pán zamiloval, toho zachová. A jako tenkrát zachoval Pán učedníky své v bouři a těšil je: Proč se bojíte, ó malé víry?, tak promlouvá k tobě. Neboj se!