Znovuzrozenismus

 

V současnosti se hodně mluví o rychlém růstu kultů. Svědkové Jehovovi, Křesťanská věda,  mormonismus, Církev sjednocení a mnoho méně známých skupin produkuje ohromující počet obrácených. Přesto je společný vliv všech těchto skupin zastíněn hnutím, které v posledních několika letech vyrostlo tak, že zahrnuje přes 30% populace USA. Úžasný vývoj toho, co bychom mohli nazvat „znovuzrozenismem“ zasahuje do všech oblastí naší společnosti. Pokud jsou poslední čísla průzkumů prováděných v církevních kruzích přesná, pak lze na současný jev znovuzrozenismu nahlížet jako na nejrychleji rostoucí kult v Americe. Znovuzrozenismus zachvacuje fundamentalistické denominace jako kvásek těsto a zasahuje ve velké míře i do kultury. Kandidáti se k němu hlásí, aby získali hlasy, producenti zábavy jím lákají davy, hráči fotbalu ho proklamují, aby tak dodali vážnosti své brutalitě o nedělních odpoledních a obchodní svět ho prosazuje, aby vydělal peníze. I světský tisk, rádio a televize ho shledaly módním, a tak občas to malé slůvko „znovuzrození“ propašují do své řeči v podobě mluvené či tištěné.

To, že svět naskočil do populárního trendu znovuzrození, aby ho zneužil, je smutné, ale ne překvapivé. Od duchovně slepého světa bychom neměli očekávat nic jiného. Skutečnou tragédií je, že celý ten zmatek spustila a rozšířila „církev“, a nyní ho vychvaluje jako veliké probuzení křesťanství.

Je pravdou, že velká část současného evangelikalismu se stejně jako sbor v Sardách zdá být živá, ale vlastně je mrtvá (Zj 3,1). A my nemůžeme za tento stav vinit ateisty, agnostiky ani liberály. Ne, chyba spočívá na takzvaných „věřících v Bibli“. To oni kážou faleš jako pravdu a propagují ji přímo s kultovním zápalem. Výsledkem je, že celé zástupy uvěřily lži a míří do pekla přímo z lavic fundamentalistických sborů s Biblí ve svých rukách a modlitbou na rtech. Mnozí další přicházejí vším tím pokrytectvím a falešným „naplněním“ o iluze a docházejí k závěru, že to „znovuzrození“ je ve skutečnosti o ničem.

Pravda obrácená v lež

Ale neučí snad Bible, že se lidé musí znovu narodit? Nebylo toto absolutně základním učením našeho Pána, Jeho apoštolů a církve v průběhu všech dob? Ano, samozřejmě že bylo a bez toho neexistuje žádné pravé křesťanství. Ale chyba oblečená do biblické terminologie je stále chybou. V případě současného hnutí znovuzrození se terminologie Písma používá k vyučování pravého opaku Jeho původního významu. Velká doktrína lidské potřeby regenerace (tzn. zázračného nového narození) je prezentována způsobem, který přesně popírá podstatu toho, co má vyučovat. Jednoduše řečeno, chybou je toto: znovuzrození je výsledkem něčeho, co udělají lidé. To něco může znamenat „jít dopředu“ na konci evangelizačního kázání, může to být „rozhodnutí“ pro Krista, nebo „pokání“ a „uvěření“ v evangelium. Předložíme-li před hříšníka jakýkoliv požadavek, vzbudí to dojem, že hříšný člověk sám je tím, kdo si přivozuje znovuzrození.

Smutné důsledky takového vyučování můžeme vidět všude kolem sebe. Evangelisté, kteří věří, že lidé mrtví v hříchu se dokážou obrátit k Bohu a také to udělají, pokud na ně bude vyvíjen ten správný emoční a psychologický nátlak, tlačí ztracené lidi k „rozhodnutí“. Cokoliv je nutné k tomu, aby lidé „přišli dopředu“, aby zvedli ruku nebo podepsali kartičku, o to se dnešní „získávači duší“ pokoušejí. Vysoce emoční setkání, prodlužované výzvy, opakování refrénů a dokonce i podvodné taktiky, kdy jsou poradci strategicky rozmístění v obecenstvu, aby v čase „výzvy“ přišli dopředu - všechno to zavání technikami davové psychologie.

Ti, kdo skutečně přijdou dopředu (zvednou ruku nebo podepíšou kartičku) jsou poté vedeni k víře, že Bůh přišel do jejich srdcí a že jsou nyní „spaseni“. Hluboko uvnitř však vědí, že se ve skutečnosti nic nestalo. Evangelista něco udělal, ztracený člověk něco udělal, ale Bůh neudělal nic. Nedošlo k žádnému zázraku. Osoba může mentálně souhlasit s doktrínou nového narození a pokusit se z ní radovat, ale nedošlo k nadpřirozenému přechodu ze smrti do života (Ef 2,4-5). Proto většina „obrácených“ tohoto druhu „znovuzrozenismu“ neprojevuje žádný skutečný zápal pro Boha a mnozí po měsíci nebo dvou odpadnou úplně.

To, že někteří jsou v těchto situacích přiváděni do království, je nepochybně pravda. Ale je to navzdory těmto metodám, ne díky nim. Pokud se podíváme do textu Písma nejčastěji citovaného ohledně nového narození, zjistíme, že Pán učil pravý opak moderního „získávání duší“.

Musíte se znovuzrodit

Ve 3. kapitole Janova evangelia říká Ježíš Nikodémovi: „Musíte se narodit znovu.“ Co Pán tímto výrokem myslel? Zaprvé je třeba si všimnout, že Ježíš neřekl nic o nějakém skutku nebo rozhodnutí, které musí Nikodém udělat, ani mu neřekl, aby činil pokání a uvěřil evangeliu. Ježíš vlastně Nikodémovi vůbec neřekl, že by měl něco udělat! „Musíte se narodit znovu“ nebyl příkaz, který měl Nikodém poslechnout, bylo to prosté prohlášení. Nikodém ve své slepotě tomuto výroku neporozuměl a zeptal se, jak by někdo mohl něco takového udělat - člověk „nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Na to Ježíš vlastně řekl: „Mluvím o příchodu Božího Ducha a zázračném vypůsobení života v tobě. Vy jste tělo a tělo může vytvořit jen tělo. Jen Boží Duch může vypůsobit duchovní narození, které musíte mít, abyste vstoupili do Božího království, a Boží Duch vane, kam chce.“ (viz Jan 3,1-8). Moderní evangelizační techniky a vyučování v tomto záznamu nápadně chybí. Pán nedal Nikodémovi žádné „Čtyři duchovní zákony“ ani žádné pokyny k tomu „Jak se znovu narodit“ a jistě nepoužil žádné manipulativní triky. Šlo mu jen o to, aby zdůraznil to jediné: Znovuzrození je zázračné dílo Božího Ducha.

Můžeme a musíme říkat lidem, aby se odvrátili od svých hříchů a uvěřili evangeliu, ale přitom bychom měli pochopit, že když člověk činí pokání a uvěří, je to výsledek Božího předchozího působení v něm. Kdyby to tak nebylo, kdyby člověk musel ve skutečnosti iniciovat své vlastní spasení, pak by nebylo možné uniknout před závěrem, že lidé znovuzrození vůbec nepotřebují, že v sobě mají vrozené dobro, které způsobuje, že hledají Boha. A ačkoliv bylo vždy nepatrné, toto dobro je poté definitivním důvodem, proč jeden člověk dochází spasení a druhý zatracení. Ale apoštol Pavel jasně vyučuje opak, když píše:

„Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.“ (Ř 3,10-12)

Zde Pavel jasně tvrdí, že v člověku není žádná „jiskra dobra“, která by způsobovala, že reaguje na evangelium. Člověk oslepený hříchem a satanem ve skutečnosti evangeliu ani nerozumí. Je v naprosté vzpouře proti Bohu a Jeho pravdě. Kdyby bylo znovuzrození podmíněné tím, že člověk bude nejprve toužit po Bohu, nikdo by se znovu nenarodil, neboť „není, kdo by hledal Boha“. Navíc, pokud by to nakonec byla lidská zásluha, že člověk přijde k Bohu, křesťanství by se změnilo jen na další světové, na člověka zaměřené náboženství nebo kult, který učí spasení skrze skutky. Všechny takové na člověka zaměřené systémy nabízejí falešnou naději. Neboť je jednoduše nemožné, aby hříšný člověk sám sebe změnil - potřebuje nové srdce, potřebuje se „narodit znovu“!

Znovu bychom měli zdůraznit, že lidem musíme říkat, aby hledali Boha. Musíme jim říkat, aby uvěřili v Krista a přijali Ho. Ale tyto pokyny padnou na duchovně hluché uši, pokud Bůh nejprve nedal vznik životu skrze vnitřní působení svého svatého Ducha.

Můžete protestovat, že toto dělá z Boha definitivního rozhodčího o tom, kdo bude spasen. Na to volají apoštolové a proroci jedním hlasem: „Amen!“ „Záchrana je v Hospodinu.“ (Jon 2,10 - ČSP). Křesťané, jak to vyjadřuje Jan v úvodní kapitole svého evangelia, jsou lidé, kteří „se nenarodili z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.“ (J 1,13 - ČSP). Proto vzdáváme díky Bohu, když se někdo obrátí. Víme, že Bůh laskavě způsobil zázrak - svrchovaný, nadpřirozený zázrak nového narození.

Tato pravda by nás měla upevnit v tom, abychom prezentovali čisté evangelium s vědomím, že není na nás, abychom do křesťanství někoho vmanévrovávali a vmanipulovávali. Také by nás to mělo přivést na kolena před Bohem, který je ve spasení svrchovaný. Jen On může odstranit kamenné srdce a dát nové srdce (Ez 36,26). Jen On může dát život mrtvému. Jen On si zaslouží požehnání, slávu a čest.

  • „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“ (Jr 17,9)
  • „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ (Gn 6,5)
  • „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,44)
  • „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“ (J 17,24)
  • „A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí.“ (Zj 19,6)
  • „Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.“ (Ř 9,18)