Výše jsme uvedli sedm bodů, abychom vyjevili některé neřesti, kterými Nepřítel oklamává zástupy duší. Velice se obáváme, že v našich sborech dnes existují mnozí, kteří si vážně myslí, že jsou křesťany, ale velice se mýlí. Věřím-li, že jsem milionář, neznamená to, že jím jsem, a věřím-li, že jsem spasen, když nejsem, mě nezachrání. Ďábel je potěšen, když se mu podaří přesunout pozornost probuzeného hříšníka z Krista na něco jiného - dobré skutky, pokání, pocity, předsevzetí, křest, cokoliv, jen když to není sám Kristus.

Pojďme nyní obrátit svou pozornost k pozitivní stránce, pojďme zvážit, i když jen krátce, jeden nebo dva body předobrazu. Zaprvé, Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vyrobil bronzového hada – byl Hospodinovým zabezpečením – a duchovní hodnotu toho jsme už zmínili. Zadruhé, Mojžíšovi bylo přikázáno, aby upevnil bronzového hada na kůl. Tak byl lék shůry veřejně vystaven, aby každý z Izraele na něj mohl pohledět a být uzdraven. Zatřetí, Hospodinův slib zněl, že „když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ (Nu 21,8). Tímto zde Bůh nejen naznačil prostředek, kterým bude vykonáno spasení hříšníků, ale také způsob, kterým hříšník získá zájem o spasení, totiž, odhlédnutím od sebe a pohledem víry na shůry pomazaný objekt, na Pána Ježíše Krista. Jak to bylo požehnané - bronzový had byl „vyvýšen“, aby ti, kdo byli příliš slabí, než aby se ke kůlu doplazili, a pravděpodobně příliš daleko na to, aby pozvedli své hlasy v pokorné prosbě, mohli pozvednout své oči v prosté víře v Boží zaslíbení a být uzdraveni.

Právě tak, jako byli uštknutí Izraelité uzdraveni pohledem víry, tak může být hříšník zachráněn pohledem víry na Krista. Spásná víra není nějakým složitým a záslužným činem, který musí člověk vykonat, aby mu to dalo právo žádat na Bohu požehnání plynoucí ze spasení. Není zásluhou naší víry, že nás Bůh spasí, ale děje se to prostřednictvím naší víry. Jsme spaseni ve víře. Je to jako říct hladovějícímu, že ten, kdo jí toto jídlo, získá úlevu od trýzně hladu, bude občerstven a posílen. Jedení není záslužným počinem, ale z přirozenosti věcí je jedení nepostradatelným prostředkem k utišení hladu. Říct, že když člověk věří, bude zachráněn, je jako prohlásit, že ten nejprovinilejší z provinilých, a nejodpornější z odporných je vítán ke spasení, pokud ho přijme jediným způsobem, kterým z povahy věci může být přijato, totiž osobní vírou v Pána Ježíše Krista, což znamená věřit tomu, co Bůh nechal zaznamenat ohledně svého Syna ve Svatých Písmech. V momentě, kdy to hříšník udělá, je zachráněn, stejně jako Bůh řekl Mojžíšovi: „Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“

„Kterýkoli uštknutý“. Nezáleží na tom, kolikrát byl uštknut, nezáleží na tom, jak daleko postoupil jed, podíval-li se, zůstal „naživu“. Takové je prohlášení evangelia: „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“. Neexistuje výjimka. Nejodpornější bídák na tváři země, nejponíženější a neopovrhovanější, nejbídnější a nejubožejší ze všech lidí - kdo věří v Krista, bude Jím zachráněn věčným spasením. Ne hřích, ale nevíra může překážet hříšníkovi v cestě ke Spasiteli. Je možné, že někteří Izraelité, kteří slyšeli o léku shůry, si ho zlehčili, je možné, že někteří chovali v srdci podlé pochyby ohledně možnosti získání jakékoliv úlevy pohledem na bronzového hada, někteří mohli doufat, že se uzdraví prostřednictvím obvyklých prostředků; nezáleží na tom, co z toho o nich platilo, později stejně zjistili, že je nemoc přemáhá, a tehdy pozvedli věřící oko ke shůry vztyčenému symbolu; a také byli uzdraveni. A pokud čte tyto řádky někdo, kdo již dlouho otálí, kdo mnohé dlouhé roky pokračuje směrem nevíry kamenného srdce a zatvrzelosti, přesto vám nádherná milost našeho Boha hlásá, že: žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má věčný život.“ Stále je „příhodný čas“, stále je „den spasení“. Uvěřte nyní a budete zachráněni.

Člověk se stal ztraceným hříšníkem prostřednictvím pohledu, neboť první věc zaznamenaná o Evě ve spojení s pádem našich prvních rodičů je, že „žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu...“ (Gen 3,6). Podobně je ztracený hříšník pohledem zachráněn. Křesťanský život začíná pohledem „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není.“ (Iz 45,22). Křesťanský život pokračuje díváním se: „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ (Židům 12,2). A na konci křesťanského života bychom měli stále hledět na Krista: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ (Filipským 3,20). Od první až do poslední chvíle to jediné, co je od nás vyžadováno, je hledět na Božího Syna.

Možná ale, že právě zde vysloví znepokojený a třesoucí se hříšník svou poslední těžkost: „Pane, nevím, jestli se dívám správným směrem.“ Drahý příteli, Bůh tě nežádá, aby ses díval na svůj pohled, ale na Krista. V tom velikém zástupu uštknutých Izraelitů za dávných časů měli někteří z nich mladé oči a někteří staré, někteří měli jasné vidění a někteří zamlžené, někteří viděli na hada dobře díky jejich malé vzdálenosti od vztyčeného předobrazu Krista, někteří ho viděli stěží kvůli veliké vzdálenosti od kůlu, ale zápis shůry říká: „Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ A tak je to i dnes. Pán Ježíš říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Nedefinuje způsob nebo styl příchodu ani jestli má ubohý hříšník přijít váhavě, klopýtavě, padajíc, jen když přijde, pak bude vřele uvítán. Tak je to i v našem textu: „žádný, kdo v něho věří“ - není řečeno nic o síle nebo inteligenci víry, protože to není charakter nebo míra víry, co zachraňuje, ale Kristus sám. Víra je jednoduše okem duše, které hledí na Pána Ježíše. Nespoléhejte se tedy na svou víru, ale na samotného Spasitele.