Pro přesnost bychom měli zdůraznit rozdíl mezi blahosklonností a ponížením Krista, neboť mnoho pisatelů tyto dva výrazy zaměňuje. Tento rozdíl způsobil Duch Svatý (Fp 2,7-8). Zaprvé, „sám sebe zmařil“, zadruhé, „ponížil se“. Blahosklonnost Boha Syna spočívala v tom, že na sebe vzal naši přirozenost, Slovo se stalo tělem. Jeho ponížení sestávalo z následného pokoření a utrpení, které strpěl v naší přirozenosti. Vzetí lidské přirozenosti na sebe nebylo samo o sobě součástí Kristova ponížení, protože i v ní si zachoval své slavné vyvýšení. Avšak spojení stvořené přirozenosti, oživeného prachu, se sebou samým bylo od Boha Syna skutkem nekonečné blahosklonnosti.

„Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno…“ (Fp 2,6-9 KRAL). Tyto verše sledují cestu Prostředníka z nejvyšší slávy do nejhlubšího ponížení a znovu zpět k Jeho nejvyšší poctě. Jaká to byla podivuhodná cesta! A jak je hrozné, že tento shůry inspirovaný popis Jeho cesty se stal předmětem teologických sporů. Jen v málo otázkách se projevila strašlivá zkaženost lidského srdce děsivěji než v rouháním chrleném ohledně těchto veršů.

Zběžný pohled na kontext (Fp 2,1-5) rázem ukáže, že apoštol měl v úmyslu vyzvat křesťany k  vzájemnému duchovnímu společenství – aby byli jednomyslní, aby se navzájem milovali, aby byli pokorní a nesmýšleli o sobě vysoko, aby druhé pokládali za lepší než sami sebe. Pro zdůraznění uvedl příklad našeho Pána ve verších, nad kterými právě uvažujeme. Má v nás být takové smýšlení, jako bylo v Něm; mysl, duch, zvyk sebe-odříkání, mysl orientovaná na sebeobětování a poslušnost Bohu. Musíme se pokořovat pod mocnou Boží ruku, aby nás povýšil v ustanovený čas (1Pt 5,6). Aby nám postavil před oči příklad Krista v co nejpestřejších barvách, bere nás Duch svatý zpět do postavení, které náleželo našemu Prostředníku ve věčnosti. Ukazuje nám, že Mu patřila nejvyšší důstojnost a sláva, a poté nám připomíná ty nepředstavitelné hlubiny blahosklonnosti a ponížení, do kterých sestoupil kvůli nám.

Způsobem bytí byl roven Bohu

„Kterýž jsa v způsobu Božím. (KRAL)“ Tato věta nás především ujišťuje o absolutním Božství Syna, protože žádný pouhý tvor, ať je na stupnici bytostí sebevýš, nikdy nemůže být „ve způsobu Božím.“ Těmito třemi slovy byl vyjádřen vztah Syna k Božství.

Za prvé, On přebývá v Božím „způsobu“, který je spatřován v Něm samotném.

Za druhé, je obrazem neviditelného Boha (Ko 1,15), čímž je nám řečeno, že nám ukázal Boha (2K 4,6).

Za třetí, On je „odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty“ (Žd 1,3). Tyto výrazy nejspíše spojují představy vyvolané jak způsobem, tak podobou - vyjadřují to, že celá Boží přirozenost je v Kristu, že On se stal sdělením a vyjádřením Boha pro nás.

„Kterýž jsa“ nebo přebývá (je sotva správné říkat o božské osobě, že „existuje“). Existuje sám o sobě; vždy byl „ve způsobu Božím.“

„Způsob“ (řecké slovo se nachází v Novém zákoně jen ve Filipským 2,7 a Markovi 16,12) je to, co je zjevné. „Způsob Boží“ je vyjádřením, které, zdá se, se snaží naznačit Jeho viditelnou slávu, Jeho zjevenou vznešenost, Jeho projevenou svrchovanost. Od věčnosti byl Syn oděn do všech znaků božství, ozdobený celou božskou nádherou. „ Slovo bylo Bůh“ (J 1,1).

Nelpěl na své rovnosti

„... nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. (KRAL)“ Téměř každé slovo v tomto verši se stalo příležitostí ke sporu. My však máme takovou důvěru v dohled Boží prozřetelnosti, že nás uspokojuje vědomí, že překladatelé naší autorizované verze byli uchráněni od všech závažných omylů ohledně tohoto nadmíru důležitého předmětu. Jako se první část našeho verše vztahuje k objektivnímu vylíčení božské důstojnosti Syna, tak tato druhá část potvrzuje Jeho subjektivní vědomí. Slovo „nepoložil“ je zde použito (v aoristu) k označení určitého bodu v minulosti. Slovo „loupež“ nenaznačuje kořist ani poklad, ale skutek uzmutí kořisti. Syn neměl rovností s Otcem a Duchem svatým na mysli skutek uchvácení.

„... nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu. (KRAL)“. Je to jen záporné vyjádření toho, že Kristus považoval rovnost s Bohem za něco, co Mu právem a z podstaty náleželo. Bylo to Jeho nepopiratelné právo. Kristus neměl takovou rovnost za zasahování do nadřazenosti Jiného, ale považoval se za Toho, kdo má právo na všechny božské pocty. Protože měl postavení jedné ze Tří stejně věčných a stejně slavných Osob Božství, jež mají stejnou podstatu, považoval Syn svou plnou a dokonalou rovnost s Otcem a Duchem svatým za svůj neměnný podíl. V 6. verši je nade vší pochybnost skrytý odkaz na satanův pád. Ten, ačkoliv v pozici „ustanoveného cheruba“ (Ez 28,14 ČSP), stál nekonečně pod Bohem, a přesto se pokusil zmocnit rovnosti s Ním. „Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit“ (Iz 14,14).

Ať už je řecké slovo pro „loupež“ přeloženo jakkoliv, je zřejmé, že hlavním výrazem této věty je „rovný“. Protože pokud to znamená skutečnou a náležitou rovnost, potom je důkaz pro úplné božství Spasitele nevyvratitelný. Jak tedy stanovit přesný význam tohoto slova? Ne tím, že se obrátíme na Homéra nebo jiného pohanského pisatele, ale nalezením významu slova jemu příbuzného. Kdybychom dokázali stanovit přesný překlad adjektiva, pak si můžeme být jistí příslovcem. Adjektivum se nachází v několika textech (Mt 20,12; Lk 6,34; J 5,18; Sk 11,17; Zj 21,6). Každý z těchto textů neodkazuje jen na pouhou podobu, ale na skutečnou a náležitou rovnost! A tak jde síla této věty ruku v ruce s „Já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). Nesmíme dovolit větě z Jana 14,28 – „Otec je větší než já“, aby popřela Jana 10,30. V Písmu Svatém nejsou žádné rozpory. Každý z těchto textů platí ve své plné síle, aniž by mezi nimi došlo ke konfliktu. Jednoduchou cestou k objevení jejich dokonalého souladu je si vzpomenout, že Písmo ukazuje našeho Spasitele ve dvou hlavních postaveních: jako Boha Syna, druhou Osobu Trojice, a jako Prostředníka, Bohočlověka, Slovo, které se stalo tělem. V prvním případě je popsán jako Ten, kdo vlastní všechny dokonalosti božství; v tom druhém jako Služebník Boha. Mluvil-li o sobě z hlediska podstaty svého Bytí, mohl bezvýhradně říct: „Já a Otec jsme jedno“ – jedno podstatou a přirozeností. Mluvil-li o sobě z hlediska svého zástupného postavení, mohl říct: „Můj Otec je větší než já“, ne podstatou, ale funkčně.

Každý použitý výraz (Fp 2,6) uplatnil Duch Svatý konkrétně tak, aby vyvýšil božskou důstojnost Kristovy osoby. On je Držitelem slávy rovnocenné s tou Boží, s nepochybným právem na tuto slávu, a přivlastnit si ji nepovažoval za loupež. Jeho sláva není nahodilá nebo mimořádná, ale zásadní a podstatná, spočívá ve „způsobu Božím“. Je zhola nemožné, aby nastala rovnost mezi tím, co je Nekonečné a co je konečné, co je Věčné a co je časné, Tím, kdo je Stvořitelem, a tím, co je stvořené.

„‚Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?‘ praví Svatý“ (Iz 40,25) – tak zní Boží výzva. A tak by bylo nejvyšší loupeží a největším rouháním, kdyby se nějaký tvor považoval za „rovného Bohu“.

 

Sám sebe zmařil

„Ale samého sebe zmařil.“ Význam těchto slov je vysvětlen následujícími slovy. Syn byl tak daleko od toho, aby neústupně trval na svých osobních právech jakožto člen požehnané Trojice, že se jich dobrovolně vzdal. Ochotně odsunul stranou úchvatné znamenitosti Stvořitele, aby se zjevil v podobě tvora, ano, v podobě padlého člověka. Vzdal se svého postavení nadvlády a vstoupil do postavení otroctví. Ačkoliv byl roven majestátem a slávou Bohu, radostně se podvolil Otcově vůli (J 6,38). Jaká neporovnatelná blahosklonnost! Ten, kdo byl nedílným právem ve způsobu Božím, strpěl, aby byla Jeho sláva zastíněna, Jeho čest hozena do prachu a On sám ponížen tím nejostudnějším způsobem smrti.

„Způsob služebníka přijav (KRAL)“. Tím, že to udělal, nepřestal být tím vším, čím byl předtím, ale vzal na sebe něco, čím předtím nebyl. V Jeho božské přirozenosti nedošlo ke změně, ale ke sjednocení Jeho božské osoby s lidskou přirozeností.

„Ten, kdo je Bohem, nemůže přestat být Bohem, stejně jako ten, kdo není Bohem, se Bohem nemůže stát.“ (John Owen).

Kristus se žádné ze svých božských vlastností nezřekl, protože jsou od Jeho osoby neoddělitelné stejně jako horko od ohně nebo hmotnost od hmoty. Jeho vznešená sláva však byla na chvíli zakryta přechodným závojem lidského těla. Tento výrok není v rozporu s Jan 1,14 – „Spatřili jsme jeho slávu“ (vysvětluje Mt 16,17), na rozdíl od neznovuzrozených zástupů, před kterými byl „jak oddenek z vyprahlé země“ a „neměl vzhled ani důstojnost“ (Iz 53,2).

Byl to sám Bůh, kdo „Byl zjeven v těle“ (1Tm 3,16). Ten, kdo se narodil v betlémských jeslích, byl „mocný Bůh“ (Iz 9,6 ČSP) a ohlášený jako „Kristus Pán“ (Lk 2,11). Nechť nepanuje v této otázce žádná nejistota. Kdyby „zmařil“ sám sebe v některé ze svých osobních dokonalostí, kdyby byly jeho božské vlastnosti odsunuty stranou, potom by Jeho uspokojující oběť neměla nekonečnou hodnotu. Když se stal tělem, nebyla sláva Jeho osoby ani v nejmenší míře snížena, ačkoliv byla (do jisté míry) skryta nízkou podobou služebníka, kterou na sebe vzal. I při svém sestoupení na zem byl Kristus stále „rovný Bohu“. Lidé ukřižovali samotného Pána slávy (1K 2,8).

„Způsob služebníka přijav (KRAL)“. To byla ta veliká blahosklonnost, přesto však nedokážeme plně uchopit nekonečnost Synova snížení se. Pokud Bůh „sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi“ (Ž 113,6), oč více to platí o „vtělení“ a přebývání mezi nejnižšími. Přijal postavení pod Boží úrovní (J 14,28; 1K 11,3). Byl na čas „postaven níž než andělé“ (Žd 2,7); byl „podroben zákonu“ (Ga 4,4). Byl učiněn ještě nižším, než je obvykle člověk, protože byl „potupou lidství, povrhelem lidu“ (Ž 22,6).

Jaký smysl to vše dává verši: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši“ (Fp 2,5). Jak usilovně křesťan potřebuje hledat milost, aby byl spokojen s nejnižším místem, které mu určí Bůh a lidé; aby byl připraven vykonat nejšpinavější službu; aby byl tím a dělal cokoliv, co přináší slávu Bohu.