Církev, jak má být

Verze pro tisk
  • „Krásná jsi, lásko má, jako město Tirsa, jak Jeruzalém nádherná. Respekt budíš jak ozbrojená armáda.“ Píseň Šalomounova 6, 4 (ČSP)

Existují různé názory na křesťanskou církev. Někteří si o ní myslí úplně všechno. Někteří si zase o ní nemyslí vůbec nic. A pravděpodobně ani jeden z těchto názorů není hoden toho, abychom jej vyslovili. Ani ritualisté, kteří zbožňují církev, ani skeptikové, kteří haní všechny církve, nemají znalosti o skutečné duchovní církvi Ježíše Krista, aby mohli vyslovit kvalifikovaný názor. Královská dcera je slavná ve své kráse, kterou oni nejsou schopni ocenit.

Co je obvykle ta nejsprávnější charakteristika, kterou můžeme vystihnout ženu a její povahu? Budeme vedeni chválou všech, kteří s ní dobře vycházejí, nebo pohoršením těch, kteří ji činí předmětem zlých pomluv? To nejlepší posouzení pravděpodobně dostaneme od jejího manžela. Šalomoun říká v knize Přísloví o ctihodné ženě: „Její manžel také vstává a chválí ji.“ O této nejkrásnějších z žen, církvi Kristově, můžeme říci to samé. Má to pro ni malý dopad je-li posuzovaná lidmi, ale je to její obrovská čest a radost být milována a ctěna svým královským manželem, princem Immanuelem.

Ačkoli slova naší pasáže jsou alegorická a celá píseň je plná metafor a podobenství, učení tohoto textu je však dost jasné a srozumitelné. Je zřejmé, že ženich prokazuje své nevěstě tu nejvyšší čest ve svém srdci a ona je pro něj, ať už je pro ostatní čímkoli, nádherná, sličná. A v očích jeho lásky je bez poskvrny. Navíc, ona není jen krásná, jemná a něžná v očích jeho lásky, ale je majestátní, důstojná ve své svatosti, ve své oddanosti jemu jej nutí říci, „že budí respekt jak ozbrojená armáda.“

Ona je královnou každým coulem, v očích svého milého je majestátní. Vezměte slova z našeho textu a vztáhněte je na Kristovu církev, slova vyslovená samotným Kristem, který zná svou nevěstu nejlépe. On je ji nejlépe schopen posoudit, a proto se tedy poučme, že jeho názor není slabý v úsudku, neuctivý a opovrženíhodný. Ona sama patří do té nejvyšší třídy, a to vědomě a radostně, neboť je silná v síle svého Pána.

Při této příležitosti si nejprve řekněme, proč je církev Boží přirovnána k ozbrojené armádě. To, že je armádou, je dostatečně pravdivé, protože církev nečítá jednoho člověka, ale mnoho lidí. Skládá se z lidí, kteří kráčí pod vedením společného Velitele, s jedním rozkazem, rozkazem k boji a k vítězství. Ona je církev bojující tady dole na zemi a to jak v utrpění, tak i ve službě, má dokázat, že je na nepřátelském území.

Ona bojuje za pravdu Boží proti bludům. Za světlo proti temnotě. Dokud se nerozední a stíny nepominou, musí bojovat, držet hlídky a udržovat strážní oheň. Protože okolo ní se nachází nepřítel, který je na smrt odhodlaný, proti němuž drží stráži a proti němuž vrhají královský poklad evangelia pravdy.

Ale proč ozbrojená armáda s prapory? Což to není na první pohled rozlišující znamení? Jak potom poznáme, kterému králi patří dotyčná armáda, pokud neznáme jeho královskou standartu? V časech války je národnost vojáků často deklarována jejich plukovními uniformami. Šedé kabáty Rusů byli dobře známy v Krymské válce. Bílé uniformy Rakušanů byly dobře známy obyvatelům Lombardie.

Nikdo si nikdy nespletl černé uniformy Brunšvičanů s Francouzi, nebo si nikdy nespletli husary a jednotky Garibaldiho. Docela efektivně se armády odlišují od sebe svými uniformami a prapory. Podobně jako rytíři ve středověku se rozpoznávali podle svých helmic a erbovních štítů, tak se pozná armáda podle své vlajky a národních barev. Trikolóra reprezentovala Francii, když její vojáci prchali před černobílými uniformami Němců.

Církev Kristova vyvěšuje svoje standarty také kvůli odlišení. Nepřeje si být spojována s jinými armádami, nebo být za ně zaměňována. Není z tohoto světa, její zbraně a boj nejsou světské, jako je tomu u armád tohoto světa. Bůh chraň následovníky Ježíše od toho, aby je lidé považovali za politické aktivisty, lobbisty nebo ambiciózní dobrodruhy! Církev rozvíjí vanutí evangelia, tedy její úkol je, aby všichni mohli poznat, komu patří a komu slouží. Toto je úkol nejvyšší důležitosti v současné době, kdy se mazaní lidé snaží prosazovat své vlastní výmysly a vynálezy.

Každá křesťanská církev by měla vědět, čemu věří a měla by i veřejně deklarovat, co znamená obsah jejího vyznání víry. Je naší povinností objasnit a vysvětlit naše principy, tak aby naši členové věděli, co činí, když se spolu scházejí, a svět by to měl vědět také, za čím stojíme. Buďme daleci toho, abychom se připojili k volání liberálních církví a přešli pod jejich prapory.

Ze všech stran slyšíme volání proti krédům. Je tento povyk ospravedlnitelný? Zdá se mi, že když správně analyzujeme tyto protesty, tak zjistíme, že nesměřují proti krédům, ale proti pravdě, protože každý člověk, který něčemu věří, musí mít své krédo, ať už je psané nebo ne. Nebo pokud je tady člověk, který nevěří ničemu, nebo naopak čemukoliv, nebo věří naprosto všemu, tak ten pro nás není vhodný jako model. Útoky proti krédům probíhají, protože jsou krátká, stručná svou formou, kterými křesťané vyjadřují svou víru. A ti, kdo nenávidí kréda, tak činí proto, že v nich nalézají zbraň, která je proti jejich bludům velmi účinná.

Jsou to tak nebezpečné a ničivé zbraně pro teologii, která se skrývá za těmito protesty. Proto buďme velmi zdrženliví k tomu, abychom tyto zbraně odhodili. Držme se Boží pravdy se železnou vůlí a nikdy ji neopusťme. Navíc je tady stále ještě protestantismus, za který stojí bojovat! Je tady kalvinismus, který stojí za to, abychom jej vyhlašovali a evangelium, za které stojí umírat! Je tady křesťanství, které se naprosto liší od ritualismu, racionalismu a zákonictví, a dejme všem vědět, čemu věříme!

Pojďte a pochodujte vojáci Kristova kříže pod standartami Spasitele! Není čas se bát křiku proti našemu svědomitému přesvědčení, které mu se dnes přezdívá sektářství a bigotnost. Věřte ve svém srdci tomu, co veřejně vyznáváte, že tomu věříte. Otevřeně a naléhavě vyhlašujte, o čem víte, že je Boží pravda. Nestyďte se říkat, že tyto věci jsou pravda a nechte lidi, aby sami přišli na to, že opak není pravdou, ale jen pouhá faleš. Ať už učení evangelia znamená pro ostatní cokoliv, vy se jim chlubte a mějte v něm svou slávu!

Vyvěšujte své vlajky! Ať tyto vlajky vlají, jak za dob rané církve. Rozviňte standartu, vítěznou standardu Kristova kříže. Ve skutečnosti a v Pravdě, in hoc signo vinces, (v tomto znamení zvítězíš), dílo smíření je pravda, která dobývá lidská srdce. Nechme druhé, aby věřili, když mohou, nebo je nechme, ať to popírají, když budou, protože ty Pravdo, která jsi v Kristu Ježíši, jsi ta věc, která si získala naše srdce a učinila jsi z nás vojáky Kristova kříže!

Vlajky se nosily a vyvěšovaly nejen kvůli odlišení, ale také aby sloužili pro účely disciplíny. Armáda vybavená vlajkami měla jednu vlajku jako ústřední standartu, a každý pluk nebo prapor měl svou vlastní standartu. Zástupy Boží, které tak slavně pochodovaly pouští, měly svou ústřední standartu, předpokládám, že to byl kůl, na který Mojžíš vyvěsil bronzového hada (v každém případě náš bronzový had je hlavním znamením církve).

A pak každý z dvanácti kmenů měl svou vlastní standartu. Pod těmito vlajkami pochodovaly kmeny, aby nedošlo ke zmatkům při pochodu. A v čase bitvy nebyl pak problém seřadit muže do šiků. Židé věřili, že standarta kmene Juda byl lev, Ruben měl na vlajce znamení muže, Josef měl za znamení zase býka a Dan měl orla.

Targumisté však věří, že vlajky se lišily podle barev, barva každého kmene pak odpovídala jednomu z drahokamů na hrudi nejvyššího kněze. „A že velká standarta každého ze čtyř táborů kombinovala tři barvy kmenů, které jej tvořily.“ Tak bratří, v církvi Boží musí být kázeň, a to nejen v přijímání konvertitů a při vylučování pokrytců, ale také musí být kázeň při seřazování vojáků ve službě Kristu ve svaté válce, do které pochodují a které se účastní.

Každý voják má mít své rozkazy, každý důstojník zase své vojáky, každý voják své určené místo v armádě, a celá armáda má mít své řády a pravidla. „Ať se vše děje podle řádu a spořádaně.“ A podle jednotky má každý voják své místo a každá jednotka má své místo v pluku, tak v každé dobře ustanovené církvi má každý muž a žena svou specifickou formu služby a každá forma služby se organicky váže na ostatní typy služby. A tento celek bude tvořit sílu, kterou nikdo a nic nezlomí a nezdolá.

Církev není hromada cihel, pamatuj si – je to postavený dům. Církev není svazek odřezků v ruce zahradníka – je to vinná réva, my jsme její větve. Pravá církev je organizována jako celek – a život, pravý duchovní život, a pro něj je nejdůležitější mít v církvi řád, pokud jsme bez pravidel a agendy – je pak docela nutné si vytvořit řád a dát věcem v církvi uspořádání. Řád bez života nám zase připomíná hroby na hřbitově, všechny dobře uspořádané a nazdobené, řádně označené a zaregistrované. Řád spojený se životem nám připomíná dlouhé řádky ovocných stromů na italských svazích ověnčených ovocem.

Učitelé nedělní školy nesou prapor Beránka! Ti, co navštěvují nemocné, nesou na praporu znamení otevřené ruky. Kazatelé pochodují pod znamením vyvýšeného bronzového hada! A vy všichni podle svého svatého povolání se shromažďujete pod jménem Ježíše, jsouce vyzbrojeni pro válku! Armáda s vlajkami také reprezentuje činnost. Když armáda pozdvihne své barvy, boj právě začal.

Jen velmi málo se udělá ve vojenských kruzích, pokud se odloží standarty. Vojáci jsou na dovolené, nebo odpočívají v kasárnách. Armáda s prapory cvičí, nebo pochoduje, nebo bojuje, pravděpodobně je uprostřed tažení, je seřazena k útoku a obraně a bude tam třeba dost hrubé práce na velmi dlouhou dobu. Existuje strach a obava, že některé církve pověsily své standarty na hřebík, kde jim začaly hnít, anebo je zabalily a uložily do skladu. Tyto církve netouží po velkých věcech, neočekávají velký počet obrácení. Pokud by se tak stalo, tak by byly silně podezřívavé a bily by na poplach. Neočekávají od služby svých pastorů, že budou vybaveni mocí z výsosti, a pokud by prožily Boží navštívení s projevy moci, byly by velmi rozrušené a pravděpodobně by si také stěžovaly, že to způsobilo příliš mnoho rozruchu a vzrušení.

Nejhorší věc je, že tyto nic nedělající církve jsou obvykle velmi žárlivé na ty, kteří by narušili jejich teritorium. Naše církve před nějakým časem vypadaly, že si nárokují celou oblast tohoto města (Londýna), tvářily se, že jim celé patří, aby na něm pracovaly, nebo nedělaly vůbec nic, podle toho jak zrovna vypadalo jejich monopolizující nařízení. Pokud se někdo pokusil postavit novou modlitebnu, nebo se snažil založit kazatelskou stanici ve vzdálenosti jednoho kilometru, reagovaly s odporem a považovaly to zhoubné přetahování duší, tedy jakési duchovní pytláctví. Ony samy nedělaly vůbec nic a měly velký strach z toho, aby je někdo nenahradil.

Jako kdysi zákoníci, kteří vzali klíč poznání, samy nevstoupily a samy bránily ve vstupu ostatním. Ten den, doufejme, je už snad navždy pryč. Ještě mnoho z tohoto ducha prodlévá v mnoha oblastech. Je nejvyšší čas, aby každá církev cítila, že pokud nebude pracovat, tak samotný důvod její existence je pryč. Důvod, aby církev byla církví, je ve vzájemném vyučování, budování a konverzích hříšníků. A pokud toto v církvi chybí, je církví pouze podle jména a je sama překážkou, zlem a obtíží. Je jako sůl, která ztratila svoji slanost, nehodí se ani cestu a ani na hnojiště.

Nechť jsme všichni v našem církevním společenství aktivní, plni energie Ducha Božího. Ať nikdo z nás není mrtvým údem živého těla, překážkou královskému hostiteli, těžkou zátěží, než válečnými bojovníky. Ať je každý z nás vojákem plným odhodlání k získání plnosti našeho lidství pomocí síly a moci Ducha Svatého. A ať jsme všichni rozhodnuti, aby žádná část církve, která nepozvedá svůj prapor služby, nebyla mezi nás už více počítána. Ať je naším pevným rozhodnutím, že budeme šířit království milovaného Božího Syna, bez ohledu na to, zda se k nám ostatní připojí, nebo nepřipojí. V jeho jménu a síle se klidně utkejme i se smrtí.

Taste své meče, vy, vojáci kříže! Probuďte se ze svého spánku, vy ledabylí. Opásejte svými meči a připravte se na válku! Pán vás vykoupil svou krví, ne proto, abyste spali, ale abyste bojovali pro slávu jeho Jména!

Neplyne snad z popisu církve jako „armády s prapory“ určitá jistota? Není to armáda odpočívající před nepřítelem, armáda, která schovává své prapory, aby jen utekla před bojem. Není to armáda, která se bojí vyjít ven a rozvinou své prapory. Pozdvihnuté prapory jsou znamením, že se nebojí a že raději jde do boje, než aby z něj zbaběle prchla. Bojovníci Kříže! Rozviňte prapor evangelia! Dáme nepříteli lekci, jaká je síla je v rukou a v srdcích těch, kteří bojují v armádě Ježíše Krista. Vzhůru se standartou evangelia, stateční vojáci!

Ať to všichni vidí! Pokud nepřítel bude řvát jako lev, my zavoláme na Lva z kmene Juda, aby vedl boj, a budeme ho následovat s jeho Slovem, které je jako dvousečný meč v našich rukou.

„Povstaňte! Povstaňte pro Ježíše! Vy vojáci Kříže!

Pozdvihněte výš jeho královský prapor! Neutrpí ztrátu ni porážku -

Od vítězství k vítězství on vede svou armádu

Dokud nepadne poslední nepřítele a Kristus je vskutku Pán.“

„Nemůžeme příliš spoléhat na evangelium.“ Tato věta vyjadřuje naše největší pokušení a naší slabostí je, že jsme tak lhostejní a že hned hledáme sílu a pomoc někde jinde. Nevěříme evangeliu, jeho moci nad lidskými syny, i když bychom mu měli věřit. Velmi často kážeme evangelium jako zbabělci.

Neslyšeli jsme snad už dost kázání, ve kterých se kazatel omlouval za to, že vůbec káže? Neomlouval se také za své mládí? Za svá tvrzení? Neomlouval se za to, že bude mluvit ke svědomí lidí? Může Bůh vlastnit takhle zbabělé vyslance, kteří si pletou pokoru se strachem z lidí! Poctí náš velitel takové vojáky, kteří se stydí za to, že mají zbraně?

Slyšel jsem o holandských velvyslancích na dvoře čínského císaře, kteří měli předstoupit před jeho nebeskou výsost, očekávalo se od nich, že se budou před císařem plazit a klonit až k zemi! Ale oni odmítli vzdát tuto poctu císaři a otevřeně řekli, že budou v císařově přítomnosti stát jako svobodní lidé, jinak že odmítají s císařem vůbec jednat. A je velmi pravděpodobné, že z hlavně děla by jeho císařská výsost slyšela mnohem méně zdvořilé výroky.

I když my se jako lidé často pokořujeme, jako Boží velvyslanci se nemáme plazit před lidmi a podlézavě se jich ptali, jaká zvěst by jim nejlépe vyhovovala. Tak tomu nemá a nesmí být, že budeme vyhlazovat svou zvěst a učení, aby lidem sedly. Evangelium, které kážeme, ačkoli jej lidé světsky moudří odmítají a pohrdají jím, je evangelium Boží pro všechny. Jeden řekne: „Ach, nic v něm nezbylo, věda jej vyvrátila.“ Jiný zase řekne: „Což to není pouhá prázdná fráze, už jsem jej přece slyšel tolikrát.“

Ale pane, ačkoli je pro vás jen pouhou frází a ty jej máš za směšnou věc, to jsi od nás neslyšel víc? „Protože je to Boží moc a Boží moudrost.“ V její prostotě tkví její majestát a moc. „Nestydíme se za evangelium Kristovo.“ „Bůh chraň, abychom hledali slávu někde jinde než v kříži Ježíše Krista.“ Evangelium budeme znovu a znovu vyhlašovat s neochvějnou jistotou! Budeme přinášet tu samou Pravdu, jako tak činili apoštolové v dávných dobách. A jako ječný chleba zničil stany Midjánců, tak že byl sám, tak i evangelium porazí své nepřátele.

Rozbitý džbán a rozsvícené lampy a starý válečnický pokřik – „Meč Hospodinův a meč Gedeonův!“ – naplní nepřítele strachem a zmatkem! Buďme smělí pro Ježíše a spatříme, co jeho paže dovede. Evangelium je hlas věčného Boha! Má tu samou moc, jako když Bůh stvořil svět z ničeho, má moc dát povstat mrtvým z jejich hrobů při druhém příchodu Syna člověka – Pána Ježíše. Evangelium, Slovo Boží, se k němu nevrátí s prázdnou, stejně jako se sníh nevrací zpátky do nebe, nebo jako se nevrací kapky deště do mraků. Mějte víru v Boží Slovo, mějte víru v přítomnost Ducha Svatého, mějte víru ve Spasitele, který svrchovaně vládne, mějte víru v naplnění jeho věčných cílů a úmyslů, a budete tak plni jistoty, jako je armáda s vyvěšenými prapory!

Řeknu to ještě jednou, armáda s vyvěšenými prapory symbolizuje vytrvalost a věrnost jeho pravdě. Nevidíme před sebou armádu, která ztratila své prapory, nebo armádu, která se zbavila svých výsostných barev a označení. Vidíme armádu, která stojí pod svými starodávnými prapory a skládá pod nimi slavnou přísahu. Držme se upřímně víry jednou pro vždy danou svatým. Neodhazujme toto slavné učení ve jménu diktátu politiky nebo momentální nálady lidí. Cokoliv nám Ježíš říká, přijměme to jako Slovo života.

Tolerování bludu může církvi způsobit velmi velkou škodu a může ji vážně poškodit a oslabit v její službě. Protože falešné učení podobně jako kvásek brzy zkazí naprosto vše. Pokud je církev duchem vyučována, aby znala hlas dobrého Pastýře, tak nepůjde za cizím. Protože hlas cizího nezná. Toto je část vyučování, které Kristus dává svému lidu. „Všechen tvůj lid bude vyučován Hospodinem.“ Budou znát pravdu a pravda je osvobodí!

Jako církev se držme věcí, které jsme se naučili od Boha. Nechť jsme chráněni od filozofií a nechť jsme také pročišťováni ohněm v těchto posledních dnech. Pokud se vzdáme těchto věcí, kterým věříme jako pravdivým, ztratíme naši moc a náš nepřítel bude mít radost. Budeme-li se držet pomocí Ducha Svatého staré víry, Duch nás posílí v Pánu svou mocí. Oblečme si Boží barvy, vlajkonoši, v den nebezpečí, je totiž lépe zemřít než se vzdát! Život je jen velmi málo ve srovnání s Božím milosrdenstvím, a že mají jisté dědictví ti, co statečně bránili víru. Církev se stává bojeschopnou armádou jen, když odhodlaně stojí za pravdou.

O církvi se také říká, že hrozná. Pro koho je hrozná? Měla by být laskavá a přívětivá, a ona taková je. Kéž Bůh nikdy nedopustí, aby naše církev byla hrozná k mladým konvertitům, tím že by byla nelaskavá a nerudná. Kdykoli slyším, že kandidáti na členství ve sboru se bojí předstoupit před naše starší, nebo že se bojí setkat se s pastorem, nebo že se stydí učinit veřejné vyznání víry před sborem, chtěl bych jim říci: „Zahoďte všechen svůj strach, obavy a falešný stud. Velmi rádi vás uvidíme a těšíme se na vás, rozhovor s námi bude pro vás potěšení a ne zkouška.“

Jsem dalek od toho, abych vás odpuzoval, pokud skutečně milujete Spasitele, budeme rádi, když vás uvítáme ve společenství. Pokud však na vás nespatříme projevy a důkazy této velké změny, laskavě poukážeme na vaše strachy a bude pro nás milou povinností vás vést ke Spasiteli. Buďte si jisti následujícím, pokud jste skutečně uvěřili v Ježíše, církev pro vás nebude hroznou institucí. Krutá odsuzování jsou v rozporu s Duchem Krista a samou podstatou evangelia. Tam, kde jsou tyto soudy pravidlem, je církev spíše opovrženíhodnou než hroznou.

Bigotnost a absence lásky jsou indikátory slabosti a ne síly. Čím a pro koho je církev hrozná? Nejprve odpovím tak, že je hrozná pro bezbožné lidi. Pravá církev ve své svatosti a svědectví je velmi hrozná pro hříšníky. Bezbožným je jedno, že se vysmívají církvi, že zesměšňují křesťany. Ale skutečně upřímní křesťané bezbožné zahanbují. Známe některé lidi, kteří nemohli používat odpornou mluvu, na kterou byli zvyklí, v přítomnosti zbožných mužů a žen, ačkoli tito zbožní lidé nad nimi neměli žádnou autoritu nebo vedoucí funkci.

I v té nejvulgárnější společnosti, kde je křesťan znám pro svou integritu charakteru, může pronést moudrá slova napomenutí, a pak jsou bezbožní usvědčeni svým svědomím, takže cítí nepochybný stud, a prožívají, jak hrozné je dobro. Ale dejme si velký pozor na to, aby naší snahou nebylo na druhé udělat dojem, takový pokus by byl ihned zesměšněn a byl by odsouzen k nezdaru. Vliv, který tu popisujeme, plyne přirozeně z charakteru zbožného člověka. Majestátnost charakteru netkví ve strojeném chování, ale v solidnosti a pevnosti cnosti. Pokud je v nás skutečné dobro, pokud z celého srdce horlivě milujeme spravedlnost a nenávidíme zlo, výstupy našeho života budou i beze slov soudit bezbožné a budou je odsuzovat v jejich srdci a svědomí.

Svatý život je to nejtěžší odsouzení hříchu. Slyšeli jsme už o bezbožném synu, který nemohl unést život v domě svého otce, kde se jeho otec za něj celý život usilovně modlil. Každá místnost a každý kus nábytku jej usvědčovaly a napomínaly, protože opustil Boha svého otce. Četli jsme o jiných, kteří měli hrůzu z toho, že měli potkat zbožné muže, jejichž životy proti nim svědčily více než zákony státu. Tou smutnou věcí na tom je, že tato hrůza prožívaná ve svědomí ponouká bezbožné k tomu, aby se mstili na zbožných lidech, a to se pak stává příčinou perzekuce křesťanů.

Bezbožní se bojí svatých lidí, protože jsou odsuzováni jejich zbožným charakterem. Snaží se je sprovodit ze světa, pokud mohou, nebo se je snaží pošpinit pomluvami, když je nemohou zabít vlastní rukou. Mučednictví svatých je důsledkem toho, že temnota nenávidí světlo, protože světlo odhaluje její hanebné činy. Bude vždy existovat určitá korelace mezi skutečnou svatostí, upřímností a podobností Kristu a vnímáním církve jako něčeho hrozného zvrácenou generací lidí, se kterou se církev setkává. Církev bude děsit, jako děsí Soudný den, kdy se vše odhalí.

Tedy na živé církvi je něco hrozného pro všechny bludaře. Představme si, že dvě armády, obklíčily církev Boží, armády, které stojí obvykle proti sobě, ale teď se spojily proti církvi Boží. Je to armáda ritualismu se svými pověrami, posvátným kněžstvím, svátostným provozem, se svou nenávistí proti učení o Boží milosti. Na druhé straně je tady armáda racionalismu se svojí uštěpačnou nevěrou a absurdními spekulacemi. Tyto armády podobně jako Herodes a Pilát se neshodnou na ničem, jen na své opozici vůči Kristu. Mají jeden společný strach, ačkoli jej veřejně nepřiznají. Nebojí se veřejných projevů, ve kterých jsou odsouzeny, ani se nebojí filozofických diskusí, ve kterých jsou vyvráceny pádnými argumenty, bojí se, a proto se mu tak vysmívají, horlivému, modlitbou podepřenému, srozumitelnému kázání Pravdy, která je v Ježíši Kristu. To je zbraň, proti které neobstojí, zbrani starého evangelia. Ve dnech Luthera působila divy. Činila údiv v době Whitefielda a Wesleye. Obnovila archu Páně v naší zemi a učiní tak znovu. Neztratila nic ze své dávné síly, a proto působí hrůzu nepřátelům Krista.

„Tvé Evangelium je hrozný majestát. Udeří na tvé nepřátele strachem!

Když armády pochodují, vlajky vlají, a válečné prapory se vztyčí.

Jak se tvá zbroj v slunci blyští, jejich duše se hrůzou chvějí!

Tvá válečná zbroj svou mocí porazí i pekelných bran zdroj.“

I samotnému Satanovi nahání církev děs a hrůzu. On si myslí, že se může vypořádat s jednotlivci, ale když jsou tito posíleni vzájemným obecenstvím a modlitbou, a když je spolu pojí svatá láska a tvoří spolu chrám, ve kterém přebývá Kristus, pak Satana těžké se tam dostat. Bratři a sestry, ne každá církev je takhle hrozná! Je to církev Boží, ve které život a láska pramení z Boha, církev, ve které je vztyčený prapor, prapor kříže se četně tyčí nad ostatními prapory Boží pravda duchovní milosti, jejímž jménem jsem právě promluvil.

Dostáváme se tak k dalšímu bodu kázání, a tím je otázka, proč je církev Krista hrozná, tak jako je hrozná armáda se vztyčenými prapory? Proč je hrozná kvůli svým praporům? Tato celá pasáž, jak se zdá, říká, že církev je hrozná jako ozbrojená armáda, ale svou hrůzu nahání tím, že má své prapory. Anglický překlad Bible říká: „Hrozná jako armáda s prapory.“

Já věřím, že velkým praporem křesťanské církve je vyvýšený Spasitel. „Já jsem vyvýšen ze země a přitáhnu všechny k sobě.“ Okolo něj se shromažďujeme. „Okolo něj se shromáždí národy.“ Tak jako byl vyvýšen bronzový had uprostřed tábora na poušti, tak je i vyvýšen náš Spasitel jako náš válečný prapor. Smírčí oběť Krista je velkým praporem všech skutečně znovuzrozených, obnovených lidí a toto je také hlavní důvod zděšení nepřátel Izraele. Ale vezměme vše po pořádku.

Církev sama je hrozná a je hrozná kvůli svým praporům. Bratři, tato armáda je opravdu hrozná. Proč? Zaprvé, protože se skládá z vyvolených lidí. Pamatujete si, jak se Hamanova manželka ptala, zda je Mordekaj z vyvoleného židovského národa? Protože pokud by byl, celý Hamanův plán by pak selhal. „Pokud je Mordekaj ze semene Židů, před kterým ses začal klanět, toho nepřemůžeš, ale jistě před ním padneš.“

Nyní není církev Boží ničím více než jakákoliv jiná organizace, když se skládá z mužů a žen. Podívejte se jen na její vzhled a uvidíte v ní jen několik lidí se vzděláním učenců, ale za to tam najdete mnoho lidí bez vzdělání. Sem tam mocní a bohatí ale stovky chudých a pohrdaných. Církev sama o sobě nemá sílu a moc podle měřítek světa. Ve skutečnosti je její vlastní vyznání tou nejdokonalejší slabostí stáda ovcí uprostřed vlků.

Ale tady také tkví její síla, že každý její skutečný člen patří ke královskému rodu, jsou to Boží vyvolení, semeno ženy určené od věků, aby zničilo Satanovi hlavu a všechno jeho hadí plemeno. Existují Boží slabosti, ale ty jsou silnější než lidé. Bůh se rozhodl vyvolit slabé, aby zahanbil silné. Jako se Keneanci báli vyvoleného národa Izraele, protože před ním šla zvěst mezi lidmi, děs Hospodinův na ně padl a tak je tomu i se zástupy zlého-zla. Oni snili své sny, podobně jako Midjánci, a statečný Gedeon je slyšel, jak to říkají. Ječný chleba padl na stan Gedeonův a porazí je, dokud je samotný.

Meč Hospodinův a Gedeonův rozpráší nepřátele. Vyvolení zvítězí skrze krev Beránkovu a nikdo jim neřekne ne. Vy jste královské kněžstvo, zvláštní lid, vyvolené pokolení. A v tobě živý Bůh vyhlásí svoji svrchovanou Milost. Církev se také skládá z modlících se lidí. Modlitba je totiž tím, co spojuje naši slabost s nekonečnou Boží silou a mocí. Lidé, kteří se modlí, nikdy nebudou přemoženi, protože rezervoár jejich síly nemůže být nikdy vyčerpán. Jdi do bitvy, můj bratře. A pokud jsi poražen a na konci se silami, modlitba povolá další legie tobě na pomoc.

Ano, dvacet legií andělů a nepřítel bude žasnout nad nepřemoženými bojovníky stále držícími bojové řady! Pokud by zítra bylo upáleno deset tisíc svatých, jejich modlitby před smrtí by daly povstat církvi z popela mučedníků. Kdo tedy může obstát proti lidu, jehož modlitby povolají Boha do bitvy? „Hospodin zástupů je s námi. Bůh Jákobův je naším útočištěm.“ Voláme k Hospodinu a On slyší naše modlitby a volání. On prorazí řady nepřátel. On nám dá triumfální vítězství v den bitvy, proto je hrozná armáda s prapory těch, kdo vládnou zbraní, kterou jsou modlitby.

Znovu, církev je postavena a založena na věčné Pravdě. Nemusím vám citovat staré latinské přísloví, které říká, že Pravda je mocná a musí zvítězit. Pravda je a Pravda bude. Ona je samotnou podstatou a musí přetrvat skonání věků. Lži a podvody budou brzo pohlceny a zničeny. Jako bubliny z bublifuku, které děti vyfukují, snadno zmizí a rozplynou se. Ony jsou dětmi časnosti, kdežto Pravda je dědicem věčnosti. Faleš a odvod zemřou šípem času, který pronikne jejich srdcem, ale Pravda ve své nezničitelné zbroji odolá všem svým nepřátelům.

Lidé milující Pravdu staví na zlatě a stříbru a na drahých kamenech. A ačkoli jejich stavba se vleče, je stavěna pro věčnost. Opevnění Pravdy je často napadáno nepřáteli, ale nikdy jimi nebudou zdolány. Ustanovte jakoukoli mocnost mezi lidmi, tu nejvíce okázalou a stabilní, ale pokud její základy jsou postaveny lžích, dříve či později se stejně zhroutí. Pouze Pravda Boží je nepřemožitelná, věčná a nejsvrchovanější. Strach jdoucí z pravé církve a hrůza padající na nepřátele jsou tady proto, že neměli dost moudrosti, aby poznali, že Pravda má trvalou a nepřemožitelnou sílu a moc.

Byl jsem pobaven, když jsem se dočetl o kritice významného bezvěrce, jehož jméno je velmi známé, který si vysoce cenil umu, moudrosti a zdravého rozumu u římských katolíků, když vystupují proti bezvěrectví, a také si vysoce cenil hlouposti a dětinskosti zjevné u určitých představitelů církve, když tito služebníci dogmaticky útočí proti racionalismu. Byl jsem velmi rád, že se mi dostala takto cenná informace do rukou a napadlo mě: „Vidím, můj příteli, jaký druh boje máš nejraději! Obdivuješ římsko-katolický způsob boje, ale nemáš v obdivu boj, jaký vedou evangelikální služebníci! Není naším cílem se zalíbit a potěšit naše nepřátele svým způsobem boje, ale je tomu právě naopak! A pokud jsme našli zbraň, která ti pohne žlučí, použijeme tu zbraň mnohem více než kdykoli před tím.“

Existuje příběh o důstojníkovi, který měl velmi divné až trapné chování a při jedné velmi významné příležitosti zakopl o svůj meč a málem upadl na zem. Jeho král prohlásil: „Zdá se, že vám váš meč stál v cestě.“ „Tak mnozí nepřátelé Vaší výsosti padli,“ zněla odpověď. Tak když nepřátelé Pravdy Boží najdou slabinu nějakou slabinu na naší argumentaci a my přijmeme jejich verdikt, když jej pak obrátíme naruby proti nim. Pokud však neobdivují náš způsob boje, pak si můžeme být jisti, že je to ta nejlepší metoda boje, jakou jsme mohli použít. My pak budeme pokračovat v kázání, Bůh nám dej sílu, „bláznovství“ evangelia a znovu a znovu předávat tuto starou Pravdu, že Bůh v Kristu smiřuje svět sám se sebou, že už jim nepočítá nepravosti a přestoupení. Místo toho, abychom vyvěsili nový prapor, který by se zalíbil našim protivníkům, vyvěsíme starý prapor s nápisem: „Nic než Kristus.“ „Milostí jste spasení skrze víru. A to ne sami ze sebe. Je to dar Boží.“ Spasení je nezasloužená/svobodná Boží náklonnost/milost skrze smírčí oběť Ježíše Krista našeho Pána.

Nyní dobře vidíme, že hlavní sláva a majestát církve jsou v praporu, který církev nese. Proč tento prapor působí takovou hrůzu? Naše odpověď je, že nepřátelé Krista mají hrůzu z jeho kříže, protože vědí, čeho Kristův kříž dosáhl. Kdekoliv byl ukřižovaný Kristus kázán, falešné systémy se zhroutily. Dágon vždy padl před Hospodinovou schránou. Největší zuřivost působí učení o smíření, zuřivost, ve které je první příčinou hněvu strach.

Hrůzostrašnost církvetkví v jejich praporech, protože ty jí dávají sílu. Čím blíže je tomuto praporu i ten nejslabší voják, tím více se stává silnějším. Zbabělec se tam stává hrdinou, ve své duši cítí moc krve Ježíše Krista. Mučedníci jsou zrozeni a duchovně živeni u Kristova kříže. Je to krev Ježíše Krista, co je krví sebezapření. My můžeme zemřít, protože náš Spasitel zemřel. Přítomnost Alexandra Velikého učinila z Řeků mnohem silnějšími, tak přítomnost Vykupitele činí věřící mnohem hbitějšími, než jsou orlové, a silnějšími, než jsou lvi.

Navíc, mocnosti zla se třesou před starým praporem evangelia, protože mají předpověděno, že tento starý prapor bude triumfovat. Je to nadekretováno Bohem a uloženo v jeho předurčeném záměru, že každé tělo spatří spasení Boží. Ježíš musí vládnout. Ukřižovaný musí zvítězit. Ruce přibité hřeby ke kříži musí vládnout všem královstvím světa. Jako nádoby zhotovené hrnčířem musí být rozbity na kusy všechna moc a pýcha lidí, které se tak staví proti koruně a žezlu Kristova království. V kázaném Kristu jsou naše zbraně v této válce, které Hospodin používá podle svých věčných záměrů a výnosů.

Církev nese na svém praporu slavné jméno Emanuel, je její povinností vyvyšovat toto jméno a jasně jej nést a je více než jisté, že je to hrůzostrašné pro mocnosti temnoty. Zakončíme jednou nebo dvěma úvahami. Položí si každý z vás otázku: „Patřím do této armády Božích bojovníků? Jsem jejím vojákem? Vstoupil jsem do církve, učinil veřejné vyznání víry. Ale jsem skutečně jejím vojákem? Bojuji? Snáším těžkosti boje? Nejsem jen pouhý papírový voják, který leží na kavalci, jeden z těch, kdo si rád obleče uniformu, aby se okrášlili vyznáním, aniž bych se zapojil do bitvy, války?“

„Jsem voják Kříže, Beránkův následovník?“

Obraťme tu otázku, mojí drazí bratři a sestry. Jste vojáci, kteří jsou právě zapojeni do boje pro Ježíše pod jeho praporem? Jste pod ním shromážděni? Znáte ten prapor? Milujete jej? Zemřeli byste při jeho obraně? Je vám osoba Ježíše nejdražší ze všech věcí? Ceníte si učení o zástupném smíření? Cítíte, jak roste vaše vlastní síla a energie při obraně tohoto učení a vaše láska k tomuto učení? Ať nikdo odtud neodejde, aniž by si zodpověděl tyto otázky.

Ještě jednou slovo „hrozný.“ Jsem hrůzu budící křesťan? Je vůbec nějaká moc v mém životě, která by odsoudila hříšníka? Je v mém životě svatost, která by přiměla hříšníka, aby se cítil nepohodlně v mé společnosti? Je dost světla v mém životě, abych svítil uprostřed temnoty? Nebo je to se mnou tak, že žiji takovým způsobem, že moji spolubydlící nikdy nepoznají rozdíl mezi mnou a bezbožným? Jak mnoho je dnes křesťanů, kteří potřebují nosit na krku cedulku, že jsou křesťany, protože jinak by to nikdo nepoznal!

Modlí se dlouho dobu a mají velké nároky, ale jsou pouhými křesťany jen podle jména. Ať tvůj nebo můj život není tak politování hodný, ale můžeme přesvědčit pochybovače, že existuje moc v evangeliu Ježíše Krista a přimět je, aby vyznali, že ji nemají, že se připravují o velké požehnání! Ještě jedna myšlenka. Pokud nejsem vojákem. Pokud nejsem služebníkem Krista v této Pravdě a stále chodím na místo, kde se uctívá Bůh, kde se shromažďují křesťané a kde se Kristus káže, v ten den bude pro mě církev Boží hrůzostrašnou věcí.

Předpokládám, že je tady člověk, který poslouchá toto kázání, který už po mnoho let poslouchá kázání na tomto místě. Představ si, že Soudný den je už tady. Jsi přiveden před soudnou stolici Kristovu a toto je ta otázka, kterou uslyší: „Slyšel tento hříšník věrně zvěstované evangelium? On je bezbožný, odmítl Krista, zaslouží si být zavržen? Slyšel opravdu evangelium a opravdu jej odmítl?“ Pokud mě požádají, abych vydal svědectví, budu muset říci, „Jak nejlépe jsem mohl, snažil jsem se mu zvěstovat evangelium Ježíše Krista.“

„Modlila se za tohoto hříšníka církev?“ Je tu mnoho členů církve, kteří by řekli: „Ano, Pane, modlili jsme se za něj.“ Ano a každý z nás by měl říci: „Pokud jsme se za něj nemodlili jménem, určitě jsme ho zahrnuli do počtu těch, kteří se účastnili prostředků Milosti, za které se neustále přimlouváme.“ Je tu nějaký člen církve, který by se snažil obhajovat tohoto „odmítače“ Krista? On o své vůli odmítl Spasitele! On vědomě pokračoval v hříchu! Bude někdo jeho obhájcem?

Žádný obhájce by se neujal tvé obhajoby v Soudný den, nebo vznesl námitky proti Božímu rozsudku! Když tento velký Soudce odsoudí hříšníka k popravě, celá církev, ve které tento hříšník chodil na bohoslužby a uctíval, v jejíž přítomnosti tento hříšník odmítl Krista, se stane „hroznou jako armáda s prapory.“ Protože všechny její hlasy řeknou: „Amen, Amen! Jsi spravedlivý, Hospodine!“

Toto není obraz namalovaný z fantazie. Což nevíte, že svatí budou soudit svět? Budou sedět jako spolu přísedící soudci se Synem Božím při tomto velkém posledním soudním přelíčení a řeknou: „Amen!“ ke každému verdiktu, který vyjde z Jeho úst. Kéž je tato mocná myšlenka požehnána Duchem Božím, aby to přivedlo mnohé z vás ke smíření s Bohem! Ježíš je stále milující Prostředník, a když se mu plně odevzdáte, tak vás jistě spasí. Kdokoli v něj uvěří, není odsouzen.

A toto znamená v něj věřit, že budete důvěřovat a budete také vědět, že nám Bůh dal věčný život a tento život je v jeho Synu, který trpěl na místě hříšníků, že kdokoli v něj věří, nezahyne, ale bude mít věčný život.

Pán vás všechny požehnej pro dílo Pána Ježíše. Amen.