Soud nebo spasení (Žd 9,23-28)

Verze pro tisk

Než jsem dal studiu strojírenství definitivně vale, zažil jsem na technice jednoho profesora fyziky, který nám často vysvětloval svou metodu výuky. „Třído,“ říkával, „napřed vám řeknu, co se vám chystám říct. Potom vám to řeknu. Pak vám řeknu, co jsem vám řekl. A nakonec to zopakuju.“ Věděl, že jedním z nejdůležitějších klíčů k učení je opakování.

Autor Listu Židům se řídí stejným pravidlem. Píše lidem, kteří jsou v pokušení odvrátit se od Krista a vrátit se ke svému starému židovskému náboženství. Vtlouká jim do hlavy životně důležitou pravdu o nadřazenosti, prvenství a naprosté dostatečnosti Pána Ježíše Krista a jeho zástupné smrti za naše hříchy. Hledat spásu v čemkoli jiném než v Kristu je z duchovního hlediska osudné! Jenom Kristus sám naplnil všechno, co předobrazy Starého zákona naznačovaly. Kněžství, oběti a všechny náboženské rituály se svého naplnění dočkaly v Ježíši Kristu. Krátce řečeno, pokud se v otázce svého spasení spoléháme pouze na Krista, vyhneme se Božímu soudu. Pokud ale spoléháme na cokoli jiného – na svou příslušnost k určitému náboženskému systému, na vlastní dobré skutky, na náboženské dědictví nebo na co chcete – pak nás, až zemřeme, čeká soud.

Takže jsou tu v sázce věci věčného významu. Pokud vám to opakování připadá zdlouhavé, mějte s ním trpělivost. Jestli Bůh jeho pomocí otevře jednomu jedinému člověku oči, aby viděl, že lidskými skutky ani zásluhami spasení dosáhnout nelze a že jediné řešení, které Bůh přichystal, je Kristův kříž, stojí to za to, aby se to zopakovalo ještě jednou. A tak autor opakuje. Ve verši 9,24 opakuje, co řekl v 9,11 a také v 8,1-5. V 9,25-26 opakuje, co řekl v 9,12. Ve verších 9,27-28 pak vytváří paralelismus, v němž staví do kontrastu ony pouhé dvě možnosti, které nám budoucnost chystá: buď soud, nebo spasení. Snaží se o to, abychom pochopili, že:

Protože Kristus jednou provždy obětoval sám sebe za naše hříchy, nečeká nás po jeho návratu soud, ale spasení. Náš dnešní text lze rozdělit na dvě části. Hlavní myšlenkou první části je toto:

1. Kristova oběť, která jednou provždy splatila naše hříchy, daleko převyšuje starozákonní oběti (9,23-26)

Slovo „tedy“ ve verši 9,23 (KMS, NBK) odkazuje na předchozí oddíl, kde se mluvilo o tom, že hřích lze odpustit pouze na základě prolité krve Ježíše Krista. Všechny starozákonní krvavé oběti pouze předběžně nastiňovaly vrcholnou oběť Božího Syna. Tím, „co je jen náznakem nebeských věcí“ (9,23), je míněn stánek a jeho vybavení. Tyto věci bylo třeba očišťovat krví obětovaných zvířat. Jenže to všechno byly jen pozemské obrazy nebeských skutečností. Nebeské věci samy musely být očištěny lepší obětí než pozemské věci, a sice krví Kristovou.

Autor mluví o Kristově jediné oběti v množném čísle, protože jsou v ní shrnuty všechny druhy starozákonních obětí. Kristova oběť „má tolik různých stránek, že k jejímu dostatečnému znázornění bylo zapotřebí celé spektrum různých obětí“. (Donald Guthrie: Hebrews: Tyndale New Testament Commentaries [IVP/Eerdmans], s. 196.)

Verš 9,23 ale vyvolává otázku: Co jsou ony nebeské věci a proč potřebují očišťovat? K tomu bylo vysloveno mnoho názorů. (Jejich shrnutí uvádí Leon Morris v The Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 91.) Musíme chápat, že autor mluví duchovně. V nebi není doslovný oltář ani zlatý svícen či stůl s posvátným chlebem. Proč by ale jejich duchovní protějšky v nebi (ať je to cokoli) potřebovaly očistit? Někteří říkají, že jde o zasvěcovací očištění, jako v případě posvěcení svatostánku. Někteří to spojují se skutečností, že satan a jeho padlí andělé nebesa znesvětili a že Kristus je svým smířením odzbrojil a zvítězil nad nimi, čímž nebesa opět očistil.

Ale ve světle verše 9,24, který říká, že Kristus vešel do pravé svatyně v nebesích, aby předstoupil před Boží tvář za nás, se zdá pravděpodobné, že autor myslí na to, že Božím duchovním příbytkem jsme nyní my, Boží lid (3,6). Aby v nás – nejen v jednotlivcích, ale v nás všech – mohl Bůh přebývat jako ve svém chrámu (Ef 2,21-22; 1Pt 2,5), musíme být očištěni a zbaveni poskvrny. Jak? Odpověď zní, že jen Kristova krev samotná je schopna očistit „naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu“ (9,14).

V 9,24-26 autor tuto „lepší oběť“ dále vysvětluje. Nám, kteří nejsme ze židovského chrámu zvyklí na fyzické rituály a oběti, nemusí duchovní povaha křesťanské bohoslužby dělat žádné potíže. Ale pro první čtenáře Listu Židům to bylo docela těžké, vzdát se hmatatelnosti chrámu a obětí. A proto autor znovu (viz 8,1-5; 9,11) zdůrazňuje, že „Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří“ (9,24). Za starého židovského systému předstupoval velekněz před Boha jménem lidu ve velesvatyni jednou ročně; Ježíš je pro nás v pravé svatyni neustále!

Velekněz se navíc musel do velesvatyně každý rok znovu vracet s krví obětních zvířat. Ale Ježíš jednou provždy obětoval svou vlastní krev. Nemusel od založení světa trpět a umírat znovu a znovu. Jeho jediná oběť na konci věků náš hřích odstranila. Výraz „při dokonání věků“ (KMS) připomíná Pavlovo vyjádření v listu Galatským 4,4: „Když se však naplnil stanovený čas [když „přišla plnost času“ (KMS, NBK, KR)], poslal Bůh svého Syna…“ Je v něm obsažen náznak, že Kristus existoval již před svým narozením. Znamená také, že kříž představuje vyvrcholení, dokončení či naplnění toho, co Bůh v historii zamýšlel vykonat pro svou slávu.

Na kříži se ukázala Boží dokonalá spravedlnost. Kdyby nám Bůh prostě prominul hříchy, aniž by za ně bylo zaplaceno, nebyl by spravedlivý. Smrt nekonečného, svatého Božího Syna uspokojila Boží hněv, který vyžadoval splacení trestu, který jsme si zasloužili.

Kříž také vyvýšil Boží úžasnou lásku a milost. Žádný systém spásy, který zvyšuje význam lidských zásluh nebo umenšuje význam kříže, není od Boha. Na kříži Kristus „svou obětí sňal hřích“ (9,26). Řecké slovo, které je zde přeloženo jako „sňal“, se vyskytuje už jen v 7,18, kde se vztahuje ke zrušení Zákona, jímž bylo ustaveno lévijské kněžství, ve prospěch lepšího, melchisedechovského kněžství Ježíšova. Je zde použito jako technický právní termín ve smyslu „anulovat“, „stornovat“, „zrušit“ či „zneplatnit“ (viz Morris, s. 93). Philip Hughes říká: „Tato anulace je navíc vyčerpávající: týká se hříchu v celé jeho šíři, bez podmínek a rozdílů, v kterékoli podobě a do jakéhokoli stupně, a také v každé době lidských dějin, s platností zpětnou i trvalou.“ (P. Hughes: A Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 385.) To znamená, že když Kristus zemřel, zaplatil za hříchy všech svých vyvolených před ukřižováním i po něm. I když to je kontroverzní a obtížná záležitost, myslím, že pro důkladné porozumění smíření je nezbytné, abychom je vnímali jako adresné, nikoli plošné. Pokud Kristus skutečně zaplatil za všechny hřích všech lidí, byli by všichni spaseni, což Písmo jasně popírá. Pokud zemřel za některé hříchy (totiž za všechny hříchy s výjimkou nevíry) všech lidí, jak bylo dosaženo usmíření za hřích nevíry? Nikdo není schopen zaplatit za svou nevíru sám. Proto je bibličtější říct, že Kristus zemřel za všechny hříchy některých lidí, totiž svých vyvolených. (John Owen: The Death of Death in the Death of Christ [Banner of Truth], s. 61-62. Tato kniha představuje nejdůkladnější rozbor uvedeného tématu.)

Kristus nepřišel, aby zemřel, a pak nechal spasení na rozhodnutí padlého hříšníka. Přišel, aby vysvobodil „svůj lid z jeho hříchů“ (Mt 1,21). Přišel, aby položil život za své ovce (J 10,11.14-15). „Kristus [si] zamiloval církev a sám se za ni obětoval…“ (Ef 5,25). Byl „jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ (Žd 9,28, srov. Iz 53,12). Splní svůj úkol a zachrání všechny, které mu Otec dává (Jan 6:37-40). Svou obětí na kříži odstranil všechny naše hříchy jednou a provždy.

Možná si říkáte: „A jak můžu vědět, jestli se Kristus obětoval za moje hříchy?“ To je životně důležitá otázka! Za prvé, uvědomujete si, že potřebujete být očištěni od hříchů? Kristus nepřišel sejmout hřích těch, kdo si myslí, že jsou sami spravedliví (Lk 5,31-32). Za druhé, uvědomujete si, že nemůžete udělat nic, čím byste za své hříchy zaplatili? Své hříchy neodstraníte pokáním, osobním rozhodnutím či sebezapřením. I kdybyste celé roky dělali samé dobré skutky, dluh vašeho hříchu tím nesplatíte. Dokonce ani obětní systém Starého zákona namohl hříchy odstranit (10,4)! Jenom Kristus svou smrtí na kříži odstranil hřích.

Pokud se spoléháte na něj a jenom na něj, můžete si být jisti, že odstranil také vaše hříchy. Když Charles Spurgeon kázal na tento verš, vyjádřil to takto: kdokoli si je vědom tíhy svého hříchu a blížícího se Božího soudu, který mu pro jeho hříchy hrozí, měl by novinu, že přichází někdo, kdo ho jeho hříchu dokáže zbavit, přivítat s velikou radostí. Kdyby u vás hořelo, udělalo by vám radost slyšet z ulice troubení přijíždějících hasičů. Vůbec byste nepochybovali, že jedou k vám, protože jestli u nikoho jiného nehoří, tak u vás ano. Proto bude zpráva, že Kristus přišel na svět, aby skoncoval s hříchem, znít jako radostné volání polnice „těm, kdo vědí, že jsou plni hříchu, kdo se ho touží zbavit, kdo si uvědomují, že ho sami odstranit nemohou, a kdo se děsí osudu, který je čeká, pokud jejich hřích nebude nějakým způsobem smazán.“ (Ch. H. Spurgeon: Spurgeon’s Expository Encyclopedia [Baker], sv. 14, s. 211-212.)

Pokud spoléháme pouze na Krista, že za naše hříchy zaplatí, pak:

2. Až se Kristus vrátí, nečeká nás soud, ale spasení (9,27-28)

V prvních polovinách veršů 9,27-28 autor srovnává smrt každého z lidí a Kristovu smrt: „A jako každý člověk jen jednou umírá, … tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých…“ Mezi druhými polovinami veršů je ale nečekaný kontrast: Člověk jednou zemře a pak bude soud. V následujícím verši bychom čekali paralelu: Kristus jednou zemřel a pak se vrátí, aby soudil (což je pravda). Ale místo toho autor říká, že Kristus jednou zemřel a „po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu“ – ne proto, aby soudil, ale „ke spáse těm, kdo ho očekávají“.

V těchto verších jsou čtyři důležité myšlenky pro praktický život:

A. Bůh všem lidem uložil jednou zemřít

Výjimkou jsou Henoch, Elijáš a ti, kdo budou žít v době Kristova druhého příchodu. Ale kromě nich musí každý podle Božího rozhodnutí zemřít. Jinými slovy, smrt není „přirozený proces“. Smrt je skutečností proto, že člověk zhřešil, a proto, že ji Bůh ustanovil jako trest za hřích. Jednou jsem byl na pohřbu v jedné liberální církvi, kde se kazatel pokoušel všechny utěšovat tvrzením, že smrt je jen součástí přirozeného koloběhu všech věcí. Není! Smrt je Boží prokletí, které spočívá na našem hříchu. Pro věřícího je osten smrti odstraněn křížem (1K 15,54-57), ale přesto nám smrt připomíná náš hřích a Boží svatou spravedlnost.

Bible také učí, že Bůh svrchovaně stanovil jak den našeho narození, tak den naší smrti. David zvolal: „… všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal“ (Ž 139,16). Nám může smrt připadat náhodná, ale pro Boha nikdy náhodná není. Nikdo nežije ani o den déle, než mu Bůh určil. To by nám mělo přinést velkou útěchu, když ztratíme někoho blízkého, zvláště pokud je to někdo mladší. Bůh má své důvody a záměry; my je sice neznáme, ale přesto můžeme mu důvěřovat. Jak řekl Jób, když jeho deset dětí nenadále zahynulo při větrné smršti: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno“ (Jb 1,21).

To, že den smrti stanovil Bůh, by pro nás mělo být zdrojem pokoje také tehdy, když uvažujeme o své vlastní smrti. Neměli bychom sice vyvádět hlouposti a bezhlavě přitom riskovat život a měli bychom se rozumně stravovat, pohybovat a nezanedbávat patřičnou lékařskou péči, ale pravda je taková, že naše životy jsou v Božích rukou. Zemřeme, až přijde čas, který stanovil.

Zbožný probuzenecký kazatel Jonathan Edwards se ve svých čtyřiapadesáti letech, v době, kdy byla tato praxe ještě v plenkách, nechal očkovat proti neštovicím. Bezpochyby se domníval, že je to moudré opatření, které mu může prodloužit život. Jenže doktor mu dal vakcíny příliš velkou dávku, takže místo toho smrtelně onemocněl. Když na smrtelném loži hovořil se svou mladší dcerou, která u něj byla, nezpochybňoval svrchovanou Boží vůli. Řekl (Iain Murray: Jonathan Edwards, a New Biography [Banner of Truth], s. 441): Milá Lucy, zdá se mi, že je Boží vůlí, abych vás již zakrátko opustil; proto mé drahé ženě vyřiď nejvroucnější pozdravy a řekni jí, že ona neobvyklá jednota, která nás tak dlouho spojovala, byla povahy, jak věřím, duchovní, a proto bude trvat navěky. A doufám, že v takovéto těžké zkoušce najde oporu a radostně se podřídí Boží vůli. Dále svým dětem uložil „hledat Otce, který je nikdy nezklame“. „Pak, když se všichni, kdo stáli u jeho lože, domnívali, že již ztratil vědomí a projevili zármutek nad tím, co bude jeho ztráta znamenat, … byli překvapeni, když náhle řekl svá poslední slova: ‚Spoléhejte na Boha a nemusíte mít strach.‘“

Pokud jde o Edwardsovu manželku Sarah, když ji zpráva o jeho smrti zastihla, trpěla právě tak silným revmatismem v oblasti krční páteře, že stěží udržela pero. Přesto napsala své dceři Esther, která jen několik měsíců před tím ztratila svého manžela Aarona Burra (tamtéž, s. 442): Co mám říci? Svatý a dobrý Bůh na nás seslal temný mrak. Kéž bychom dokázali políbit jeho hůl a zakrýt si ústa dlaní! Pán tak učinil. Způsobil, že musím uctívat jeho dobrotu v tom, že jsme jej [Jonathana] měli tak dlouho. Můj Bůh ale žije – a jemu patří mé srdce. Jaké dědictví nám můj manžel, tvůj otec, zanechal! My všichni jsme odevzdáni Bohu; to je místo, kde jsem, a kde jsem ráda.

B. Bez Krista lidé umírají a čeká je soud

„… každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud…“ (9,27). Tento verš jasně popírá reinkarnaci. Lidé neumírají, aby se v dalším životě vrátili zpět jako někdo jiný nebo něco jiného. Kdysi jsem v rozhlase slyšel rozhovor s jednou ženou z jihovýchodní Asie, která umírala na AIDS. Nakazila se od manžela a ten od prostitutek. Reportér se jí ptal, jestli se na svého muže hněvá. Odpověděla, že ne, protože ví, že díky nespravedlivému utrpení v tomto životě ji v příštím životě čeká lepší situace. „Taková satanská lež!“ pomyslel jsem si. Reinkarnace je v naprostém rozporu s biblickou pravdou. Umíráme jen jednou a pak přijde soud.

Tento verš také vyvrací představu, že po smrti mohou lidé dostat ještě jednu šanci přijmout Krista. Smrt he konečná. Philip Hughes píše (s. 388): „Odmítnout kříž jako nástroj spásy znamená zvolit ho jako nástroj soudu (viz J 12,48).“ To proto nás Bible naléhavě varuje, že „nyní je den spásy!“ (2K 6,2). Odkládat chvíli, kdy se spolehneme na Krista, může mít katastrofální následky pro věčnost.

Ti, kdo věří v Krista, ovšem nepodléhají soudu, ale přešli ze smrti do života (J 5,24; viz též Ř 8,1). Věřící stanou před Kristovým soudcovským stolcem, aby obdrželi mzdu za to, co během života udělali dobrého či zlého (2K 5,10). Zlé skutky naší nevíry shoří jako dřevo, seno a sláma, zatímco zlato, stříbro a vzácné kameny vydrží, a na základě toho dostaneme odměnu. Ovšem: „Shoří-li něčí dílo, utrpí škodu; ale sám bude spasen, avšak tak jako skrze oheň“ (1K 3,10-15 NBK).

C. Kristus jednou zemřel, když na sebe vzal naše hříchy, ale vrátí se podruhé, aby naše spasení dovršil

Kristus byl jednou obětován, aby na sebe vzal naše hříchy (9,28). To je evidentně v rozporu s praxí římsko-katolické mše, při níž je Kristus obětován opakovaně v prvcích svatého přijímání, které se při mši, jak věří, stávají skutečným Kristovým tělem a krví. Katoličtí teologové vysvětlují, že kněží tak pouze zpřítomňují věčnou a nadčasovou kristovu oběť. (P. H. Davids: Evangelical Dictionary of Theology [Baker], ed. Walter Elwell, s. 697.) Ale běžný katolický věřící taková jemná rozlišení sotva pochopí! Katolíci nerozumějí tomu, že ve chvíli, kdy uvěří v Kristovu naprosto dostatečnou oběť, jim Bůh odpustí všechny hříchy a připíše jim Kristovu spravedlnost.

Kristův druhý příchod nebude souviset s hříchem, protože tato záležitost byla zcela vyřešena při jeho prvním příchodu. Přijde proto, aby spasil ty, kdo ho očekávají. Naše spasení probíhá ve třech časových rovinách: v minulosti jsme byli zachráněni ve chvíli, kdy jsme uvěřili v Krista; v přítomnosti jsme zachraňováni v tom, jak Bůh naplňuje náš každodenní život svou svatostí; a v budoucnosti, až se Kristus vrátí, budeme zachráněni úplně a definitivně. „Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1J 3,2). A díky tomuto velikému zaslíbení…

D. Ti, které Kristus zachránil, vyhlížejí jeho návrat

Tato závěrečná část verše 9,8 vychází z představy toho, co prožívali židovští věřící na den smíření. Jejich velekněz vzal krev a ztratil se jim z dohledu za oponu, aby vykonal smírné obřady za jejich hříchy. Minuty, které tam strávil, se zdály trvat celé hodiny, zatímco napjatě čekali, až se znovu objeví. Konečně znovu vyšel ven a lidé zajásali, protože věděli, že Bůh přijal jejich oběť a jejich hříchy jsou přikryty. (Viz F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 223-224.) Podobně zmizel z našeho dohledu i náš velekněz, když vešel do pravé nebeské velesvatyně. Vzal s sebou svou vlastní krev. A my toužebně očekáváme, až se znovu ukáže, protože pak se konečně všechny Boží sliby zcela naplní!

Vyhlížíte toužebně Pánův druhý příchod? V očekávání mučednické smrti Pavel napsal: „Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně,“ doplnil vzápětí, „nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod“ (2Tm 4,8). Pokud očekáváte návrat Ježíše Krista s láskou, protože je vaším Spasitelem, nevyměří vám trest, ale jako spravedlivý soudce vás odmění vavřínem spravedlnosti.

Závěr

Před mnoha lety se v jednom městečku na hranicích divokého západu splašil kůň a utíkal pryč i s vozem, ve kterém bylo malé dítě. Jeden mladík s nasazením života koně dohnal, zastavil a dítě zachránil. Ze zachráněného chlapce bohužel vyrostl zločinec. Jednoho dne byl souzen pro velmi těžký zločin. Ve svém soudci poznal vězeň muže, který mu před lety zachránil život, a na základě této události prosil o milost. Soudce však všechny jeho prosby umlčel slovy: „Mladý muži, tehdy jsem byl vaším zachráncem; dnes jsem vaším soudcem, a musím vás odsoudit k smrti oběšením!“ (Our Daily Bread č. 8, 1984.)

Dnes Ježíš Kristus nabízí spasení všem, kdo v něj uvěří. Pokud se k němu ale odmítneme obrátit ve víře, jednoho dne před ním budeme stát jako před svým spravedlivým soudcem. Čeká vás po smrti soud? Nebo se spolehnete na Krista, který za vaše hříchy přinesl sebe sama jako tu nejvyšší oběť, a obdržíte jeho spasení?

Otázky k diskuzi

1. Pokud Kristova oběť pokrývá všechny naše hříchy, proč stále musíme hříchy vyznávat a prosit o odpuštění?

2. Jak vám zapadá dohromady J 5,24 (věřící nepodléhají soudu) s oddíly jako Mt 16,27, 2K 5,10 či Zj 20,11-15?

3. Proč je důležité chápat Večeři Páně jako pouhou památku jeho smrti, a ne jako oběť jeho těla a krve? Nakolik je to důležité z hlediska učení církve? Proč?

4. Jak byste svědčili někomu, kdo věří v reinkarnaci a odmítá Bibli jako Boží slovo?