Jiné evangelium

Verze pro tisk

Satan není iniciátor, ale imitátor. Bůh má jen jediného Syna - Pána Ježíše, a satan také - syna zatracení (2Te 2,3). Existuje svatá Trojice a podobně existuje i Trojice zla (Zj 20,10). Čteme si o „Božích dětech“, a tak si také čteme o dětech „toho zlého“ (Mt 13,38). Působí-li Bůh v těch prvních chtění i činění toho, co se Mu líbí, pak je nám řečeno, že satan je  duch působící „dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Ef 2,2) Existuje-li „tajemství zbožnosti“ (1Tm 3,16), tak existuje také „tajemství bezzákonnosti“ (2Te 2,7). Je nám řečeno, že Bůh skrze své anděly „označuje své služebníky na jejich čelech“ (Zj 7,3), a také se dozvídáme, že satan skrze své agenty označuje čela svých stoupenců (Zj 13,16). Je-li nám řečeno, že „Duch... zkoumá všechno, i hlubiny Boží“ (1K 2,10), potom i satan dává k dispozici své „hlubiny“ (Zj 2,24). Konal-li Kristus zázraky, i satan je může konat (2Te 2,9). Sedí Kristus na trůnu? Satan také (Zj 2,13). Má-li Kristus církev, pak satan má svůj „spolek“ (Zj 2,9). Je-li Kristus Světlem světa, pak „sám satan se převléká za anděla světla“ (2K 11,14). Vyvolil-li Kristus „apoštoly“, pak má satan také své apoštoly (2K 11,13). A to nás vede k úvaze nad „satanovým evangeliem“.

Satan je super-podvodník. Ďábel je nyní zaneprázdněn prací na stejném poli, ve kterém Pán zasel dobré semeno. Usiluje zabránit růstu pšenice jinou rostlinou, koukolem, který se svým vzhledem pšenici podobá. Zkrátka, skrze proces imitace má v úmyslu neutralizovat Kristovo dílo. Jako má tedy Kristus evangelium, tak satan má také evangelium, přičemž to druhé je chytrým padělkem toho prvního. Satanovo evangelium je tak podobné tomu, které karikuje, že oklamává davy nespasených.

Právě na satanovo evangelium naráží apoštol, když říká Galatským: „Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.“ (Ga 1,6-7). Toto falešné evangelium bylo vyhlašováno i ve dnech apoštola a na ty, kdo ho kázali, byla vyřčena ta nejhroznější kletba. Apoštol pokračuje: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ S Boží pomocí se nyní pokusíme vysvětlit, nebo raději odhalit, toto falešné evangelium.

Satanovo evangelium není systémem revolučních principů ani programem anarchie. Nepropaguje konflikt ani válku, avšak na mušku si bere pokoj a jednotu. Nemá v úmyslu postavit matku proti její dceři ani otce proti jeho synu, ale upevňuje bratrského ducha, přičemž je lidská rasa považována za jedno veliké „bratrství“. Nesnaží se srazit přirozeného člověka, ale zlepšit ho a povýšit. Obhajuje vzdělání a kultivaci a odvolává se na to „nejlepší v nás“. Má v úmyslu učinit z tohoto světa tak pohodlné a příjemné prostředí, že Kristovu absenci v něm nebudeme pociťovat a Bůh nebude potřeba. Usiluje o to, aby člověk byl tak zaměstnán tímto světem, že nebude mít čas nebo tendenci přemýšlet o světě, který přijde. Propaguje principy sebeobětování, charity a dobré vůle a vyučuje nás, abychom žili pro dobro ostatních a abychom byli laskaví ke všem. Odvolává se vehementně na tělesnou mysl a je oblíbená u širokých vrstev, protože ignoruje závažné skutečnosti, že od přirozenosti je člověk padlé stvoření, odcizené od Božího života a mrtvé ve svých přestoupeních a hříších a že jeho jedinou nadějí je se znovu narodit.

Satanovo evangelium vyučuje na rozdíl od Kristova evangelia spasení skrze skutky. Vštěpuje ospravedlnění před Bohem na základě lidských zásluh. Jeho posvátným rčením je „Buď dobrý a čiň dobro“, ale neuvědomuje si, že v těle žádné dobro nepřebývá. Vyhlašuje charakter spasení, který obrací pořadí Božího slova - charakter coby ovoce spasení. Jeho různé odnože a organizace jsou všelijaké. Abstinenční, reformní hnutí, „Křesťanské socialistické ligy“, Etické kulturní společnosti, „Mírové kongresy“ se všechny (možná nevědomě) účastní vyhlašování tohoto evangelia satana - spasení skutky. Přísežný list nahrazuje Krista, sociální čistota nahrazuje osobní znovuzrození a politika a filozofie doktrínu a zbožnost. Kultivace starého člověka je považována za praktičtější než stvoření nového člověka v Kristu Ježíši a všeobecný mír se hledá mimo zásah a návrat Prince pokoje.

Satanovi apoštolové nejsou provozovatelé salonů a překupníci s bílými otroky, ale jsou většinou vysvěcenými služebníky. Tisíce těch, kdo obývají naše současné kazatelny, se již nezabývají předkládáním základů křesťanské víry, ale odvrátily se od Pravdy a věnují se bájím. Místo toho, aby zdůrazňovaly nezměrnost hříchu a vysvětlovaly věčné následky, minimalizují ho tvrzením, že hřích je pouhou neznalostí či nepřítomností dobra. Místo toho, aby své posluchače varovaly „před nadcházejícím hněvem“, dělají z Boha lháře prohlašováním, že je příliš laskavý a milosrdný na to, aby poslal některé ze svého stvoření do věčného utrpení. Místo, aby prohlašovaly, že „bez vylití krve není odpuštění“, jen vyzdvihují Krista jako veliký Příklad a napomínají své posluchače, aby „šli v Jeho stopách“. O nich musíme prohlásit: „Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili.“ (Ř 10,3). Jejich poselství může znít velmi věrohodně a jejich úmysl se jeví jako velmi chvályhodný, ale přesto si o nich čteme: „Jsou to falešní apoštolové, nepoctiví dělníci, přestrojení za (napodobující) apoštoly Kristovy. A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla; není tedy nic překvapujícího na tom, že se jeho služebníci převlékají za služebníky spravedlnosti. Jejich konec bude podle jejich skutků!“ (2K 11,13-15)

Ke skutečnosti, že jsou dnes stovky sborů bez vůdce, který by věrně vyhlašoval celý Boží úradek a předkládal Jeho cestu spasení, musíme čelit ještě další skutečnosti, že je velmi nepravděpodobné, že by většina lidí v těchto sborech byla schopná najít Pravdu sama. Rodinný oltář, kde bylo zvykem číst denně úsek Božího slova, je dokonce i v domovech formálních křesťanů z velké části věcí minulosti. Bible není vykládána zpoza kazatelny a není čtena ani v lavicích. Nároky této uspěchané doby jsou tak početné, že zástupy mají jen málo času a stále méně inklinují k přípravě na setkání s Bohem. A proto většina těch, kdo jsou příliš leniví na to, aby sami zkoumali, jsou ponecháni napospas těm, které si platí, aby zkoumali za ně, z nichž mnozí zrazují svou víru studiem a výkladem ekonomických a sociální problémů místo Božího slova.

V Přísloví 14,12 si čteme: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ Tato „cesta“, která „přivede k smrti“ je ďáblovým klamem - satanovým evangeliem - cestou spasení skrze lidské snažení. Je to cesta, která se „zdá přímá“, což znamená, že je představována tak věrohodným způsobem, že burcuje přirozeného člověka, je vysvětlována tak jemným a přitažlivým způsobem, že se zamlouvá inteligenci svých posluchačů. Díky tomu, že používá náboženskou terminologii, někdy se odvolává na Bibli (kdykoliv to prospívá jejímu záměru), vyzdvihuje před lidmi vzletné myšlenky a je prohlašována těmi, kdo absolvovali naše teologické instituce, láká a klame bezpočetné zástupy.

Úspěch nezákonného mincíře závisí z velké části na tom, jak blízce se podvrh podobá opravdové minci. Hereze není tak úplně popřením pravdy, jako spíše jejím pokroucením. Proto je poloviční lež vždy nebezpečnější než úplné odmítnutí. A proto když Otec lži vstupuje za kazatelnu, není jeho zvykem kategoricky popírat základní křesťanské pravdy, spíše je tiše respektuje a poté pokračuje, aby předložil chybný výklad a mylnou aplikaci. Například by nebyl tak bláhový, aby směle oznamoval svou nevíru v osobního Boha. Jeho existenci bere za samozřejmou, ale poté předkládá falešný popis Jeho charakteru. Oznamuje, že Bůh je duchovním Otcem všech lidí, i když Písmo nám jasně říká, že jsme „skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši“ (Ga 3,26) a že „těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12). Dále prohlašuje, že Bůh je příliš milosrdný, než aby kdy poslal kteréhokoliv člena lidské rasy do pekla, i když sám prohlásil: „A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.“ (Zj 20,15). Opět, satan by nebyl tak pošetilý, aby ignoroval centrální postavu lidských dějin - Pána Ježíše Krista. Naopak, jeho evangelium Ho uznává jako nejlepšího člověka, který kdy žil. Pozornost přitahují Jeho skutky slitování a skutky milosrdenství, krása Jeho charakteru a vznešenost Jeho vyučování. Velebí Jeho život, ale Jeho zástupnou smrt  ignoruje, veledůležité výkupné dílo kříže nikdy nezmiňuje a Jeho triumfální a tělesné vzkříšení z hrobu považuje za jednu z naivit pověrčivé doby. Je to evangelium bez krve a představuje Krista bez kříže, který je přijímán ne jako Bůh zjevený v těle, ale pouze jako ideální Člověk.

Ve 2. Korintským 4,3-4 máme text, který vrhá světlo na naše téma. Zde je nám řečeno: „Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh [satan] tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.“ Oslepuje mysl nevěřících skrze skrývání světla Kristova evangelia a to činí tak, že evangelium nahrazuje svým vlastním. Přiléhavě byl nazván ďáblem a satanem, který sváděl celý svět (Zj 12,9). V pouhém odvolávání se na to „nejlepší v člověku“ a v pouhém napomínání člověka k tomu, aby „vedl ušlechtilejší život“, se nabízí obecný základ, na kterém se mohou lidé se všemi možnými odstíny názoru spojit a prohlašovat toto společné poselství.

Opět citujeme Přísloví 14,12: „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ Bylo pravdivě řečeno, že cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly. V ohnivém jezeře bude mnoho těch, kdo vyzdvihovali život s dobrými úmysly, čestnými odhodláními a velkými myšlenkami - těch, kdo jednali spravedlivě, byli čestní ve svých obchodech a štědří v každém směru. Lidmi, kteří se pyšnili svou zásadovostí, ale kdo se snažili se před Bohem ospravedlnit svou vlastní spravedlností. Lidmi, kteří byli morální, milosrdní a šlechetní, ale kdo sami sebe nikdy nevnímali jako vinné, ztracené, peklo zasluhující viníky, kteří potřebují Spasitele. Taková je cesta, která se „zdá přímá“. Taková je cesta, která se zamlouvá tělesné mysli a nabízí se dnes zástupům pomýlených. Ďáblovým klamem je, že můžeme být spaseni svými vlastními skutky a ospravedlněni svými vlastními činy. Avšak Bůh nám ve svém slově říká: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru...  není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ A opět: „On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování.“

Před několika lety se pisatel seznámil s laickým kazatelem a nadšeným „křesťanským pracovníkem.“ Přes sedm let se tento přítel angažoval ve veřejném kázání a náboženských aktivitách, ale z jistých výrazů a frází, které používal, pisatel pochyboval o tom, zda je tento přítel „znovuzrozeným“ člověkem. Když jsme se ho začali dotazovat, vyšlo najevo, že měl velmi nedokonalou známost Písma a jen mlhavou představu o Kristově díle za hříšníky. Nějakou dobu jsme se snažili představit mu cestu spasení jednoduchým a objektivním způsobem a povzbuzovat našeho přítele, aby studoval Slovo sám pro sebe v naději, že není-li ještě spasen, Bůh mu s radostí odhalí Spasitele, kterého potřebuje.

Jednoho večera k naší radosti ten, kdo kázal evangelium (?) po několik let, vyznal, že předchozího večera nalezl Krista. Přiznal (abychom použili jeho vlastní slova), že předkládal „Kristův ideál“, a ne Krista na kříži. Pisatel věří, že existují tisíce těch, kdo jako tento kazatel možná vyrostly v nedělní škole, byly vyučovány o narození životě a učení Ježíše Krista, kdo věří v historicitu Jeho osoby, kdo občas usilují o konání Jeho zásad a kdo si myslí, že to je vše, co je třeba k jejich spasení. Velmi často takoví lidé, když dosáhnou dospělosti, odejdou do světa, narazí na útoky ateistů a nevěřících a je jim řečeno, že taková osoba jako Ježíš z Nazaretu nikdy nežila. Ale otisky raných dnů nemohou být jednoduše vymazány a oni zůstávají pevní ve svých prohlášeních, že „věří v Ježíše Krista“. Když však dojde na přezkoušení jejich víry, příliš často se zjistí, že ačkoliv věří o Ježíši Kristu mnoha věcem, v Něho ve skutečnosti nevěří. Věří hlavou, že taková osoba žila (a protože tomu věří, představují si, že jsou proto spasení), ale nikdy nezahodili zbraně svého boje proti Němu, nepoddali se Mu ani v Něho opravdově neuvěřili svým srdcem.

Holé přijetí ortodoxní doktríny o osobě Krista, aniž by si získal srdce a aniž by Mu byl odevzdán život, je další fází té cesty, která se „člověku zdá přímá“, ale „nakonec přivede ke smrti“. Pouhý intelektuální souhlas se skutečností Kristovy osoby, který nepokračuje, je další fází cesty, která se „člověku zdá přímá“, ale „nakonec přivede ke smrti“. Nebo jinými slovy, je dalším aspektem satanova evangelia.

A teď, kde se nacházíte? Jste na cestě, která se „zdá přímá“, ale končí ve smrti, nebo jste na úzké cestě, která vede k životu? Opravdu jste zavrhli tu širokou cestu, jež vede ke smrti? Působí Kristova láska ve vašem srdci nenávist a hrůzu ke všemu, co Ho popouzí? Toužíte po tom, aby nad vámi kraloval? (Lk 19,14) Spoléháte cele na Jeho spravedlnost a krev, co se týče vašeho přijetí u Boha?

Ti, kdo důvěřují vnější podobě zbožnosti, jako je křest nebo „konfirmace“, ti, kdo jsou nábožní, protože je to považováno za znak úctyhodnosti, ti, kdo navštěvují nějaký sbor nebo kapli, protože je móda to dělat, a ti, kdo se spojují s některou denominací, protože se domnívají, že takový krok je uschopní stát se křesťany, jsou na cestě, která „vede ke smrti“ - smrti duchovní a věčné. Jakkoliv čisté jsou naše motivy, jakkoliv ušlechtilé jsou naše úmysly, jakkoliv dobře myšlené naše záměry, jakkoliv upřímné naše snahy, Bůh nás nepřijme za své syny, dokud nepřijmeme Jeho Syna.

Avšak ještě klamnější podobou satanova evangelia je přimět kazatele, aby předkládali vykupující Kristovu oběť a pak řekli svým posluchačům, že vše, co od nich Bůh vyžaduje, je „věřit“ v Jeho Syna. Proto jsou tisíce nekajícných duší svedeny k domnění, že jsou spaseny. Ale Kristus řekl: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“ (Lk 13,3). „Činit pokání“ znamená nenávidět hřích, trápit se nad ním, odvrátit se od něj. Je to výsledek toho, že Duch působí, aby se srdce před Bohem kálo. Nikdo, nemá-li zlomené srdce, nemůže spásně věřit v Pána Ježíše Krista.

Opět, tisíce lidí jsou oklamávány domněnkou, že „přijaly Krista“ jako svého „osobního Spasitele“, totiž ti, kdo Ho nejprve nepřijali jako svého PÁNA. Boží Syn sem nepřišel proto, aby spasil svůj lid v jeho hříších, ale „z jeho hříchů“ (Mt 1,21). Být spasen z hříchů znamená být spasen z ignorování a odmítání Boží autority, znamená to opustit směr vlastní vůle a sebeuspokojování, znamená to „opustit svou cestu“ (Iz 55,7). Znamená to poddat se Boží autoritě, poddat se Jeho panování, vydat se Mu, aby nad námi panoval. Ten, kdo na sebe nikdy nevzal Kristovo „břemeno“, kdo se opravdově a usilovně nesnaží Ho těšit ve všech detailech svého života, a přesto se domnívá, že „spočívá na dokončeném Kristově díle“, byl oklamán ďáblem.

V sedmé kapitole Matouše jsou dva verše, které nám předkládají přibližné výsledky Kristova evangelia a satanova podvrhu. Za prvé, ve verších 13-14 : „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ Za druhé, ve verších 22-23: „Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘“ Ano, můj čtenáři, je možné pracovat ve jménu Krista a dokonce kázat v Jeho jménu, a i když jsme známí světu a i když jsme známí církvi, přesto je možné, že nás Pán nezná! Jak nezbytné je tedy zjistit, kde se skutečně nacházíme! Zkoumat se a vidět, zda jsme ve víře. Poměřovat se s Božím slovem a sledovat, zda nás neklame náš nenápadný Nepřítel. Ujistit se, jestli stavíme svůj dům na písku nebo zda byl vztyčen na skále, kterou je Ježíš Kristus. Ať Duch svatý zkoumá naše srdce, rozbije naše zdi, zabije naše nepřátelství vůči Bohu, vypůsobí v nás hluboké a opravdové pokání a namíří náš pohled na Božího Beránka, který snímá hřích světa.