O Boží věrnosti (Gn 21,1-34)

Verze pro tisk

Pokoj vám a milost. Bůh je neskonale dobrý a věrný a svou nepřetržitou přízeň nám projevuje i dnešního dne. I dnes jsme se totiž mohli z Jeho milosti sejít k tomu, abychom Ho oslavovali ve společenství Božího lidu, abychom ho poznávali skrze Jeho slovo a abychom mu vždycky a za všechno vzdávali díky. Když jsme včera večer uléhali, tak nikdo z nás nevěděl, zda se ráno vzbudí. Ale Bůh je věrný a probouzí nás každého rána k tomu, abychom mohli nově zakoušet Jeho lásku, Jeho dobrotu a Jeho věrnost.

Dnes máme před sebou oddíl, který je celý o Boží věrnosti. Jsou zde tři příběhy, které popisují Boží věrnost. Na Boha se vždycky můžeme spolehnout. Bůh je věrný ve všech svých skutcích a ve všech svých slovech:

  • Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119.89)
  • Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. Ve všech svých slovech je Hospodin věrný, je svatý ve všech svých skutcích. (Ž 145,13)

Minule jsme v knize Genesis viděli temnější stránku Abrahamova charakteru. Viděli jsme jeho strach o sebe, jeho strach z lidí, viděli jsme jeho předsudky i jeho sobectví, když bez rozpaků zapřel Sáru jako svou manželku. Ale viděli jsme také velikost Boží, když Abrahama usvědčil z hříchu, pokořil ho před abímelekem i jeho lidem, ale zároveň mu také projevil svou přízeň, která neskončila Abrahamovým hříchem. To je Boží věrnost. Abraham dostal zpět svou ženu Sáru, abímelek ho štědře obdaroval a dovolil mu zůstat ve své zemi a Bůh se k Abrahamovi sklonil a nesmírně mu požehnal. A to jsme už na začátku 21. kapitoly.

Bůh je věrný, i když my jsme nevěrní. On nikdy nemůže zapřít sám sebe – proto je a vždycky bude věrný. Svou věrnost prokázal Abrahamovi, když naplnil slib, který mu dal – že mu dá vlastního potomka z jeho ženy Sáry, potomka, z něhož učiní veliký národ, ze kterého budou pocházet králové a mocní vládcové a skrze něhož dojdou požehnání všechny čeledi země.

Abraham se snažil dosáhnout tohoto požehnání svou vlastní cestou, vlastním způsobem – a výsledkem bylo narození jeho syna Izmaela z otrokyně Hagary. Na druhé straně také Abraham ignoroval toto zaslíbení, když svou ženu Sáru dal pohanskému abímelekovi.

Bůh ale přes to všechno Abrahamovi požehnal a zjednal mu přízeň v očích pohanského krále, takže Abrahama zůstal jako host v gerarské zemi. Ale nejen to – přes všechny Abrahamovy pády se Bůh oslavil a po pětadvaceti letech naplnil svůj slib – otevřel lůno Sáry, Sára otěhotněla a porodila syna zaslíbení, Izáka.

I. Bůh naplňuje slib daný Sáře (v. 1-7)

Jestli chceme dobře porozumět našemu příběhu, tak se musíme vrátit k závěru předchozí kapitoly. V originálním textu Písma nejsou žádné kapitoly, ani nadpisy nebo čísla veršů, jak to známe z našich Biblí. To jsou věci, které nám pomáhají nějak uchopit text a orientovat se v něm, ale jsou to lidské doplňky, které tam dopsali lidé dlouho potom, co byl zapsán samotný text Božího slova.

Boží aktivita (v. 1-2)

Náš dnešní text začíná slovy:

  • Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gn 21,1-2)

Hospodin navštívil Sáru. V 17. kapitole Bůh řekl Abrahamovi, že za rok bude mít Sára syna, v kapitole následující mluvil Bůh také se Sárou a řekl jí, že po obvyklé době se k ní vrátí a ona bude mít syna.

  • Sáraj však byla neplodná, neměla dítě. (Gn 11,30)
  • Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. (Gn 16,1)
  • Abraham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. (Gn 18,11)

To jsou věci, které se týkaly Sáry. Ale je zde ještě kontext 20. kapitoly.

  • I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. (Gn 20,17)

Abímelekovy ženy a otrokyně nerodily. Sára nerodila.

  • Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gn 20,18)

Potom, co se Abraham modlil, tak Bůh odvrátil svůj hněv a požehnal abímelekovu domu. Ženy v abímelekově domě opět rodily a Sára také. Je to skutečně zvláštní, že si Bůh vybral právě tuto chvíli pro naplnění svého slibu. Vidíte, jak to znovu ukazuje na Boží moc a Boží milost? Vidíte, jak moc jsme ve svých životech závislí na Bohu a na Jeho jednání?

Modlil se někdy Abraham za svou ženu Sáru, aby rodila? ___ Nevíme. Bible se o tom nikde nezmiňuje. Víme, že se Abraham trápil, kvůli tomu, že neměl potomka. A je možné, že se za svou ženu modlil. Ale stejně tak je možné, že toto trápení hasilo plamen jeho modliteb – a potom, co se mu narodil Izmael, tak to dokonce vypadá, že tak trochu rezignoval na to, že by mohl ještě někdy mít syna se Sárou. My to vidíme také u jeho ženy Sáry v okamžiku, kdy s ní Bůh mluví o tom, že bude mít syna. Sára o tom v první chvíli velmi pochybovala. Ale den po svých pochybnostech viděla zničená bezbožná města a pár dní potom se její manžel Abraham modlil za pohanské ženy a otrokyně a ony začaly rodit. Věřím, že to byly věci, které vedly Sáru k tomu, že se cele spolehla na Boží slovo. Proto čteme:

  • Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Všimněte si, do jakých detailů jde Boží slovo v tom, aby nám ukázalo na Boží věrnost. Vidíte tu jistotu, která z těchto veršů přímo křičí? Bůh splnil Sáře to, co jí slíbil (v. 1). Syn se jí narodil přesně v tom čase, který Bůh předpověděl (v. 2). Není to žádné překvapení, že se Abrahamovi a Sáře narodil syn – Bůh to přeci předpověděl.

Řeč je o Sáře – zdá se, že je zde zdůrazněna více, než Abraham, a že Bůh jednal s větším ohledem na Sáru. Ale na druhé straně si nemyslím, že by si měli co vyčítat. Sára jistě neměla o mnoho větší očekávání, než měl Abraham. Pamatujete si, jak Abraham podbízel Pánu Bohu svého prvorozeného syna Izmaele, když s ním Bůh mluvil o narození Izáka (Gn 17,18). A jak bez velkého ohledu na zaslíbení, které dostal, vystavil svou ženu Sáru nebezpečí, když ji vydal do domu abímeleka? Abraham i Sára toužili po dítěti, ale ani jeden příliš neočekávali, že se jim skutečně narodí. Přesto Bůh splnil své zaslíbení.

Opatrné přijetí (v. 3-5)

  • V následujících verších vidíme, že Abraham příliš nejásal, když se mu narodil dlouho očekávaný syn Izák. Rozhodně se jeho reakce velmi liší od reakce jeho ženy:
  • Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. Když mu bylo osm dní, Abraham svého syna Izáka obřezal, jak mu Bůh přikázal. Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil. (Gn 21,3-5)

Po pětadvaceti letech čekání na toho zaslíbeného syna toto vypadá spíše jako suché konstatování, než radostný popis narození toho dlouho vyhlíženého dítěte. Nezdá se, že by Abraham nějak jásal. Nicméně můžeme si znovu všimnout Boží věrnosti, která se tady projevuje.

Abraham pojmenovává svého syna přesně tak, jak mu to Bůh řekl – bude se jmenovat Izák (Gn 17,19). Osmého dne byl obřezán, tak jak to Bůh přikázal, když s Abrahamem uzavřel smlouvu.

Jak to vypadá i v následujících verších, tak Abraham myslí na svého prvorozeného syna Izmaela.

  • Co však říká Písmo? ‚Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně nebude dědicem spolu se synem svobodné.‘ (Ga 4,30)

Ale to ještě trochu předbíháme. V našem textu vidíme ještě:

Nadšená Sára (v. 6-7)

  • Tu Sára řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ A dodala: „Kdo by byl Abrahamovi řekl, že Sára bude kojit syny? A přece jsem mu porodila syna, ačkoli je stár. (Gn 21,6-7)

Sára se směje – a její syn se jmenuje Smíšek (Izák – Gn 17,19). Jak Abraham, tak i Sára se smáli, když jim Bůh řekl, že se jim narodí syn. Jejich smích představoval jejich nevěru, protože ukazoval na to, za jak absurdní považují myšlenku zplození dítěte v tak pokročilém věku. Nyní se Izák stává zdrojem radostného smíchu, protože přes všechnu lidskou nevěru ukazuje na Boží věrnost. Náš příběh pokračuje a vede nás na místo, kde ani Abraham ani Sára nevystupují v tom nejlepším světle.

II. Bůh naplňuje slib daný Hagaře (v. 9-21)

Znovu vychází na povrch konflikt, který celou dobu doutnal pod povrchem – konflikt mezi Sárou a Hagarou. Do tohoto konfliktu se zapojují další dvě věci: 1. narození Izáka, 2. charakter Izmaela. Nyní je Sára matkou Abrahamova syna. A ve vztahu mezi oběma bratry se objevuje nepřátelství.

Sára (v. 8-10)

 Ačkoliv je Sára v Novém zákoně chválena jako žena víry a v 1. Petrově je vyzdvihována jako vzor pro křesťanské manželky, tak v tuto chvíli se z ní stává matka-lvice, která zuřivě bojuje o své teritorium.

Musíme si ujasnit, že ani autor listu Židům, ani Petr ve svém listě se nechtěli zabývat hříchy Sáry, ale chtěli vyzdvihnout její víru a poslušnost. To jsou věci, které se máme z jejího života naučit. Neměli potřebu připomínat její pády, protože to je něco, co je navždy přikryto Kristovou krví. Chtěli zdůraznit to, v čem nám má být Sára vzorem a co v jejím životě máme následovat.

Ale vedle toho Písmo představuje Sáru (a spolu s ní také všechny další velké hrdiny víry) jako normální ženu, která je ze své přirozenosti stejně hříšná, jako jsme my. I to je však napsáno k našemu poučení – o Izraelcích, kteří na poušti reptali a bouřili se proti Mojžíšovi i proti Bohu Pavel napsal:

  • To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. (1K 10,11)

Také 21. kapitola Genesis je v tomto smyslu pro nás výstražným obrazem. Jednání Sáry je, jak se zdá, motivováno žárlivostí a snahou zbavit se Hagary i jejího syna. A to není nic, s čím bychom měli souhlasit.

Abraham (v. 11-14)

Jednání Abrahama není o nic lepší. Od 17. kapitoly vidíme, že se snaží protěžovat svého prvorozeného syna Izmaela. Byl to jeho syn. Měl ho rád.

  • Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna. (Gn 21,11)

Nicméně Izmael nebyl synem zaslíbení – byl synem těla, byl důsledkem hříchu Abraham i Sáry. Bůh na něm nemohl naplnit svá zaslíbení daná Abrahamovi.

Kvůli Abrahamovi Bůh zaslíbil velké požehnání také Izmaelovi. Bylo skoro stejné, jako zaslíbení dané Izákovi. S tím rozdílem, že z Izmaela nevzejde ten, skrze něhož budou požehnány všechny čeledi země. Proto i zde Bůh znovu ujišťuje Abrahama, aby se nebál propustit Hagaru s Izmaelem.

  • Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“ (Gn 21,12-13)

Izmael neměl být dědicem Abrahamova požehnání, a proto musel být poslán pryč. Pravděpodobně to bylo zvykem v té době – podle Chamurabiho zákoníku syn otrokyně, který nedostane žádné dědictví, musí být propuštěn na svobodu. Mimochodem – budou to potomci Izmaela, kteří o nějakých sto třicet let později koupí Izákova vnuka Josefa od jeho vlastních bratrů a prodají ho do otroctví egyptskému Potífarovi. Ale nyní Bůh opět prokazuje svou věrnost, když slibuje Abrahamovi, že se o Izmaela postará.

  • Za časného jitra vzal Abraham chléb a měch vody a dal Hagaře. Vložil jí dítě na ramena a propustil ji. (Gn 21,14)

Zdá se, že Abraham se chtěl osobně rozloučit s Hagarou a se svým synem. Za časného jitra, když je ještě v poušti chladno, poslal oba pryč.

Hagar (v. 14-21)

  • Šla a bloudila po Beeršebské stepi. Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem. Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se. (Gn 21,14-21)

Hagar je opět ztracená – stejně jako to bylo v 16. kapitole. Tehdy však byla na cestě do Egypta, nyní je v jiné poušti, a směřuje přímo na jih, kde se později usazuje. Ale Bůh je věrný a stejně jako tehdy, tak i nyní s Hagarou jedná:

  • Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: „Co je ti, Hagaro? Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.“ (Gn 21,17-18)

Podruhé v této kapitole Bůh promlouvá – poprvé k Abrahamovi a nyní k Hagar. Znovu se objevuje Boží posel, anděl Hospodinův. Znovu zde můžeme vidět, jak se tento anděl ztotožňuje se samotným Bohem. Na jedné straně říká, že Bůh uslyšel hlas chlapce, ale vedle toho říká: JÁ z něho učiním veliký národ.

Bůh sám – druhá osoba Boží trojice před svým vtělením, se znovu ukazuje Hagaře a potvrzuje jí svou věrnost – co Bůh slíbil, to také splní.

  • Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. Šla, naplnila měch vodou a dala chlapci napít. A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. Usadil se v Páranské stepi a jeho matka mu dala ženu z egyptské země. (Gn 21,19-21)

Bůh je naprosto věrný a postaral se o Izmaela (jméno Izmael není z nějakého důvodu ani jednou zmíněno v celé kapitole). Boží slovo říká, že Bůh byl s ním, což znamená, že ho Bůh zajistil vším potřebným, dával mu potřebné zdraví k tomu, aby přežil v poušti, chránil ho před divokými zvířaty i divokými lidmi. Neznamená to, že Izmael znal Boha a uctíval ho tak, jako jeho otec Abraham a později také jeho bratr Izák. Izmael se stal divokým mužem, lučištníkem – jak to o něm řekl Bůh:

  • Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím. (Gn 16,12)

Bůh splnil Hagaře všechno, co jí slíbil. Jeho věrnost provází nejen ty, kdo ho milují, ale i ty, kteří jsou jako Izmael a neuctívají Ho. Přesto je Bůh věrný.

III. Bůh naplňuje slib daný Abrahamovi (v. 22-32)

Poslední příběh o Boží věrnosti v této kapitole se týká vztahu Abrahama a abímeleka. Bůh slíbil abímelekovi, že když se za něj Abraham bude modlit, tak zůstane abímelek naživu. Když se později Abraham modlil, tak Bůh udělal ještě mnohem více – uzdravil ženy v abímelekově domě, takže rodily. Abímelek nechal Abrahama ve své zemi a mohl se na vlastní oči přesvědčit, že Bůh je skutečně s ním.

  • V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host.“ (Gn 21,22-23)

Ve dvacáté kapitole se abímelek a Abraham nejspíš nerozešli úplně nejlépe. Abraham abímeleka podvedl a znemožnil ho před jeho vlastními lidmi. V tom, co slyšíme z úst abímeleka můžeme slyšet skrytý osten – neoklameš mě ani mého nástupce. Byla tady dost špatná zkušenost z minulosti, která stála mezi oběma muži. Zdá se také, že Abraham byl významným mužem, protože krále doprovázel také velitel jeho vojska. Abraham byl někdo, koho nebylo možné přehlédnout nebo jen tak ignorovat. Do této chvíle nebyl vztah mezi oběma muži úplně jasný. Ale abímelek přichází s dobrou nabídkou – chce se stát přítelem Abrahama. Pohnutka je z textu celkem jasná – abímelek vidí, že Bůh je s Abrahamem. Znovu se tady naplňuje Boží slovo dané Abrahamovi:

  • Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. (Gn 12,3)

Abraham má možnost vidět, jak se naplňuje Boží slovo. Krok za krokem, slovo za slovem. Žádné Boží slovo se k Bohu nevrátí s prázdnou, ale vykoná přesně to, k čemu je Bůh poslal (Iz 55,11). Abímelek viděl, že Abrahamův Bůh je veliký a mocný a Bůh, ale jak se zdá, tak si nebyl zcela jistý Abrahamem. Proto za ním jde, aby s ním uzavřel smlouvu, že ho Abraham už nepodvede. Když tedy abímelek přichází s nabídkou, Abraham je připravený:

  • Abraham tedy řekl: „Jsem hotov přísahat.“ Ale domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. Abímelek na to odvětil: „Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel.“ I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. (Gn 21,24-27)

Abraham uzavřel s abímelekem smlouvu o přátelství a potom ještě jednu smlouvu, která se týkala studny.

  • Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. Tu se abímelek Abrahama otázal: „Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?“ A on řekl: „Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já.“ Proto se to místo nazývá Beer-šeba (to je Studně přísahy), že tam oba přísahali. Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. (Gn 21,28-32)

Abraham se tady naučil úžasnou lekci o Boží věrnosti. Mohl si uvědomit, jak pošetilý a hloupý byl jeho strach z lidí, z těch „pohanů“, mezi nimiž nečekal žádnou bázeň Boží. Tito pohané sami přišli za ním, protože viděli, že s ním je Bůh. Abímelek si nevzal Sáru a nyní si nevzal ani životně důležitou studnu, kterou Abraham vykopal. Stále jednal s Abrahamem v bázni před Bohem a čestně. Bůh je věrný. Nikdy vás neopustí a nikdy se vás nezřekne. Žalmista říká:

  • S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu. (Ž 18,30)

Zpíváme jednu píseň o Boží věrnosti, jejíž text pochází z Božího slova:

  • Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. (Iz 43,1-3)

Moji milí, máme velkého Boha, který nás stejně jako Abrahama učí, abychom mu důvěřovali ve všem, co děláme. Často jsme svíráni strachem – a zvláště v poslední době, kdy mnozí říkají, co s námi bude, kam se to ten svět žene, nevěřící lidé přicházejí s různými výmysly ohledně konce světa a – a to je mnohem tragičtější – mnozí věřící přicházejí s podobnými věcmi také.

Abraham se bál propustit Hagar s Izmaelem, ale Bůh mu řekl: Netrap se! ČSP – Nebuď skleslý! Hagar se bála, protože okolnosti vypadaly děsivě a tragicky. Ale Bůh jí řekl: Neboj se! Bůh ví také o vás, ví o vašich trápeních i bolestech. Bůh dobře zná okolnosti, v nichž se nacházíte. Ale stejně jako pro Sáru a pro Abrahama, tak také pro vás platí Boží zaslíbení – nebojte se!

IV. Uctívání Hospodina (v. 33-34)

Dostali jsme se na konec naší kapitoly. Tento závěr je skutečně úžasný. Ani Abraham ani Sára nepředvedli to nejlepší v této kapitole, ale přesto na konec Abraham přichází k Bohu a uctívá ho.

  • A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gn 21,33-34)

Abraham nezasadil nějaký posvátný strom, který by uctíval. Podle některých rukopisů to vypadá, že spíše vysázel stromy na určitém území – tedy obdělal poušť, zúrodnil půdu a uctíval Boha. Abraham měl rád stromy – když se poprvé zastavil v Kenaánu, bylo to u stromů – Gn 12,6 (E – božiště, ostatní – dub). Později vybudoval oltář u Mamreho dubů (Gn 13,18), sídlil u stromů. Když ho navštívil Bůh, tak odpočíval ve stínu stromů (Gn 18,1).

  • I nasázel stromoví v Bersabé, a vzýval tam jméno Hospodina, Boha silného, věčného. (Gn 21,33 KRAL)

Abraham se musel vzdát toho, kterého miloval – Izmaela, aby mohl přijmout toho, který byl zaslíben – Izáka. Bůh mu vzal to, co Abraham považoval za dobré a dal mu to, co Bůh považoval za nejlepší. Byl konfrontován abímelekem, aby si připomněl Boží dobrotu a věrnost. Když abímelek odešel, Abraham vzýval Hospodina. Uctíval ho, radoval se z Boha, chválil ho, vyvyšoval Jeho jméno. Porozuměl lekci, kterou mu Bůh dal. Bylo to k jeho růstu a k požehnání. A to všechno byla příprava na to, aby mohl poslechnout Boha, když ho Bůh požádá o to nejvzácnější – o Izáka. Abraham zakoušel Boží věrnost a naučil se z toho žít věrně pro svého Boha.

Je to velký výzva také pro nás! Bůh je věrný a každý z nás se může podívat do svého života a vidět v něm Boží věrnost. K čemu vás to povede? K uctívání? Ke chvále? K věrnému následování našeho velikého Boha? Nic lepšího není!

V. Aplikace – Boží věrnost v Pánu Ježíši Kristu

Dnešní oddíl je přímo nabitý aplikacemi. Je jich tady celá řada – jsou zde věci, které se týkají Boží věrnosti, jak jsme si to ukazovali, jsou zde věci, které se týkají mezilidských vztahů – ať už se jedná o vztahy v rodině nebo o vztahy mimo ni. Konečně je tady také řada věcí, které můžeme vztáhnout k Pánu Ježíši Kristu a k našemu vztahu s Ním. A právě na čtyři z nich vás chci upozornit:

1. Narození Syna (Izák)

První věc se týká narození zaslíbeného syna. Abraham dostal zaslíbení, že bude mít syna a že v něm dojdou požehnání všechny čeledi země. Nový zákon nám velmi jasně vysvětluje, že tímto synem nebyl myšlen Izák, ale Ježíš Kristus:

  • Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus. (Ga 3,16)

Bůh je věrný a naplnil své slovo do posledního puntíku:

  • I my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. (Ga 4,3-5)

To nás vede k další věci:

2. Požehnání ne-synů (Izmael)

Ačkoliv byl Izmael prvorozeným synem, tak nebyl TÍM synem. Tím byl Izák. Podobně Písmo mluví o nás, kteří nejsme svým původem tělesní potomci Abrahama:

  • Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování. (1Pt 2,10)

Stejně jako Izmael došel požehnání od Boha, tak také my docházíme Boží milosti a Božího požehnání. V Kristu získáváme všechno požehnání nebeských věcí (Ef 1,3). V Kristu se také stáváme skutečnými potomky Abrahama:

  • Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. (Ř 2,29)

Bůh je věrný a drží své slovo, takže se na nás naplňuje zaslíbení dané Abrahamovi, že v něm dojdou požehnání všechny čeledi země.

3. Smlouva s bývalými nepřáteli (abímelek)

Abímelek nepatřil mezi Abrahamovy přátele a vztah mezi nimi byl chvílemi dost napjatý, někdy asi i kriticky. Přesto Bůh zjednal mezi nimi pokoj. Podobně:

  • I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony (Ko 1,21-22)

Vztah mezi námi a Bohem byl také napjatý – Boží slovo říká, že jsme byli nepřátelé, že jsme byli služebníci toho zlého, poddaní jeho vůli. Poslouchali jsme své vášně a ovládaly nás naše vlastní žádosti. Nebylo v nás nic svatého, nic čistého, nic, na čem by mohl Bůh najít zalíbení. Přesto nás v Kristu smířil sám se sebou. Kristova krvavá oběť utišila Boží hněv, který byl namířený proti nám. Bůh nám dal nově se narodit z Ducha svatého, dal nám nové srdce, novou mysl a přijde den, kdy nás pozvedne a promění do své slávy.

4. Uctívání v Duchu a v pravdě (oltář)

Abrahama jsme už několikrát zastihli při tom, jak uctívá Boha. Stavěl oltáře na místech, kam přišel a uctíval Boha. Abraham byl skutečným uctívačem Hospodina. Nespolčoval se s těmi, kteří sice Hospodina uznávali, ale neuctívali Ho – uctíval Boha v pravdě.

Později Bůh vyvolil Jeruzalém, aby tam bylo uctíváno Jeho jméno, aby tam přebývala Jeho sláva. A nějaký čas tomu tak skutečně bylo. Ale s příchodem Pána Ježíše Krista se mění i tyto věci. Poslechněte si, co říká samařské ženě:

  • Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. … Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. (J 4,21.23-24)

Už nemusíme hledat místo, kde by byl Bůh nějak více přítomen, ale máme Ho uctívat v Duchu a v pravdě. Pojďme se sklonit k modlitbě.