I. O autorech

Benjamin Morgan Palmer (1818–1902) se narodil v jihokarolínském městě Charleston. Jeho život je charakterizován silným zájmem o studium teologie, který ovšem nepředstavoval náhradu ryzí zbožnosti. V mládí studoval na školách Amherst College, Georgijské univerzitě a na Columbijském teologickém semináři. V letech 1841–1842 sloužil v presbyterním sboru ve městě Savannah, stát Georgia. Posléze se věnoval dvanáct let službě v presbyterním sboru v jihokarolínském městě Columbia. Během tohoto období pokračoval ve studiu teologie. Roku 1852 obdržel doktorát (DDiv) na Oglethrope University. Později, roku 1870, získal profesuru v oboru teologie (LL.D) na Westminster College ve městě Fulton, stát Missouri. Nejdelší úsek svého života strávil pastorační službou v presbyterním sboru v New Orleans, stát Louisiana (1856–1902).

Benjamin M. Palmer byl již za svého života považován za vlivného kazatele, moudrého, pokorného a soucitného rádce a muže modlitby. Zakusil mnohé životní těžkosti. Manželka, s níž se roku 1841 oženil, mu v roce 1888 zemřela doslova v náručí. Nedlouho předtím manželé Palmerovi ztratili syna a čtyři dcery. Ani samotný B. M. Palmer se nevyhnul tragickému konci. V pokročilém věku (84 let) byl na ulici v New Orleans sražen jedoucím automobilem. Následkům zranění brzy nato podlehl. Je pochován na hřbitově Metairie Cemetery v témže městě.

Zajímavou kuriozitou je skutečnost, že Benjamin M. Palmer otevřeně hájil zájmy jihoamerické nezávislosti. Neodmítal dokonce ani otroctví, přestože pravděpodobně v umírněné podobě.  V průběhu americké občanské války (1861–1865) často kázal vojákům jihoamerické konfederační armády. Byl zajat znepřátelenými jednotkami severoamerické Unie. Na konci války, po porážce vojsk jižní Konfederace, byl však propuštěn na svobodu. Vrátil se zpět do New Orleans. Usiloval o obnovení válkou zdevastovaného sboru a sloužil zde až do své smrti roku 1902.

Thomas Goodwin (1600–1680) se narodil do prostředí věřící rodiny žijící v anglickém městě Rollesby. Thomasovi rodiče, Richard a Katherine Goodwinovi, se snažili svého syna vychovávat ve zbožnosti již od útlého věku. Ve věku třinácti let zahájil svá studia na Christ’s College v Cambridgi. Zde se zaměřil především na zdokonalování rétoriky a znalostí v oblasti arminiánské teologie. Jeho přáním bylo stát se populárním kazatelem. Roku 1617 obdržel bakalářský titul a později, roku 1619, v rámci studia na St. Catharine’s Hall, také magisterský titul.

Kazatelští kolegové v Cambridgi Goodwinovi vytýkali jeho povrchní řečnický styl a upozornili ho na nedostatky arminiánského učení. V té době se v univerzitním prostředí setkal s významnými puritánskými teology a kazateli Richardem Sibbesem (1577–1635) a Johnem Prestonem (1587–1628). Dne 2. října 1620, na základě Sibbesova kázání, došel T. Goodwin k pravému pokání a obrácení. Od roku 1625 působil jako ordinovaný kazatel sboru Trinity Church. Roku 1639 byl nucen odcestovat do Nizozemí. Popudem mu byl nátlak tehdejšího anglikánského arcibiskupa Williama Lauda (1573–1645), který vyžadoval podřízenost všech duchovních v rámci svých ekumenických a protikalvinistických snah. William Laud byl nakonec své funkce zbaven a Thomas Goodwin se na výzvu parlamentu vrátil roku 1641 do rodné země. Poté působil jako lektor univerzity v Oxfordu a později se stal také kancléřem Magdalen College. Ve své kazatelské a učitelské praxi se Thomas Goodwin držel především pravdy Písem a kalvinistického učení. Spolu s dalšími osobnostmi nezávislých sborů sestavil znění Savojského prohlášení (1658), jež vychází z Westminsterského vyznání víry (1646). Toto prohlášení vstoupilo ve známost jako stěžejní dokument britského kongregacionalismu (později i amerického).

Roku 1660 se vlády v Británii ujal král Karel II. Stuart. V té době začal vliv puritánů poněkud slábnout. T. Goodwin byl nucen Oxford opustit. Spolu s většinou členů svého sboru se přesunul do Londýna. Poslední léta svého života věnoval Thomas Goodwin kázání, pastoraci a spisovatelské činnosti. Zemřel roku 1680 ve věku osmdesáti let.

II. O knize

Modlitba – zeptáte-li se křesťanů okolo sebe, zda je modlitba v životě věřícího důležitá, většina z nich bez váhání odpoví, že ano. Nicméně položíte-li jim otázky jako např.: „Co je to modlitba?“ „Jaký má význam?“ „Jak se správně modlit?“ anebo „Kolik času denně věnujete modlitbě?“ „Co se ve skutečnosti děje, když se modlíme?“ dostane se vám rozpačitých, nejistých, či dokonce pohoršených odpovědí.

Umění modlitby je dnešními křesťany naneštěstí opomíjeno. Stává se z něj nevítaná rutina – činnost, kterou musíme přetrpět. Připadá nám nudná a mnohdy i zbytečná. Nenechme se ovšem tímto postojem zmást! Naši předkové dobře věděli, kolik požehnání a užitku s sebou modlitba přináší. Vyvětrejme své modlitební komůrky! Pánové Benjamin M. Palmer a Thomas Goodwin nám v tom pomohou.

První část knihy obsahuje myšlenky Benjamina M. Palmera (str. 7–79). Poměrně podrobně, nikoli však složitě, popisuje proces modlitby. Jinými slovy hovoří o tom, co je součástí modlitby a k čemu během ní dochází. B. M. Palmer rozděluje modlitby na několik základních druhů: 1) modlitby uctívání a chvály (str. 12–17), 2) všeobecné prosby a díkůvzdání (str. 18–23), 3) modlitby pokání a prosby o milost (str. 24–28) a 4) modlitby přímluvné (str. 29–32). Uvedená kategorizace není zcela vyčerpávající. Modlitba pochopitelně rovněž nemá striktně stanovené rozhraní. Málokdy se modlíme způsobem, v němž se neprolíná vícero druhů modliteb současně. Autor se proto nesnaží modlitbu mechanicky vymezovat, pouze poukazuje na skutečnost, že zahrnuje pestrou škálu nejrůznějších, vzájemně souvisejících funkcí. Palmer se dále zběžně věnuje duchovnímu užitku a požehnání z modlitby plynoucímu (str. 33–44), které v druhé části knihy podrobněji líčí Thomas Goodwin. Druhá polovina Palmerova pojednání je svým způsobem unikátní. Hovoří o tom, jak se modlitba týká osob Boží Trojice, což není v současné literatuře na téma modlitby příliš běžné. Přestože patří doktrína Boží trojjedinosti k obtížněji pochopitelným atributům Boží podstaty, je většině křesťanů poměrně dobře známá. Nicméně přemýšleli jste někdy o tom, jakou roli hrají v procesu modlitby jednotlivé osoby Boží Trojice? Pokud ne, Benjamin M. Palmer vám tuto skutečnost krátce ozřejmí. Dozvíte se nejenom o vztahu Boha Otce (str. 45–50) a Boha Ducha svatého k modlitbě (str. 61–64), nýbrž především o roli Pána Ježíše Krista, jenž v modlitbě zaujímá pozici proroka (str. 51–53), velekněze (str. 54–57) a krále svého lidu (str. 58–60). V poslední části svého pojednání se B. Palmer věnuje třem zajímavým otázkám: 1) Zdali může horlivá modlitba dovést člověka k fanatismu (str. 70–73), 2) zdali není modlitba v rozporu s vědeckým poznáním (str. 74–76) a 3) zdali se smí k Bohu modlit také nevěřící lidé (str. 77–79). Odpovědi vás možná překvapí.

Druhá část knihy obsahuje myšlenky Thomase Goodwina. Poskytuje odpovědi na celou řadu zajímavých otázek, které se s modlitbou pojí. Některé z nich jste si již v průběhu svého života pravděpodobně položili. T. Goodwin hovoří například o tom, že bychom měli být schopni jakožto církev rozpoznat Boží odpovědi na modlitby (str. 86–88). Ukazuje nám, jak můžeme v modlitbě rozpoznat Boží záměry (str. 89–90). Zkoumá, jakým způsobem Bůh vyslýchá naše modlitby za příbuzné (str. 91–94) nebo zdali je modlitba schopna zvrátit běh událostí (str. 95–96). Praktické myšlenky bezesporu obsahují kapitoly pojednávající o pomoci, kterou nám Bůh v modlitebním úsilí poskytuje (str. 97–101,) a o postoji našich srdcí během modlitby (str. 102–104). Z těchto kapitol je zřejmé, že bychom k modlitbě neměli přistupovat ledabyle a bez postoje sebezpytování, jelikož to, co se jeví jako působení Božího ducha, či to, co sami považujeme za ryzí postoj srdce, může být pouhou napodobeninou pravé víry a pokorného očekávání na Hospodina. Čtenář si uvědomí svou nedostatečnost a závislost na Bohu, což je pro jeho modlitební život i duchovní růst velmi cenná a užitečná zkušenost. Kniha nám rovněž pomáhá rozpoznat, zda spadají události, k nimž došlo, do kategorie vyslyšených modliteb či běžných skutků Boží prozřetelnosti (str. 104–107). Dále se s námi dělí o postřehy týkající se vlivu modlitby na naše srdce (str. 108–109). Říká nám, jak se utišit a rozpoznat Boží odpověď na modlitbu, jestliže se nestane přesně to, zač jsme prosili (str. 110–113). V závěrečné kapitole vyslovuje Thomas Goodwin usvědčující a zároveň povzbuzující výtku vůči všem, kdo neusilují o požehnání, které modlitba věřícímu člověku nabízí (str. 114–119).

Ačkoli se jedná o útlou knížku, obsahem je poměrně hutná. Její slova jsou nejen usvědčující, ale i povzbuzující, hluboká a současně osvěžující. Laciné motivační řeči zde nenajdete. Čtenáři je ihned zřejmé, že autoři velmi dobře vědí, o čem hovoří a co popisují, přičemž dokáží celou záležitost člověku předat velmi jasně, srozumitelně, za pomoci odkazů z Písem a s náležitou vážností, jež nenechá člověka lhostejným. Bez modlitby stagnuje duchovní růst křesťana a zakrňují jeho duchovní smysly. Jestliže se sám Bůh v lidském těle, náš bezhříšný Zachránce a Vykupitel, Pán Ježíš Kristus, během své pozemské pouti odevzdával modlitbě, oč více bychom měli my, jeho vykoupený lid a učedníci, následovat jeho příklad. Kdo se modlí, Krista zná. Modlitba není pouhou mystickou zkušeností zbavující člověka rozumu a působící zběsilý vír emocionálních prožitků. Modlitba představuje komunikační prostředek s Bohem, mocnou zbraň v duchovním boji, jedinečný nástroj v šíření Božího království na zemi a nenahraditelný prostředek v poskytování požehnání lidem okolo nás. Modleme se tedy. Má-li v životě křesťana něco smysl, je to právě modlitba.