Na parkovišti před supermarketem stál starý pán. Opíral se o hůl a v ruce držel několik časopisů. Teplota na nule, sychravo, zataženo s nízkou inverzní oblačností. Standardní podzimní počasí. Jistě vás už napadlo, jaké časopisy držel onen pán v ruce. Ano, nabízel náboženskou literaturu svědků Jehovových. Dělal to poněkud nesměle a téměř nikoho nebyl schopen zastavit a přimět k rozhovoru. Lidé pospíchali, byla sobota krátce před Vánoci, starosti byly spíše konzumní než duchovní. Zákazníci vesměs postaršího kolportéra ignorovali. Bylo mi ho líto. Staré lidi by neměl nikdo vyhánět na mráz. Navíc mu chyběla veškerá odvaha a agresivní suverénnost, charakteristická pro mnohé mladší svědky při pouličním náboru. Dal jsem se s ním do řeči. Vzal jsem si od něho jeden z časopisů. "Může se stát, že by tam mohlo být něco v nepořádku? Nějaký omyl nebo nepřesnost?" Otázka ho uvedla do rozpaků.

Potom rozvážně prohlásil, že by to mělo být všechno správně, protože to stojí na biblickém základě. Řekl jsem mu, že nemohu sdílet jeho důvěru v náboženské časopisy. Taky mnohé z nich čtu, sice jiné než z Brooklynu, a předem k nim přistupuji s jistou dávkou skepse. Nakonec jejich přispěvatelé jsou jenom lidé, kteří zdaleka nejsou neomylní. Ostatně občas do nich také přispívám a o své neomylnosti mám vážné pochyby. Dále jsme se během rozhovoru dostali až na samotné evangelium. Vysvětlil mi spasení úplně stejnými slovy, jako bych to udělal i já. Nenechal jsem se tím zmást. Položil jsem mu jednu otázku takříkajíc na tělo. Podobně se zeptal kdysi i Johna Wesleye jeden z misionářů tzv. moravských bratří: "Znáte Ježíše Krista osobně? Setkal jste se s ním?" Starý pán opět upadl do rozpaků. Já však taky. Připadalo mi, jako bychom si vyměnili role. Asi jsem trochu připomínal jeho souvěrce v polní službě. Sebejistý, útočný a arogantní. Neměl bych to přehánět, říkal jsem si. Pán s literaturou si mě lehce změřil. Asi uvažoval, s kým má tu čest. Nechal jsem ho chvíli vydechnout a pokračoval jsem dál v rozvíjení svých úvah. "Pokud známe Boha osobně, nepotřebujeme, aby nás někdo vodil za nos. Obejdeme se bez lidských autorit, pokud by si činily nárok na neomylnost. Nepotřebujeme pak časopisy ani brooklynské ústředí." Snažil jsem se mu vysvětlit, že existuje úplně zvláštní vztah - já a Bůh. Evidentně tomu nerozuměl. Pro jistotu začal mluvit o něčem jiném. Pak mi naznačil, že naše diskuse je příliš akademická a že už se mnou ztratil hodně času. Rozloučil jsem se, pěkné Vánoce jsem mu nepopřál, na to si svědkové moc nepotrpí, přání k novému roku však ode mne přijal. Poradil jsem mu ještě, aby šel domů, že je zima. Bylo chřipkové období. Rozešli jsme se jako přátelé.

Doma jsem si nalistoval úryvek z Deníku Johna Wesleye. John Wesley své setkání s moravskými bratry líčí takto: "Žádal jsem Spangerberga o radu ohledně svého života. Odpověděl, že mi napřed musí položit dvě nebo tři otázky: "Znáš sebe? Máš svědectví ve svém srdci? Osvědčuje Duch Boží tvému duchu, že jsi synem Božím?" Byl jsem překvapen a nevěděl jsem, co mám odpovědět. Spatřil mé rozpaky a ptal se dále: "Znáš Ježíše Krista?" Mlčel jsem a pak jsem řekl: "Vím, že je Spasitelem světa." "Ano," odvětil, "ale víš také, že spasil tebe?" Odpověděl jsem: "Doufám, že zemřel, aby spasil i mne." Tu dodal: "Znáš sebe?" Řekl jsem: "Ano." Bojím se však, že to byla jenom prázdná slova." Wesley si uvědomil svou duchovní nouzi. Zrcadlí ji i jeho známý výrok ze stejného období života: "Jel jsem do Ameriky obracet Indiány - ale kdo obrátí mne?!" Nakonec se mu však Bůh osobním způsobem zjevil. John Wesley se obrátil. Přál bych to i tomu starému muži, který dosud spíše než Bohu slouží skvěle zaranžované firmě, která pod názvem Watchtower šíří po celém světě svou náboženskou osvětu a rozšiřuje tak svou odběratelskou základnu.

- M. Skořepa -