* Vážený pane Steigere,

nezlobte se, že Vás neoslovuji „milý bratře" nebo podobně, ale prozatím stojím vůči Vám v opozici, co se týká učení. Nechci být jako Vaši někteří „přátelé a bratři", kteří Vás tak krásně oslovují, ale z jejich dopisů, které otiskujete, cítím všechno možné, ale ne bratrskou lásku či dokonce přátelství.

Proč vlastně píši? Sám jste mě k tomu postrčil ve své odpovědi na dopis pana Karla S. v ZODu č.75, že stojíte o argumenty, ne o citová vyjádření. Budu se snažit Vám přiblížit můj způsob chápání předurčení, znovuzrození, víry a milosti.

Následuje obsáhlý dopis, začíná před založením světa, pokračuje citací mnohých veršů na téma svobodné vůle člověka, kde se vzalo zlo …: Iz 45:5, Gn 3:22, Gn 2:16,17, Gn 4:7. Dál pisatel pokračuje:

Můj problém není v tom, abych lezl Bohu do kuchyně a snažil se pochopit Jeho myšlení (na to nemá žádný stvořený tvor), ale co se týká spásy, Bůh zanechal ve svém Slově dost informací. Vysvětlovat někomu, že nebude spasen, protože to nezávisí také na něm, ale jenom na vůli Boha, oprávněně se může ptát: „Proč mne soudíš, když jsi mi nedal žádnou šanci, abych Tě mohl přijmout?!". A Bůh mu odpoví: „Exodus 33:19 … Smiluji se, nad kýmž se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji." nebo Vámi uveden Izajáš 46:10. Líbila by se Vám taková odpověď spravedlivého Boha, kdybyste nedosáhl spasení? Jsem přesvědčen, že takto chápat Boží spravedlnost je mylné a nemotivující lidi hledat Boha. Bylo by i zbytečné hlásat evangelium, přirozený člověk (podle Vás) i tak není schopen se rozhodnout pro Boha a ti, kteří měli to štěstí a byli vybráni Bohem, přijdou ke spasení tak nebo tak. A ještě jeden problém vidím u Vás - všemohoucnost, vševědoucnost, nadčasovost Boha. Osud všech lidí byl Bohu znám ještě před založením světa (Zj 17:8, 1Pt 1:20, Ef 1:4), proto mohl Bůh říci Ř 9:10-12. Ještě se nenarodili a bylo rozhodnuto, proč? A následují další verše: Gn 25:31-34, Sk 16:14, Sk 22:3, Ž 112:4, Ž 18:26, Ez 3:27, Dt 11:26,28, Mt 23:37, Ez 18:23, Ez 33:11, 2. P 3:9, 1. Tm 2:1-6, Mt 11:28, 26:28, J 3:3-7.

Nezlobte se, trochu jsem se rozepsal, ale téma není jednoduché. Přemýšlejte o tom, abych Vám to ulehčil, verše z Písma jsem většinou přímo uváděl. Přeji Vám k tomu požehnání od Otce a Syna, kteří působí skrze Ducha svatého, který pochází od Otce nebo Syna. Jan 14:26 - Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám. Jan 15:26 - Když pak přijde Utěšitel, kteréhož já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně.

Vše dobré přeje

Stanislav R.

Protože Pavel byl mimo republiku, napsala jsem krátkou omluvu, s příslibem, že odpověď na dopis přijde později. Následně přišla krátká reakce, která jádro problému rozšiřuje o další zajímavý rozměr.

* Paní Kláro,

jen krátce bych chtěl reagovat na Váš mail. Teorie předurčení mi je docela dobře známa. Vím, že jsou verše v Písmu svatém NZ, které člověka zavádějí takto uvažovat. Je ale jedna důležitá věc a to je Starý zákon a ten mi nedovolí takto přemýšlet. Je dnes všeobecný jev, že se SZ odstraňuje, nečte, s připomínkou, že to bylo pro židy. Jenže ap. Pavel píše, že jsme naroubovaní na ten kmen izraelský (Římanům 11:15-24). Pak mohu odhodit to, co mne nese?

Přirovnávání duchovně mrtvého člověka k novorozenci nebo dokonce doslovné mrtvole (jak jsem se dočetl v dřívějším ZODu) je nemístné. Oba nemají schopnost přemýšlet. Promiňte, ale pořád musím klást otázku: „Jak by mohl Bůh někoho odsoudit na zatracení, když celé rozhodnutí by bylo v Jeho rukou a záleželo jen na Jeho libovůli?" Bůh je nejvyšší Spravedlnost a pokud by rozhodnutí o spáse patřilo jen Jemu, tato vlastnost by byla jen fraškou. Chcete tvrdit, že nějaká Boží vlastnost je fraškou? To asi ne!

S pozdravem a přáním Božího nepokoje (ten burcuje lidi přemýšlet)

Stanislav R.

Milý bratře Stanislave,

rád bych odpověděl tak, aby z této diskuze měli užitek i všichni čtenáři. Protože jsme se mnohými otázkami už zabývali v předešlých vydáních ZODu, začnu od otázky druhého e-mailu.

Nerozumím, proč Vám Starý zákon brání, abyste uvažoval v intencích předurčení. Abram byl Bohem vyvolen bez přičinění. Vždyť starozákonní etničtí židé byli předobrazem pravého Božího lidu - církve. Do tělesného židovství se člověk narodil a narodí bez jakéhokoliv přičinění (tělesně neexistoval). My jsme se narodili bez zásluhy třeba do češství. Jak to, že židé byli tělesně vyvoleni a třeba Římané ne? Jak se přičinili Abram, Izák, Jákob, že byli duchovně povoláni, byli zaslíbeni a Izmael s Ezauem ne? Podobně, do duchovního Božího národa, do církve, se člověk duchovně narodí Božím dekretem, bez přičinění, protože je duchovně mrtev:

Vítr [Duch svatý] vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (Jan 3:8)

Národnost, tělesná i duchovní, nám všem byla Bohem nadekretována. Jsme Češi, protože nás do češství vložil Bůh. Jsme Boží lid, protože si z některých Čechů Bůh pro sebe a kvůli sobě stvořil jednoho nového člověka:

Svým tělem zrušil nepřátelství, totiž Zákon přikázání spočívající v ustanoveních, aby z těch dvou [Žida a Řeka] stvořil sám v sobě jednoho nového člověka… (Efezským 2:15)

Jenom tělesně stvořený člověk může fyzicky vidět a slyšet, a jenom duchovně stvořený nový člověk může duchovně vidět a slyšet. Z bible víme, co po nás Bůh výslovně požaduje - totiž naši osobní víru v mesiášství Krista:

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Židům 11:6)

Z téže bible také víme, že nikdo z nás v Mesiáše neuvěří tak, že by mu to sdělilo jeho tělo a krev - totiž že by na to sám přišel a rozhodl se prostřednictvím své svobodné vůle!

Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev [že jsem Mesiáš a Syn Boha živého], ale můj Otec v nebesích. (Matouš 16:17)

Máte pravdu, do Boží „kuchyně" nevidí a ani nemůže vidět nikdo. Jsme ale jistě všichni zajedno, že to, co Bůh ve své kuchyni připraví, je naprosto dokonalé a spravedlnost sama!

„Teorii předurčení" nebudu tedy dále rozvíjet. Od čísla 60 jsme se tomuto tématu věnovali podrobně v mnohých článcích. Každý čtenář sám jistě posoudí, zda je Boží svrchovanost, tak jak jí rozumíme v ZODu z Nového i Starého zákona, zavádějící nebo ne. Jedni budou s Vámi, druzí s námi. Tento problém je starý staletí a jednoznačný závěr všichni lidé přijmou až na Boží Pravdě.

Rád bych ale reagoval na následující prohlášení:

* Je dnes všeobecný jev, že se SZ odstraňuje, nečte, s připomínkou, že to bylo pro židy. Jenže ap. Pavel píše, že jsme naroubovaní na ten kmen izraelský (Římanům 11:15-24). Pak mohu odhodit to, co mne nese?

Jenom rychle k Ř 11:15-24. Do příštího ZODu č. 78 připravujeme článek týkající se Jana 15:1-8 - „Dilema starozákonního žida". Je to víceméně souběžný oddíl písma k Římanům 11:15-24. Pojednává o pravém vinném kmeni - Ježíši Kristu a ratolestech, jež nesou nebo nenesou ovoce. Věřím, že Vám toto pojednání objasní mnoho souvislostí mezi Starým a Novým zákonem, jak spolu neoddělitelně souvisejí a jak je nemyslitelné Starý zákon odstranit - v tom souhlasíme. Kromě toho, pozorné čtení Ř 11:15-24 ale odhalí, že nejsme naroubováni „na ten kmen izraelský", jak píšete, ale jsme naroubováni na Krista stejně, jako byly na Krista naroubovány větve starozákonního Izraele. Obojí jsou jenom větve, nejsou ani kořen ani kmen. Kristus byl přece ta skála, z níž Izrael pil na poušti duchovní nápoj:

a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

(1 Korintským 10:4)

Pili z Krista, a přece byli téměř všichni nevěřící:

I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. (Židům 4:2)

Kristův kořen (kmen) nesl ve starozákonní době větve Izraele, z nichž většina byla vylomena pro nevěru, nicméně všechny patřily k Izraeli. Izrael byla sakrální společnost (politické seskupení, náboženství a národ splývalo v jedno) do níž patřili všichni tělesným rodem, nikoliv duchovním zaslíbením. Proto k ušlechtilé olivě Ježíše Krista od přírody patřilo celé Jákobovo potomstvo bez výjimky. Církev není sakrální společnost, protože do církve patří jen ti, kdo byli nadpřirozeně duchovně znovuzrozeni z Ducha svatého. Kristův zákon, jímž se církev řídí, není zákonem žádné země - Jeho království není z tohoto světa! V pravé církvi znají Krista naprosto všichni do posledního. Ve starozákonním Izraeli Krista znal jen ostatek. Rovněž v dnešní době nese větve církve, jež je složena z ostatku pohanů a židů, kořen a kmen ušlechtilé olivy - Kristus.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (Jan 15:5)

Kdyby byla církev naroubována na „ten kmen izraelský", tak je ztracena, stejně jako byla ztracena většina starozákonního Izraele právě proto, že spoléhala sama na sebe a ne na Krista. Souhlasím, nemůžeme tedy odhodit, co nás nese. Nenese nás však „ten kmen izraelský", nýbrž Kristus! Vztah „Kořene (kmene) k větvím" je stejný obraz jako vztah „hlavy k údům (tělu)" a Izraelci byli přece jenom ratolestmi, z nichž věřící ostatek bral sílu z kořene ušlechtilé olivy. Kořen (kmen) ušlechtilé olivy není Izrael, ale sám Kristus.

Vztah Starého a Nového zákona

V první řadě bych Vás chtěl povzbudit, abyste podrobně prostudoval knihu, kterou jsme právě vydali - „Čtyři Abrahamova potomstva". V ní naleznete mnoho odpovědí, s kterými budete i nebudete souhlasit. Rádi Vám ji i čtenářům, kteří ji ještě nemají, zašleme. Také se podívejte do ZODu č. 76 na str. 10 v článku „Jedinečnost křesťanství", kde odpovídám na jeden dopis a poukazuji na vztah starozákonního judaismu a křesťanství.

V žádném případě Starý zákon neodstraňujeme, ani nečteme s připomínkou, že byl určen jen pro židy. Kdo to dělá, jistě chybuje. V poslední době zjišťuji, že s radostí trávím právě v knihách Starého zákona více času než v knihách Nového zákona, protože je o Kristu a je naplněn v Kristu. Znovu, podívejte se na článek „Jedinečnost křesťanství" ZOD 76, str. 10, kde odpovídám panu Dr. F., jak judaismus a křesťanství spolu souvisejí. Kdybychom odstranili Starý zákon, odstranili bychom i Nový. Kdybych odstranil své dětství, odstranil bych i svoji dospělost. Dospělost naplňuje dětství, a proto je dospělost vyšší a následný stupeň bytí. V dospělosti se člověk chová jinak než v dětství. Pojďme a ujasněme si nejprve pojmy.

I. Starý zákon:

Je souhrn 39 knih, jež napsali vyvolení proroci, inspirováni Duchem svatým, před prvním příchodem našeho Pána Ježíše Krista. Starý zákon zahrnuje celý zapsaný Boží odkaz (závěť) před vtělením Božího Syna - Pána Ježíše Krista, jenž je věčnou druhou osobou Trojjediného Božství. Nemyslím, že by křesťané opouštěli Starý zákon. Vždyť kolik kritiky a často i posměchu sklízíme v ZODu, když vykládáme víceméně doslovně knihu Genesis, jež je součástí Starého zákona. Starý zákon obsahuje kromě mnoho jiného dvě zásadní smlouvy, které nesmíme zaměňovat za Starý zákon.

a. Abrahamovská smlouva:

Ta je součástí Starého zákona (odkazu, závěti). Je to smlouva mezi Bohem a Abrahamem a Abrahamovým potomstvem. Tato smlouva je předobrazem Božího plánu spásy, jenž je odhalen prostřednictvím tělesného Abrahamova potomstva - židů. Bůh slíbil, že dá Abrahamovi mnoho potomků, Kenaanskou zemi a že Abraham bude požehnáním mnoha národům.

Ježíš Kristus je ten pravý Abrahamův potomek. Proto všichni, kdo byli representováni Ježíšem Kristem na kříži, jsou pravými Abrahamovými dětmi. Fyzické vyplnění slibů abrahamovské smlouvy, jež byly stanoveny tělesnému Abrahamovu potomstvu - židům, sloužilo jen jako předobraz pravého vyplnění, které zažívají jen praví věřící, ať židé nebo ostatní národy. Abrahamovo potomstvo jsou tedy všichni vyvolení v Kristu a tím pravým potomkem je sám Ježíš Kristus. Ta pravá země je nebe. Slib, že Abraham bude otcem hlučícího davu pronárodů země, je vyplněno ve velkém poslání, kdy je evangelium hlásáno celé zemi, aby byli vykoupeni všichni povolaní ze všech kmenů, jazyků, národů a ras.

Genesis 12:1-3, Genesis 13:14-17, Genesis 15, Genesis 17, Genesis 22:15-18, Galatským 3, Galatským 4:21-31, Židům 3:7-4:11, Zjevení 5

b. Stará „první" smlouva:

Stará smlouva se také nazývá mojžíšovská smlouva nebo první smlouva. Stará smlouva byla legální úmluva mezi Bohem a národním Izraelem. Byl to tedy zákon se všemi právními následky pro Izrael. Bůh ji dal Mojžíšovi na hoře Sínaj. Nezaměňujme ji za celý Starý zákon, jenž by se měl spíše nazývat Stará závěť nebo Starý odkaz. Tato smlouva neobsahovala žádnou milost, ačkoliv s ní Bůh sledoval ten nejmilostivější záměr. Byla „jen" prostředkem k jistému - nejmilostivějšímu účelu. Tato smlouva byla právním zákonem, který požadoval naprosto dokonalou poslušnost. Sebenepatrnější překročení tohoto zákona mělo po právu za následek Boží prokletí. Tato smlouva byla prostředkem, její úloha byla vydláždit cestu pro Mesiáše, Ježíše Krista. Stará smlouva byla jehla „propichujícího" zákona, za níž se měla táhnout nekončící nit milostiplného evangelia Pána Ježíše Krista. Ve své naprosté většině Izrael byl nevěřícím národem. Myslel si, že v Písmech má věčný život a Písma zatím svědčila o Kristu. Pouze věřící ostatek Izraele to uviděl, uslyšel a pochopil. Stará smlouva nikoho nespasila, jen zapříčinila, že Izraelité hřešili ještě více. Stará smlouva slouží jako tělesný předobraz mnohých duchovních skutečností, které mohou být použity k ponaučení dnešních věřících. Desatero bylo podstatou mojžíšovského zákona. Vylití Ducha svatého naplnilo a zakončilo starozákonní věk.

2 Korintským 3, Židům 7-10, 1 Korintským 10:1-13, Exodus 20:1-21, Deuteronomium 5, Deuteronomium 27-28, Židům 3:7-19, Římanům 5:20, Římanům 9:1-5, Galatským 3-4, Jan 5:39, Koloským 2:16-23, Skutky 2.

II. Nový zákon:

Je souhrn 27 knih, jež napsali vyvolení evangelisté a apoštolové, inspirováni Duchem svatým, po prvním příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Nový zákon zahrnuje celý zapsaný Boží odkaz (závěť) po vtělení Božího Syna - Pána Ježíše Krista, jenž je věčnou druhou osobou Trojjediného Božství. Nový zákon obsahuje jednu zásadní smlouvu, která byla připravována a prorokována ve Starém zákoně.

Nová „druhá" smlouva:

Nová smlouva je završení a naplnění Staré smlouvy Pánem Ježíšem Kristem. Popisuje spásnou práci Ježíše Krista. On vykoupil pro sebe Boží lid, jehož každý člen miluje Boha. Každý zaslíbený účastník Nové smlouvy byl nebo bude znovuzrozen a jeho přirozenost je změněna působením Ducha svatého. Věřící svatí Starého zákona byli vždy účastníky Nové smlouvy. Ve svém těle ale neokusili totéž působení Ducha svatého, jež vypráví o Kristu, jako zakoušejí novozákonní věřící svatí. Fyzické stíny zákona byly pro ně zaslíbením Mesiáše, v kterého věřili a očekávali ho. Kristus zákon nezrušil, zákon se v něm naplnil. Dnešní věřící již prožívá duchovní skutečnost v Kristu. Nová smlouva, jako jedinečná historická éra, počala vylitím Ducha svatého o letnicích.

Židům 7-8, Židům 10:1-18, Římanům 5:15-19, Římanům 6, Římanům 4, Matouš 27:45-56, Skutky 2

Další část E-mailu:

* Přirovnávání duchovně mrtvého člověka k novorozenci nebo dokonce doslovné mrtvole (jak jsem se dočetl v dřívějším ZODu), je nemístné. Oba nemají schopnost přemýšlet.

Nikdy jsme duchovně mrtvého člověka nepřirovnali k tělesnému novorozenci. Věříme, že každý novorozenec se narodí již hříšný a tuto skutečnost jsem doložil verši jako:

Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Žalmy 51:7)

Tělesný novorozenec není obrazem duchovně mrtvého, je skutečností samou - je duchovně mrtev. K tělesnému novorozenci můžeme přirovnat právě novězrozeného člověka z Ducha svatého. Tak jako se tělesné batole učí tělesně chodit a mluvit, tak duchovní batole - novězrozený člověk - se učí chodit duchovně s Pánem Ježíšem. Tělesnému a duševnímu učení říkáme růst, duchovnímu učení říkáme posvěcování. Někdo dospívá rychleji, někdo pomaleji.

Jak batole v určitém stádiu růstu, tak přirozený dospělý člověk mají schopnost přemýšlet. To jsme nikdy nepopřeli. Jenže přemýšlet o pravých duchovních věcech nemohou, protože jsou duchovně mrtvi. Ten, kdo uvěří, že Pán Ježíš Kristus je Mesiáš - Spasitel světa a Syn Boha živého, na to nikdy nepřišel přemýšlením. Závěry přemýšlení nikoho nikdy nespasily a nespasí!

Závěrečná část E-mailu:

* Promiňte, ale pořád musím klást otázku: „Jak by mohl Bůh někoho odsoudit na zatracení, když celé rozhodnutí by bylo v Jeho rukou a záleželo jen na Jeho libovůli?" Bůh je nejvyšší Spravedlnost a pokud by rozhodnutí o spáse patřilo jen Jemu, tato vlastnost by byla jen fraškou. Chcete tvrdit, že nějaká boží vlastnost je fraškou? To asi ne!

Bůh nikoho dnes neodsuzuje do zatracení. Zatracen a odsouzen byl již Adam, jeho hřích je dědičně předáván z generace na generaci. V Adamovi jsme byli zatraceni my všichni. Odsouzení je již hotová věc. Skvrnitý leopard bude mít skvrnitá koťata. Kdo je žlutý, bude mít žluté děti, kdo je bílý, bude mít bílé děti. Kdo má sklon k určité nemoci, předává tyto geny svým dětem i následným generacím. Kdo bydlí na konci světa, na konci světa se narodí i jeho děti. A konečně, kdo je hříšný, bude mít hříšné děti.

Existuje tedy „reálné lidství", jež je v prvním Adamovi - to jsme my všichni, protože jsme se narodili mimo Krista. Mzdou hříchu je smrt, všichni jsme zhřešili, proto všichni umíráme. Bůh nikoho na zatracení neposílá, zatraceni jsme všichni už tím, že se tělesně narodíme. Nikdo se nerodí duchovně neutrální na nule. Nikoho jeho mravnost a klady nevynesou do plusu a rozhodnutí se pro Krista. Nikoho jeho nemravnost a zápory neuvrhnou do mínusu a zavrhnutí Krista. To by potom existovaly dva druhy lidí - lepší lidé a horší lidé. Osobní chlouba by potom byla ctností!

Existuje také „reálné lidství", jež je v Kristu - posledním Adamovi - to jsou ti, kdo jsou v Kristu.

Jestliže tedy vycházíme z toho, že je člověk duchovně mrtev a že se rodí už v nekonečném mínusu, v duchovní izolaci od Boha, potom záchranné duchovní znovuzrození záleží jenom na Bohu. Boží libá vůle je svatá - ta nejdokonalejší, za kterou bychom se měli neustále modlit - buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi… Libovůle přirozeného člověka je hříšná. Fraška je nedůstojné, nesmyslné a tragikomické jednání. Věříme, že kdyby Bůh požadoval víru od lidí dříve, než je duchovně stvoří, t.j. znovuzrodí, pak by jednal nedůstojně, nesmyslně a tragikomicky. Bylo by to, jako kdybychom požadovali po zesnulém aby běžel maratón… V tomto případě by to byla opravdová fraška.

Netvrdíme, a nikdy jsme netvrdili, že veškeré rozhodování o spáse patří jen Bohu. To bychom opravdu byli loutkami. Proč bratře, a nejen Vy, nechápete, co neustále zdůrazňujeme? Neprosíme o Váš souhlas, prosíme jen o Vaše pochopení! Věříme totiž, že rozhodnutí o znovuzrození patří pouze Bohu. Spása je však rozhodnutí jak Boha, tak člověka! Osobní víra je naprosto nutná a od spásy neoddělitelná. Nikdo za nikoho věřit nebude. Věřit musí každý sám. Ani Bůh za nás nebude věřit, protože nejsme ani loutky, ani roboti. Tvrdíme, že věřit může a chce jen novězrozený, oživený člověk, jenž má již podíl na prvním duchovním vzkříšení. Znovuzrození (Boží rozhodnutí) logicky - hierarchicky předchází víru (lidské rozhodnutí). Spasení zahrnuje vše: Znovuzrození, t.j. první duchovní vzkříšení, dále víru, posvěcování, chození s Kristem… a je završeno uchvácením do oblak vzhůru vstříc navěky Pánu, t.j. druhým tělesným vzkříšením. První duchovní a druhé tělesné vzkříšení jsou monergická - jednostranná působení Boha. Nikdo se sám od sebe tělesně nenarodí ani duchovně nevzkřísí (neznovuzrodí), ani tělesně nevzkřísí v poslední den Páně. Víra, evangelizace, posvěcování… i věčný život t.j., poznání Boha jsou synergická - vzájemná působení Boha a jeho zaslíbených dětí, kde počátkem i koncem je Bůh.

Celý problém proč lidé nepřijímají Boží svrchovanost v otázce znovuzrození jako jednostrannou Boží práci a rozhodnutí, vězí v tom, že se týká jen určitého Božího vyvoleného stádečka.

Kdyby Bůh nezachránil nikoho a ponechal daleko od sebe všechny, bylo by to pro nás zlé, ale „jedeme" v tom všichni - je to spravedlivé!

Kdyby zachránil všechny, bylo by to pro nás úžasné, protože jsme zahrnuti zase všichni - je to také spravedlivé.

Nám ale vadí, jako najatým dělníkům na vinici nebo bratrovi marnotratného syna, že je Bůh vůbec dobrý, protože se jeho spásná milost vztahuje jen na jeho lid! Proto by bylo pro mnohé přijatelnější - jestliže je Bůh opravdu svrchovaný ohledně znovuzrození - ponechání všech v zatracení „spravedlivější" alternativou. Proto tolik z nás lpí na tom, že nás Bůh znovuzrodí teprve tehdy a jenom potom, až v nás uvidí touhu po víře v Krista, kterou sami, ač v duchovní mrtvosti, vyprodukujeme s pomocí nenásilného přemlouvání Ducha svatého, tělem a krví, tedy naším přemýšlením, srovnáváním a logickým uvažováním, prostě naší svobodnou vůlí… Vždyť člověk není úplně duchovně mrtev! Jsme jenom duchovně nemocní! My v ZODu, na rozdíl od tohoto názoru, však věříme, že víra v Krista je zázrak, který dalece převyšuje tělesné narození dítěte.

Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev [že jsem Mesiáš a Syn Boha živého], ale můj Otec v nebesích. (Matouš 16:17)

- pst -