Můj Bože,
pomohl jsi mi vidět,
že ať už se těšíme a radujeme z jakéhokoli dobra,
jak dobrý je ten, který ho dává a který ho také může vzít.
V tomto čísle ZODu máme již několik článků, které se týkají trojičního učení. Osobně věřím v neprolomitelné tajemství nerozštěpitelné trojjedinosti, totiž, že je pouze jeden Bůh, věčně existující ve třech vzájemně neoddělitelných, věčných, proto nutně nestvořených osobách, které mají stejnou podstatu, ale osobité, tj. odlišné funkce, poslání a úkoly. Všem, kdo namítají, že tři osoby v jednom Bohu je protimluv, připomínám jedno úsloví, které jsme měli dlouhá léta v anotaci čelní stránky ZODu: „Logika je dobrý sluha, ale špatný pán…" Naše lidské „uvěznění" ve hmotě, prostoru a čase nám všem, bez výjimky, zabraňuje, abychom logicky pochopili tři osoby (s osobitým posláním a součinnými funkcemi) v jednom Bohu. Proto ztotožňujeme jednu osobu vždy s jedním člověkem. A tak ti, jejichž víra je uvězněna v těle, prostoru a čase jsou odkázání pouze na logiku, která jim vnucuje, že tři osoby jednoho Boha musí být ve skutečnosti tři nezávislí bozi – a to rázně odmítají. Proto tito lidé zastávají některou z rozličných forem unitářství.
V dlouhé historii ZODu jsme již napsali mnoho o jedné trojjediné Boží hlavě, o jednom trojjediném Bohu. Bůh činí vše ve třech rozměrech: (1) plán; (2) uskutečnění; a (3) zažití. Otec ustanovuje a plánuje, Syn uskutečňuje a Duch poskytuje zažití. Např. Otec vyvolil, Syn vykoupil, Duch znovuzrodil:
My děláme totéž. Plán – materializace – zažití; Skladatel – orchestr – poslech; Architekt – stavitelé – bydlení; Spisovatel – kniha – čtení. Vždy nehmatatelné – hmatatelné – nehmatatelné. Jedna složka (fáze), nebo i dvě složky (fáze) – jsou bezúčelné. Smysl dává teprve až jeden neporušitelný celek všech tří složek, všech tří součástí, které jsou v případě jednoho trojjediného Boha nadčasové a osobní. Otcův plán spásy by byl bezúčelný, kdyby jej neuskutečnil Syn vykoupením na kříži. Konání Otce a Syna by bylo bezúčelné, kdyby Duch svatý neznovuzrodil právě ty, které Otec vyvolil a Syn vykoupil. Vše co Bůh tvoří a působí je trojjediné a součinné.
Unitáři, v tom nejobecnějším slova smyslu, mají pravdu, že je jen jeden bůh.
Na druhé straně křesťanského spektra jsou ti, kteří věří, že všichni spasení jsou bozi. S tímto názorem jsem se setkal již mnohokrát, dokonce i v Česku. Nejznámějšími protagonisty tohoto učení jsou známí američtí charizmatičtí kazatelé Kenneth Hagin, Kenneth Copeland a Morris Cerillo. Živě si pamatuji, Copelandovy televizní pořady v nichž učil „všeobecné božství" věřících – jak je nutné si uvědomit svoje božství, aby se nám vše dařilo, byli zdraví, úspěšní, bohatí, a měli ten správný vztah s Bohem. Podívejme se na některé jejich učení:
<Začátek Haginových citátů>
Člověk … byl stvořen na podmínkách rovnosti s Bohem, a mohl stát v Boží přítomnosti bez jakéhokoliv povědomí méněcennosti … On (Bůh) nás učinil stejnou třídou [class] bytostí jakou je On sám … Věřící je názýván Bohem, to je kým jsme; jsme Kristus. (Zoe: The God Kind of Life, pp. 35-36, 41).
<Konec Haginových citátů>
…
<Začátek Copelandových citátů>
Důvod, proč Bůh stvořil Adama, byla Jeho touha, aby zkopíroval (reprodukoval) sám sebe. … Adam nebyl jako by miniaturou Boha. Nebyl ani téměř Bohem. Nebyl ani podřízen Bohu. Adam je natolik Bohem, nakolik to dovedete uchopit; je právě takový, jako je Ježíš. … Adam byl v ráji v těle projevený [manifested] Bůh. (Following the Faith of Abraham I, Kenneth Copeland, Kenneth Copeland Ministries, Fort Worth, Texas, 1989, tape 01-3001, side 1.)
On (Bůh) také prohlašuje: „Nemáte Boha v sobě – vy jste bůh!" (Copeland, The Force of Love, 1987, Tape #02-0028).
<Konec Coplandových citátů>
…
<Začátek Cerillových citátů>
Veškerý Boží záměr byl, aby sám sebe reprodukoval … vy teď nehledíte na Morrise Cerillo, hledíte na Boha, hledíte na Ježíše.
(The End Time Manifestation of the Sons of God, Audio Tape 1, Sides 1 &;2).
<Konec Cerillových citátů>
Opravdu si nemohu pomoci, připomíná mi to nejen mormonský polyteismus, ale i východní panteismus. Adam a Eva prý byli stvořeni jako bohové. Své božství ztratili po požití ovoce ze stromu poznání. Všichni lidé své ztracené božství prý mohou znovu nabýt, až si uvědomí kdo skutečně jsou…?!
Podívejme se tedy zblízka, jak se věci mají. Co by nás mělo, nejprve napadnout, je, zda Písmo opravdu učí, že člověk byl stvořen jako Bůh. Jsem přesvědčen, že tento pohled neobhájíme:
Adam a Eva nebyli stvořeni jako bozi, vždyť se za bohy ani nepovažovali. Naopak, velmi jasně si uvědomovali svoje omezené lidství. Když satan ženě slíbil Božskou podstatu (esenci) a když
Touha po vševědoucnosti, touha mít Božskou podstatu, totiž lidská touha po bohorovnosti je ten nejpůvodnější, prvotní hřích a příčina celého vesmírného pádu, duchovní bídy a všeho, co s duchovní mrtvostí souvisí. Když jsem v raných 90. letech přednášel v Brně o mormonismu, pronesl jsem něco v tomto smyslu:
Pro křesťany je touha po bohorovnosti prvopočátečním hříchem, který způsobil pád všeho stvoření, a současně příčinou, proč se Bůh, Pán Ježíš Kristus, stal na krátký čas člověkem, dokonce i nižším než andělé [Židům 2:9], aby zastoupil svůj lid v potrestání, a tím jej vykoupil z hříchu, jenž počal lidskou touhou stát se bohy. Touha po bohorovnosti je podle křesťanů prapůvodní hřích, ale pro všechny pravé mormony je bohorovnost toužebným cílem a příčinou jejich pozemského snažení. Co je pro křesťany příčina všeho všeho zlého, to je pro mormony účelem a cílem…!?
Když jsem skončil, přišel za mnou jeden americký mormonský misionář a požádal mne, abych se za něj modlil, nikdy o tom tak nepřemýšlel…
Písmo jasně učí, že je jenom jeden Bůh, jenž není omezen nikým a ničím v žádné své vlastnosti. Jeho jedinečnost není okonturována, proto je nevymezitelný, tj. nedefinovatelný. Jeho bytí není omezeno ničím, ani časem – proto musí být věčné a nutně nestvořené. Jeho jedinečná Božská podstata není omezena, proto svou podstatu nemůže s nikým sdílet.
Nemůže být niko jiný, kdo by mohl říct: „JSEM, KTERÝ JSEM." Proto Bůh musí být jen jeden a mimo něj není žádný jiný. Kdyby bylo více bohů, potom by Bůh bible nebyl nekonečný. Byl by omezený, tedy definovatelný, a proto by musel mít nutně počátek, musel by být stvořený:
(1) Hospodin je jediný Spasitel, tak to stojí ve Starém zákonu:
(2) Ježíš Kristus je jediný Spasitel, tak to stojí v Novém zákonu:
Ježíš Kristus Nového zákona, jak jsme právě četli, si vyhrazuje tytéž výsady jako Hospodin, jako Jáhve Starého zákona. Jak Hospodin, tak Ježíš Kristus, jsou jeden Bůh, jenž vždy vykoná to, co si předsevzal – spasí svůj lid a nikdo jej z jeho ruky nevyrve. Židé až moc dobře chápali, že se Ježíš ztotožňuje s Bohem [Jan 10:27-33]. Dobře věděli, že Ježíš cituje z 5. Mojžíšovy knihy a ztotožňuje se s výsadami, které náleží jen Hospodinu. Proto se proti Kristu srotili a obvinili jej z rouhání. Židé tak popřeli Boží trojjedinost zjevenou v Novém zákonu. Obdobně ji popírají také různé formy unitářství.
Na druhé straně spektra jsou charizmatičtí kazatelé Kenneth Hagin, Kenneth Copeland, Morris Cerillo a mnoho dalších lidí, kteří vidí bohy ve všech spasených. Ti také podkopávají jedinečné Božství Otce, Syna, a Ducha svatého. Podkopávají učení o jedné, trojjediné Boží hlavě. Své přesvědčení dokládají především těmito verši:
Tyto verše „křesťanští" polyteisté vysvětlují následovně:
Sám Ježíš v Písmu popírá, že by on sám byl jediný Bůh. Naopak, výslovně učí, že je již v Zákoně psáno (Žalm 82:6), že všechen Boží lid jsou bohové, a Zákon přece musí platit. Ježíš tímto prohlášením potvrdil, že je roven všem synům Nejvyššího ze Žalmu 82:6, všem bohům v lidském těle, jako měl on sám. Tak chtěl Židům naznačit, že je v podstatě sjednocen nejen s Bohem, ale i s nimi, s Židy. Proto by ho neměli kamenovat, neměli by ho obviňovat z rouhání, protože i oni – Židé mají stejnou božskou podstatu jako má on sám…
Pojďme a prozkoumejme tuto otázku. Někteří z vás nebudete souhlasit, protože na toto téma existuje více výkladů. Přesto se pokusme porozumět tomu, co měl Pán Ježíš Kristus na mysli, když prohlásil: „jste bohové." Jak jsme již řekli, Pán Ježíš Kristus cituje v Janovi 10:34 Žalm 82:6. Tento výrok musíme vidět v celém podtextu 82. Žalmu:
Celý 82. Žalm (porovnejte s 58. Žalmem) je naléhavá žádost, aby Bůh vykonal soud nad jistou kategorií lidí, nad jistou třídou lidí, kterou sám nazval „bohy". Že jde o třídu soudců, vyplývá z toho, že mají Bohem ustanovenou právní moc soudit ostatní, kteří do jejich vrstvy nespadají. Přesto tito soudci, tito „bohové" zemřou tak jako ti, které soudí, zemřou stejně jako nuzní, sirotci, ponížení, chudí, zemřou stejně jako svévolníci a zločinci, padnou stejně jako každý jiný vladař. Avšak všichni, ať soudci, souzení nebo odsouzení, jsou synové Nejvyššího, protože jsou rodem Izraelité. To však neznamená, že jsou všichni automaticky spaseni. Mnozí „bohové" (soudci) budou trávit věčnost daleko od Boha v pekle.
Kdo jsou tito „bohové" a soudci? Je to určitá třída vybraných? Na to nám odpoví přepracovaný Mojžíš:
Zde vidíme, že ty, které Mojžíš ustanovil nad 1000, 100, 50 a 10 nazval veliteli, náčelníky a nakonec soudci. Jako Mojžíš jednal také judský král Jóšafat:
Z předešlého textu vyplývá, že soudci, kněží a lévijci reprezentovali v izraelském společenství Boha (mimo jiných úkolů) také ve sporech občanských a náboženských; nevykonávali lidský, ale Hospodinův soud:
Králové, kněží, lévijci, soudci, atd., ti všichni byli vybráni ze středu Izraele. Jejich úloha byla, aby vládli v souladu s Božím Zákonem, aby lidu reprezentovali Boha, aby jejich rozhodnutí byla spravedlivá, aby skrze ně lid viděl Boha. Členové této třídy byli lidem vnímáni jako „bohové" a Bůh je tak i nazval [Ž 82:6]. Většina těchto „bohů" však zklamala.
Mojžíš byl z lidí v Izraeli Bohem vyvolený vůdce. Když se ostýchal veřejně mluvit, Bůh mu řekl toto:
Mojžíš Áronovi reprezentoval Boha. Mojžíš nebyl Bůh, byl jeho reprezentantem, a proto mu sám Bůh řekl, že bude Áronovi za Boha. V podstatě tutéž božskou roli, jakou měl Mojžíš k izraelskému lidu, měl i k egyptskému faraónovi:
Znovu opakuji, izraelští vůdcové nebyli ve své podstatě bohy. Byli z titulu své funkce zástupci Boha. Lidé nemohou být jakýmisi menšími božskými bytostmi, vždyť 83. Žalm, který je v těsném závěsu za 82., jenž „božskost" izraelských soudců představil, ustanovuje výlučnou jedinečnost Boha:
Když Pavel s Barnabášem činili zázraky, zástupy polyteistických pohanů je vnímaly jako bohy:
Pavlovi začali říkat Hermes, Barnabášovi Zeus, a když chtěl kněz Diova chrámu apoštolům obětovat býky, tak Pavel s Barnabášem volali:
Pavel a Barnabáš se bohy nepovažovali, ačkoliv tak byli asi často nazýváni. Když byl Pavel se Silasem ve vězení a byli Bohem s ostatními vězni vysvobozeni zemětřesením, otevřením dveří a pádem okovů (což nebylo nic menšího než fyzický předobraz znovuzrození), tak je vyděšený žalářník, který si právě uvědomil, že je také v ďáblově vězení:
Když Pavla uštkl jedovatý had, lidé
Petr se také za boha nepovažoval:
Zde vidíme, že Pavel, Barnabáš, Silas, Petr byli nazváni bohy. Jen Duch svatý ví, kdo ještě z apoštolů a učedníků byl nazván bohem a kolikrát.
Apoštolové nám o svém božství nic neřekli proto, protože se považovali jen za obyčejné smrtelné lidi [Sk 14:15].
Ani Pán Ježíš Kristus se nepovažoval za „boha" – ten se výslovně Bohem prohlásil takovým způsobem, že se v esenci, tj. ve své podstatě, ztotožnil s Otcem. Židé ho za to chtěli kamenovat. Kdyby se Ježíš považoval jen za „boha", tj. lidského zprostředkovatele Boží vůle lidu, jakými bývali izraelští králové, vůdcové, lévijci, kněží, soudcové nebo Mojžíš, jistě by vše dopadlo méně násilně. Ježíšova podstata je však Božská, On je věčným členem jedné trojjediné Boží Hlavy:
Z toho všeho, co jsme si probrali, můžeme říci, že pouze trojjediný Bůh (trojjediná Božská Hlava) je ten jediný pravý Bůh a skála, mimo něj žádný Bůh není. Ježíš Kristus je v esenci (v podstatě) rovný Hospodinu, Otci, on je Jáhve:
Církev je zbudována na jediném základu, na Pánu Ježíši Kristu, na jediné skále, na jediné Boží Trojjediné Hlavě, na jediném Bohu, na jediném Jáhve:
Můžeme říci, že kdykoliv byl člověk ve Starém zákonu nazván „bohem", nebo byl za Boha, bylo to vždy ve funkčním (výkonném) nebo reprezentativním (zastupujícím) smyslu, nikdy ne ve smyslu esenčním (podstatném).
Janova teologie je shodná se Starým zákonem a je taktéž monoteistická:
Poznat a vidět jediného pravého Boha je totéž jako poznat a vidět Ježíše Krista:
Kdo vidí Ježíše Krista, ten vidí Hospodina, vidí Jáhve, vidí jednu Trojjedinou Boží Hlavu. Člověk vymezený v čase a prostoru může fyzicky vidět Boha jen v čase a prostoru; tomu vyhovuje jen Bůh v těle – Pán Ježíš Kristus:
Náš zkoumaný text říká:
Tak jako Boží slovo promluvilo proti soudcům, tj. „bohům" Izraele, tak podobně přišel Boží syn, Pán Ježíš Kristus, k izraelskému lidu. Ježíš přichází a pochází od Boha, stejně jako pronesené a zapsané slovo. Přišel na svět s jasným cílem, aby zjevil lidem Boží vůli. Jan neustále zdůrazňuje Ježíšovu věčnost v jeho preexistenci:
Duch svatý v Janově evangeliu zřetelně ztotožňuje Ježíše Krista s Věčným Božím Slovem, které se stalo tělem:
Ježíš Kristus se v Janovi 10:34-36 neztotožňuje s vyvolenou vrstvou „bohů" ze Žalmu 82:6, tj. vůdců, kněží lévijců, soudců atd., naopak, ztotožňuje se s Otcem, věčným Bohem, který tuto třídu „bohů" ustanovuje, soudí a sesazuje.
Proč se tedy Ježíš v Janovi vůbec zmiňuje o lidských vůdcích Izraele – jako o bozích, když do jejich vrstvy vůbec nepatřil, pokud šlo o jeho Božskou podstatu? Když jej Židé chtěli kamenovat pro rouhání – „jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh," tak Ježíš Židům připomenul, že samo jejich starozákonní Písmo připouští pojmenování „bohové" pro ty, kteří reprezentovali Boha izraelskému lidu. Chtěl jim v podstatě říci asi toto:
Když mne už nepovažujete za Boha, když mi nevěříte, že jsem Jáhve, tak alespoň věřte, že jsem bůh v tom vašem starozákonním smyslu. Vždyť jsem pověřen Bohem a už pro ty skutky, které činím, byste neměli tvrdit, že se rouhám. Kdybyste věřili v moje skutky, že jsou z Boha, kdybyste mne přijali tak jako přijímáte vaše „bohy", potom máte naději, že pochopíte, že Otec a já jsme jedno, že jsem Hospodin:
Ježíš vyzdvihl své Božství. Židé moc dobře chápali, že se Ježíš do jejich vrstvy „bohů" nepočítal, přestože konal tak, jak měli konat jejich ustanovení zprostředkovatelé Boží vůle – „bozi." Židé věděli, kdo jsou jejich „bohové". Věděli, že jsou to jen lidé dočasně zastupující Boha. Věděli, že to nejsou opravdoví „bozi", ale jen lidé ve vysokém úřadu. Jahve byl přece jen jeden! To chápali naprosto přesně a správně. Proto Židy Ježíšovy výroky tak popudily, obzvláště, když je odsoudil, a prohlásil, že je to on sám, kdo dává věčný život:
V celé záležitosti nešlo o pojmenování bůh nebo Bůh, šlo o skutečnou esenci, o podstatu Ježíše Krista. Židé jej chtěli usmrtit, protože nebyli z Ježíšových ovcí, protože nevěřili Mojžíšovi a nevěřili, že „bůh" Mojžíš prorokuje o Bohu Jáhve:
Písmo nezná ani tři Bohy ani více Bohů. Bible hovoří jen o jednom Bohu, pokud se jeho esence (podstaty) týká.
Kdokoliv byl ve Starém zákonu nazván bohem, nebo byl za Boha, bylo to vždy ve funkčním (výkonném) nebo reprezentativním (zastupujícím) smyslu, nikdy ne ve smyslu esenčním (podstatném).
Protože starozákonní Písmo používá pojmenování bohové, aniž by šlo o rouhání, potom Ježíš, obzvláště když činil Boží dobré skutky, mohl být, ve smyslu Starého zákona, Židy příjat jako jeden z Božích reprezentantů, mohl být pro ně bohem. To by Židy v konci konců přivedlo k tomu, že by jednou a provždy pochopili, že je v Ježíšovi Otec a Ježíš je v Otci .
Starozákonní Izrael byla teokratická společnost. Boží mojžíšovský Zákon zahrnoval a řešil všechny otázky a spory, jež se týkaly občanského, obřadního a mravního života Izraelců. Proto Izrael měl interprety Zákona, tj. soudce, kněze, lévijce a další zprostředkovatele Boží vůle, zkrátka „bohy." Obdobně dodnes funguje v teokratických muslimských zemích zákon šárija.
Dnes, v novozákonní době, po prvním příchodu Ježíše Krista, je situace naprosto jiná. Ti, kdo jsou v Kristu, žádné prostředníky (kněze, soudce, proroky…), tj. bohy již nepotřebují. Potřebují jen jednoho prostředníka, tj. Boha – Ježíše Krista. Abychom zjednodušili mnohem složitější odpověď, spokojme se pouze s následujícími texty Písma:
– pst –