Mezi lidmi se vyskytuje mnoho dezinformací ohledně křesťanů a jejich základního učení, Písma svatého a jeho příkazů. Často slyšíme různé hlášky ve stylu: „Nebýt církve, nebylo by žádné Písmo,“ „hlavní autoritou je církev, ne Písmo,“ „první církev měla jen ústní tradici, která byla vrchní autoritou, neznali žádné Písmo a tradice byla teprve postupně zapisována,“ „Písmo není nějaká systematická křesťanská výuka,“ „Bible vznikla ve 4. století“ a podobné nepřesnosti.
V tomto příspěvku bych rád ukázal vztah Ježíše, apoštolů a prvních církví k autoritě svatých Písem a uvedl alespoň pár základních citací z těch mnoha desítek, které se tohoto tématu týkají.
Na závěr chci uvést svědectví apoštola k tomu, že pravidlo „sola scriptura“ ve smyslu plnosti a dostatečnosti Písma pro osobní čtení a osobního promlouvání Písma svatého ke každému člověku je velmi důležitý princip, pravdivý a funkční (přesto, že sám jsem spíše zastánce důkladného poučení z církevní tradice a neopakování stále stejných chyb).
Od začátku do konce evangelia nás ani jeden evangelista nenechává na pochybách o tomto tématu a všichni svědčí o tom, že vše, co Ježíš dělal a co se s Ním dělo, bylo naplněním Písma svatého. Jako příklad uveďme jeden citát z úvodu Markova evangelia:
Ježíšovi učedníci byli Židé, a když později sepisovali zprávu o Ježíši, tak jim vše, od počátku až do konce, svědčilo o tom, že se naplnila Písma. Stejně to pochopil i apoštol Pavel, vzdělanec v Písmech:
Ježíš sám vydal svědectví o Písmu ve stejném smyslu – Písmo svaté svědčí o Něm samotném.
Když Ježíš vyučuje apoštoly, učedníky i zástup o sobě a svém díle, nevyučuje je nějaké svoje nové nápady, do té doby neznámé, ale vyučuje je Písmo, vyučuje je o tom, že přišel, aby se právě na něm naplnilo Písmo.
Až později učedníci pochopili proroctví Písma o Ježíši, přijali je a uvěřili jim.
Od počátku do konce Ježíš cituje Písmo, vyučuje Písmo. Najdete desítky míst, kde Ježíš mluví o Písmu, o tom, co je napsáno o Něm či o životě.
Při prvním veřejném vystoupení doma čte Ježíš ze zaslíbení Nové smlouvy, z proroctví Izajáše. Vyhledal si místo, které bylo napsáno o Něm v té nové smlouvě, místo, které se týkalo právě jeho služby.
Ještě před tím byl Ježíš vyveden na poušť a vystaven útokům pokušitele.
A tak odpovídá několikrát po sobě. Při své obraně se neodkazuje na člověka, neodkazuje se na Otce, ani sám na sebe, ale odkazuje na svaté Písmo jako autoritu, které se drží.
Ježíš vydává o Písmu jasné svědectví. Z evangelií je zřejmé, že Ježíšovo učení stálo na Zákonu a prorocích, že bral vážně i spisy.
Z několika míst Písma je zjevné, že Ježíš bral vážně knihu rodů a docela opravdu si myslel, že to, co je v ní napsáno, je realita a právě tak se na ní odvolává. Podle mnoha citací Písma to vypadá, že Ježíš byl kreacionista, biblický fundamentalista a evoluční psychologii moc neznal.
Ježíš jim tedy odpověděl: „To přikázání vám napsal kvůli tvrdosti vašeho srdce. Ale od počátku stvoření je Bůh ‚učinil muže a ženu.‘ ‚Proto člověk opustí svého otce i matku a přilne ke své manželce. A ti dva budou jedno tělo,‘ takže už nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk nerozděluje.“ (Mk 10,5–9)
Ježíšovi učedníci byli Izraelité, takže samozřejmě věřili Písmu. Očekávali zaslíbení Písma svatého, té Nové smlouvy. Při prvním setkání někteří rozpoznali, že o Ježíši svědčí Písmo.
Mnoho věcí, které Ježíš podle Písma udělal, nebo které se podle Písma staly, však učedníci nerozpoznali. Ta místa Písma rozpoznali až později, po vzkříšení, když si vzpomněli na to, co bylo napsáno a co o tom Ježíš říkal.
I ve chvíli vzkříšení učedníci stále nechápali Písmo a to, že se vše, co bylo napsáno v Písmech, muselo na Ježíši vyplnit.
Teprve když byl Ježíš vzkříšen, vysvětluje učedníkům, co se stalo a podle Písem muselo stát, otevírá jim Písmo.
A učednici uvěřili. Čemu? Písmům samozřejmě, a slovu, které o něm Ježíš řekl.
On však mluvil o chrámu svého těla. Proto když vstal z mrtvých, jeho učedníci si vzpomněli, že jim to říkal. A uvěřili Písmu a slovu, které Ježíš řekl. (J 2,21)
Akce číslo jedna: Před sesláním Ducha svatého
Ještě než vznikla první církev, po vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše, se schází apoštolové, modlí se a prosí. V těch dnech povstal Petr a udělal to, co křesťané dodnes: odvolal se na Písmo.
Už první rozhodnutí, které apoštolové učinili, učinili na základě Písma a toho, co v něm bylo napsáno.
Akce číslo dvě: Seslání Ducha svatého
Pár dnů na to, na den Letnic (výročí Zákona), nastalo vylití Ducha svatého. Poslechněme si opět Petrovo svědectví:
Petr jednoznačně rozpoznává danou událost jako naplnění Písma a odvolává se opět na Písmo jako autoritu, která rozsuzuje, co se děje a zda je to v pořádku. A následuje kázání, prošpikované Písmem, na jehož základě se obrátilo 3000 lidí.
Akce číslo tři: Petr a Jan na schodech chrámu
Petr nenese zlatou korunku ani zlatý pečetní prsten, takže když ho žebrák poprosí o pomoc, musí ho uzdravit z nevyléčitelné nemoci, což vyděsí všechen lid a způsobí obrovské pozdvižení.
Petr následně vydává svědectví o Ježíši, které opět podpírá Písmem.
A tak by se dalo pokračovat snad vším, co první církev zažila a co máme dodnes zapsáno ve Skutcích apoštolů: Následným chvalozpěvem z Písma a novým naplněním Duchem, Štěpánovým kázáním jenom z Písma, Filipovým vysvětlením Písma etiopskému komorníkovi, Pavlovými kázáními protkanými citáty z Písma, rozhodnutím apoštolů a starších podloženým Písmem, učedníky v Beroji, kteří se vší dychtivostí zkoumali Písma...
Z desítek míst Skutků je zjevné, že pro apoštoly a učedníky bylo Písmo stejným měřítkem, jako je pro křesťany dodnes, že pokud činili nějaké rozhodnutí, činili je buď přímo na základě Písma, nebo alespoň ve shodě s Písmem. Uvedu ještě alespoň jeden příklad navíc.
Akce číslo 4: Problém s pohany (nebo spíš s lidskou tradicí)
V Jeruzalémě povstali někteří ze sekty farizeů (to byli ti, co nebrali Písmo moc vážně a nadevše upřednostňovali svoje lidské tradice a nutili je jiným lidem). Petr pak vydal svědectví o kázání evangelia a o tom, že pohané uvěřili, stejně jako Pavel a Barnabáš. Pak povstal Jakub a řekl:
Už jsem uváděl základní svědectví Ježíše o Písmu svatém, ze kterého je zjevné, jaké úctě, vážnosti a autoritě se těšilo Písmo v jeho očích:
Jednou za Ježíšem přišli saduceové (kteří moc nevěřili Písmům a některým věcem v nich) a dali mu přetěžkou otázku ohledně vzkříšení.
Zajímavé místo, které výstižně vysvětluje, proč lidé bloudí (a dodnes).
Podobný názor na Písmo měl i Pavel:
Neboť vše, co bylo předem napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a skrze potěšení Písem měli naději. (Ř 15,4)
Pavel jasně svědčí o Písmu a jeho autoritě a užitečnosti v jeho době. S tímhle svědectvím souhlasí desítky a desítky míst v evangeliích či listech, která začínají:
‚proto také v Písmu stojí...‘, ‚Písmo totiž svědčí:...‘, ‚...podle Písem‘, ‚je napsáno, ...‘, ‚... anebo si myslíte, že Písmo mluví naprázdno?‘, ‚Neboť co říká Písmo?‘, ‚Nevíte snad, co Písmo říká o...‘, ‚Tak se naplnilo Písmo, které říká...‘, ‚Jestliže vskutku plníte královský zákon podle Písma...‘
Snad každou věc, kterou svatopisci sdělují, poctivě a dobře podkládají Písmem – jasné svědectví toho, že v době prvních církví mělo Písmo docela stejnou autoritu, jako má pro křesťany dnes.
Můžeme se také podívat na to, jakou autoritu přisuzoval proroctvím v Písmu Petr:
Následuje precizní výčet charakteru lidí, kteří se postaví nad Písmo, platný dodnes (viz 2 Pt 2,1nn). Takže Petr nakonec píše:
Sám mám velmi rád tradici a historii Božích církví k poučení a dokonce věřím, že k našemu poučení může sloužit historie toho, co by se rádo nazývalo „církví“ a není. Přesto uvedu jedno místo, které svědčí o tom, že Písmo obsahuje dostatek k vyučování a k dokonalosti člověka:
Z mého pohledu je tak Písmo spolu se zásadou „sola scriptura“ docela dostačující. Pokud někdo přijal věčný život a Ducha svatého, zná Písmo svaté, ví, co bylo o Ježíši napsáno dlouhé roky před tím, než přišel na svět a co o Něm svědčí apoštolové, a poslouchá jejich učení, je to dostatečné k tomu, aby byl člověk dokonale vybavený k Božímu dílu.
Ještě stojí za to trochu odpovědět na pár argumentů, často uváděných na podrytí autority křesťanských Písem.
„Bible vznikla ve třetím (čtvrtém, pátém...) století a vymysleli jsme ji my, předtím byla jen tradice.“
Dostatečně nesmyslný názor, který kroutí realitu k poslušnosti ideologie. Je pravda, že velká část Písma svatého se nejdříve tradovala a pak byla teprve zapsána. Ale skutečnost je taková, že celá Bible vznikla několik století před čtvrtým stoletím.
Asi 70 % Bible vzniklo dlouho před tím, než přišel Ježíš na svět a než se objevila církev. Někteří badatelé tvrdí, že knihu rodů sepsal pravděpodobně Mojžíš z knihovny, kterou posbíral. Jazykový styl prvních částí odpovídá době a místu, ve které žil Abram a je dost pravděpodobné, že tato část pochází jako písemná už z doby 2000 let před Kristem nebo je ještě starší. Většina knih dnes označovaných nepřesně jako „Starý zákon“ byla napsána mnoho století před Kristem.
U ostatních částí Bible – evangelia, Skutky, epištoly – se naprostá většina odborníků shoduje na tom, že byly napsány v prvním století, a to s vysokou pravděpodobností okolo poloviny tohoto století, tedy v opravdových počátcích prvních církví, kdy bylo na světě několik set svědků Ježíšova života a vzkříšení a mohli tak snadno kontrolovat pravost toho, co bylo napsáno.
„Ale Ježíš nám neodkázal žádné Písmo, ale církev a tradici.“
Tohle snad může napsat jen ten, kdo se leknul rodokmenů na začátku Matouše a dál už nečetl, protože to bylo moc dlouhé a nesrozumitelné. Kromě toho, že Ježíš se nespočetněkrát odkazoval na Písmo, stejně jako učedníci a apoštolové, kromě toho, že Ježíš nepřinesl nějaká nová učení, ale přišel naplnit Písmo, kromě toho, že apoštolové sami napsali ten příběh naplnění Písma Ježíšem či dopisy prodchnuté citacemi z Písma, máme jako křesťané jednu knihu, kterou nechal napsat Ježíš osobně.
„Ale v době apoštolů měli jen Starý zákon a to se nás netýká, my jsme křesťané a máme Ducha (ještě lépe: jako jediní).“
Pěkný nesmysl pramenící nejspíše z neznalosti obsahu Písma a historie.
V době apoštolů i před ní měli samozřejmě nejen Zákon, ale i knihu rodů (stvoření světa, Noe, Abraham a tak), historické knihy, spisy (Žalmy, Píseň písní) a hlavně prorocké knihy.
„Ale to je přece Starý zákon, to se nás netýká, my jsme křesťané.“
Hmm. Zajímavý argument. O co je víc Zákona v Žalmech či Písni písní, než v Matoušově a Lukášově evangeliu? O co je víc Zákona v Danielovi, Izajášovi či Jeremjášovi než v listu Židům? Přes půlku Izajáše a Jeremjáše je Nová smlouva, nepíše se tam skoro o ničem jiném, než o Ježíši, Jeho smlouvě a zaslíbeních v Něm.
„Ale všechno to, co jsi uvedl, platí jen o Starém zákoně“
Jejej, když už teda někdo nepochopil, co je Zákon a ještě ke všemu starý a co zákon není, pojďme se podívat na názor apoštola Petra:
Petr ve své době počítá Pavlovy dopisy mezi Písma. Uvádí zajímavé historické skutečnosti: Kromě toho, že už v té době existovala Písma, která známe pod označením „NZ“ tak už v té době existovali lidé, kterým byla autorita Písma k smíchu a kteří Písmo překrucovali ...
– cizinec –