Zápas o duši:

Chléb z nebe

Verze pro tisk

 

V úvodu ke knize Kristus v knize Exodus sepíše: „V této knize je mým cílem odemknout pokladnici Exodu pomocí novozákonních klíčů. Přeji si, abyste v knize Exodus viděli Pána Ježíše Krista, perlu veliké hodnoty.“

Putující Židé si odpočinuli v Élimu, kde bylo „dvanáct vodních pramenů a sedm­desát palem“ (Ex 15,27). Příliš brzy však slyšeli Boží příkaz, aby se vydali dál do horké, nepřívětivé pouště, kde jim zanedlouho došly zásoby jídla. Tehdy Izraelité reptali proti svému vysvoboditeli Mojžíšovi. Začaly se jim sbíhat sliny, když pomysleli na to, jak v Egyptě „sedávali nad hrnci masa“ a „jídávali chléb do sytosti“. Zapomněli na časté bití a pokořující otroctví a zveličovali občasná požehnání. Jejich vůdce je musel varovat před nebezpečím trestu od Boha (Ex 16,8). Boží reakce na reptání Izraelitů byla překvapivá: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe“ (Ex 16,4). Bůh posílal každý den manu, bez výjimky, celých čtyřicet let. Pokrm se objevoval jako „drobné lupínky, cosi jako drobné jíní na zemi“ a „byl jako semeno koriandru, bílý, a chutnal jako medový koláč.“ Bůh ve své štědrosti přidal k chlebu křepelky (v. 13). Pán odpověděl na reptání slitováním.

Náš nebeský Otec

Bůh nebes miluje svůj lid, přestože si Jeho laskavost nezaslouží. Je to náš nebeský Otec, který se stará o všechny naše potřeby. Péče, kterou Bůh svému lidu poskytl na poušti, je pozoruhodnou ilustrací Ježíšova učení: 

  • Proto vám pravím: Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, o to, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptáky: nesejí, nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější než oni? … Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je a kterou zítra hodí do pece, nebude tím spíše oblékat vás, malověrní? (Mt 6,25–30)

Bůh, který v nehostinné poušti každý den po čtyřicet let zázračně sytil přes dva miliony Židů manou a křepelkami, se o nás dovede postarat ve všemožných situacích, do kterých se ve svém životě dostaneme. Mana se objevovala každý den, mimo sabatu (soboty), a stejně tak Bůh dává v pravý čas vše, co potřebujeme, ačkoli nedává vždy to, co chceme. V Pánu Ježíši Kristu máme „mocného velekněze“, který zaslibuje z „trůnu milosti… pomoc v pravý čas“ (Žd 4,16).

Hlad duše

Existuje však závažnější hlad, než ten tělesný – hlad duše po Božím odpuštění a po Boží přítomnosti. To je ten hlad, který nás nutí hledat „především jeho království a spravedlnost“ (Mt 6,33). Ježíš mluvil o tomto hladu poté, co nasytil 5 000 lidí pěti bochníky a dvěma rybami:

  • Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit. (J 6,35)

On je opravdový chléb z nebe, mana pro hladové duše (verše 32–33). Tak tedy, Ježíš nám dává v Janovi 6 klíč k odemčení duchovního významu many na poušti.

Ježíš se prohlásil za chléb života hned poté, co Židé žádali větší zázrak, než který učinil Mojžíš na poušti, když dal Izraeli manu (verš 30). Tito Židé viděli, jak Ježíš nasytil 5 000 lidí, ale trvali na tom, aby Ježíš učinil něco ještě velkolepějšího. Bohužel si prazvláštních darů cenili víc než štědrého Dárce. Ježíš připomněl svým kritikům, že mana pocházela od Boha, nikoliv od Mojžíše (verš 32), a pak na ně naléhal, aby nehladověli po darech, ale po Něm samotném (od verše 35 dál). Kristus, „chléb života“, je dar od Boha, který je tak úžasný, že dokonce veliký apoštol Pavel musel hledat správná slova, kterými by ho popsal: „Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar“ (2 K 9,15).

Mana z nebe

V Janovi 6 uvedl Ježíš několik poučných rozdílů mezi chlebem na poušti a Jím, opravdovým chlebem.

1. Chléb pro věčný život.

Chléb pro 5 000 a mana na poušti byl „pokrm, který hyne“; brzy okoral a nebyl k jídlu. Mana přes noc začala zapáchat a zčervivěla. V pátek ráno dal Hospodin dvoudenní příděl a zázračně zachoval přes noc porci určenou pro sabat. Kristus sám je „pokrm zůstávající k životu věčnému“ (verš 27, NS). Sytí nesmrtelnou duši, nejenom umírající tělo. Lidé tráví tolik času, energie a peněz, aby si nakoupili jídlo pro své tělo a zažili prchavá potěšení tohoto života. „Pracujte… pro pokrm zůstávající k životu věčnému,“ říká Ježíš.

Stejně jako Židé museli sbírat denní příděl many, i my se musíme namáhat, abychom získali duchovní manu. Spasení je Boží dar. Tento dar přijímáme, když čteme Jeho slovo, posloucháme kázání, hledáme Ho v modlitbě, litujeme svých hříchů a spoléháme se na Krista. Ten, kdo je líný a nestará se o svou duši, bude hladovět, stejně jako hladověli na poušti ti, kdo nehledali Boží dary.

2. Chléb pro svět

V Janovi 6,32–33 se Kristus označuje za „pravý chléb z nebe, … který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Proč Ježíš říká, že je „pravý chléb“? On není pouze hmota jako mana, On je živá osoba. Tento chléb žije! Křesťanství je více než víra v nějaké učení nebo vykonávání jakýchsi rituálů; je to poznání Ježíše Krista, Syna Božího. Mana poskytla potravu jedné skupině (Židům) na jednom místě (na poušti) po omezenou dobu (čtyřiceti let) – pak ustala. „Pravý chléb … dává život světu.“ On je pokrm pro kohokoliv, kdo k Němu přijde bez ohledu na etnický původ nebo společenské postavení. I dnes je Ježíš ten „pravý chléb“ stejně tak, jako jím byl před 2 000 lety, kdy chodil po ulicích Galileje.

3. Chléb, který uspokojí navždy

Kristus zdůrazňuje další kontrast: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit“ (verš 35). Židé, kteří jedli manu a pili vodu ze skály, brzy znovu pocítili hlad a žízeň, zatímco Ježíš dává uspokojení, potěšení, radost a pokoj, které pokračují i po smrti a trvají navždy. Mana celých čtyřicet let Židy nezklamala; Kristus, „chléb života“, nikdy nezklame. Křesťané nikdy nehladoví a nikdy nežízní, protože Kristus uspokojuje jejich potřeby; jen stále ještě „hladovějí a žízní po spravedlnosti“ (Mt 5,6), protože chtějí Pána znát lépe.

4. Chléb k jídlu

Ve verši 51 jsou důležitá slova, která jsou rozvedená ve verších 53–58: „Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ Klíčové slovo je „jí“. Každý hladový Žid na poušti musel pravidelně jíst křepelky a manu, aby nezemřel. A my, jako jednotlivci, také jíme Kristovo tělo a pijeme Jeho krev: „Ježíš jim řekl: ‚Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj‘“ (verše 53–55). Ježíš nemluvil o doslovném jedení a pití Jeho těla a krve. Taková představa byla odporná pro každého Žida se špetkou sebeúcty (Lv 17,10–12). Nemluvil ani o Večeři Páně, která ještě nebyla ustanovena. Pomocí obrazného jazyka zdůrazňoval spojení s Ním skrze víru. Jídlo je základem výživy, a stejně tak víra je základem osobní zkušenosti s Kristem. Nejen­že o Něm víme, ale věříme také, že díky Němu jsou nám odpuštěny hříchy a dostáváme od Něj věčný život. Máme věčný život, protože Kristus je v nás.

Abychom udrželi svůj vztah s Kristem při síle, denně se sytíme Kristem, tak jako Izraelité denně jedli manu. Všimněte si přítomného času v Janovi 6,54.56: „Kdo pije“. Mana „chutnal[a] jako medový koláč“ (Ex 16,31). Je pro vás Kristus a Jeho slovo sladší než med (viz Ž 19,10, Ž 119,103, Ez 3,3)?

Mana přestala padat, jakmile Židé vstoupili do Kenánu. Kristus, nebeská mana, nás v nebi plně uspokojí. Pak již nebude existovat žádné nepohodlí a nebezpečí: „Ten, který sedí na trůnu, bude přebývat mezi nimi. Nebudou už nikdy hladovět ani žíznit, slunce ani horko je nespálí, neboť je bude pást Beránek, který je uprostřed trůnu. Povede je k pramenům živých vod a Bůh jim setře každou slzu z očí“(Zj 7,15–17; B21).                                  

Úryvky ze 7. kapitoly vybral Stan Evers.
Kniha Kristus v knize Exodus vyšla letos v nakladatelství Poutníkova četba.