Verze pro tisk

Předpokladem jasného uvažování v ekonomii je vědomí jejího omezeného významu v životě člověka. Jak to je vlastně se vztahem hospodářství a víry?

Byznys v opovržení

V porovnání s teologií, právem a filosofií je ekonomie velice mladá věda. Je vlastně s podivem, že vědecký zájem o hledání co nejefektivnějších způsobů hospodaření se objevuje tak pozdě, přestože úděl člověka po jeho materiální stránce byl po věky tak neuspokojivý, alespoň pro většinu lidí.

Prakticky ve všech tradicích bylo počínání těch, kdo se věnovali obchodu a peněžnictví, vnímáno jako podezřelé, ne-li přímo hodné odsouzení. Ekonomika a její pravidla hry bývaly organickou součástí náboženských systémů. Athénské tržiště, slavná agora byla otevřeným náměstím s kolonádami, chrámy a náboženskými sochami kolem; avšak Hermes, bůh obchodu, byl také patronem zlodějů a podvodníků. Antický Řím se rovněž díval s despektem na vydělávání peněz kupčením, zatímco válečná kořist z dobyvačné války byla nejen morálně v pořádku, ale její hrdinové byli oslavováni v triumfálních průvodech. Svobodný římský občan „z dobré rodiny" kupčením opovrhoval a senátor-patricij měl dokonce sféru byznysu oficiálně-právně zakázanou. Ale i tady už se konflikt zájmů obcházel, a to, co nebylo dovoleno pánovi, bylo kupodivu dovoleno kmánovi, tedy otrokovi ve službách politika. Pokrytectví není výmyslem novověku.

Staří Izraelité byli vůči byznysu své doby ještě tak nejvstřícnější. Ostatně Starý zákon je „Knihou smlouvy" mezi Bohem-Hospodinem a člověkem, a Třetí kniha Mojžíšova obsahuje nejen kategorické morální imperativy, ale i promyšlený systém sankcí a postihů pro ty, kdo „nectí zákon". Bohatství bylo však i tam vnímáno ambivalentně: jako projev Božího požehnání, ale i jako pokušení pro člověka, který - zaslepen majetkem a hojností - by mohl na Boha zapomenout. Navíc, Bůh-Hospodin, se podle starozákonních proroků a žalmistů staví na stranu chudých, „zjednává právo utlačeným ... napřimuje sklíčené ... spravedlivé miluje ... podporuje sirotka a vdovu ... přistěhovalce chrání..." Ale „mate cestu bezbožníků" a „protiví se pyšným"!

Ježíš přišel chudým sdělit radostnou zvěst o Božím království; z něj nejsou vyloučeni ani bohatí - ale Kristova výzva k pokání jim připomíná, že i oni jsou před Bohem chudí! Proměna lidských srdcí měla přiblížit „Boží království" jako život ve spravedlnosti, bratrství, solidaritě, sdílení. Nejstarší církevní otcové nám mimo jiné předali a přetlumočili i moudrost a hodnoty antiky, přičemž bohatství pro ně zůstalo především podezřelé, příliš svazující člověka s tímto světem. Starozákonní „vyváženost" v pohledu na bohatství jako by zůstala po staletí zasutá, zapomenutá.

Bohatství jako požehnání

Novověk, náboženská reformace a osvícenství přivodily konečně obrat: ne útěk od světa, ale závazek angažovanosti křesťana ve světě měl být napříště směnkou na budoucí spásu. Život věčný byl ještě pořád oběžníkem života, tím nejdůležitějším pro člověka vůbec, avšak cestou k němu bylo odpovědné zhodnocení „hřiven", které člověku dal Bůh-Hospodin do vínku. Člověk jako Bohem poslaný, aby pracoval a pokračoval v díle stvoření, člověk, kterému Bůh všechny ty nesmírné dary přírody „položil k nohám". Ale pozor: to vše bylo člověku „jen svěřeno" a ze svěřeného bude muset jednou vydat počet Hospodáři, jak se svým správcováním naložil. A jen správcové pilní a věrní budou jednou shledáni, že jsou hodni Božího království.

Nechci se pouštět do interpretace známé hypotézy velkého německého sociologa Maxe Webera o protestantské etice a duchu kapitalismu, ani se necítím být povolán k hodnocení dnes už nepřeberné diskuse, která se odehrála za sto let od časopiseckého publikování této teorie. Nechci být ani arbitrem ve sporech, zda nakonec židovská tradice „lidu smlouvy", žitá v dichotomii, a napětí ve většině evropských velkých měst už od raného středověku, neměla na vznik kapitalismu větší vliv než spisy, kázání a činy Jeana Calvina. Ba ani mi nepřipadá tak důležité, jestli má pravdu prof. Michael Novak z American Enterprise Institute ve Washingtonu, který jako soudobý neokonzervativec opírá svou argumentaci o katolicismus a dokazuje, že kapitalismus se rodil i v městech a regionech katolických.

Co se však zdá nesporné, je převážení kyvadla dějin v novověku, a to na stranu vnímání bohatství především jako požehnání. Rok 1776 je tím „bodem obratu": Adam Smith vydává ve Starém světě své „Bohatství národů" a Thomas Jefferson v Novém světě vkládá do Deklarace nezávislosti právo člověka jít za štěstím, jít za štěstím bylo pochopeno jako jít za bohatstvím. Vystěhovalci do Ameriky mívali důvody náboženské a důvody ekonomické. Svoboda víry a svoboda byznysu se zdály jít konečně ruku v ruce!

Modloslužba trhu

Neviditelná ruka trhu dokázala vlasti Adama Smitha zajistit bohatství národa a už po stu letech celosvětové koloniální panství; táž neviditelná ruka trhu učinila z USA nejbohatší a nejmocnější zemi o dalších sto let později. Ale předzjednaná harmonie neviditelné ruky trhu zůstává dál jen příslibem. A Bůh se nezměnil - nestojí na straně silnějších a dál se protiví pyšným... Chudí dál čekají na radostnou zvěst evangelia. Odhady říkají, že víc než miliarda lidí dnešního globálního světa žije z méně než jednoho dolaru denně. Zkusme si představit žít jeden měsíc ze 6 stovek!

V roce 2004 vydala Papežská rada lustitia et Pax ve Vatikánu „Kompendium sociální nauky katolické církve". Jde o syntézu moderního učení církve o společnosti včetně ekonomiky. Kompendium už vyšlo v sedmi jazycích, dalších 25 překladů se připravuje. Je to monumentální dílo, jež nabízí člověku začátku třetího tisíciletí po Kristu univerzální pohled na společnost a svět. Zdůrazňuje vědomí lidské důstojnosti, vděčnost Bohu za svěřenou Zemi, jejíž „statky" mají univerzální určení - byly Bohem dány všem lidem bez rozdílu pleti, jazyka či „třídní příslušnosti". A chudí mají v této optice privilegované postavení. Jejich výsada - to, že jsou předmětem obzvláštní Boží pozornosti a lásky - je však podmíněna náboženským duchem, pokorou před Bohem, nikoli jen chudobou materiální. Protože chudák a ubožák se může také vydat cestou „ducha vzpoury" (Hannah Arendtová) a chudák a ubožák může také upadnout do pokušení posedlosti po penězích a bohatství.

Kompendium, jako už předchozí papežské sociální encykliky, považuje trh za nenahraditelnou instituci, avšak varuje před modloslužbou trhu. Regulace ekonomického systému se nesmí vymknout z otázek mravních, a trh sám musí mít své mravní meze: ne všechno může být redukováno na pouhé zboží a logiku směny. Zejména bohaté společnosti zápasí s krizí své kultury, s duchem konzumerismu. Ekonomická teorie dál staví na suverenitě spotřebitele, avšak naše zkušenost s trhem je taková, že jeho agresivní kultura manipuluje s hodnotovým systémem člověka a činí z něj otroka jeho vášní. Vědecky propracovaná psychologie reklamy a marketingové komunikace, fungování médií, jež jsou samy motorem trhu, celková kultura každodennosti, to vše už do hloubky podemlelo historicky starší a vlastně pro člověka mnohem důležitější instituce, jako je rodina - a jako je církev s jejím náboženským hodnotovým a mravním systémem.

Meze blahobytu

V poměru mezi ekonomikou a náboženstvím došlo v postmoderní společnosti k zásadnímu přesunu vah relativní důležitosti, ba dokonce ke změně směru kauzality. Ekonomie už má své větve a školy, které pojednávají o „ekonomii náboženství" - a nám na tom nepřipadá ani nic zvláštního. Jako by nebylo nic, co by nešlo koupit a prodat: čest, láska, věrnost manželská a věrnost víře předků - všechno má podléhat zákonu ekonomického kalkulu. Co mi přinese, co z toho mám - co z něho, svého bližního, mohu mít?! Ekonomů je prý dnes víc, než jich bylo za všechny předchozí historické periody dohromady.

Vynikající americký ekonom Frank Knight (1895-1972) ještě byl přesvědčen, že prvním předpokladem jasného uvažování v ekonomii je vědomí jejího omezeného významu v životě člověka. Současný ekonom James Twitchell z Columbia University v New Yorku už titulem své knihy - jakési bible konzumerismu - volá „Uváděj nás do pokušení!" Převrácení části Otčenáše našich předků je blasfémií, rouháním. Je vlastně ještě voláním k Bohu - Otci? Ne, je modlitbou k bůžku mamonu; sám ďábel je už ve staré izraelské tradici vnímán jako ten Zlý, jako Pokušitel. A James Twitchell, jehož kniha má podtitul „Triumf amerického materialismu", jásá nad tím, že církve - jak v protestantské, tak v katolické tradici - byly již duchem materialismu tak hluboce proniknuty ...

Naše západní, euroamerická civilizace má snad pořád ještě na vybranou. Buď si znovu uvědomí, že nelze současně sloužit Bohu-Hospodinu i bohu-mamonu, anebo podlehne triumfu materialismu. Dnešní stav ochablosti ducha, oslabené vůle a obav z budoucnosti, tak typický pro kulturu konzumní společnosti jako by zachvacoval i církve samotné. Západní společnosti ve svém „právu jít za štěstím" již dávno překročily tu mez blahobytu, do níž ještě platila pozitivní korelace růstu materiální spotřeby a prostého lidského štěstí. Profesor Robert Eane z věhlasné americké Yaleské univerzity poutá daleko realističtějším titulem své knihy: „Ztráta štěstí v tržních demokraciích".

Ekonomie jako věda je postavena na zájmu jednotlivce-spotřebitele, který jde za štěstím. To štěstí - muška jenom zlatá - však suverénnímu spotřebiteli už uniká dost dlouho na to, aby pochopil, že spíše než o suverenitu jde o těkavého ducha, který „neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane".

Jsou naštěstí již ekonomové, kteří si uvědomují, že má-li neviditelná ruka trhu vést skutečně k bohatství národů, pak jednotlivec nemůže milovat jen sám sebe, ale i bližního jako sebe sama. K tomu ovšem musí suverénní spotřebitel svá rozhodnutí stavět na Bohu-Hospodinu. A ten je - jak věděli už staří Židé - Bohem žárlivým. Boha mamonu vedle sebe nestrpí!

- Lubomír Mlčoch -