Kurzy apoštola Pavla

Verze pro tiskSend by email

Nemohu říci, že bych měl mnoho duchovních zážitků. Pokud kdy ke mně Bůh mluvil a já jsem si mohl být jistý, že je to on, v drtivé většině případů to bylo nad Písmem a někdy i tak silně, že to nešlo ignorovat.

Čas od času jsem, zvláště v životně tíživých situacích, toužil, aby Bůh mluvil přímo.

Vystrčil jsem duchovní anténky a naštěstí málokdy co naladil. Záviděl jsem jiným, kteří na éterických vlnách přímo pluli. Jiným to nahradila rada druhých. Přesto věřím, že Bůh k člověku mluví, a to přímo a jasně. Zrovna nedávno jsem měl ve vaně zvláštní prožitek, když mi v mysli vyvstaly určité spojitosti z Písma. Trochu jsem si Bohu posteskl nad svou slabostí a neschopností a nad tím, jak musím někdy svoji slabost do důsledků prožívat. Přemýšlel jsem i o církvi. Jakoby se Bůh stáhnul a nechal lidi ve své síle uskutečňovat různé jejich vidiny a strategie a cíle. Přemýšlel jsem, jak osoby, které mají vypěstované techniky ovládání lidských zdrojů, mají zdánlivě úspěch. Jak to jediné, kde dnes všechny církve našly společnou shodu, je výše nemalých, přislíbených státních dotací…

Přemýšlel jsem nad technikami zasahování lidí formou různých fíglů, technik a manažerských dovedností. Trochu jsem přemýšlel nad Novým Zákonem. Modlil jsem se a s povzdechem i téměř Bohu vyčítal, proč dovolil, aby se z jeho Těla někde stávala manažersky řízená instituce, kterou prakticky nelze rozeznat od mezinárodních koncernových společností. Ponořil jsem se do pěny, kterou mám nasbíranou jako „trofej“ z hotelů ze služebních cest a v hlavě se mi začala vynořovat určitá myšlenková sekvence.

Apoštol Pavel byl bezesporu největším konstruktérem církve. Měl potřebu systematizovat pojetí struktury a ve svých dopisech se často svěřoval o svých budoucích misijních plánech. Měl jistě prostudovány mapy území kam ještě cestovat, kde se zastavit, kde ustanovit starší. Byl koneckonců apoštolem a bylo to i jeho odpovědností a pravomocí. Avšak nejednou se mu stalo, že mu náhle satan zabránil někam jít, někde něco zvěstovat, někoho navštívit. Copak satan, to by se ještě dalo pochopit, ale byl tu i Boží Duch, který jej zastavil a zabránil zvěstovat v Tesalonice. Zřejmě bylo takových momentů v Pavlově životě i víc. Bůh brání zvěstovat evangelium? Staví se proti našim plánům? Už se nám někdy stalo, že Bůh náhle zabránil naší promyšlené a promodlené aktivitě? Ne? Pak jsme asi duchovnější než Pavel.

Již od svého obrácení měl Pavel zaslíbeno, že bude zvěstovat evangelium židům i pohanům a bude stát před vládci země. Ano, k tomu došlo. Ovšem jak před židovskou veleradou, tak před Herodem Agripou, Festem a posléze před císařem stál v okovech, jako vězeň. Své velké doktríny promýšlel ve vězení, kde byl nejméně třikrát. Náhle mi něco došlo. Pavel značnou část své práce naplnil jako vězeň, v okovech.

A to ještě nebylo vše. Každý evangelista touží zvěstovat v hlavním městě říše. Kolik evangelistů, pastorů a učitelů míří třeba do Prahy. V letadle, v autobuse, ve vlaku… Pavla do Říma přivezla vězeňská eskorta a evangelium zvěstoval v domácím vězení. Zde už nečteme, že by mu Bůh nebo satan bránili. Jeho cesta byla v rukou jeho věznitelů, do nichž se vydal sám, v ochranu před svými židovskými bratry. Uvažoval jsem, zda Bůh neměl jiný způsob, jak se postarat o Pavlovu bezpečnost, než skrze žalář, občasné roční „tvrdnutí“ v base, kdy si jej místodržitelé přehazovali jako horký brambor. Ovšem právě to bylo naplnění proroctví. Budeš stát před vládci!

Napadlo mne, jak Pavel začínal. Jako skvělý rétor a teolog. Damašské židy tlačil do úzkých, hádal se, argumentoval, až musel utéct. Pak o něm 13 let není v Písmu ani zmínky. Třináct let Pavel věděl o svém povolání. Možná už tehdy kul plány. A pak přichází první misijní cesta – konečně! Přes těžkosti, a velké, končí při návratu hádkou se skvělým spolubratrem Barnabášem a rozchodem s ním. Ještě před tím končí zřejmě zradou Jana Marka. Pavel zřejmě nebyl prost svého temperamentu. Dokázal použít brilantní logiku a vzdělání. Někdy mluvil tak mocně, že se všichni obrátili. Jindy vyvolal spor.

Náhle jsem uviděl Pavla i v trochu jiném světle. Ochutnal Boží moc, prožil zradu a nakonec jej vyhnali zřejmě obrácení Židé, kteří měli ovšem trochu jiné učení než on. Byli to věrní milovníci Zákona, kterým se však moc sami v etických otázkách neřídili. Vlivem jasného evangelia byla ale ohrožena jejich privilegia a to nemohli za žádnou cenu připustit! Těmto bratříčkům ustupoval nejen Jakub, ale nakonec i Petr. Vždyť měli úspěch a vliv, v Jeruzalémě bylo probuzení, kdy se i farizeové a saduceové připojovali ke křesťanům. A všichni zdánlivě věrně ctili Zákon – resp. své pochopení Zákona. V dalších letech toto „probuzení“ srovnala se zemí Titova vojska a z uctívaného chrámu zůstala zeď nářků.

A najednou zde máme Pavla v okovech, vypuzeného, osamoceného, nalézajícího holý život v římské káznici. Co mne opravdu šokuje nejvíce: Zde se naplňují prorocká slova, která mu při jeho setkání s ním řekl Ježíš. S představiteli provincie a s císařem se Pavel setkává v okovech.

Nevím, zda to bylo ze mne, nebo ne, ale vehnalo mi to slzy do očí. Ihned mne napadla ještě druhá věc, aby toho nebylo málo, Pavel onemocněl nějakou chorobou. Dříve jsem nad tím přemýšlel spíše z oblasti věrouky, zda to byl démon, kdo mu byl dán do těla. Zda to byla Pavlova oční choroba, o které zřejmě mluví v náznacích v dopise Galatským apod. Náhle jsem si uvědomil něco úplně jiného. To, proč to nemůžeme s jistotou vědět jednoduše je, že to Pavel o sobě sám nesdělil. Nelitoval se. Nepopisuje to ani Lukáš ani žádný z jeho spolupracovníků. Pavel to jednoduše přijal z Boží ruky a nefňukal. A to nejhorší: pochopil, že je to Boží zaopatření pro jeho vlastní sklony k povyšování se kvůli velkému poznání, kterého se mu bezesporu dostalo. Bůh jej tak chránil před ním samotným. Jen ten, kdo prožije opravdové soužení ví, jak nemožné je se v takovém stavu povyšovat.

Náhle jsem před sebou uviděl někoho zcela jiného, zlomeného člověka. S nemocí, ve vězení, opuštěného… Je to ale cítit z jeho listů? Ani náhodou! Věřím, že v těchto dobách byl Pavel Bohu nejblíže. A právě ve vězení nebo na troskotající lodi před ním znovu stojí Pán, aby jej navštívil, povzbudil a podepřel. Pavel nikdy neskrýval své úzkosti, bezesné noci, slzy a bolest. Naprosto pro nás dnes nepochopitelně se jimi dokonce chlubil. Věděl, že ve své slabosti je nejsilnější. Zřejmě to ale nevědí dnešní apoštolové světových supersborů! Kde kdo se o něj mohl otřít, kde kdo se ho zřekl, kde kdo ho zradil. Je nasnadě, že bez Boha v tom nemohl obstát.

Napadlo mne, jaké plány a strategie může mít nemocný člověk ve vězení, často o hladu, vydán povětrnostním živlům. Troufnu si tvrdit, že Pavel poznal, že tím jeho největším misijním stratégem je jeho drahý a milovaný Pán, který mu vždy a znovu dodával sílu. Stejný Pán řekl Petrovi: jednou tě jiný povede, kam nechceš. Ano, i Pavel skončil život zřejmě na popravčím špalku. Přesto šlo o Boží vedení. Jen my si to vedení představujeme často zcela odlišně.

V Pavlových listech už nevidíme toho, kdo se jen hádá, ale hlavně toho, kdo miluje. Nepřestal být ve svých listech jako břitva vůči falešným bratrům, ale toužil je i získat, ne zlikvidovat. Jeho úplně poslední dopisy neskrývají obavy o církve a Timoteovi klade na srdce zápas o čistotu učení. Dokonce ho v tom zapřísahá. Nebál se vlka nazvat vlkem a pokrytce pokrytcem, ale nedovedu si představit, že na konci umírá stejný Pavel než ten, který se jako mladík mocně setkal s Kristem.

Přiznám se, že se mi taková cesta vůbec nezamlouvá a dávno se nemodlím, aby si mne Bůh mocně používal. Nemám dnes sebemenší touhy stát za kazatelnou nebo kázat zástupům. Dovedu si představit, že by to bez jeho vedení bylo jalové a bez moci. Neuctívám „kult velké služby“ a vím, jak se Bohu ctižádost hnusí a jak mu překáží. Koneckonců Pavel si těch zástupů také mnoho neužil. Hrozně moc rád bych ale znal svého Pána tak, jako jej poznal a poznával Pavel, ovšem chtěl bych se přitom vyhnout všemu tomu, co nepříjemného zažíval, stejně jako Petr, Jan… a další. Je to možné…? Kdo chce zbožně žít… (doplňte si sami)

Rád bych více času trávil nad Písmem, s Ním a s rodinou. Když si toto uvědomuji, jak ještě více mi jsou k smíchu pohodové a „bezbolestné“ evangelizace, kde je všem dobře, mluví se tak, aby to nikoho nepohoršilo. Nikdo pak nemá ani nemůže mít důvod pozvednout kámen… není zde slovo, které usvědčí, není zde příklad, který zaujme. Smíchem, jídlem, hrou a vyprávěním evangelium živého Boha nenahradíme, i kdybychom se přitom rozkrájeli a zapojili do toho třeba celou Evropskou Unii v čele s radou komisařů. Chápu proto víc než kdy jindy, jak moc Bohu překážíme svými vizemi, plány a strategiemi, které jsou často jalové, hluché, neplodné a krom ohromných výdajů téměř nic dobrého nepřinášejí…

– Aleš Franc –