Následující ukázka je třetí kapitolou z knihy Marnotratný Bůh, kterou vydalo nakladatelství Triton (www.tridistri.cz) – jedná se o velice svěží výklad známého podobenství „O marnotratném synovi“ od newyorského kazatele Tima Kellera.

Dvě cesty, jak nalézt štěstí

Ježíš využívá podobenství o mladším a starším bratrovi k ilustraci dvou základních cest, po nichž se lidé pokoušejí jít za štěstím a naplněním: cesty mravního konformismu a cesty sebeobjevování.

Každá z nich působí jako brýle se specificky zabarvenými skly, skrze něž pozorujeme život, nebo jako paradigma, na jehož základě obecně formujeme svoje porozumění čemukoli. Každá z nich představuje metodu nalezení osobní důležitosti a ceny, metodu pojmenování nešvarů světa a metodu, jak rozlišit správné od špatného.

Starší bratr v podobenství ztělesňuje cestu mravního konformismu. Farizeové Ježíšových dnů byli přesvědčeni, že jsou lidmi vyvolenými Bohem, že si mohou zachovat jeho požehnání a obdržet konečnou spásu skrze striktní dodržování pravidel Bible. Variací na toto paradigma najdeme nesčetné množství, ale všechny kladou vůli Boží a normy společenství před zájmy jedince o vlastní naplnění. Podle tohoto modelového názoru můžeme nalézt štěstí a napravit svět skrze dosažení mravní poctivosti. Tu a tam můžeme samozřejmě klopýtnout, a pak budeme souzeni podle toho, jak ponížený a silný zármutek projevíme. Z tohoto pohledu se musíme vždy osvědčit, dokonce i v našich omylech.

Mladší bratr v podobenství ztělesňuje cestu sebeobjevování. Někteří lidé ve starověkých patriarchálních kulturách si zvolili i tuto cestu, ale mnohem běžnější je dnes. Podle tohoto paradigmatu musí jedinci svobodně sledovat vlastní cíle a usilovat o seberealizaci bez ohledu na obecné zvyklosti a konvence. Z tohoto pohledu by svět byl mnohem lepším místem pro život, kdyby se tradice, předsudky, autoritářské hierarchie a ostatní překážky osobní svobody oslabily, či vůbec vymýtily.

Tyto dva způsoby života (a jejich nevyhnutelný názorový střet) živě líčí klasický film „Svědek“ (Witness, 1985). V tomto příběhu se mladá amenitská vdova Ráchel zamiluje do policisty Johna Booka, který se sektou nemá vůbec nic společného. Ráchelin nevlastní otec Eli ji přísně upozorňuje, že něco takového je zakázáno a že ji starší mohou potrestat. Vytýká jí, že se chová jako dítě. „Sama budu svým soudcem,“ opáčí Ráchel. „Ne,“ odsekne Eli divoce jako prorok, „oni budou soudit tvoje činy. A já též... pakliže mne přivedeš do hanby.“ Ráchel roztřeseně odpoví: „Ty sám ses přivedl do hanby,“ ale říká to hrdě a odvrátí se od něho.

Zde vidíme zhuštěnou ilustraci obou cest. Osoba kráčející cestou mravního konformismu říká: „Neučiním to, co chci, ale to, co si ode mne žádá tradice a komunita.“ Osoba ubírající se cestou sebeobjevování prohlašuje: „Jedině já mohu rozhodnout, co je pro mne správné či špatné. Budu žít tak, jak budu chtít já, a tímto způsobem najdu svoje pravé já a štěstí.“

V naší západní společnosti zeje mezi oběma těmito přístupy tak hluboká propast, že si jedna strana jen stěží dokáže představit, že by mohla vést život druhé strany. Pokud kritizujete jednu stranu či si od ní zachováváte odstup, automaticky se předpokládá, že se řídíte názorem druhé strany, protože zastánci obou těchto přístupů mají sklon dělit svět na dvě základní skupiny. Mravní konformisté říkají: „Nemorální lidé – lidé, kteří ,si dělají věci po svém‘ – představují problém světa, ale mravní lidé jsou řešením problémů světa.“ Propagátoři sebeobjevování naopak tvrdí: „Bigotní lidé – lidé, kteří říkají: ,My máme Pravdu‘ – tvoří problém tohoto světa, zatímco progresivní lidé jsou jeho řešením.“ Obě strany říkají: „Naše cesta je cestou, jak napravit svět, a pokud nejdete s námi, jste proti nám!“

Lze učinit závěr, že všichni lidé patří buď do jedné, či do druhé z těchto dvou kategorií? Ano i ne. Spousta lidí je vybavena temperamentem, který je predisponuje buď k životu založenému na mravním konformismu, nebo k životu založenému na sebeobjevování. Někteří lidé se vsak v různých obdobích svého života přiklánějí tu k jedné, tu ke druhé strategii. Mnozí vyzkoušeli paradigma morálního konformismu, zjistili, že jim uškodilo, a po dramatickém obratu se uchýlili k životu založenému na sebeobjevování. Jiní postupovali přesně opačně.

Někteří lidé kombinují, aniž by procházeli změnami osobnosti, oba přístupy. Někteří tradicionalisticky působící starší bratři vedou tajný život mladšího bratra, který jim slouží jako jakýsi uvolňovací ventil. Při policejních zátahových akcích, jež se zaměřují na dopadení internetových sexuálních predátorů vyhledávajících mladistvé, pravidelně uvíznou v síti výrazně nábožensky založení lidé, včetně mnoha duchovních. A naopak, existuje spousta výrazně svobodomyslných a nenábožensky založených lidí, kteří pohlížejí na religiózní konzervativce s takovou licoměrností a blahosklonností, jakou bychom čekali od nejhorších farizeů.

Přes všechny tyto variace ovšem zůstávají jen dva primární přístupy k životu. Poselství Ježíšova podobenství nám sděluje, že oba tyto přístupy jsou nepřiměřené. Podobenství naznačuje radikální alternativu.

Dva ztracení synové

V prvním dějství Ježíš na příkladu mladšího bratra názorně ukazuje typ hříchu, který rozpozná každý. Mladík poníží svoji rodinu a žije nevázaným, požitkářským, prostopášným životem. Je neovladatelný. Svému otci, který v příběhu zastupuje roli Boha, se odcizí. Každý, kdo žije tímto způsobem, odpadl od Boha. S tímto výkladem by všichni posluchači podobenství souhlasili.

Ve druhém dějství se však pozornost upíná na staršího bratra, jenž je svému otci úzkostlivě oddaný. Podle analogie je tudíž oddaný Božím přikázáním. Je dobře ovladatelný a zcela disciplinovaný. Máme zde tedy dva syny, jednoho dle konvenčních měřítek „špatného“ a jednoho „dobrého“; otci se však odcizili oba. Otec musí oběma vyjít vstříc a pozvat je na hostinu své lásky. Nejde tedy jen o jednoho ztraceného syna – v podobenství jsou ztraceni oba.

Závěr druhého dějství však zní neuvěřitelně. Vypravěč, Ježíš, úmyslně zanechá staršího bratra ve stavu odcizení. Špatný syn se hostiny účastní, dobrý syn nikoliv. Milovník prostitutek je spasen, avšak muž mravních zásad zůstává ztracen. Téměř slyšíme, jak na konci příběhu farizeové lapají po dechu. Všechno, co se kdy naučili, je náhle dokonale zpochybněno.

Ježíš tím však nekončí. Jeho podání je daleko skandálnější. Proč se starší bratr hostiny nezúčastní? Starší bratr si odpovídá sám: „Protože jsem nikdy nepřekročil ani jediný z tvých příkazů.“ Starší bratr neztrácí otcovu lásku navzdory své dobrotě, ale kvůli ní. Bariéru mezi ním a otcem nevybudovaly synovy hříchy, ale jeho hrdost na splněné mravní zásady; nikoli jeho špatné činy, ale poctivost mu brání zúčastnit se otcovy hostiny.

Jak je to možné? Odpovědí je, že srdce obou bratrů a dvě životní cesty, jež reprezentují, si jsou mnohem podobnější, než by se na první pohled zdálo.

Co mladší syn nejvíce chtěl od života? Odmítl se účastnit tvorby rodinného bohatství pod otcovým dohledem. Chtěl rozhodovat sám za sebe a chtěl mít nad svým dílem bohatství neomezenou kontrolu. Jak toho dosáhl? Dosáhl toho odvážným skutkem, flagrantním odporem vůči normám společenství, deklarací naprosté nezávislosti.

Co chtěl nejvíce od života starší syn? Když se nad tím zamyslíme, uvědomíme si, že chtěl totéž co bratr. K otci byl stejně zahořklý jako mladší syn. I on chtěl spíše otcovo bohatství než otce samotného. Když mladší bratr odešel, zůstal starší bratr u otce a „nikdy nepřekročil ani jediný z jeho příkazů“. Byl to jeho způsob, jak ovládnout situaci. Jeho nevyřčený požadavek zněl: „Nikdy jsem nepřekročil ani jediný z tvých příkazů. Nyní mi musíš zařídit život tak, jak budu chtít já.“

Srdce obou bratrů jsou stejná. Oba synové se odmítají podřídit otcově autoritě a hledají cestičky, jak se z ní vymanit. Oba chtějí zaujmout postavení, na jehož základě by mohli otci radit, co má dělat. Jinými slovy, bouří se oba, ale jeden z nich metodou otevřeného zla, zatímco druhý metodou extrémní poslušnosti. Otcovu srdci se odcizují oba; oba se stávají ztracenými syny.

Uvědomujete si už, o čem nás chce Ježíš poučit? Ani jeden syn nemiloval otce pro něho samotného. Oba otce využívali pro svoje sebestředné cíle, pro něho samotného jej nemilovali, netěšili se z něho, nesloužili mu proto, aby mu udělali radost. To znamená, že proti Bohu se lze vzbouřit a odcizit se mu buď porušením jeho pravidel, nebo jejich horlivým dodržováním.

Poselství je to vskutku šokující. Důsledná poslušnost Božímu zákonu může sloužit jako strategie vzpoury proti Bohu.

Hlubší porozumění hříchu

Tímto podobenstvím Ježíš nastiňuje mnohem hlubší pojetí „hříchu“, než jaké by znal kdokoli z nás, kdyby nám o něm Ježíš neřekl. Většina lidí se domnívá, že hříchu se člověk dopouští, jestliže selže při dodržování Božích pravidel chování. S tím je sice třeba souhlasit, ale Ježíšova definice jde dál.

V románu „Moudrá krev“ říká Flannery O‘Connorová o své románové postavě, Hazelu Motesovi, že „ve svém nitru choval hluboké, temné, slovy nevyjádřitelné přesvědčení, že cesta, jak se oprostit od Ježíše, je vyvarovat se hříchu.“ Spisovatelčin postřeh je pronikavý. Ježíše jako Spasitele se můžete vystříhat tím, že budete dodržovat všechny morální zákony. Pakliže tak učiníte, získáte „práva“, Bůh bude povinován vyslyšet vaše modlitby a po vaší smrti vám zajistí jízdenku do nebe. Nebudete potřebovat Spasitele, který vám odpustí skrze svoji neomezenou milost, neboť se stanete svým vlastním Spasitelem.

Tento postoj zjevně odpovídá stanovisku staršího bratra. Proč se na svého otce tak rozhněval? Nabyl dojmu, že má právo otci radit, jak by se mělo s rodinnými oděvy, prsteny a domácím zvířectvem nakládat. Totéž platí pro nábožensky založené lidi, kteří obvykle žijí velice mravně, ale jejich cílem je Boha ovlivnit, ovládnout ho, dotlačit do pozice, v níž by jim byl podle jejich názoru něčím povinován. Proto se ve skutečnosti i přes úzkostlivé dodržování etiky a zbožnosti proti Boží autoritě bouří. Pokud po vzoru staršího bratra věříte, že je vám Bůh povinován žehnat a pomáhat, protože jste vynaložili nesmírné úsilí, abyste splnili každé jeho přikázání a byli dobrými lidmi, Ježíš se může stát vaším pomocníkem, vaším vzorem, může se stát dokonce i vaší inspirací, ne však vaším Spasitelem. Vy se stáváte Spasitelem sami sobě.

Pod vnější slupkou nápadně rozdílného chování staršího a mladšího bratra se skrývá táž motivace a týž cíl. Oba, i když každý jinak, otce využívají k získání toho, na co se jejich srdce skutečně upínají. Oba jsou přesvědčeni, že to, co je učiní šťastné a naplněné, je otcovo bohatství, nikoliv jeho láska.

Na konci příběhu dostává starší bratr příležitost otce doopravdy potěšit tím, že se zúčastní hostiny. Jeho dotčené odmítnutí ukazuje, že otcovo štěstí nikdy nebylo jeho cílem. Ve chvíli, kdy otec přijímá druhorozeného syna na úkor majetkového podílu syna prvorozeného zpět do rodiny, ukazuje se, že srdce staršího bratra je vyprahlé. Všemožně se snaží, aby otce ranil a vzdoroval mu.

Pokud se po vzoru staršího bratra snažíte ovládnout Boha svou poslušností, vaše morálka se vám stala pouhým prostředkem, jak Boha využít, aby vám poskytl ty věci, po nichž v životě opravdu toužíte. Klasickou ukázkou tohoto přístupu je dohoda, kterou uzavře mladý Salieri s Bohem ve hře Petera Shaffera „Amadeus“:

Tajně jsem odříkával nejpyšnější modlitbu, na jakou kdy chlapec mohl pomyslet: „Pane, učiň mě velkým skladatelem. Dovol mi oslavit tvoji velikost skrze hudbu – a tím oslavit i sebe sama. Ať se proslavím na celém světě, drahý Bože. Učiň mne nesmrtelným. Ať po mé smrti lidé navždy vyslovují moje jméno s láskou, z vděčnosti za to, co jsem složil! Přísahám, že ti na oplátku věnuji svoji neposkvrněnost, svoji píli, svoji nejhlubší pokoru, každou hodinu svého života. A svým bližním budu pomáhat, seč mi síly vystačí. Amen a amen!“

Začal žít v duchu této přísahy Bohu. Nedotkl se ženy, horlivě se věnoval hudbě, mnoho hudebníků učil zdarma a neúnavně pomáhal chudým. Kariéra skladatele se mu dařila, a tak věřil, že Bůh svůj díl dohody dodrží. Pak se objevil Mozart, jehož hudební nadání Salieriho schopnosti vysoce převyšovalo. Geniální hudební talent Mozart nepochybně získal od Boha. Amadeus, Mozartovo prostřední jméno, znamená „milován Bohem“, ale byl to nekultivovaný, nestřídmý, požitkářský „mladší bratr“. Talent, jímž Bůh obdařil Mozarta tak štědře a marnotratně, vyvolal v Salieriho srdci, srdci „staršího bratra“, krizi víry. Jeho slova se značně podobají slovům staršího syna z Ježíšova podobenství:

Bylo to nepochopitelné... Na jedné straně jsem tu byl já, který si odpíral veškeré přirozené choutky, aby si zasloužil Boží dar, na druhé straně Mozart, který si dopřával všech choutek bez omezení – dokonce i když byl zasnoubený – a bez jediného pokárání!

Nakonec Salieri řekl Bohu: „Odteď jsme nepřátelé, Ty a já,“ a od té chvíle začal pracovat na Mozartově zničení. Bohužel, v Shafferově hře Bůh mlčí – na rozdíl od otce v Ježíšově podobenství, který vychází staršímu synovi vstříc. Salieri se posléze utápí v hořkosti, nenávisti a zoufalství.

Nakonec se ukazuje, že Salieri svým horlivým úsilím být neposkvrněný a laskavý sledoval výhradně vlastní zájmy. Bůh a chudí pro něho představovali jen užitečné nástroje. Namlouval si, že svůj čas a peníze obětoval zájmům chudých a Bohu, ale ve skutečnosti žádnou oběť nepodstoupil. Činil tak ve vlastním zájmu, aby získal slávu, štěstí a sebeúctu. „Měl jsem v sobě zalíbení,“ prohlásil Salieri, „...dokud nepřišel on, Mozart.“ V okamžiku, kdy si uvědomil, že služba Bohu a chudým mu nevynesla slávu, po níž tak hluboce toužil, jeho srdce se stalo srdcem vraha. Mravný a vážený Salieri ukázal, že je schopen většího zla, než jakého se dopouštěl nemravný a nekultivovaný Mozart. Mozart ve hře „Amadeus“ je nevěřící, ale ve stavu hlubšího odcizení Bohu končí zbožný Salieri – jako starší bratr v Ježíšově podobenství.

Tento stav mysli se může vyskytovat v méně nápadné formě, než v Salieriho případě ve hře Petera Shaffera. Znal jsem ženu, která mnoho let pracovala jako křesťanská kazatelka. Když ji ve středním věku postihlo chronické onemocnění, přemohlo ji zoufalství. Nakonec si uvědomila, že v hloubi srdce věřila, že po všem, co pro Boha udělala, jí je Bůh povinen zajistit lepší život. V důsledku tohoto předpokladu pro ni bylo nesmírně těžké zvednout se ode dna, ale nakonec se jí to podařilo. Klíčem k nápravě však bylo to, že ve svém nitru rozeznala stav mysli staršího bratra.

Starší bratři jsou poslušni Božích přikázání, aby něco získali. Nejsou jich poslušni proto, aby získali Boha samotného – aby se mu podobali, aby ho milovali, aby ho poznali a aby ho potěšili.

Nábožensky založení a mravní lidé se tedy mohou vystříhat Ježíše jako Spasitele a Pána stejnou měrou jako mladší bratři, kteří v Boha nevěří a sami sobě určují, co je správné a co špatné.

V tom právě spočívá Ježíšova radikálně nová definice toho, co se v nás pokazilo. Téměř každý definuje hřích jako porušení některého bodu ze seznamu pravidel. Ježíš nám však ukazuje, že muž, který zdánlivě ze seznamu mravních pravidel neporušil nic, může být podobně duchovně ztracený jako osoba, která žije nemravným, prostopášným životem. Proč? To proto, že hřích nespočívá jen v porušení pravidel, ale také v tom, že si člověk sám přivlastní roli Boha jako Spasitele, Pána a Soudce – jako každý syn, který se snaží ze svého života vymazat autoritu otce.

Mladý Salieri by ostře protestoval, kdyby mu někdo řekl, že se dopouští právě tohoto přečinu. Cožpak tím, že byl neposkvrněný a laskavý, neplnil spíše Boží vůli než svojí vlastní? Cožpak nectil Boha a nepodřizoval se mu? Jenže snahou udělat z Boha svého dlužníka a skrze svoje dobré skutky ho ovládat – místo aby se spolehl na jeho ryzí milost – jednal jako svůj vlastní spasitel. Když s vražednými myšlenkami zatrpkl vůči Mozartovi, jistý, že se Bůh zachoval nespravedlivě, přidělil roli Boha Soudce sám sobě.

Existují dva způsoby, jak se stát svým vlastním Spasitelem a Pánem. První tkví v tom, že porušíte všechny mravní zákony a vydáte se svojí vlastní cestou, druhý v tom, že budete dodržovat všechny mravní zákony a budete velmi, velmi dobří.

Oba na scestí, oba milovaní

Ježíš nedělí svět na mravné „hodné“ a nemravné „zlé“. Ukazuje nám, že my všichni jsme zasvětili život projektu sebespásy a využíváme Boha a druhé lidi, abychom pro sebe získali moc a kontrolu. Činíme tak jen různými metodami. I když se oba synové dostali na scestí, otci lhostejní nejsou; oba je zve zpátky k sobě na hostinu lásky.

To znamená, že Ježíšovo poselství, tj. „evangelium“, spočívá v naprosto odlišném typu spirituality. Ježíšovo evangelium nelze chápat jako náboženství či nenáboženství, mravnost či nemravnost, moralismus či relativismus, konzervativismus či liberalismus. Nelze ho vnímat ani jako něco uprostřed spektra mezi jeho krajními póly – jde totiž o něco zcela odlišného.

Evangelium se od obou přístupů výrazně liší. Podle evangelia jsou na scestí všichni – a všichni jsou milováni. Všichni jsou také vyzýváni, aby si to uvědomili a změnili se. Starší bratři naopak dělí svět na dvě poloviny. „Dobří lidé (jako jsme my),“ vyhlašují, „jdou správnou cestou, zatímco špatní lidé, kteří představují reálný problém tohoto světa, jdou špatnou cestou.“ Mladší bratři, i když v Boha vůbec nevěří, činí totéž, když tvrdí: „Ne, správnou cestou jdou lidé nepředpojatí, svobodomyslní a tolerantní, zatímco bigotní, omezení lidé, kteří představují reálný problém tohoto světa, jdou špatnou cestou.“

Ježíš však říká: „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen; a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14). Lidé, kteří se přiznávají, že nejsou nijak zvlášť dobří či nepředpojatí, jsou na dobré cestě k Bohu, protože základním předpokladem obdržení Boží milosti je to, že ji potřebujete. Lidé, kteří se domnívají, že jsou docela správní, Boží zájem nevzbuzují; kráčejí po cestě, po níž se Bohu vzdalují. „Pán... pečuje o poníženého, ale od pyšného si zachovává odstup“ (Žalm 138,6, upraveno podle anglického New Living Translation).

Jednou byla v novinách nastolena otázka: „Co je se světem v nepořádku?“ a katolický myslitel Gilbert Keith Chesterton na ni údajně odpověděl stručným dopisem: „Drazí pánové, jsem to já. K vašim službám, G. K. Chesterton.“ Je to postoj člověka, který pochopil smysl Ježíšova poselství.

Oba synové se ocitli na scestí a oba zůstávají milováni, jenže podobenství nekončí stejným vzkazem pro oba. Proč Ježíš postavil příběh tak, že jeden syn je spasen a jeho náležitý vztah s otcem obnoven, a pro druhého to neplatí? (Alespoň ne do chvíle, kdy příběh končí.) Ježíš se nejspíš pokouší říci, že i když jsou oba projekty sebespásy rovnocenně scestné, nejsou oba rovnocenně nebezpečné. Odhaluje jednu z ironií tohoto podobenství. Útěk mladšího bratra od otce byl katastrofálně zřejmý. Mladší syn opustil otce doslova, fyzicky i mravně. Starší syn sice zůstal doma, ale ve skutečnosti se otci vzdálil a odcizil více než bratr, neboť byl ke svému pravému stavu slepý. Kdyby mu někdo řekl, že se vzbouřil proti otcově autoritě a lásce, byl by se strašně urazil, ale byla by to naprostá pravda.

Vzhledem k tomu, že starší bratr je více slepý k tomu, oč zde běží, je farizejství staršího bratra duchovně zoufalejším stavem. „Jak si můžete něco takového dovolit říct?“ zní odpověď nábožensky založených lidí, když jim naznačíte, že na jejich vztahu k Bohu je něco v nepořádku. A dodají: „Kdykoliv jsou kostelní dveře otevřené, jsem uvnitř!“ Ježíš by jim na to v podstatě řekl: „To však není to, na čem záleží.“ Do té doby nikdo nic podobného neučil.

– Tim Keller –

Otištěno se svolením vydavatele (Nakladatelství Triton). 

Knihu naleznete také v distribuci Poutníkovy četby.